Judikát 30 Cdo 3291/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:30 Cdo 3291/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.3291.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Příslušnost soudu místní
Správní řízení
Dotčené předpisy:§ 29 předpisu č. 239/2000 Sb. § 250a odst. 1 o. s. ř. § 33 odst. 1 předpisu č. 239/2000 Sb. § 35a předpisu č. 239/2000 Sb. § 250 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B 30 Cdo 3291/2025-58
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Imex Group s. r. o., identifikační číslo osoby 25829050, se sídlem v Ostravě, Zkrácená 3223/46, zastoupené JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, za účasti Zlínského kraje, identifikační číslo osoby 70891320, k doručení pod adresou krajského úřadu Zlínského kraje, se sídlem ve Zlíně, Tomáše Bati 21, o žalobě dle části páté o. s. ř., směřující k nahrazení rozhodnutí Ministerstva vnitra, generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 8. 4. 2024, č. j. MV 19065- 94/PO-OVL-2022, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 220/2024, o dovolání účastníka proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 57/2025-44, t a k t o: Dovolání účastníka řízení – Zlínského kraje se zamítá. O d ů v o d n ě n í: Předmět rozhodování
1. Toto usnesení řeší otázku místní příslušnosti soudu a v důsledku toho i účastenství v soudním řízení, které vyplývá ze vztahu soukromého práva, o němž dříve pravomocně rozhodl správní orgán, a to v poměrech založených § 29 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů. I. Dosavadní průběh řízení
2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá nahrazení (odklizení) pravomocných zamítavých rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 9. 1. 2024, č. j. KUZL 2390/2024, sp. zn. KUSP 25512/2021 KH, a rozhodnutí Ministerstva vnitra – generálního ředitelství Hasičského záchranného sboru České republiky ze dne 8. 4. 2024, č. j. MV-19065-94/PO-OVL-2022, tak, že bude vyhověno její žádosti o náhradu za poskytnutí věcné a osobní pomoci ve smyslu § 29 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému (dále jen „zákon o IZS“), ve výši 283 540,50 Kč (za převoz materiálu v jejím vlastnictví ze skladů ve Vlachovicích do vojenského areálu v Květné a Chuchelné v období od března do prosince 2015).
Návrh podaný ve správním řízení správní orgány zamítly. Žalobkyně tak činí podle poučení poskytnutého jí Krajským soudem v Brně, usnesením ze dne 26. 6. 2024, č. j. 30 A 45/2024-35, jímž byla odmítnuta tzv. „správní“ žaloba napadající uvedená rozhodnutí dle soudního řádu správního. Žádost o náhradu byla podána dvakrát – dne 16. 4. 2021 u Krajského úřadu Zlínského kraje a dále u obecného soudu jako žaloba dle části třetí o. s. ř., přičemž posléze došlo k zastavení soudního řízení pro nedostatek pravomoci soudu a k postoupení věci Krajskému úřadu Zlínského kraje, a to pravomocným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 6.
1. 2023, č. j. 8 C 182/2022-163.
Nárok žalobce byl odvozován od výzev velitele zásahu jednotek integrovaného záchranného systému (krajského ředitele Policie České republiky ve Zlíně) učiněných v průběhu období říjen 2014 až prosinec 2015, směřujících zejména k zajištění obalového a přepravního materiálu a přepravy blíže označených věcí do areálu ve Vrběticích a mimo něj.
3. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 12. 11. 2024, č. j. 10 C 220/2024-29, rozhodl o své místní nepříslušnost (výrok I usnesení), a dále vyslovil, že věc bude postoupena po právní moci usnesení Okresnímu soudu v Ostravě, jako soudu místně příslušnému (výrok II).
4. Soud prvního stupně dovodil, že místně příslušným soudem k projednání žaloby projednávané v režimu páté části o. s. ř. je podle § 250 odst. 1, písm. b) o. s. ř. obecný soud účastníka, na jehož návrh bylo řízení před správním orgánem zahájeno, tj. okresní soud, v jehož obvodu má (a v době zahájení řízení měla) žalobkyně své sídlo (§ 85 odst. 3 o. s. ř.). Tímto soudem pak není Obvodní soud pro Prahu 7, nýbrž Okresní soud v Ostravě.
5. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) na základě podaných odvolání, a to jednak ze strany žalobkyně a dále ze strany České republiky – Ministerstva vnitra (kterého za účastníka řízení označila žalobkyně) usnesením ze dne 7. 8. 2025, č. j. 15 Co 57/2025-44, odmítl odvolání České republiky – Ministerstva vnitra, neboť bylo podáno někým, kdo k odvolání není podle § 201 o. s. ř. oprávněn (výrok I usnesení odvolacího soudu), usnesení soudu prvního stupně v jeho výroku I potvrdil a ve výroku II jej změnil tak, že věc bude postoupena Okresnímu soudu ve Zlíně jako soudu místně příslušnému (výrok II usnesení odvolacího soudu).
6. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že při neexistenci speciální úpravy okruhu účastníků správního řízení o náhradě požadované podle § 29 odst. 1 zákona o IZS nezbývá, než podpůrně využít § 141 odst. 3 správního řádu, neboť není možné, aby se řízení neúčastnil ten subjekt, vůči němuž je vznášen soukromoprávní finanční nárok. Odvolací soud zde vyšel z obdobného řešení ve vztahu k povinnému subjektu – státu v řízení o náhradě za majetek zanechaný na Podkarpatské Rusi, které přijal Ústavní soud v nálezu pléna ze dne 13.
5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 35/11, podle něhož se správní orgán, který měl jménem státu občanskoprávně plnit, stává účastníkem řízení podle páté části o. s. ř. Za dalšího účastníka správního řízení, potažmo předmětného občanského soudního řízení, je tedy na místě pokládat podle mínění odvolacího soudu tu osobu, která má povinnost náhradu dle ust. § 29 odst. 1 zákona o IZS ze svého majetku poskytnout. Takovou osobou pak není stát, nýbrž, jak dovodil odvolací soud, příslušný kraj, v tomto případě Zlínský kraj.
Odvolací soud ve své úvaze vyšel z § 29 odst. 5 zákona o IZS, který výslovně předpokládá, že (mimo jiné) obce a kraje (jako samostatné subjekty právních vztahů) vynakládají náhradu za poskytnutí věcné nebo osobní pomoci. Zmíněné ustanovení mimo jiné krajům zakládá právo požadovat (zjevně vlastním jménem) tyto výdaje po původci havárie.
Odvolací soud pokládal v tomto soudním řízení za nepodstatné, zda vůbec a případně jak stát refunduje krajům vyplacenou náhradu, potažmo jak je financován výkon tzv. přenesené působnosti vykonávané krajem (na což poukazoval Zlínský kraj ve svém odvolání). Pro samotný soukromoprávní vztah mezi osobou oprávněnou (žalobkyní) a podle znění zákona povinnou k poskytnutí náhrady není významné, z jakých konečných zdrojů bude náhrada fakticky zaplacena. Místní příslušnost odvolací soud určil podle části páté o.
s. ř., konkrétně s odkazem na znění jeho § 250. Konstatoval nesprávnou aplikaci předmětného ustanovení soudem prvního stupně, který opomenul, že předmětné správní řízení mělo i účastníka „jemuž podle návrhu podaného u správního orgánu měla být uložena povinnost k plnění“, a že z tohoto důvodu je na místě přednostní aplikace § 250 odst. 1, písm. a) o. s. ř. Uzavřel, že místně příslušným proto není Okresní soud v Ostravě jako obecný soud žalobkyně, ale Okresní soud ve Zlíně jako obecný soud Zlínského kraje (§ 85 odst. 7 o.
s. ř.), tj. subjektu povinného dle zákona poskytnout žalobkyní žádané plnění.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadl účastník řízení Zlínský kraj (dále též „dovolatel“) dovoláním. V jeho rámci namítal nesprávný výklad § 29 zákona o IZS a v důsledku toho i nesprávné určení osoby povinné k poskytnutí náhrady za osobní a věcnou pomoc v předmětném ustanovení. Tento nesprávný výklad osoby povinné k poskytnutí náhrady ze strany odvolacího soudu pak podle mínění dovolatele vedl k nesprávné aplikaci příslušných procesních předpisů, která založila účastenství žalobkyně v řízení o žalobě dle části páté o.
s. ř. Z pohledu dovolatele došlo ke smísení postavení Zlínského kraje jakožto samosprávného subjektu a krajského úřadu Zlínského kraje, jakožto subjektu, který v řízeni o náhradách dle zákona o IZS vykonává státní správu a rozhoduje v přenesené působnosti. Poukázal na zák. č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), kde krajský úřad je jedním z orgánů kraje a nemá právní subjektivitu, vlastní majetek ani rozpočet. Krajský úřad nemá ze zákona žádné oprávnění přímo rozhodovat o výdajích z rozpočtu kraje.
Dále poukázal na § 2 odst. 1 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, kdy se finanční hospodaření územních samosprávných celků a svazků obcí řídí jejich ročním rozpočtem a rozpočtovým výhledem. Současně uvedl, že zákon o IZS nestanovuje krajům povinnost tvořit finanční rezervu na úhradu nákladů vynaložených za přiznaná odškodnění podle zákona o IZS, oproti např. povinnosti dle § 42 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Podle § 24 odst. 2 zákona o IZS je to primárně původce havárie, který nahrazuje náklady krajskému úřadu (nikoli kraji) a dále, že zastupitelstvo ani rada kraje nemohou rozhodovat o poskytování peněžních náhrad podle § 29 a 30 zákona o IZS, když se jedná o výkon přenesené působnosti.
Krajský úřad nemá právní subjektivitu (současná právní úprava užívá výstižnější pojem „právní osobnost“ – poznámka Nejvyššího soudu), nemůže být účastníkem civilního soudního řízení, a není jím ani kraj, neboť nemá žádné kompetence v rámci řízení o náhradách podle zákona o IZS. Jeho kompetence nelze žádným výkladem zákona dotvářet či rozšiřovat. Opačný závěr by představoval bezprecedentní protiústavní zásah do práva na samosprávu (čl. 101 odst. 4 Ústavy), když do práva na samosprávu územních samosprávných celků lze zasahovat pouze, vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem.
Zde zákonný základ absentuje. Jako jediná zmínka o „kraji“ v souvislosti s vyplácením náhrad zůstává v zákoně o IZS jeho § 29 odst. 5, z čehož nelze podle dovolatele dovozovat odpovědnost krajů za škodu podle zákona IZS, pouze toliko dočasnou úhradu náhrady škody za stát, aniž by ovšem kraj nesl vlastní odpovědnost za škodu. Dovolatel je toho názoru, že se v dané věci jedná o soukromoprávní povahu nároku, kdy sanaci povinnosti státu krajem mohla být ze strany původců havárie považována za nepřikázané jednatelství dle § 3006 o.
z. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2024, sp. zn. 7 As 181/2023. Samotným základem výkonu přenesené působnosti je důsledné odlišování krajského úřadu a kraje. Neztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, který považuje za nepodstatné, zda a jak stát refunduje vyplacenou náhradu, případně jak je financován výkon přenesené působnosti vykonávané krajem. Krajský úřad v rámci vyplácení náhrad dle § 29 zákona o IZS vystupuje v pozici platebního místa s tím, že povinným a odpovědným subjektem je stát stejně jako v případě náhrady škody dle § 30 zákona o IZS.
Svoji argumentaci podpořil odkazem na příspěvek doc. JUDr. Filipa Melzera, Ph.D., LL.M., publikovaný v Bulletinu advokacie 6/2002 –– Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními v průběhu koronavirové pandemie (dostupné v sytému ASPI LIT278581CZ), který se detailně zabývá analogickými případy náhrad za omezení vlastnického práva, poskytnutí věcných prostředků a vykonání pracovní povinnosti a výpomoci dle § 35 a náhrady škody za krizová opatření dle § 36 krizového zákona. Doc. Melzer ve svém článku uzavřel, že spíše je však namístě analogická aplikace § 36 odst. 1 krizového zákona, podle kterého je odpovědným subjektem stát, tj. Česká republika.
Nedává totiž dobrý smysl, aby povinnost k náhradě podle obou ustanovení měl jiný subjekt podle § 35 krizového zákona na straně jedné a podle § 36 krizového zákona na straně druhé. Často totiž bude se zásahem do práv, za který se poskytuje náhrada podle § 35 krizového zákona, spojen i vznik škody, za kterou se bude poskytovat náhrada podle § 36 krizového zákona. Bylo by tedy podle dovolatele nesystémové, aby zde byl jiný povinný subjekt k náhradě, než stát. Krajský úřad není nadán právní subjektivitou, a z tohoto důvodu je třeba odmítnout účastenství Zlínského kraje v tomto řízení.
Řízením vedeným před krajským úřadem byl pouze naplněn formální požadavek projednání žádosti ve správním řízení. Uvedené je pak i v souladu s nálezem Ústavního soudu Pl.
ÚS 35/11, který odvolací soud aplikoval na řešený případ, kdy orgánem, který je nadán pravomocí rozhodnout o nároku, je stát prostřednictvím krajského úřadu při výkonu přenesené působnosti, stát je pak subjektem, který je povinen právo žadatelů uspokojit a náleží mu právo být účastníkem řízení. Poskytování náhrad podle zákona o IZS je povinností státu, za něhož vede řízení o těchto náhradách krajský úřad, tato skutečnost ale nezakládá odpovědnost kraje jako územního samosprávného celku ani povinnosti k náhradě, proto účastníkem řízení je stát a nikoli kraj.
Dovolatel si je vědom nedokonalosti právní úpravy, v minulosti již několikrát vyvinul zákonodárnou iniciativu ke zpřesnění pojmů v nastaveném procesu (konkrétně sněmovní tisk 860/0 a 265/0 a naposledy pak připomínky k návrhu zákona o odolnosti subjektů kritické infrastruktury). Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud vydal rozhodnutí, kterým napadené usnesení odvolacího soudu a usnesení soudu prvního stupně v celém rozsahu zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
8. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, řádně zastoupenou, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Nejvyšší soud shledal dovolání účastníka Zlínského kraje přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky stanovení osoby, která je dle zákona o IZS povinna poskytnout ze svého majetku náhradu za osobní a věcnou pomoc dle § 29 zákona o IZS, a s tím spojené a pro věc určující otázky místní příslušnosti soudu, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud uspokojivě vyřešena.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
13. Dovolání není důvodné.
14. Podle §29 odst. 1 zákona o IZS, za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcné nebo osobní pomoci náleží právnické nebo fyzické osobě peněžní náhrada. Náhradu poskytuje krajský úřad, v jehož územním obvodu byla pomoc poskytována. Peněžní náhrada se vyplácí do 6 měsíců od ukončení záchranných nebo likvidačních prací.
15. Podle § 29 odst. 5 zákona o IZS, obce, kraje, popřípadě základní složky integrovaného záchranného systému jsou oprávněny požadovat uhrazení nákladů, které vynaložily jako náhradu za poskytnutí věcné nebo osobní pomoci, za provedené likvidační práce a škody prokazatelně vzniklé havárií (§ 24), po původci havárie. Těmito úhradami se kompenzují vynaložené výdaje. 16.
Podle § 30 zákona o IZS, stát odpovídá za škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám vzniklou v příčinné souvislosti se záchrannými a likvidačními pracemi a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám nebo způsobil havárii (odst. 1). Peněžní náhradu poskytne stát prostřednictvím krajského úřadu, v jehož správním obvodu při záchranných a likvidačních pracích nebo cvičení škoda či újma vznikla. Při poskytování této náhrady za věcnou škodu se postupuje podle ustanovení občanského zákoníku platných v době vzniku škody (odst. 4).
17. Podle § 33 odst. 1, věty první zákona o IZS, na rozhodování a ukládání povinností podle tohoto zákona, s výjimkou pokut podle § 28 a řízení o náhradě podle § 29 a 30, se nevztahuje správní řád.
18. Podle § 35a zákona o IZS, působnosti stanovené krajskému úřadu nebo obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností podle tohoto zákona jsou výkonem státní správy v přenesené působnosti.
19. Podle § 250a odst. 1 o. s. ř., účastníky řízení jsou žalobce a ti, kdo byli účastníky v řízení před správním orgánem.
20. Podle § 141 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), ve sporném řízení správní orgán řeší spory z veřejnoprávních smluv (část pátá) a v případech stanovených zvláštními zákony spory vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů (odst. 1). Účastníky jsou navrhovatel a odpůrce (odst. 3 věty první).
21. Podle § 250 odst. 1, písm. a) o. s. ř., obecný soud účastníka, jemuž byla nebo podle návrhu podaného u správního orgánu měla být uložena povinnost k plnění.
22. Podle § 85 odst. 7 o. s. ř., obecným soudem vyššího územně samosprávného celku je okresní soud, v jehož obvodu mají sídlo jeho orgány.
23. Podle čl. 105 Ústavy výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon.
24. Z výše uvedeného vyplývá (a není o tom sporu), že krajský úřad při rozhodování o náhradě dle § 29 odst. 1 zákona o IZS vykonává státní správu, která na něj byla přenesena zákonem. Uvedený závěr vychází i z důvodové zprávy k zákonu č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, kdy tento úkol byl přenesen z někdejších okresních úřadů na krajský stupeň řízení (viz důvodová zpráva k části šedesáté třetí, k bodu 1 až 56). Na rozhodování o náhradě se použije správní řád (§ 33 odst. 1 zákona).
Tedy v prvním stupni správního řízení rozhoduje jako správní úřad krajský úřad. Od této procesněprávní úpravy je nutno odlišit hmotněprávní úpravu, tedy, který subjekt je povinen náhradu poskytovat. To je ostatně těžištěm právě projednávané věci. posouzení otázky, kdo je ve vztahu k uspokojení tvrzeného nároku žalobkyně tzv. pasivně věcně legitimován, a kdo tak má vystupovat jako další účastník řízení ve sporu o náhradu za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcné a osobní pomoci v občanském soudním řízení odbývajícím se podle části páté o.
s. ř.
25. Z textace ust. § 29 a § 30 IZS, jež upravují obsahově odlišné nároky, je zřejmá rozdílnost.
Konkrétně náhradu ve smyslu § 29 zákona o IZS poskytuje krajský úřad, a v odst. 5 předmětného ustanovení je to obec, kraj, popřípadě základní složky IZS, které jsou oprávněny požadovat uhrazení nákladů, které vynaložily jako náhradu za poskytnutí věcné nebo osobní pomoci po původci havárie. Oproti tomu v § 30 předmětného zákona je uvedeno, že je to stát, který odpovídá za škodu vzniklou v příčinné souvislosti se záchrannými a likvidačními pracemi, a v odst. 4 předmětného ustanovení peněžní náhradu poskytne stát prostřednictvím krajského úřadu.
26. Předmětné rozdílnosti si je vědom i samotný účastník Zlínský kraj, kdy odkazuje na návrhy svého zastupitelstva ke změnám k zákonu o IZS (sněmovní tisky č. 265/0 z r. 2022 a č. 860/0 z r. 2016 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky). Jeho cílem bylo zpřesnit právní úpravu poskytování náhrad za omezení vlastnického nebo užívacího práva a za poskytnutí věcné a osobní pomoci při mimořádných událostech, zejména bylo navrhováno změnit orgán, který má peněžní náhradu poskytovat, a to z „krajského úřadu“ na Ministerstvo vnitra.
V předkládané změně zákona o IZS bylo navrhováno, aby náhradu ve smyslu § 29 a § 30 zákona poskytlo Ministerstvo vnitra na základě žádosti podané prostřednictvím krajského úřadu. V zamýšlené změně bylo zastupitelstvem kraje účastníka s podrobnější argumentací požadováno, aby se při poskytování náhrad podle § 29 a § 30 zákona postupovalo podle předpisů soukromého práva (a nikoliv, jako dosud, nejprve ve správním řízení s možným následným projednáním před soudem).
27. K uvedeným změnám zákona o IZS vláda na své schůzi dne 27. 7. 2022 zaujala nesouhlasné stanovisko s poukazem na neefektivní navrhované přerozdělení rolí, vyloučení použití správního řádu označila za nesystémové (viz příloha usnesení vlády ze dne 27. 7. 2022, č. 642). Vláda dále konstatovala, že kraje dostávají finanční prostředky ze státního rozpočtu na výkon přenesené působnosti a kraj je povinen vytvářet ve svém rozpočtu položku pro řešení mimořádných událostí i krizových situací. Ve státním rozpočtu je vytvořena v kapitole Všeobecná pokladní správa rezerva na řešení mimořádných událostí podle zákona o IZS a kraj může prostřednictvím Ministerstva vnitra žádat o finanční prostředky Ministerstvo financí.
28. V tomto směru je přitom v daných souvislostech třeba přihlédnout i k Metodické pomůcce Ministerstva vnitra č. j. PO-1590/IZS-2003 ze dne 30. 6. 2003, kterou se doporučují zásady pro jednotné rozlišování a vymezení preventivních, záchranných, likvidačních a obnovovacích (asanačních) prací spojených s předcházením, řešením a odstraněním následků mimořádných událostí. Konkrétně v jejím čl. 5 Úhrada nákladů za provedení záchranných prací, odst. 1 in fine, kdy poskytovatel věcné nebo osobní pomoci žádá úhradu nákladů, uhrazuje ji místně příslušný „krajský úřad“.
29. Dovolací soud nepřehlédl, že je to právě Zlínský kraj, který jako jediný z vyšších územně samosprávných celků předkládá navrhované změny k zákonu o IZS. Oproti tomu např.
Jihomoravský kraj ve svém Doporučeném postupu k poskytování náhrad dle zákona o IZS (příloha 2 Statut PANELU Jihomoravského kraje, dostupné na portálu Jihomoravského kraje www.kr-jihomoravsky.cz pod heslem „Základní informace občanům z oblasti krizového řízení a obrany“) stanovil pravidla a úkony dle § 29 a § 30 zákona o IZS vůči oprávněné osobě. Konkrétně stanovuje, že náhradu za omezení vlastnického nebo užívacího práva, poskytnutí věcné a osobní pomoci poskytuje Krajský úřad Jihomoravského kraje, respektive Jihomoravský kraj ze svého rozpočtu prostřednictvím kapitoly spravované oddělením krizového řízení a obrany odboru kancelář hejtmana. Náhradu škody dle § 30 zákona poskytuje oprávněné osobě stát prostřednictvím Krajského úřadu Jihomoravského kraje, respektive Jihomoravského kraje, při splnění podmínek daných zákonem o IZS.
30. V ustanovení § 30 zákona o IZS je (odlišně od nároků konstituovaných v § 29 IZS, o něž jde v nyní projednávané věci) založena speciální skutková podstata povinnosti k náhradě škody; stát odpovídá za škodu podle tohoto ustanovení [k tomu více viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 25 Cdo 22/2023, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007, uveřejněný pod číslem 74/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh.
obč.“), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4768/2015, uveřejněné pod číslem 72/2017 Sb. rozh. obč.]. K předmětnému ustanovení se vyjádřil v minulosti zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jestliže konstatoval, že náhrada škody je obecně vztahem soukromoprávním, ačkoliv na jedné ze stran sporu může jako subjekt vystupovat stát. V takové situaci totiž stát nejedná vůči druhé straně ve vrchnostenském postavení, ale jako subjekt soukromého práva, který má ve sporu stejná práva a povinnosti (srovnej v podrobnostech usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., č. j.
Konf 2/2018-5, nebo rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 7 As 181/2023-27). Právě v odst. 4 tohoto ustanovení je uvedeno, že peněžní náhradu poskytne stát prostřednictvím krajského úřadu. Zde krajský úřad za stát vyplácí peněžní náhradu za způsobenou škodu vzniklou v příčinné souvislosti se záchrannými a likvidačními pracemi. Uměl-li zřetelně zákonodárce popsat rozdíl mezi přímou odpovědností státu (§ 30 IZS), ve vztahu k němuž je „krajský úřad“ (kraj) pouze místem pro uplatnění nároku, stejně jako místem platebním, na straně jedné a odpovědností „krajského úřadu“ („kraje“) na straně druhé (§ 29 IZS) nelze mu podsouvat, že v obou případech chtěl způsobit zákonem nevyjádřený následek v podobě toho, že by oba typy odpovědnosti stíhaly vždy stát.
31. Dovolatel, stejně jako ve svém odvolání, poukazuje i nyní na nekoncepčnost a nejednoznačnost současného legislativního řešení, a to i za pomoci historického výkladu § 35 a § 36 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon). Ve vztahu k předmětné náhradě podle krizového zákona poukázal na výše uvedený odborný názor doc.
Melzera publikovaný v Bulletinu advokacie 6/2020 – Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními. Dovodil, že je spíše namístě analogická aplikace § 36 odst. 1 krizového zákona, podle kterého je odpovědným subjektem stát, tj. Česká republika. Nedávalo by podle jeho přesvědčení smysl, aby povinnost k náhradě podle obou ustanovení (§ 35 a § 36 krizového zákona) měl vždy jiný subjekt. Ustanovení § 35 odst. 1 krizového zákona tak spíše než určení subjektu odpovědného za škodu obsahuje stanovení pouhého místa, kde fakticky má být mimosoudně uplatněn nárok a které má na účet státu jako dlužníka tuto náhradu fakticky vyplácet.
32. K výše uvedené argumentaci dovolatele, toliko ve vztahu k § 36 krizového zákona, neexistuje žádný rozpor s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, v tomto dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, kdy za škodu vzniklou osobám v příčinné souvislosti s krizovým opatřením odpovídá stát, nikoliv orgán krizového řízení. Ve sporu o náhradu této škody vystupuje za stát v občanském soudním řízení Ministerstvo vnitra.
33. Z podaného dovolání je zřejmé, že dovolatel zejména nesouhlasí se zákonnou úpravou, konkrétně s formulací § 29 IZS. Tento jeho nesouhlas s jasným textem zákona ovšem nenaplňuje důvodnost dovolání (platí zde pravidlo „dura lex, sed lex“, které zdůrazňuje princip legality). Lze poznamenat, že ačkoliv Nejvyšší soud má pro dovolatelovy výhrady na adresu formulace zákona výhrady určité pochopení (a dokázal by si představit vhodnější institucionální úpravu náhrady v § 29 zákona o IZS, stejně jako užívání exaktnějšího pojmosloví zákona, zejména pokud jde promiscue užívané pojmy „krajský úřad“ a „kraj“), je sám ve své rozhodovací činnosti vázán zákonem a nemůže narušovat princip dělby moci (čl.
2 Ústavy České republiky), tedy suplovat roli zákonodárce. Měl-li zákonodárce potřebu odlišně vymezit způsob uspokojování nároků zakotvených v § 29 a § 30 zákona o IZS a jen pro případ těch, jež plynou z § 30 zákona o IZS označil výslovně za povinný subjekt k náhradě stát, kdežto v případě uvedeném v § 29 zákona o IZS tak (nepochybně úmyslně) neučinil, nelze mu, v rozporu s vcelku jinak jednoznačným textem zákonné úpravy, podsouvat, a to ani prostřednictvím analogie, že by i v nyní posuzovaném případě měl být ve všech případech jediným povinným subjektem stát.
Ostatně byly by to právě osoby dotčené opatřeními, jež zasáhly jejich právní sféru při postupu podle IZS, které by se ocitly v nejistotě, kdo je jejich dlužníkem a komu mají v případě, že nebude jejich nárok uspokojen, adresovat svůj návrh na zahájení správního řízení (popř. žalobu), nejasnost zákona nelze proto vykládat v jejich neprospěch Zákonodárce předpokládal, že uplatněný nárok podle § 29 IZS bude rychle přezkoumán a bez větších nákladů a formalit vydá správní orgán rozhodnutí (ve výsledku přezkoumatelné soudem).
Úvahy obsažené v dovolání, že kraj či krajský úřad mají provádět za stát „dočasnou úhradu“ nemají v textu zákona (též s přihlédnutím k jeho účelu) žádné opory, stejně jako obecné výtky mířící na údajný zásah do práva na samosprávu.
V této věci jde o nárok založený na základě zákona a v jeho mezích, kterým je rovněž dovolatel vázán. Nejvyšší soud přitom souhlasí i s úvahou odvolacího soudu, že soudům v řízení podle části páté o. s. ř. iniciovaném žalobou podle § 29 IZS nepřísluší posuzovat navazující vztahy mezi krajem a státem.
34. Pokud je tedy v § 29 odst. 1 zákona o IZS upraveno, že náhradu poskytuje krajský úřad, v jehož územním obvodu byla pomoc poskytována, v § 29 odst. 5 zákona o IZS je uvedeno, že ...kraje jsou oprávněny požadovat uhrazení nákladů, které vynaložily jako náhradu…, a v § 30 odst. 4 zákona o IZS je výslovně normováno, že peněžní náhradu škody poskytne stát prostřednictvím krajského úřadu, je z uvedené textace zákona zřejmý rozdíl v úmyslu zákonodárce. Konkrétně, v jakých rolích, zde vystupuje krajský úřad.
V ustanovení § 29 zákona se jedná jednak, jak bylo uvedeno shora, o roli správního úřadu v prvním stupni, a pak i o roli orgánu kraje, který vyplácí za kraj náhradu, když tento je poté (v odst. 5 daného ustanovení) oprávněn požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu za poskytnutí pomoci. Ze shora uvedené judikatury obecných soudů vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů o přiznání náhrady je rozhodnutím ve věci soukromého práva. Ten, kdo se cítí být takovým rozhodnutím dotčen na svých právech, je proto oprávněn domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím žaloby podle části páté o.
s. ř. Ze samotné textace zákona si poškozený, tedy ten, kdo náhradu ve smyslu § 29 zákona požaduje, má bez větších obtíží vyvodit, kdo takovou náhradu poskytuje. V rámci řízení podle části páté jsou soudy povinny zabývat se také okruhem účastníků řízení, k jehož vymezení slouží § 250a o. s. ř. Při neexistenci speciální úpravy okruhu účastníků správního řízení o náhradě dle § 29 zákona o IZS se, byť až v navazujícím soudním řízení podle části páté o. s. ř. podpůrně využije § 141 odst. 3 správního řádu, který stanoví, že účastníky řízení, v nichž se řeší spory vyplývající z občanskoprávních vztahů, jsou navrhovatel a odpůrce (obdobně plenární nález Ústavního soudu ze dne 13.
5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 35/11). Náhradu dle § 29 zákona o IZS ze svého majetku poskytuje kraj, prostřednictvím krajského úřadu. Co do vztahu kraje, jako územně samosprávného celku, veřejnoprávní korporace, která má vlastní majetek, vystupuje v právních vztazích svým jménem a sama za sebe nese právní odpovědnost na jedné straně, a na druhé straně krajským úřadem, který je pouze orgánem kraje, který nemá právní subjektivitu (nyní právní osobnost), nutno odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 608/2018, k jehož závěrům se opakovaně později přihlásil, a to např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 882/2020. Závěr uvedených rozhodnutí je plně přenositelný i na úroveň krajů, neboť právní postavení krajů a obcí je v systému územní samosprávy konstruováno shodně. Zde je uvedeno, že obecní úřad, jako orgán obce, nedisponuje právní subjektivitou, a byť vykonává (i) přenesenou působnost, nemůže v právních vztazích vystupovat vlastním jménem, nýbrž jedná jménem obce, která je nositelem práv a povinností.
Podle § 250 odst. 1 písm. a) o. s.
ř. je k řízení místně příslušný obecný soud účastníka, jemuž byla nebo podle návrhu podaného u správního orgánu měla být uložena povinnost k plnění. Místně příslušným je tak Okresní soud ve Zlíně jako obecný soud Zlínského kraje (§ 85 odst. 7 o. s. ř.). V. Závěr
35. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je při řešení předložené otázky hmotného a i procesního práva, pro něž je dovolání přípustné, ze shora uvedených důvodů zcela správné, a dovolání tedy není důvodné. Nejvyšší soud je proto v souladu s § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
36. Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§ 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu