30 Cdo 3151/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci
žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Alešem Čápem, advokátem se sídlem v Jihlavě,
Divadelní 1604/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 89/2010, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2011, č. j. 18 Co 289/2011 –
192, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výrocích II. a III. potvrdil a ve výroku IV. zrušil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Žalobce se domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu
měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně
pod sp. zn. 13 C 251/2000. V tomto řízení žalobce uplatnil nárok na zaplacení
mzdy za práci přesčas ve výši 15.116,- Kč. Za řízení, které trvalo šest let a
devět měsíců, přiznala žalovaná v rámci předběžného projednání nároku žalobci
13.500,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně.
Uvedl, že nižší úroveň zadostiučinění za porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě, oproti základní částce odškodnění, je v daném případě namístě.
Žalobce ještě před skončením původního řízení obdržel od žalované
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši dosahující téměř původně žalované
částky (15.116,- Kč). Žalovaná tedy účinně a rychle kompenzovala porušení práva
na projednání věci v přiměřené lhůtě. Soudem prvního stupně přisouzená náhrada
ve výši 29.625,- Kč je spolu s již vyplacenou částkou dostatečným prostředkem
nápravy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost zakládá na
tvrzení, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že
co se týče výše poskytovaných zadostiučinění, jsou v rozhodování jednotlivých
senátů Městského soudu v Praze výrazné rozdíly, a judikatura je tedy
nejednotná. To se žalobce snaží ilustrovat na případech dvou řízení, jejichž
byl účastníkem. Dále namítá, že odvolací soud se řádně nevypořádal se všemi
jeho námitkami vztahujícími ke kritériu jednání poškozeného, kterým měl přispět
k průtahům, ani se nezabýval argumenty vztahujícími se ke kritériu významu
předmětu řízení. Dovolatel nesouhlasí s krácením zadostiučinění o 50 % z důvodu
nižšího významu řízení. Nejvyšší soud by měl vyložit, zda v případech, jejichž
předmětem je spíše nižší částka, ale pro účastníka řízení důležitá, je
přiměřené tak zásadní krácení zadostiučinění jako v daném případě. Dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil část výroku I. rozsudku odvolacího soudu
potvrzující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a dále pak i uvedený výrok
II. rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm
postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.), jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11,
dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz). Dovolání by mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud
dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce
ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolání není přípustné. Dovolací soud nepřihlížel při zvažování přípustnosti dovolání k námitkám,
jejichž obsahem bylo tvrzení, že řízení před soudy bylo postiženo vadami, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, jakož i k námitkám, že
rozhodnutí soudů vychází ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném
dokazování (§ 237 odst. 3 in fine o. s. ř.). Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení
formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního
stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost
dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění,
neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o
sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud
při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s
výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení,
jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah
soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy
např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z
důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace
tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo
o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo
4462/2009; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz). Ve vztahu k tomuto konkrétnímu případu lze jen dodat, že zadostiučinění
poskytované podle § 31a odst. 2 OdpŠk v případě nepřiměřené délky řízení musí
být přiměřené újmě poškozeného, jejíž intenzita je dána především významem
předmětu řízení pro poškozeného. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není
obecně důvodné, aby jej zadostiučinění přiznané v penězích svou výší
přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění
svědčilo některé z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly
naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto je odmítl (§ 243b odst. 5 a §
218 písm. c/ o. s. ř.). Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a
žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.