30 Cdo 3540/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v
právní věci žalobce T. D., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) D. R.,
a 2) M. R., oběma zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na
straně žalovaných
M. P., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 6 C 70/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2006, č. j. 20 Co 329/2006 - 191, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 9. 2006, č. j.
20 Co 329/2006 - 191, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „je vlastníkem nemovitostí: pozemku -
stavební parcely č. 753, pozemku - pozemkové parcely č. 950/33 a domu č. p. 91
v J.
na pozemku - stavební parcele č. 753, vše zapsáno u Katastrálního úřadu pro
Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště N. pro katastrální území J. a obec
J.“ Žalobu zdůvodnil zejména tím, že v domnění, že dne 19. 2. 2003 k žádosti
žalované podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva k označeným nemovitostem k
zajištění půjčky či úvěru ve prospěch žalovaných, datovanou dnem 17. 2. 2003,
podepsal kupní smlouvu, kterou nemovitosti prodal Ing. M. Š., jenž je následnou
kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2003 převedl na žalované. Kupní smlouvu datovanou
dnem 17. 2. 2003 pokládá za neplatnou, protože jeho vůle nesměřovala k vyvolání
právních účinků spojených s prodejem nemovitostí, neměl žádný důvod nemovitosti
prodávat, neboť pro jeho rodinu jsou jedinou možností bydlení, do počátku roku
2005 Ing. Š. ani neznal, kupní smlouvu neobdržel, nebyla mu zaplacena kupní
cena, jejíž výše ani neodpovídala skutečné tržní ceně nemovitostí. Na základě
usnesení soudu prvního stupně ze dne
24. 3. 2005, č. j. 6 C 70/2005 - 12, jímž žalobce vyzval, aby „upřesnil tvrzení
o důvodu neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 2. 2003, a to v tom smyslu, zda
důvodem neplatnosti je omyl, v čem konkrétně spočíval a kdo jej vyvolal a zda
byl omyl vyvolán úmyslně“, žalobce přípisem ze dne 7. 4. 2005 sdělil, že „za
tvrzený důvod neplatnosti kupní smlouvy podepsané dne 19. 2. 2003 spatřuje
omyl“, „že byl utvrzen v tom, že podepisuje souhlas se zástavou jeho
nemovitostí k zajištění půjčky či úvěru ve prospěch žalovaných“, a že s ním od
počátku jednala jen žalovaná, která jej žádala o zajištění úvěru či půjčky
peněz.
Okresní soud v Náchodě rozsudkem ze dne 11. 4. 2006, č. j. 6 C 70/2005 - 161,
žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a
vůči státu a o soudním poplatku. Vyšel zejména ze zjištění, že dne 5. 9. 2002
byla mezi žalobcem jako zástavcem a Ing. M. Š. jako zástavním věřitelem
uzavřena smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví
žalobce k zajištění pohledávky zástavního věřitele vyplývající ze smlouvy o
úvěru uzavřené mezi Ing. M. Š. a žalovanou ve výši 450.000,- Kč (s právními
účinky vkladu ke dni 11. 9. 2002). Dne
19. 2. 2003 žalobce podepsal kupní smlouvu datovanou dnem 17. 2. 2003, kterou
měl Ing. M. Š. prodat uvedené nemovitosti za kupní cenu ve výši 450.000,- Kč,
přičemž právní účinky vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí nastaly ke
dni 19. 2. 2003. Dále soud prvního stupně zjistil, že podle potvrzení Ing. Š.
ze dne 18. 2. 2003 adresovaného katastrálnímu úřadu byl poskytnutý úvěr
žalovanou splacen. Kupní smlouvou ze dne 27. 3. 2003 pak Ing. Š. prodal
předmětné nemovitosti žalovaným
do společného jmění manželů za dohodnutou kupní cenu ve výši 1,000.000,- Kč,
kterou se kupující zavázali uhradit z úvěru poskytnutého jim Českomoravskou
hypoteční bankou, a. s., na účet prodávajícího (právní účinky vkladu vznikly ke
dni 20. 5. 2003); žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci
předmětných nemovitostí,na kterých vázne smluvní zástavní právo Č., a. s.,
soudcovská zástavní práva a jsou postiženy výkonem rozhodnutí prodejem
nemovitostí a exekucí. Dne 7. 4. 2003 uzavřeli žalovaní s Č.b., a. s., zástavní
smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené nemovitosti k zajištění hypotečního
úvěru ve výši 1,000.000,- Kč na základě smlouvy o úvěru mezi uvedenou bankou a
žalovanými z téhož dne (právní účinky vkladu vznikly dnem 7. 4. 2003). Dále
bylo soudem prvního stupně zjištěno, že žalovaní dne 12. 2. 2004 vyhotovili
návrh darovací smlouvy, na němž byly ověřeny jejich podpisy a v němž se uvádí,
že předmětné nemovitosti darují žalobci. Okresní soud poté, co dovodil, že
žalobce má naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem podle
ust. § 80 písm. c) o. s. ř., dospěl po zhodnocení provedených důkazů (výslechy
účastníků, svědků a dalších listinných důkazů) ke skutkovému závěru, že vůle
žalobce trpěla nedostatkem vážnosti, neboť nezamýšlel nemovitosti prodat (o tom
se podle stavu zápisu v katastru nemovitostí dozvěděl až výrazně později),
nýbrž se domníval, že podpisem smlouvy „poskytuje toliko jistotu“ za úvěr
poskytnutý žalované, přičemž v tomto přesvědčení mohl být utvrzen i tím, že mu
nebyla zaplacena kupní cena (i když se ve smlouvě uvádí, že byla uhrazena v
hotovosti před podpisem této smlouvy). Předmětná kupní smlouva je proto pro
nedostatek vážnosti vůle žalobce při jejím uzavření absolutně neplatná podle
ust. „§ 37 odst. 1, § 40a „a contrario“ obč. zák.“ a taktéž je neplatná i
následující kupní smlouva o převodu předmětných nemovitostí ze dne 27. 3. 2003,
neboť Ing. Š. jako osoba, která nebyla vlastníkem těchto nemovitostí, nemohla
na žalované převést více práv, než sama měla. Z těchto důvodů dospěl k závěru,
že vlastníkem předmětných nemovitostí je nepřetržitě žalobce. Dále okresní soud
vyslovil názor, že „na tomtéž skutkovém základě by bylo možno ke stejnému
závěru o neplatnosti předmětné smlouvy dospět i cestou omylu (§ 49a, § 40a obč.
zák.)“, přičemž by se jednalo o neplatnost relativní, které by se musel žalobce
dovolat vůči osobě, vůči níž úkon směřoval, což však neučinil. Podpůrně
přichází v úvahu i neplatnost předmětné kupní smlouvy pro rozpor s dobrými
mravy podle § 37 obč. zák. (správně zřejmě podle § 39 obč. zák.), jak jsou
lichevní smlouvy definovány v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp.
zn. 22 Cdo 1993/2001. V daném případě ovšem okresní soud, maje předběžnou
otázku platnosti předmětné kupní smlouvy vyřešenu prokázanou absencí vůle
žalobce, „těmito cestami nešel“.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
19. 9. 2006, č. j. 20 Co 329/2006 - 191, rozsudek soudu prvního stupně změnil
tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. V odůvodnění svého rozhodnutí
uvedl, že souhlasí se skutkovými závěry okresního soudu tak, jak vyplynuly ze
zhodnocení provedených důkazů, neztotožnil se však s jeho právním posouzením.
Poukázal na žalobcova tvrzení v žalobě, že smlouvu opatřenou datem 17. 2. 2003
sice podepsal, že se však domníval, že uzavírá zástavní smlouvu, a proto je
kupní smlouva neplatná, přičemž na výzvu soudu své tvrzení upřesnil tak, že
důvodem neplatnosti je jeho omyl, když byl utvrzován v tom, že podepisuje
souhlas se zástavou svých nemovitostí k zajištění půjčky či úvěru ve prospěch
žalovaných, což vzal okresní soud za prokázané. Odvolací soud dovodil, že
vzhledem k tomu, že v případě právního úkonu učiněného v omylu jde o neplatnost
toliko relativní (ust. § 40a a § 49a obč. zák.), přičemž v dané věci by šlo ze
strany žalobce o omyl podstatný, a to omyl v právním důvodu (error in negotio),
když se mylně domníval, že dává do zástavy nemovitosti, ač podle obsahu smlouvy
šlo o jejich prodej, bylo na žalobci, aby poté co zjistil, že vlastně podepsal
smlouvu kupní, ač mínil smlouvu zástavní, se dovolal neplatnosti smlouvy vůči
Ing. Š., což však neučinil. Odvolací soud nepřisvědčil názoru okresního soudu,
že na tomtéž skutkovém základě lze dospět k závěru o neplatnosti smlouvy pro
omyl a i pro nedostatek vážnosti vůle (§ 49a a § 37 odst. 1 obč. zák.), neboť
tyto neplatnosti jsou neslučitelné, každá z nich „vyžaduje“ jiný skutkový
základ, což vyplývá ze skutečnosti, že zákon spojuje s omylem relativní
neplatnost, zatímco s nedostatkem vážnosti vůle neplatnost absolutní, ke které
soud přihlíží z úřední povinnosti a kterou nelze zhojit. O nedostatku vážnosti
vůle je podle jeho názoru možno hovořit tam, kde účastník např. smlouvy kupní
projevuje navenek vůli nemovitosti prodat (či je koupit), je si plně vědom
právních následků, ke kterým by jinak smlouva směřovala, tyto účinky ale
přivodit nechce (tedy nemíní smlouvu vážně) např. proto, že jde o žert, o hru,
o divadelní představení, kdy smlouva slouží k vyučovacím účelům atd. Uzavřel,
že došlo-li v posuzované věci při uzavírání smlouvy k omylu, nejde o nedostatek
vážnosti vůle ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč. zák., a proto smlouva ze dne 17.
2. 2003 nemůže být absolutně neplatná, v důsledku čehož žalobce nelze považovat
za vlastníka předmětných nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodu uvedeného v ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že již v žalobě tvrdil, že právní úkon,
kterým došlo k převodu vlastnictví k nemovitostem na Ing. Š., je neplatný, a že
podle ustáleného výkladu k občanskému zákoníku není rozhodné, jak oprávněný
subjekt sám kvalifikuje neplatnost právního úkonu, tj. zda jde o neplatnost
absolutní či relativní, a soud není takovou kvalifikací ani vázán; oprávněný
subjekt nemusí neplatnost právního úkonu dokonce ani výslovně označit, neboť
soud je povinen otázku platnosti (absolutní) právního úkonu zkoumat z úřední
povinnosti. Nesouhlasí ani s vymezením okruhu případů nedostatku vážnosti vůle,
která způsobuje absolutní neplatnost právního úkonu, učiněným odvolacím soudem,
a dovozuje, že existuje i druhá skupina případů, při níž „nevážnost projevu
vůle jednajícího není obecně zřejmá, avšak skutečně nastala, což plyne z
ustálené definice, že právní úkon není učiněn vážně - opravdově tehdy, je-li
podle okolností konkrétního případu zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem
vůle způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy práva
občanského spojují“; právě takový nedostatek vážnosti vůle v jednání žalobce
byl důkazy provedenými v řízení prokázán. Za správný proto považuje právní
názor soudu prvního stupně, že kupní smlouva ze dne 17. 2. 2003 je absolutně
neplatná pro nedostatek vážnosti vůle žalobce ve smyslu ust. § 37 odst. 1 obč
zák., a nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, kterému dále
vytýká, že se nevypořádal ani s naznačenými úvahami okresního soudu o
neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího
soudu ČR ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001). Navrhl, aby dovolací
soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem
řízení, řádně zastoupeným advokátem, a že je přípustné podle § 237 odst. 1
písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a
dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně, vážně,
určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Podle ustálené judikatury soudů není právní úkon učiněn vážně (opravdově)
tehdy, je-li podle okolností zřejmé, že jednající nechtěl svým projevem vůle
způsobit právní účinky, které s takovým projevem vůle normy občanského práva
spojují. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99,
se dále uvádí, že „na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z
objektivních skutečností,
za nichž byl učiněn, zejména byl-li učiněn způsobem a za okolností, které
nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní
účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Nevážnost vůle jednajícího
je zpravidla zřejmá u projevu vůle učiněného žertem, zjevnou nadsázkou, při
hře, na jevišti. Pokud vzniknou pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba posuzovat
konkrétní okolnosti případu; na jejich podkladu a z hlediska jejich vzájemných
souvislostí pak učinit příslušný závěr“.
Neplatnost právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. je neplatností
absolutní, která působí ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže
subjektivní občanská práva a občanskoprávní povinnosti z takového právního
úkonu vůbec nevzniknou, přičemž není rozhodné, zda účastníci smlouvy o důvodu
její neplatnosti věděli.
Jak judikoval Nejvyšší soud ČR, skutečnost nesoucí se k závěru o absolutní
neplatnosti právního úkonu, musí soud zkoumat z úřední povinnosti, aniž by
vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků plynoucí pro ně z ust. §
120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o. s. ř. Ustanovení procesních předpisů
nemohou být vykládána tak, aby nerespektováním této úřední povinnosti soudu
došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další (nové) nároky
opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy nemůže vyvolat
žádné právní důsledky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2002, sp.
zn. 28 Cdo 1083/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek
19, C 1322, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo
161/2007). V usnesení ze dne 8. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001,
publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11, C 776, Nejvyšší
soud vyslovil, že na absolutní neplatnosti smlouvy nic nemění skutečnost, že
smlouva je současně postižena další vadou, s níž zákon spojuje neplatnost
relativní.
V posuzované věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že vůle žalobce trpěla
nedostatkem vážnosti, neboť nezamýšlel nemovitosti prodat (o tom se podle stavu
zápisu v katastru nemovitostí dozvěděl až výrazně později), nýbrž se domníval,
že podpisem smlouvy „poskytuje toliko jistotu“ za úvěr poskytnutý žalované,
přičemž v tomto přesvědčení mohl být utvrzen i tím, že mu nebyla zaplacena
kupní cena. Jde
o skutkové zjištění (nikoliv o právní posouzení), na základě něhož shledal
kupní smlouvu absolutně neplatnou podle ust. § 37 odst. 1 obč. zák. (a z tohoto
důvodu též následující kupní smlouvu ze dne 27. 3. 2003 uzavřenou ohledně týchž
nemovitostí mezi Ing. Š. a žalovanými). Odvolací soud však uvedené skutkové
zjištění, že vůle žalobce trpěla nedostatkem vážnosti, považoval mylně za
právní posouzení a veden tímto chybným názorem nezkoumal platnost kupní smlouvy
datované dnem 17. 2. 2003 z hlediska ust. § 37 odst. 1 obč. zák., případně též
podle § 39 obč. zák., nýbrž jen podle § 49a a 40a obč. zák. na základě žalobcem
tvrzeného omylu, ačkoliv již v žalobě uvedl, že smlouvu považuje za neplatnou z
důvodu, že jeho vůle nesměřovala k vyvolání právních účinků spojených s
prodejem nemovitostí, nýbrž jen k uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva k
nemovitostem k zajištění půjčky či úvěru poskytnutého žalované. Vzhledem k
tomu, že soud není vázán tím, jak žalobce uplatněné skutečnosti právně
posuzuje, je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního
úkonu jako absolutní nebo jako relativní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 15. 7. 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, publikovaný v časopise Právní
rozhledy č. 10/1999), podstatné je, že namítá neplatnost a uvede z jakého
důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo
2474/2000, publikovaný v Soudních rozhledech pod č. 1, roč. 2002, str. 12).
Dovolací soud se proto neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že „kupní
smlouva datovaná dnem 17. 2. 2003 nemůže být absolutně neplatná“ (§ 37 odst. 1
obč. zák.), neboť jednak pojem vážnosti vůle uvedený v tomto ustanovení
nevyložil v souladu s ustálenou judikaturou, a dále proto, že se z úřední
povinnosti (ex officio) nezabýval skutečností prokázanou před soudem prvního
stupně, že vůle žalobce
při uzavření (podpisu) kupní smlouvy trpěla nedostatkem vážnosti vůle (který
krajský soud převzal), na základě níž vyslovil v rámci posouzení předběžné
otázky závěr, že předmětná kupní smlouva je podle § 37 odst. 1 obč. zák.
absolutně neplatná (a neplatná je tudíž i následná kupní smlouva ze dne 27. 3.
2003), a tyto jeho právní závěry nepřezkoumal.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové
k dalšímu řízení (§ 243 odst. 1, část věty za středníkem, § 243b odst. 2, věta
první
o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu