30 Cdo 3125/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce V. D., zastoupeného advokátem proti žalované České
republice – M. s. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn.
23 C 108/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 12. dubna 2006, č.j. 1 Co 13/2006-199, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
4. listopadu 2005, č.j. 23 C 108/2003-182, zamítl návrh žalobce, aby mu byl
žalovaný povinen zaplatit z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle
ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 900 000,-
Kč v souvislosti
s průtahy způsobenými ve třech soudních řízeních.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud) k odvolání žalobce rozsudkem ze
dne 12. dubna 2006, č.j. 1 Co 13/2006-199, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Připomněl, že žalobce
protiprávní zásah do svých osobnostních práv shledává v průtazích v řízení
vedeném původně
u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 120/2004, resp. u Okresního soudu
ve Frýdku-Místku pod sp.zn. Nc 2054/96, dále v průtazích v řízení Okresního
soudu
v Ostravě sp.zn. 33 C 177/94 (věc byla původně vedena u Krajského soudu v
Ostravě pod sp. zn. 23 C 104/2003), a konečně ve věci Okresního soudu v Ostravě
sp. zn.
30 C 580/95, v jejichž důsledku se zhoršil jeho zdravotní stav. Bylo porušeno
jeho právo na spravedlivý proces. Evropský soud pro lidská práva na základě
stížnosti žalobce dospěl k závěru, že ve věcech Okresního soudu v Ostravě sp.
zn. 33 C 187/94, 33 C 188/94 a 39 C 508/94 byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
lidských právech, přičemž za morální újmu za průtahy v řízení ve věci 33 C
187/94 mu byla přiznána náhrada ve výši 6.000,- €.
Odvolací soud uvedl, že právo na soudní ochranu a na projednání věci
bez zbytečných průtahů (právo na spravedlivý proces) není právem osobnostního
charakteru chráněným právní úpravou § 11 násl. o.z. Zákonné předpoklady vzniku
práva na sankce ochrany osobnostní sféry fyzické osoby, jak jsou uvedeny v §
13 o.z., tak nebyly naplněny. Okolnostmi či skutečnostmi majícími původ v
soudním řízení bylo možno neoprávněně zasáhnout do osobnostních práv fyzické
osoby pouze v případě, že by soud vybočil ze zákonného oprávnění provádět
soudní řízení. Tato řízení probíhají na základě zákonné licence, přičemž exces
z tohoto oprávnění nebyl ani tvrzen. Za exces nelze považovat existující
průtahy v soudním řízení, byť porušení zásady projednat věc v soudním řízení
bez zbytečných průtahů je jev jistě nežádoucí. Průtah v soudním řízení tedy sám
o sobě nemůže být neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 31. května 2006, přičemž
právní moci nabyl dne 1. června 2006.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 31. července 2006 včasné
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „ o.s.ř. “), neboť má za to, že rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí
napadá z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když
tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za otázku
zásadního významu považuje, zda porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod je porušením
práv chráněných ustanovením
§ 11 násl. o.z. Domnívá se, že povinnost státu vykonávat řádně bez průtahů
soudnictví musí být vyvážena odpovídajícím právem na straně účastníků řízení.
Nesprávný je proto názor vyslovený v napadeném rozhodnutí, že k porušení
uvedeného práva účastníka řízení (tedy k protiprávnímu zásahu) dojde pouze při
vybočení ze zákonného oprávnění provádět soudní řízení. Průtahy v soudním
řízení jsou porušením (nikoli ohrožením) práva účastníka. Toto právo nelze
vylučovat z ochrany podle ust. § 11 násl. o.z. Navrhl proto, aby napadený
rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou
přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam
(§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., když především rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrzeno. Rozsudku soudu prvního stupně pak sice předcházel
jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu (ze dne 30. dubna
2004, kterým bylo žalobě zčásti vyhověno), avšak důvodem zrušovacího rozhodnutí
byla skutečnost, že podle mínění odvolacího soudu soud prvního stupně náležitě
nezjistil skutkový stav věci.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je,
se příkladmo uvádí
v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní
otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta
první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat
jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je
třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl
správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O tento případ však v souzené věci nejde.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 o.z.
V souzeném případě tak bylo nutno vycházet ze zásady, že občanskoprávní
ochrana osobnosti fyzické osoby podle tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze
u zásahu
do osobnosti fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, který by
byl neoprávněný, resp. protiprávní.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života, zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Fyzická osoba má právo se zejména domáhat,
aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti, aby
byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby jí bylo dáno přiměřené
zadostiučinění (§ 13 odst. 1 o.z.). Pokud by se nejevilo postačujícím
zadostiučinění podle odstavce jedna zejména proto, že byla ve značné míře
snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v
penězích
(§ 13 odst. 2 o.z.). Základním hmotněprávním předpokladem odpovědnosti podle §
13 o.z. je neoprávněný zásah, způsobilý vyvolat újmu na osobnosti občana,
spočívající
v porušení či ohrožení práv chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. Důvodem
vylučujícím neoprávněnost zásahu do osobnostních práv je pak okolnost, že k
zásahu došlo v rámci přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních či
cizích nebo veřejných, při výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo
plnění zákonem uložené právní povinnosti. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za
nemajetkovou újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby
podle § 13 o.z. musí být dány tyto hmotněprávní předpoklady:
- existence zásahu, který je objektivně způsobilý vyvolat nemajetkovou újmu
spočívající buď v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby v její
fyzické a morální integritě,
- neoprávněnost, resp. protiprávnost tohoto zásahu,
- existence příčinné souvislosti mezi zásahem a jeho neoprávněností.
Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako
jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti zabezpečit
respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o
zásadní rozvedení
a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod.
V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva
zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti
fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko -
morální integrity osobnosti.
V konkrétním případě je nezbytné vždy zkoumat míru (intenzitu)
tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti vyplývajícího z
ustanovení čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Je též nutným předpokladem,
aby vytýkaný zásah bezprostředně souvisel s porušením chráněného základního
práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi nimi.
Podstatou osobnosti fyzické osoby jsou její vztahy k vnímané
skutečnosti,
k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu stavu
společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy se projevují ve styku s
lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními výtvory apod. Každá
osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň však odráží specifické
historické podmínky své doby, národa, společenského zařazení, povolání a má své
svérázné, neopakovatelné rysy.
Přes mnohost jednotlivých složek osobnosti je nutno osobnost fyzické osoby vždy
vnímat v její ucelenosti a nedělitelnosti. Různorodosti projevů jednotlivých
stránek lidské osobnosti fyzické osoby odpovídá i myslitelné široké spektrum
možných neoprávněných zásahů proti některé z těchto složek osobnosti. Vždy však
bude zásahem dotčena přímo samotná osobnost fyzické osoby jako celek
naznačených vlastností
a charakteristik. V tomto jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují
jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých
hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové
fyzické
a psychicko - morální integrity osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak,
jak jsou uvedena v občanském zákoníku, je pak pouze demonstrativní (obdobně
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. února 2007, sp.zn. 30 Cdo
1873/2006). Charakteristickým znakem osobnostních práv fyzické osoby je, že
jsou s její osobností spjata od jejího narození až do její smrti (byť se
případně projevují i v rámci její tzv. postmortální ochrany).
V rámci všeobecného osobnostního práva upraveného v § 11 násl. o.z. je proto
poskytována občanskoprávní ochrana jen proti takovým jednáním, která jsou
objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva.
Právo na projednání věci v soudním řízení bez zbytečných průtahů ve smyslu čl.
38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je (na rozdíl od některých jiných
práv v listině uvedených - např. práv na život, lidskou důstojnost, osobní čest
a ochranu jména), právem zřetelně odlišným od práv chráněných ustanoveními § 11
až 13 o.z., neboť nenaplňuje výše vyložené charakteristiky. Toto právo nemá
ryze osobní povahu, neboť není spjato s osobní integritou fyzické osoby a jde
výlučně o právo na ochranu fyzické osoby ve vztahu ke státní suverenitě
(obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, č.j. 30
Cdo 111/2006-130, a usnesení téhož soudu ze dne 19. dubna 2004, č.j. 30 Cdo
281/2006-116). Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému
stavu se soud druhého stupně neodchýlil od vyloženého názoru, pak při
vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat
napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního
významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České
republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§
243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval,
aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu