30 Cdo 3212/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce
JUDr. J. S., proti žalované obchodní společnosti FELIXIMAP, s.r.o., IČ.:
27065634, se sídlem v Praze 10, Daliborova 714/7, zastoupené JUDr. Alešem
Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, o určení neplatnosti kupní
smlouvy, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 925/2003, o dovolání
žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. dubna
2008, č.j. 6 Co 429/2008-400, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
výroku vyjmenovaných nemovitostí v katastrálním území K. u Č. Rozhodl též o
náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. dubna 2008, č.j. 6 Co 429/2008-400, napadený rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že určil, že je neplatná kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem jako
prodávajícím a žalovanou jako kupující dne 19. září 2003 o prodeji ve výroku
vyjmenovaných nemovitostí v katastrálním území K. u Č. Odvolací soud uvedl, že
ve věci bylo z provedeného dokazování potvrzeno, že skutečně existovaly dvě
verze kupní smlouvy ze dne 19. 9. 2003, jednak verze bezchybná, která byla
podkladem pro návrh na vklad do katastru nemovitostí a dále verze druhá s
chybami v předmětu kupní smlouvy a takováto kupní smlouva by nemohla být do
katastru nemovitostí vložena. Žalovaný podal návrh na vklad do katastru
nemovitostí 24. 9. 2003 a podal návrh s chybnou verzí, který byl také
rozhodnutím katastrálního úřadu zamítnut z důvodu vadného označení pozemků. Dne
9. října 2003 podal žalobce žalobu na neplatnost kupní smlouvy. Žalovaný pak
podal další návrh na vklad 14. ledna 2004, tedy v době, kdy již věděl o žalobě
na neplatnost smlouvy, neboť žalobu převzal dne 27.10.2003. Dále je nepochybné,
že v řízení bylo prokázáno znaleckým posudkem, že podpis JUDr. J. S. na listině
návrhu na vklad předmětné kupní smlouvy do katastru nemovitostí není pravým
podpisem JUDr. J. S., jedná se o padělek. Žalovaný v řízení neprokázal, že by
vyplatil žalobci kupní cenu za předmětné nemovitosti ve výši 3.000.000,- Kč. Žalobce nikdy neměl v úmyslu nemovitosti uvedené v kupní smlouvě prodat. Nemovitost měla sloužit jako zástava na půjčku na dobu určitou, ale smlouva
byla sepsána jako smlouva kupní. Bylo domluveno, že bude předložena verze s
chybami katastrálnímu úřadu, mezitím uplyne určitá dohodnutá doba, kdy budou
peníze vráceny a řádná kupní smlouva, která mezitím byla uložena v úschově,
bude žalobci vydána. Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 19. 9. 2003 je absolutně
neplatná, a to pro nedostatek vážnosti vůle žalobce ve smyslu ust. § 37 odst. 1
obč. zák. Podle ustálené judikatury soudu není právní úkon učiněn vážně tehdy,
je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechce svým projevem vůle způsobit
právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva spojují. V
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, se uvádí,
že na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních
skutečností, za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za
okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůlí zamýšlel
přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Pokud
vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat konkrétní okolnosti
případu. Na jejich základu a z hlediska jejich vzájemných souvislostí pak
učinit příslušný závěr. Neplatnost právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák.
je neplatností absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex
tunc), takže subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového
právního úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o
důvodu jejich neplatnosti věděli. Neplatnost absolutní musí soud zkoumat z
úřední povinnosti. V dané věci je zřejmé, že vůle žalobce trpěla nedostatkem
vážnosti, neboť žalobce nezamýšlel nemovitosti prodat. Žalobce se pouze
domníval, že podpisem smlouvy poskytne „toliko jistotu“ žalovanému za to, že
bude půjčena určitá částka, která pak bude do určité doby vrácena. V tomto
přesvědčení byl utvrzen žalobce i v tom směru, že mu nebyla vyplacena kupní
cena, což také soud prvního stupně správně dovodil. Vůle žalobce tedy
nesměřovala k uzavření kupní smlouvy, nebyla myšlena vážně, o čemž svědčí právě
to, že byly podepsány jak chybná verze, tak verze správná. Takováto kupní
smlouva, kde nebyl dostatečně vážně učiněný projev vůle, je od počátku
absolutně neplatná (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. října 2007,
sp. zn. 30 Cdo 3540/2006). Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalované dne 14. května 2008 a
právní moci nabyl dne 21. května téhož roku. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podala žalovaná
dne 25. června 2008 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odkazuje na dovolací důvody uvedené v § 241a
odst. 2 písm. a) a b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. V dovolání prezentuje vlastní
náhled na skutkové okolnosti případu a soudu vytýká, že při svém rozhodování
zdůraznil některé z provedených důkazů, přičemž účelově vytrhával důkazy ze
souvislosti a hodnotil pouze ty, které svědčily pro názor žalobce. Protože
podle dovolatele odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění, které nemají v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, proto následkem toho došlo k
nesprávné aplikaci ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. z hlediska závěru o
nedostatku vůle (žalobce). Žalovaná proto navrhla, aby byl dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu
zrušen. K dovolání se žalobce nevyjádřil. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., dovolání je charakterizováno
obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a
je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Z ustanovení § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava
institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným
dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale
i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací
soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly
uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly (není tak naplněn
ani výslovně uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., který dopadá na případy, kdy řízení je postiženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jenž fakticky tvoří podstatu
úvahy dovolatelky, lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba
považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu
vyplývajícímu z § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z
provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za
řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly
provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo
které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti,
pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje
ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř.
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném
dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné
pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky ze dne 4. ledna 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v
Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazek 1, pod č. C 8). Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. lze tudíž napadnout výsledek
činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak
vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud
dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani
polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému
svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z
provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů,
a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených
důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout. Z obsahu spisu, stejně tak jako z dovoláním napadeného rozsudku, je třeba
konstatovat, že skutkové závěry odvolacího soudu jsou zřetelně z napadeného
rozhodnutí seznatelné, což platí i o v rámci důkazního řízení shromážděných, a
tak tím zjištěných skutečnostech, které byly pro odvolací soud podkladem těchto
závěrů. Odvolací soud současně logicky vyložil svůj postup, na základě něhož k
příslušným skutkovým závěrům na základě provedených důkazů dospěl, přičemž
dovolací soud neshledal, že by uvedený soud pokládal za zjištěné něco, co není
ve spisu obsaženo, resp., že by opomenul něco podstatného, co se ve spisu
nachází, ani že by v jeho úvahách existovaly logické rozpory. Pouhý odlišný
názor žalované na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za
prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních
skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.)
způsobilý tento dovolací důvod založit. Uplatnění dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 3 o.s.ř. proto není v souzené věci opodstatněné. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na
případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým
dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí
odvolacího soudu. Sama dovolatelka však ve skutečnosti neuvádí nic, co by
svědčilo pro naplnění předpokladů obsažených v citovaném ustanovení.
Vzhledem k již zmíněné vázanosti podaným dovoláním, lze konstatovat, že
napadené rozhodnutí je možno považovat za správné. Nejvyšší soud ČR dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu proto podle ustanovení § 243b odst.2 části věty
před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 o.s.ř., kdy žalovaná s
ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo, zatímco
žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr.
Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu