ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Ritterem advokátem se sídlem v
Olomouci, Riegrova 12, proti žalovanému F. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem
Konečným, advokátem se sídlem v Olomouci, Na Střelnici 39, o ochranu osobnosti,
vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci pod sp. zn. 74 C
36/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
2. května 2012, č.j. 1 Co 47/2012-137, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na
náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce částku 9.438,- Kč k rukám JUDr.
Petra Rittera advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 12.
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 20. ledna 2012,
č.j. 74 C 36/2011-115, výrokem I. zastavil řízení v části, v níž se žalobce
domáhal aby se žalovaný zdržel písemných či slovních tvrzení o zneužívání
funkce starosty obce B. žalobcem k prosazování jeho soukromých zájmů a jeho
nezpůsobilosti výkonu zastávané funkce, jakož i výroku znevažujících a
zesměšňujících jeho lidskou důstojnost a písemné či ústní projevy, výrokem II.
zamítl žalobu, aby žalovaný na svůj náklad zveřejnil v regionální publikaci
„Bohuňovický zpravodaj“ vydávaný Obcí Bohuňovice, a to ve vydání nejblíže
následujícím po nabytí právní moci rozsudku a na veřejně přístupných webových
stránkách www.bohunovice.org omluvu ve znění: „OMLUVA starostovi obce“. V
publikaci „Pohledy“ ročník XX., č. 4/2010 na straně 30 a 31 a na webových
stránkách www.bohunovice.org byl zveřejněn můj příspěvek nadepsaný „Školní
facka by asi byla třeba!“. V tomto svém příspěvku jsem napadl starostu obce
pana J. P. tím, že jsem hodnotil jeho příspěvky slovy „bezobsažná megalomanská
spoušť banalit“, či „tuny balastu“, označil jsem žalobce jako nezpůsobilého
věcně seznamovat veřejnost s děním, z neschopností reflektovat události v
nějakém kontextu tím, že není schopen oprostit článek od pragmatického a
sobeckého „dnes a tady“ a všudypřítomného „já“, dále jsem uvedl, že se jedná o
moudra, která může plodit jen naprostý cynik a pitomec, dále jsem uvedl, že
starostu k jeho počínání vedla jedna velmi bohuňovická vlastnost, totiž sklon
chovat se jako hovado. Dále jsem uvedl „byla by vhodná nějaká osvícená
diktatura v této oblasti, která by byla provázena i tresty tělesnými, něco na
způsob lámání kolem“. Za toto protiprávní chování a zásah do práv na ochranu
osobnosti se panu J. P. omlouvám. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný
zaplatil žalobci na náhradu nemajetkové újmy částku 150.000,- Kč podle § 13
odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Výrokem IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v obecním zpravodaji „POHLEDY“ č. 4/2010, ročníku XX, vydávaného Obecním úřadem Bohuňovice, byl zveřejněn článek
žalovaného "Školní facka by asi byla třeba“, kterou žalovaný reagoval na
příspěvek starosty obce uveřejněný v tomtéž zpravodaji v čísle 3/2010 pod
názvem „Aktuálně“. V článku žalovaného byly uvedeny výroky, obsažené ve výroku
rozhodnutí. Na základě provedených důkazů, zejména výpovědi svědka M. P. dospěl
soud k závěru, že v předmětném článku šlo o vyjádření hodnotícího úsudku, jímž
byla posuzována kvalita argumentů použitých žalobcem v jeho článku, přičemž
tato kritika argumentů žalobce nevybočila z mezí věcné konkrétní kritiky a byla
co do svého obsahu i formy přiměřená. Soud prvního stupně tak neshledal důvod
pro uveřejnění omluvy ani pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy. K odvolání žalobce do zamítavého výroku na uveřejnění omluvy a souvisejícího
výroku o náhradě nákladů řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. května 2012, č.j. 1 Co 47/2012-137, výrokem I. zastavil odvolací řízení o
odvolání žalobce proti části odstavce II. výroku rozsudku, kterým byla
zamítnuta žaloba, aby žalovaný jako zadostiučinění žalobci zveřejnil na svůj
náklad na veřejně přístupných webových stránkách www.bohunovice.org omluvu ve
znění uvedeném ve výroku, výrokem II. rozsudek krajského soudu v napadené části
odstavci II. výroku změnil tak, že žalovaný je povinen jako zadostiučinění
žalobci na svůj náklad zveřejnit v regionální publikaci „Bohuňovický zpravodaj“
vydávaný obcí Bohuňovice, a to ve vydání nejblíže následujícím po nabytí právní
moci rozsudku, omluvu ve znění uvedeném ve výroku, výrokem III. a IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se po zopakování důkazů přečtením článku žalobce „Aktuálně“ a
žalovaného „Školní facka by asi byla třeba“ neztotožnil se soudem prvního
stupně, že žalovaný svým článkem nezasáhl do práva na ochranu osobnosti
žalobce. Pravdivost tvrzení žalovaného o žalobci v předmětném článku nebyla
podle odvolacího soudu prokázána. Svoje rozhodnutí odvolací soud odůvodnil především odkazem na ustanovení § 11 a
§ 13 odst. 1 obč. zák. a čl. 17 odst. 1,2 a 4 Listiny základních práv a svobod
s tím, že právo kritiky v posledně uvedeném článku Listiny musí respektovat
rovnováhu mezi tímto právem a osobnostními právy konkrétního subjektu a nemůže
překračovat určité hranice spojené s atributy demokratické společnosti. Zopakoval dokazování přečtením předmětného článku a konstatoval, že jeho
posuzované výroky dosahují takové intenzity, že zasahují do práva na ochranu
osobnosti žalobce a nebyly dané situaci přiměřené. Pokud žalovaný reagoval na
úvodník starosty pod názvem „Aktuálně“, pak není jeho článek kritikou tohoto
úvodníku, natož kritikou věcnou, oprávněnou a přiměřenou, článek postrádá
jakoukoliv věcnost, jeho obsah je nestranné osobě těžko pochopitelný, je
útočný, mající za cíl zesměšnit a dehonestovat osobu žalobce.
Žalovaný tak
zasáhl do práva na ochranu osobnosti žalobce (konkrétně do práva na jeho
občanskou čest) a jako přiměřená mu byla uložena povinnost omluvit se žalobci a
tuto omluvu zveřejnit v Bohuňovickém zpravodaji. Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalovaného dne 19. června 2012, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 16. srpna 2012 včasné
dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvody ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení je
postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a v
neposlední řadě uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3
o.s.ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které
nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Má především za to, že
odvolací soud neposoudil správně odpovědnost vydavatele (obce B.) za vydání a
obsah svého periodického tisku, když žalovaný pouze poslal nabídku ke
zveřejnění svého článku. Co se týká obsahu článku, domnívá se dovolatel, že se
jednalo o běžnou kritiku „politika“ v reakci na jím uveřejněný článek, která
podle jeho názoru, byť v určité nadsázce, nevybočila z mezí věcné kritiky
používané v politice. Sám odvolací soud ve svém odůvodnění rozsudku uvádí, že
„někdy je totiž k dosažení účelu kritiky...namístě použití i relativně
ostřejších výrazů...“ avšak při hodnocení věci se tím neřídil. Vady řízení
spatřuje dovolatel v nesprávném posouzení přípustnosti dalších skutkových
tvrzení a důkazních návrhů za situace, kdy soud prvního stupně nesprávně poučil
účastníky o tom, že věc podléhá režimu tiskového zákona, přičemž se podle
dovolatele nejednalo o žádné poučení o procesních právech; a dále v nesprávném
vyřešení otázky důkazních břemen. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby
dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc vrátil k dalšímu
řízení. K dovolání se vyjádřil žalobce, který uvedl, že odvolací soud rozhodl zcela
správně a proto žádá, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci
potvrdil a zavázal žalovaného k úhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění
tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Současně uvážil, že
dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle
ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §
240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky
požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu
přezkoumal v dovoláním žalovaného dotčených výrocích ve věci samé v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto dovolání není
důvodné. Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst.
1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., sám dovolatel spatřuje v tom, že
soud prvního stupně nesprávně poučil účastníky o tom, že věc podléhá režimu
tiskového zákona. Na uvedenou skutečnost reagoval v napadeném rozhodnutí
odvolací soud s tím, že v tomto smyslu byli účastníci poučeni při odvolacím
jednání, kdy však účastníci skutková tvrzení nedoplnili a další důkazy
nenavrhli. Nadto nelze přehlédnout skutečnost, že přisouzená omluva ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. se odvíjí od způsobu, jakým byl příspěvek
žalovaného formulován, a jenž byl odvolacím soudem (odůvodněně) posouzen, že
překročil meze slušnosti, přičemž tento článek, jehož zněním byl v průběhu
řízení proveden důkaz, postrádá věcnost, jeho obsah je nestranné osobě těžko
pochopitelný, je útočný, mající za cíl zesměšnit a dehonestovat osobu žalobce. Lze tedy uzavřít, že předmětná dovolatelem vytýkaná vada se ve správnosti
napadeného rozsudku odvolacího soudu neprojevila. Pokud dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde
o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ se
jedná tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem
jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné
občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické
osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či
již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce
neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě
zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního
případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od
tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout
přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k
jejímu porušení, resp. případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku
nemajetkové újmy, pak ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. určuje, že fyzická
osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do
práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a
aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je tedy jednání, které
zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s právy a
povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem. Neoprávněným zásahem do
práva na ochranu osobnosti je jednání neoprávněně směřující proti osobní i
mravní integritě fyzické osoby, které je objektivně způsobilé snížit její
důstojnost, vážnost a čest a které ohrožuje její postavení, resp. uplatnění ve
společnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. října 2002,
sp.zn. 28 Cdo 983/2002). Pro úspěšné uplatnění práva na ochranu osobnosti není
vyžadováno vyvolání konkrétních následků zásahu proti tomuto chráněnému statku,
ale postačuje, že zásah byl objektivně způsobilý narušit nebo alespoň ohrozit
práva chráněná ustanovením § 11 obč. zák. (analogicky srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. května 2002, sp.zn. 28 Cdo 662/2002).
Podle ustanovení § 13 obč. zák. ke vzniku občanskoprávních sankcí za
nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické, resp. morální integritě. Tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence
příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické
osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v
rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Uplatnění konkrétního a diferencovaného a objektivního hodnocení v těchto
případech znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její
vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní
situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo,
jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by
nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku
spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti,
pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě
a v postavení postižené fyzické osoby.
Právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných, ať již tato práva plynou
jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných
zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo vyjadřovat názory
mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i forma, jíž se názory
navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z mezí obecně uznávaných
pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního
úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze
právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR:
Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str. 367).
V souzené věci tedy bylo věcí soudů, aby na základě konkrétních okolností
daného případu zvážily, zda sporné výroky žalovaného dosahují takové intenzity,
že neoprávněně zasahují do práva na ochranu dobré pověsti žalobce, či zda
naopak jsou situaci přiměřené. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací
soud se otázkou vztahu uplatněného práva na ochranu osobnosti s právem kriticky
vyjadřovat své názory, přiléhavě a zákonu odpovídajícím způsobem zabýval,
přičemž skutkové okolnosti případu svědčí i o správnosti jeho závěru o
opodstatněnosti žaloby.
Konečně pokud z obsahu dovolání vyplývá uplatnění dovolacího důvodu podle
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., pak jím lze vytýkat, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Tento dovolací důvod tedy míří na pochybení soudu ve
zjištění skutkového stavu věci, který spočívá v tom, že skutková zjištění a z
nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího
soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud
věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování. Za
skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování,
je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů
soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř.,
protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul
rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za
řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly
z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti
(důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický
rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením § 133 až § 135 o.
s. ř. Bylo již naznačeno, že odvolací soud se vůči zásadám obsaženým v tomto
ustanovení neprovinil, takže ani tento dovolací důvod nebyl naplněn.
Protože je tedy v dovoláním napadeném výroku ve věci samé rozsudek odvolacího
soudu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného v této části
podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením
advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. § 2 odst. 1,
§ 6 odst. 1 písm. b), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve
znění po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb. účinné od 1. 3. 2012) a v
paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění). Celkem výše přisouzené náhrady
nákladů dovolacího řízení žalobce činí 7.800,- Kč, která je po úpravě o 21% daň
z přidané hodnoty představována částkou 9.438,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. ledna 2013
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda
senátu