30 Cdo 3312/2024-135
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce K. E., zastoupeného JUDr. Ing. Pavlem Cinkem, LL.M., MBA, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova 33, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 258 171 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 7/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2024, č. j. 70 Co 170/2024-90, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny dne 29. 6. 2019 zásahem Policie ČR, když příslušníci Policie ČR neoprávněně vnikli na pozemek žalobce, kde žalobce zajistili a odvlekli jej do služebního vozidla, aby ho umístili na protialkoholní záchytnou stanici, odkud byl žalobce dne 30. 6. 2019 propuštěn. Současně se domáhal i vyslovení nezákonnosti tohoto zásahu. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2024, č. j. 10 C 7/2023-72, žalobu se žalobním návrhem, aby soud určil, že zásah příslušníka sboru Policie ČR OOP M. F. vůči panu K. E. a zásah příslušníka sboru Policie ČR OOP XY M. H., ze dne 29. 6. 2019 vůči panu K. E., jsou nezákonné, zamítl (výrok I), žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 258 171 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve
výši 15 % ročně od 30. 12. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, kterým se žalobce domáhal vyslovení nezákonnosti zásahu Policie ČR, zrušil; vyslovil v tomto rozsahu věcnou nepříslušnost a věc postoupil Městskému soudu v Praze – správnímu úseku jako soudu v prvním stupni věcně i místně příslušnému (výrok I), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v plném rozsahu včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce není dále podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně
přípustné v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec
2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3). Stran přípustnosti dovolání předkládá dovolatel otázku naplnění příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem příslušníků Policie ČR a otázku „promlčení“. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná z www.nsoud.cz). Obdobně musí být tato ustálená rozhodovací praxe v rámci vymezení předpokladů přípustnosti dovolání označena v případě, že se od této má dovolací soud odchýlit, nebo je-li tato vzájemně rozporná. Je-li pak dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Jestliže dovolatel kromě prostého nesouhlasu se závěry odvolacího soudu, řádně, tj. v souladu s § 241a odst. 3 o. s. ř., neoznačuje dovolací důvod, kdy ve svém dovolání nijak nevyložil, v čem má spočívat nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu, ani řádně nevymezil, tj. ve vztahu kekaždému dovolacímu důvodu zvlášť, předpoklady přípustnosti dovolání, dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. trpí vadou, která nebyla ve lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat. K případným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu