30 Cdo 3265/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. K., zastoupenému advokátkou, o určení neúčinnosti dohody o vypořádání SJM, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 34/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2007, č. j. 26 Co 522/2006-79, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. června 2006, č. j. 12 C 34/2006-61, jímž byla zamítnuta žaloba na určení, že dohoda o vypořádání společného jmění manželů ze dne 15. 3. 2004, č. j. V-1396/2004, podle níž se žalovaný stal výlučným vlastníkem budovy v N. K. s využitím jako objekty bydlení na stavební parcele číslo 218/1, sestávající z rodinného domu, mlýna, stájí, kolny, studny a stavební parcely číslo 218/1 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 2422 m2, vše v obci a katastrálním území N. K., je vůči žalobkyni právně neúčinná a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za správné a navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto.
Podané dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam
ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Výklad ustanovení § 42a odst. 2 in fine
obč. zák. provedený odvolacím soudem v otázce vynaložení náležité pečlivosti na straně žalovaného za účelem rozpoznání úmyslu své manželky zkrátit uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, za niž manželka žalovaného odpovídala, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí
a stanovisek pod č. 35, ročník 2002). Z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.) je zřejmé, že dovolatelka především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, který byl pokladem pro právní posouzení věci; nejedná se o námitky nesprávného řešení otázky právní podle § 241 a odst. 1
písm. b) o. s. ř., ale o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohou založit ani námitky žalobkyně vztahující se k procesnímu postupu odvolacího soudu a soudu prvního stupně, jimiž uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [Srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006, podle něhož k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3, a dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.250,- Kč [odměna z částky určené podle § 3 odst. 1 bod 4 vyhlášky č. 484/2000 Sb., snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % podle § 18 odst. 1] a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky
č. 17/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.550,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. září 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu