NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 30 Cdo 3274/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, v právní věci žalobkyně I. K., zastoupené JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká č. 74/2, proti žalované Nemocnici Jindřichův Hradec, a.s., se sídlem v Jindřichově Hradci, U Nemocnice 380/III, IČ 26095157, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 11 C 93/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. března 2009, č.j. 1 Co 335/2008-83, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II.Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 4.860,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Macha, advokáta se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II.
Stručné odůvodnění (243 odst. 2 o.s.ř.):
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. března 2009, č.j. 1 Co 335/2008-83, potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. května 2008, č.j. 11 C 93/2007-53, kterým byla výrokem I. zamítnuta žaloba, aby žalovaná na vlastní náklady zveřejnila v měsíčnících Zdravotnické noviny a Patriot Journal, týdeník Jihočeské listy, vždy v jednom vydání shora uvedených tiskovin, omluvu tohoto znění: Omlouváme se paní I. K. za porušení jejích osobnostních práv dle ust.
§ 11 a násl. občanského zákoníku, jehož se dopustil náš právní předchůdce, Okresní nemocnice Jindřichův Hradec tím, že v rozporu s ust. § 11 a násl. občanského zákoníku vyvěsil v období od 5. listopadu do 8. listopadu 2004 na místě veřejně přístupném – nástěnce v prostorách oddělení ARO Nemocnice v Jindřichově Hradci – nepravdivé upozornění adresované paní I. K. na údajné její porušení pracovní kázně. Shora popsaného jednání našeho právního předchůdce litujeme a paní I. K. se touto formou omlouváme.
Nemocnice Jindřichův Hradec, a.s.“; výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud druhého stupně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, za stavu, kdy žalobkyně spatřovala zásah do svých osobnostních práv v umístění listiny na nástěnce oddělení ARO právní předchůdkyní žalované, jíž byla upozorňována na možnou výpověď podle § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce. Ztotožnil se též s jeho právním závěrem, že i když vyvěšení předmětného upozornění nebylo vhodné, nelze jej považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně.
Vzal v úvahu, že žalobkyně sama (osobním) nepřevzetím listiny umožnila spoluzaměstnancům, příp. i dalším osobám, se s touto listinou seznámit. Odvolací soud též poukázal na skutečnost, že i kdyby přesto byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně, nebyl by žalobkyní zvolený prostředek obrany proti tvrzenému neoprávněnému zásahu přiměřený z hlediska § 13 odst. 1 obč. zák. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém zmiňuje důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a v odst. 3 o.s.ř.
Dává k posouzení následující otázky:
-zda vyvěšení listiny, kterou je zaměstnanec upozorňován na možnou výpověď v souvislosti s porušením pracovní kázně, na nástěnce, k níž mají přístup jiní zaměstnanci i návštěvníci zaměstnavatele, je neoprávněným zásahem do osobnostních práv zaměstnance, a to jednak v situaci, kdy skutečnosti v tomto upozornění uvedené jsou pravdivé, jednak v situaci, kdy jsou nepravdivé; - zda je na místě přerušit řízení o ochranu osobnosti, v němž je řešen neoprávněný zásah do osobnostních práv zaměstnance, způsobený tím, že je na nástěnce, k níž mají přístup jiní zaměstnanci i návštěvníci zaměstnavatele, vyvěšeno upozornění na možnou výpověď v souvislosti s porušením pracovní kázně, a to do skončení řízení o podané ústavní stížnosti, týkající se řízení, v němž se řeší mimo jiné i otázka, zda skutečnosti uvedené v takovém upozornění jsou pravdivé či nikoliv;
- zda lze zaměstnanci přičítat zavinění na nevhodném vyvěšení upozornění na možnou výpověď v souvislosti s porušením pracovní kázně zaměstnance, když zaměstnanec nepřevezme takovou písemnost, která není opatřena žádným podpisem; -zda je či není možné považovat zveřejnění žalobkyní požadované omluvy v místním a odborném periodiku s ohledem na žalobkyní tvrzené následky shora uvedeného neoprávněného zásahu do jejích osobnostních práv, zejména s ohledem na dobu působení zásahu a jeho způsob, za adekvátní formu satisfakce a jaký vliv na posouzení adekvátnosti formy satisfakce má skutečnost, zda tvrzení uvedená ve shora uvedeném upozornění jsou pravdivá či nepravdivá.
Žalobkyně v závěru navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná. Domnívá se, že dovolání žalobkyně není přípustné pro nesplnění podmínek ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., takže by mělo být proto odmítnuto. Požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Problém výkladu ustanovení § 11 násl. o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2006, sp. zn. 30 Cdo 1882/2005). Dovolatelkou v dovolání zdůrazněné otázky, které podle jejího názoru činí napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze rozhodnutím po právní stránce zásadního významu, se ve své podstatě upínají k projednávané věci, a proto nemají způsobilost výraznějšího judikatorního přesahu.
Pokud je v dovolání uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu a jestliže je uplatněn též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle
§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení vznikly žalované náklady spojené se zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč (srovnej § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2000 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalované 4.050,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 4.860,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.) Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.