30 Cdo 3339/2022-379
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců
Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce A.
H., nar. XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D.,
advokátem se sídlem v Brně, Plotní 332/73, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající
Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 52/2021, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21 Co 395/2021-197,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal na žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve
výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 28 092 Kč s
příslušenstvím (po částečném zpětvzetí následně jen ve výši 4 860 Kč s
příslušenstvím), které mu měly vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním
stíháním v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 182/2019, v
němž byl žalobce zproštěn obžaloby. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 6. 2021,
č. j. 22 C 52/2021-161, zastavil řízení co do částky 23 232 Kč (výrok I) a
rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení ve
výši 8,25 % ročně z částky 17 787 Kč od 11. 3. 2021 do 19. 4. 2021 (výrok II). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit
žalobci zbývající částku ve výši 4 860 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z
této částky od 11. 3. 2021 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 5
445 Kč od 11. 3. 2021 do zaplacení (výrok III), rovněž zamítl žalobu na uložení
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku ve výši 1 000 000 Kč spolu se
zákonným úrokem z prodlení z této částky od 11. 3. 2021 do zaplacení (výrok IV)
a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 25 441 Kč k rukám
právního zástupce žalobce (výrok V). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 4. 2022, č. j. 21
Co 395/2021-197, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV a V potvrdil
(výrok I rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž rozhodl, že žalobce
je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč
(výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.),
dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Na otázce presumpce vzniku újmy rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nestojí, neboť odvolací soud vznik újmy dovodil, a proto dovolací námitka v
daném směru nemůže přípustnost dovolání založit. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá nesouhlas s poskytnutou
formou zadostiučinění, pokud odvolací soud přihlédl k zanedbatelnému zásahu do
práv žalobce trestním stíháním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č. 122/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), jakož i okolnosti, že se žalobce dopustil jednání,
které vedlo k jeho trestnímu stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
14. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 6069/2016, nebo ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1777/2012). Otázka zohlednění postupu oznamovatele přípustnost dovolání rovněž nezakládá,
neboť nejde o okolnost, která by měla být podle judikatury brána v potaz při
úvaze o odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním, jež neskončilo
odsouzením. Pro ni jsou totiž podstatné jen okolnosti stojící na straně orgánů
činných v trestním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod č.
122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek). Případný zásah do práv způsobený oznamovatelem musí být uplatněn
z jiného titulu, než je nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, a to
i v případě, kdy je oznamovatelem orgán státu. Námitka, podle níž mělo být žalobci odejmuto právo jednat před soudem, když byl
vykázán z jednací síně z důvodu neuposlechnutí pokynu odvolacího soudu, kterým
žalobci nebylo umožněno pořizovat obrazový záznam či přenos z jednání soudu,
není způsobilým dovolacím důvodem; k prověření její správnosti slouží jiný
mimořádný opravný prostředek, jímž je žaloba pro zmatečnost [srov. ustanovení §
229 odst. 3 o. s. ř.]; přitom bylo jen na žalobci, zda tento opravný prostředek
podá. Ke zmatečnostním vadám řízení vypočteným v ustanoveních § 229 odst. 1, §
229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (odůvodňujícím podání žaloby
pro zmatečnost) Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu přihlíží, jen je-li
dovolání přípustné, což v daném případě není (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 2. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu