30 Cdo 3119/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona,
ve věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Ivo Hamou, advokátem se sídlem v
Krnově, nám. Minoritů 13, proti žalovanému městu Krnov, se sídlem v Krnově,
Hlavní nám. 1, zastoupenému Mgr. Josefem Tobiáškem, advokátem se sídlem v
Krnově, Hlavní nám. 1a, o zaplacení částky 2,000.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově pod sp. zn. 19 C
197/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
18. 6. 2010, č. j. 11 Co 233/2010-86, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 6. 2010, č. j. 11 Co 233/2010-86,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o
zaplacení částky 2.000.000,- Kč s přísl. a žalobkyni uložena povinnost
zaplatit žalovanému náklady řízení, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit
žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, jež
považoval za správná a úplná. Žalobkyně se domáhala po žalovaném náhrady
nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v neučinění úkonu v
přiměřené lhůtě, neboť dle žalobkyně dosud nebylo ukončeno řízení o prodeji
dvou nebytových prostorů („Pivní bar Prezident“ a „Bistro Šmak“) na ulici R. v
K.. Žalované město v období od 15. 4. 1996 do 16. 5. 1996 zveřejnilo na úřední
desce záměr prodat tyto dva nebytové prostory v budově na pozemku p. č. 3310/3,
přičemž Bistro Šmak provozovala žalobkyně. Žalobkyně obdržela od žalovaného
písemné oznámení ze dne 22. 4. 1996 o tom, že žalovaný hodlá tento objekt
prodat jako celek, s tím, zda má žalobkyně o koupi objektu zájem. Žalobkyně
potvrdila svým podpisem zájem o koupi nemovitosti, dne 3. 5. 1996 však žalovaný
sdělil, že je třeba ověřit, zda předmětná parcela není dotčena restitucí, a do
získání těchto informací řízení o žádosti žalobkyně o koupi budovy zastavil. Prodej obou provozoven byl následně schválen usnesením městského zastupitelstva
města K. dne 27. 11. 1996 formou dražby. Konání veřejné dražby bylo oznámeno na
den 12. 7. 1999, kdy vydražili předmětnou nemovitost manželé V. Odvolací soud dále uvedl, že podstatou celého problému je skutečnost, že
žalobkyně odmítla akceptovat popis prodávaného objektu, který byl označen mimo
jiné orientačním číslem 74 namísto or. č. 72, jež je dle žalobkyně správným
orientačním číslem. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně,
na něž odkázal, že předmět dražby a následného prodeje byl žalovaným označen
pomocí nesprávného orientačního čísla budovy. Tato skutečnost však neměla vliv
na platnost prodeje nemovitostí, neboť předmět dražby byl označen dostatečně
určitým způsobem pomocí uvedení parcelního čísla, katastrálního území, popisu
budovy uvedeného v usnesení městského zastupitelstva a vyhlášce veřejné dražby. Z listinných důkazů proto jednoznačně vyplynulo, že prodej nemovitostí, ve
kterých měla žalobkyně umístěnu svoji provozovnu, byl ukončen prodejem v dražbě
a následně uzavřením kupní smlouvy s manželi V. dne 20. 7. 1999. O průběhu i
ukončení řízení měla žalobkyně vždy vědomost, o čemž svědčí její žaloby na
neplatnost kupní smlouvy uzavřené s manžely V. a na zaplacení nemajetkové újmy
z titulu prodeje nemovitosti v rozporu se zákonem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyní tvrzené porušení povinnosti
žalovaného učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě nemá oporu v
provedeném dokazování. Žalovaný se nedopustil takového jednání, které by
zakládalo jeho odpovědnost podle zákona č. 82/1998 Sb., a proto napadený
rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu dovoláním,
které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Žalobkyně
nadále tvrdí, že žalovaný dosud nerealizoval prodej schválený městským
zastupitelstvem, a tím porušil povinnost učinit úkon v přiměřené lhůtě. Řízení
má pro žalobkyni zásadní význam, jelikož v předmětné nemovitosti vydražila
provozovnu holičství a kadeřnictví od státního podniku Služby K. v malé
privatizaci dle zákona č. 427/1990 Sb. dne 9. 11. 1991 a tuto zrekonstruovala
na Bistro Šmak. Dle dovolatelky se soudy obou stupňů řádně nevypořádaly s
důkazy předloženými žalobkyní, na základě kterých prokazovala, že řízení o
prodeji nemovitosti nebylo ukončeno. Žalobkyně namítla, že se nejedná o totožné
nemovitosti, což opírá o odlišná orientační čísla budov, a také, že prodej
nemovitosti byl schválen formou dražby, ale proveden formou veřejné dražby. Soudy měly dovodit, že se jedná o dvě odlišné budovy. V budově s or. č. 74 byla
prodejna potravin, kterou žalobkyně kupovat nechtěla, a v budově s or. č. 72
bývalá sběrna prádla a holičství a kadeřnictví, přičemž provozovnu holičství a
kadeřnictví získala žalobkyně v malé privatizaci. Žalobkyně dále tvrdila, že
manželé V. se nestali majiteli nemovitosti, protože obec nesplnila podmínky
zákona o obcích pro převod obecního majetku, a tudíž nemohlo dojít ani k
ukončení řízení. Žalobkyně se domnívala, že soudy v tomto řízení ukončení
řízení řádně projednají a zjistí se, že prodej předmětné nemovitosti nebyl
realizován a tudíž jsou neplatné záznamy v katastru nemovitostí na nové
vlastníky. Dovolatelka navrhla napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě
zrušit a současně požádala o odložení vykonatelnosti výroků soudu prvního a
druhého stupně, jimiž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované náklady řízení. Žalované město K. se k dovolání žalobkyně nevyjádřilo. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz
čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže
by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po
právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS
29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolatelka se obsahovým vymezením dovolacích důvodů snaží dosáhnout přezkumu
správnosti skutkových zjištění, jež byly podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu. Obsahově tedy míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
který však není způsobilým dovolacím důvodem v případě přípustnosti dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalobkyně však není přípustné pro posouzení otázky zásadního právního
významu již z toho důvodu, že ani prokázání tvrzení žalobkyně by nemohlo vést k
příznivějšímu rozhodnutí ve věci, jinými slovy řečeno, ani prokázání jejích
tvrzení by nemohlo založit důvodnost jí uplatněného nároku. Odpovědnost státu
za škodu či nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za
škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a
jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), může být založena pouze v
případě, že se jedná o škodu či nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu státní
(veřejné) moci. Obdobně podle ustanovení § 1 odst. 2 OdpŠk, územní samosprávné
celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti. Za výkon státní moci je obvykle považováno vnucování vůle vyjadřující státní
(resp. veřejný) zájem jednotlivcům, sociálním skupinám i celé společnosti. O
výkon státní (veřejné) moci oproti tomu nepůjde tam, kde stát nevystupuje v
tzv. vrchnostenské pozici, nýbrž kde vstupuje do právních vztahů jako jejich
účastník rovný s účastníky ostatními, tedy jako subjekt občanskoprávních vztahů
ve smyslu ustanovení § 21 ObčZ (srov. Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při
výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 17 a
násl.).
Výkonem veřejné moci však není nakládání se státním či obecním majetkem, a to
ani v případě, že při něm, např. při uzavírání kupní smlouvy o prodeji věci ve
vlastnictví státu (obce), dojde k porušení stanovených pravidel, neboť stát
(obec) zde nevystupuje jako mocensky nadřazený subjekt (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2222/2002, dostupný
veřejnosti na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Územní
samosprávné celky obdobně jako stát neodpovídají podle zákona č. 82/1998 Sb. za
škodu, kterou způsobí mimo rámec výkonu veřejné moci. Za takovou škodu nesou
odpovědnost za podmínek stanovených obecnými předpisy. Žalobkyní popsaný stav je tak založen na právním omylu v důvodnosti žaloby
(srov. v popisu této procesní situace rozsudek Městského soudu v Praze ze dne
28. 4. 1998, sp. zn. 16 Co 95/98, 16 Co 96/98, uveřejněný pod č. 62/2000 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), její nárok nemá oporu v hmotném právu. Jinými slovy řečeno – dovolání žalobkyně nemůže založit přípustnost dovolání
pro řešení otázky po právní stránce zásadního významu, neboť taková otázka
nemůže být v tomto řízení nijak rozhodná. Jestliže odvolacímu soudu posloužilo
k zamítnutí žaloby právní posouzení, dle nějž nebyl naplněn odpovědnostní
předpoklad státu spočívající v nesprávném úředním postupu v důsledku neučinění
úkonu v přiměřené lhůtě, je jeho právní posouzení vylučující kladné rozhodování
o žalobě v širším slova smyslu správné, byť nepřesné. Vzhledem k mylné právní
konstrukci žaloby mířící na skutečnosti mimo výkon veřejné moci nebylo o
takovém předpokladu ani třeba vést dokazování.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy včetně
výroku II. o nákladech řízení. Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení však
není přípustné, neboť rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení,
přestože je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167
odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost usnesení o nákladech řízení tak nemůže být dána
podle § 237 o. s. ř., neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nemůže být
založena ani § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož nákladové výroky nelze
podřadit pod žádný z tam taxativně uvedených případů.
Dovolací soud proto dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c)
o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovanému v
dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek
dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. dubna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu