30 Cdo 6069/2016-84
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce J. F., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vladislavou Rapantovou,
advokátkou se sídlem v Olomouci, Dukelská 891/4, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o
zaplacení 107 380 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 28 C 159/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 55 Co 181/2016-68, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2016, č. j. 55 Co
181/2016-68, se zrušuje v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobce
na náhradu nemajetkové újmy v částce 100 000 Kč s příslušenstvím, a v
navazujících nákladových výrocích a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému
soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce se v řízení domáhá náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu
měly vzniknout v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního
soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 20/2014, jež skončilo postoupením věci
k projednání přestupkovému orgánu. Žalobce konkrétně požaduje zaplacení částky
100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být
způsobena bezdůvodným a soustavným pronásledováním v trestním řízení, a částky
v celkové výši 7 380 Kč jako náhrady škody spočívající v nákladech trestního
řízení (jedná se o náklady za jízdné vyčíslené jednotlivými částkami 3 000 Kč,
1 040 Kč a 1 040 Kč, a administrativní výlohy v souvislosti s podáními soudu a
orgánům činným v trestním řízení vyčíslené částkou 2 300 Kč).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.
12. 2015, č. j. 28 C 159/2014-47, zamítl žalobu o zaplacení částky 107 380 Kč s
příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na
nákladech řízení částku 300 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k
následujícím skutkovým zjištěním. Usnesením Policie České republiky, Obvodního
ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne
10. 9. 2012 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro přečin pohrdání
soudem podle § 336 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, s tím, že
žalobce při hlavních líčeních vulgárně urážel předsedu senátu (nadával mu a
komolil jeho příjmení), přísedící, nerespektoval jednací pořádek soudu, ačkoliv
k tomu byl vyzván, a choval se urážlivě k předvolaným svědkům (slovně je
napadal a urážel). Po podání obžaloby k soudu byla věc usnesením Okresního
soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. 4. 2014, č. j. 2 T 20/2014-224, postoupena
Úřadu městské části Praha 10 k projednání přestupku z důvodu, že jednání,
kterého se žalobce dopustil (skutek uvedený v obžalobě), není trestným činem. S
ohledem na skutečnost, že poškozený v zákonné lhůtě nepodal návrh na zahájení
řízení o přestupku, i když o tom byl přípisem Úřadu městské části Praha 10 ze
dne 19. 6. 2014 poučen, byla věc dne 2. 10. 2014 odložena podle § 66 odst. 3
písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.
4. S ohledem na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně uzavřel, že v
posuzovaném případě není splněna jedna ze zákonných podmínek odpovědnosti státu
za škodu, a to existence nezákonného rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost
zrušeno nebo změněno. Soud prvního stupně konstatoval, že judikatura Nejvyššího
soudu dovozující případy, kdy došlo ke splnění podmínky zrušení rozhodnutí pro
nezákonnost, nemůže být aplikována na případ, ve kterém bylo trestní stíhání
zastaveno proto, že skutek není trestným činem, avšak je zde důvod k postoupení
věci do přestupkového řízení (v posuzovaném případě nebylo rozhodnuto o
zastavení trestního stíhání, nýbrž věc byla pro skutek, který žalobce spáchal,
postoupena k řízení o přestupku). Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi
ze dne 29. 4. 2014 došlo k zachování kontinuity stíhání žalobce za protiprávní
jednání, které však nedosahovalo parametrů trestného činu, nýbrž přestupku. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že se žalobce dopustil protiprávního
jednání (urážlivě napadal předsedu senátu, účastníky a svědky při hlavních
líčeních) a právě žalobcovo nedovolené jednání vyvolalo reakci státu a státních
orgánů. Posuzovanou věc soud prvního stupně podřadil pod § 12 odst. 2 písm. a)
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále
jen „OdpŠk“, a to „ve spojení s § 68 odst. 1 písm. a) přestupkového
zákona“ [kdy v návaznosti na výklad § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk odkázal i na §
163a zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád)]. Soud
prvního stupně konstatoval, že nyní posuzovanou věc (i když byla řešena pouze v
přestupkovém řízení) lze podřadit pod výše uvedená ustanovení, neboť k zahájení
a vedení přestupkového řízení byl nutný souhlas poškozené osoby, a to v podobě
návrhu na zahájení řízení o přestupku. Jelikož návrh poškozená osoba nepodala,
ačkoliv o této podmínce byla poučena, a pouze z tohoto důvodu zanikla
odpovědnost žalobce za přestupek (nemohlo dojít k jeho projednání), nemůže
žalobci vzniknout právo na náhradu škody (nákladů trestního řízení) a
nemajetkové újmy. Pokud by se na posuzovaný případ nedaly aplikovat výše
uvedené závěry [tedy neexistence odpovědnostního titulu nebo podřazení
posuzovaného případu pod § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk], soud prvního stupně
odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1777/2012. Dospěl přitom k závěru, že chování žalobce, kterého se dopustil a
pro které byl trestně stíhán s následným postoupením věci do přestupkového
řízení, nemůže požívat právní ochrany. Není mu tak možné poskytnout
zadostiučinění, ať již ve formě konstatování porušení práva nebo v penězích. Soud prvního stupně pro úplnost uvedl, že se žalobce prokazatelně dopustil
jednání, pro které byl trestně stíhán, kdy zejména verbálně napadal soud,
účastníky jednání (urážel předsedu senátu, přísedící vulgárními výrazy,
nerespektoval jednací pořádek soudu, choval se urážlivě k předvolaným svědkům).
Případné přiznání náhrady škody a nemajetkové újmy by tak s ohledem na uvedené
jednání bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným pod číslem 122/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a na výše uvedené by bylo podle názoru soudu prvního
stupně zcela zjevně nespravedlivé, kdyby se žalobci mělo požadované
zadostiučinění vzhledem k jeho chování dostat. Soud prvního stupně dále rozhodl
o nákladech řízení, kdy odkázal na § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a
přiznal žalované náklady řízení ve výši 300 Kč podle § 151 odst. 3 občanského
soudního řádu ve spojení s § 1 odst. 1 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku ze dne
13. 7. 2016, č. j. 55 Co 181/2016-68, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
avšak na rozdíl od něj dospěl ve vztahu k posuzovanému nároku k odlišné právní
argumentaci. Jak vyplývá z judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, došlo-li z
určitých důvodů k zastavení trestního stíhání nebo ke zproštění obžaloby, je
nutné vycházet z toho, že občan čin nespáchal a trestní stíhání by tedy proti
němu nemělo být vedeno. Odvolací soud však konstatoval, že se o takový případ v
nyní posuzovaném případě nejedná, neboť trestní věc byla postoupena k
přestupkovému řízení, které skončilo rozhodnutím o odložení věci. Je možné
připustit, že postoupení trestní věci k přestupkovému orgánu může založit
odpovědnostní titul, nicméně v každém případě je nutné posoudit, co vedlo
orgány činné v trestním řízení k zahájení trestního stíhání. Odvolací soud ve
shodě se soudem prvního stupně zvážil skutečnost, že jednání, které bylo v
trestním řízení žalobci kladeno za vinu, je jednáním právem nepovoleným a že
žalobce si zavinil sám, že vůči němu bylo trestní stíhání zahájeno. V
posuzované věci ke spáchání skutku ze strany žalobce došlo a tato skutečnost
nebyla z jeho strany ani nijak popírána. Verbální útoky žalobce měly rysy
zakládající podezření z trestního jednání, a v důsledku svého neuváženého (a
hrubě neslušného) jednání se žalobce dostal sám do nesnází. S ohledem na
uvedené postupoval odvolací soud analogicky podle § 12 odst. 1 OdpŠk a žalobci
zadostiučinění nepřiznal, neboť se jedná o obdobnou situaci, kdy řízení nebylo
vůči žalobci dokončeno pouze z formálních důvodů. Odvolací soud k řečenému
dodal, že bylo taktéž zváženo, že žalobcem tvrzená újma nebyla důsledkem
svévolného postupu orgánů činných v trestním řízní a nelze pouze formalisticky
vycházet z jeho výsledků (odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 19. 1.
2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, uveřejněný pod číslem 10/2016 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu). Soud musí vždy více posuzovat specifické okolnosti
konkrétního případu spočívající v chování či jednání účastníka, i ty, které
nelze podřadit pod § 12 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1.
2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Odvolací soud neshledal důvodným ani odvolání
žalobce proti výroku o nákladech řízení. Odkázal přitom na § 151 odst. 3
občanského soudního řádu a uzavřel, že se nejedná o duplicitní platbu s tím, že
stát je v daném případě účastníkem řízení jako všechny jiné subjekty práva a má
ve vztahu k nim rovné postavení (§ 18 odst. 1 občanského soudního řádu).
Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení vycházel z § 142 odst. 1 za použití §
224 odst. 1 občanského soudního řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním,
ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Soudy nižších stupňů se podle názoru žalobce odklonily od ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne
27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněným pod číslem 122/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, pokud žalobci nepřiznaly náhradu nemajetkové
újmy způsobené mu trestním stíháním.
9. Žalobce má rovněž za to, že soud prvního stupně nepostupoval v
souladu s principem dobrých mravů, když žalované přiznal náklady řízení. V
návaznosti na danou námitku žalobce spatřuje také rozpor v rozhodování soudů
nižších stupňů, a to v otázce náhrady nákladů řízení, když za stejných
okolností (neúčast žalované u jednání soudu) byly náklady jedním soudem
přiznány a druhým ne, aniž by odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního
stupně.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není
přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo
rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
16. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10.
2015, sp. zn. 30 Cdo 1385/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 128/16).
Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce
na náhradu škody v celkové výši 7 380 Kč spočívající v konkrétně
specifikovaných nákladech trestního řízení, která mu měla být způsobena v
souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v Mladé
Boleslavi pod sp. zn. 2 T 20/2014. Dovolání tak v rozsahu tohoto nároku není
přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť
ohledně něj bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nároku (peněžitém plnění)
nepřesahujícím svou výší částku 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná ani o
nárok ze spotřebitelské smlouvy či pracovněprávního vztahu.
17. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázek, zda lze za
nezákonné rozhodnutí považovat usnesení o zahájení trestního stíhání, pokud
trestní stíhání skončilo postoupením věci jinému orgánu z důvodu, že nejde o
trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako
přestupek, k čemuž však v posuzovaném případě nedošlo, neboť věc byla následně
po postoupení věci podle zákona o přestupcích odložena, a zda lze daný případ
podřadit pod § 12 odst. 1 OdpŠk (srov. odst. 8 tohoto rozsudku). Při řešení
uvedených otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze usnesení o
zahájení trestního stíhání považovat za nezákonné rozhodnutí, pokud trestní
stíhání skončilo postoupením věci do přestupkového řízení z důvodu, že nejde o
trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek, k čemuž
však v posuzovaném případě nedošlo, neboť posuzovaná věc byla po postoupení
věci do přestupkového řízení odložena.
20. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán.
21. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy
způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy
usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo
zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a
zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení
o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých
důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl
potvrzen). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního
stíhání se proto posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy
jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné pod číslem
35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015).
22. V návaznosti na uvedené pak Nejvyšší soud ve výše citovaném rozsudku
sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, konstatoval, že stejné závěry je nutno uplatnit i na
situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci [§ 171 odst. 1, § 188
odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm.
a), § 314p odst. 3 písm. b), § 314r odst. 5 trestního řádu]. V takovém případě
bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom,
že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Ve světle
výše uvedené judikatury je nutno v takových případech na usnesení o zahájení
trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na
nezákonné rozhodnutí (§ 8 OdpŠk).
23. Ostatně pokud by trestní soud nedospěl k závěru (právně nezávaznému,
srov. formulaci „by mohl být“ v ustanovení § 222 odst. 2 a obdobných
ustanoveních trestního řádu), že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen
jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním
návrhu označený skutek není trestným činem [§ 226 písm. b) trestního řádu]. V
takovém případě by nebylo žádných pochyb o tom, že je dán odpovědnostní titul
ve smyslu výše uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90 a
navazující judikatury.
24. Navíc odškodnění v situaci, kdy byla věc postoupena jinému orgánu,
předpokládá i § 9 OdpŠk. Ten se týká náhrady škody a zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, jeho princip je však stejný
jako u odškodňování újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo
pravomocným odsouzením. Není žádný důvod, aby za újmu vzniklou v důsledku
rozhodnutí o vazbě vydaného v rámci trestního stíhání, které skončilo
postoupením věci jinému orgánu, bylo poskytováno odškodnění, avšak za samotné
trestní stíhání nikoliv (srov. i navazující ustanovení § 33 OdpŠk).
25. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 Nejvyšší soud také uzavřel, že
otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení
nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení
odpovědnosti státu za újmu jím způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť
přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání (blíže srov. citovaný
rozsudek). K výše uvedenému srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3219/2016.
26. S ohledem na výše uvedené je tak možné učinit závěr, že postoupení
věci do přestupkového řízení zakládá nezákonnost usnesení o zahájení trestního
stíhání (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
3219/2016). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že v
posuzovaném případě byla věc následně po postoupení věci do přestupkového
řízení odložena z důvodu, že poškozený nepodal návrh na zahájení řízení o
přestupku.
27. Měl-li tedy odvolací soud za to, že pro posuzovanou věc nemůžou
nastat stejné důsledky jako pro řízení, kde došlo k zastavení trestního stíhání
nebo zproštění obžaloby, neboť posuzovaná trestní věc byla postoupena k
přestupkovému řízení, které skončilo rozhodnutím o odložení věci, je jeho
právní posouzení nároku žalobce nesprávné.
28. Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou, zda lze na daný případ
aplikovat § 12 odst. 1 OdpŠk.
29. Podle § 12 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si
vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl
zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že
není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost
anebo že trestný čin byl amnestován.
30. Použití uvedeného ustanovení výkladem vztáhla judikatura Nejvyššího
soudu i na situace, kdy nárokuje náhradu škody nebo nemajetkové újmy vzniklé v
důsledku trestního stíhání ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno a
jenž byl zproštěn obžaloby. Právo na náhradu újmy vzniklé trestním stíháním
tedy nemá ten, kdo si vznesení obvinění zavinil sám, nebo proti němuž bylo
trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně
odpovědný, nebo že mu byla udělena milost, anebo že trestný čin byl amnestován
[srov. § 12 odst. 1 písm. a) a b) OdpŠk per analogiam] – k tomu srov. například
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90, rozsudek Nejvyššího soudu sp.
zn. 30 Cdo 4771/2015, a obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
31. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb.
přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se
závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li
nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno,
že skutek spáchal trestně stíhaný (§ 172 odst. 1 písm. a/ až c/ trestního
řádu)]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným
závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání
odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu [např. v případě podmíněného
zastavení se k činu doznal (§ 307 odst. 1 písm. a/ trestního řádu), v případě
narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán (§ 309 odst. 1 písm.
a/ trestního řádu)], je náhrada škody vyloučena. V takových případech by bylo
poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy, respektive s obecnými
principy spravedlnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
4771/2015 a judikaturu v něm uvedenou).
32. Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že si žalobce zahájení
trestního stíhání zavinil sám, neboť z jeho strany došlo ke spáchání skutku,
který mu byl v trestním řízení kladen za vinu, a stát za jeho újmu proto podle
§ 12 odst. 1 OdpŠk neodpovídá.
33. Odvolací soud tím však nesprávně interpretoval § 12 odst. 1 písm. a)
OdpŠk, neboť zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání se vztahuje k
takovému případnému zaviněnému jednání, kterým přispěl k tomu, že trestní
řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno. Příčinnou souvislost je přitom
třeba hledat nikoliv v jednání obviněného, kterým podle orgánů činných v
trestním řízení naplnil skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl
stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popřípadě
v jeho průběhu. Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil skutku, pro který byl
stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým
jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před
zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k
zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých
skutečností, doznáním se k činu, který nespáchal atd.) – srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4731/2015.
34. Z uvedeného je zřejmé, že ani v případě, kdy by jednání žalobce, pro
které byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, nebyla by vyloučena
odpovědnost státu za škodu (majetkovou újmu) způsobenou žalobci trestním
stíháním podle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání
nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně
stíhán (k výše uvedenému srov. i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo
4771/2015).
35. Nejvyšší soud dále ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo
1777/2012 uvedl, že specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v
jednání obviněného (obžalovaného), které nelze podřadit pod ustanovení § 12
OdpŠk, lze zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle §
31a odst. 2 OdpŠk. Stejně tak je třeba při stanovení formy a výše
zadostiučinění posoudit postup orgánů činných v trestním řízení (podrobněji viz
např. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Lze zde i
odkázat na závěr dosažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 2256/2011, dle nějž v případě náhrady nemajetkové újmy se s ohledem
na její rozdílný charakter, v porovnání s náhradou škody (majetkové újmy), a
zákonný požadavek § 31a odst. 2 OdpŠk přihlédnout při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo,
omezení dovozované ve vztahu k nároku na náhradu škody ve směru nemožnosti
zohlednit jednání poškozeného, pro které byl stíhán, neuplatní. Bude-li
zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně
stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím
pádem vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou
újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše
odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 OdpŠk.
36. Skutečnost, že se žalobce dopustil protiprávního jednání, lze tedy
zohlednit při stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu trestním stíháním mu způsobenou.
37. Nejvyšší soud s ohledem na řečené dospěl k závěru, že odvolací soud
nesprávně aplikoval § 12 odst. 1 OdpŠk, pokud přihlédl k tomu, že se žalobce
dopustil jednání, které mu bylo následně v rámci trestního stíhání kladeno za
vinu, a na základě své úvahy vyloučil odpovědnost státu za újmu žalobci
trestním stíháním způsobenou (aniž by jednání žalobce zohlednil při stanovení
formy a případné výše zadostiučinění). Jeho právní posouzení žalobcova nároku
na náhradu nemajetkové újmy je tak nesprávné.
38. K aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného pod číslem 122/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, soudem prvního stupně, považuje Nejvyšší soud za
potřebné zdůraznit, že nelze přiznat méně než zadostiučinění ve formě
konstatování porušení práva, pokud soud dospěje k závěru, že je újma
poškozeného nepatrná (zanedbatelná), anebo pokud by odškodnění v penězích bylo
v rozporu s obecně vnímanou představou spravedlnosti, což může být s ohledem na
skutková zjištění právě případ žalobce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015, a přiměřeně též rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016, a výše uvedený
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).
39. Protože se žalobci podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé, další dovolací námitkou, která směřuje do náhrady nákladů
řízení před soudy obou stupňů (srov. odst. 10 tohoto rozsudku), se Nejvyšší
soud již nezabýval, a to se zřetelem na to, že výrok o nákladech řízení je svou
povahou výrokem závislým na výroku o věci samé (k akcesorické povaze výroku o
nákladech řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 25
Cdo 1792/2015; 25 Cdo 2284/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2012/16,
a v něm citovanou judikaturu). Ostatně i ohledně nákladového výroku by platilo
omezení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
VI. Závěr
40. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, v jakém jím
bylo rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy v částce 100 000
41. Ve zbývajícím rozsahu, ohledně nároku žalobce na náhradu škody v
celkové výši 7 380 Kč spočívající v nákladech trestního řízení, bylo dovolání
postupem podle 243c odst. 1 o. s. ř. dovolacím soudem jako objektivně
nepřípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] odmítnuto.
42. V dalším řízení odvolací soud vezme v úvahu, že i postoupení věci do
přestupkového řízení trestním soudem zakládá nezákonnost rozhodnutí o zahájení
trestního stíhání a tím pádem i nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy
trestním stíháním mu způsobené. Při stanovení formy a případně výše
zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobci měla v důsledku trestního
stíhání vzniknout, odvolací soud zohlední rovněž jednání žalobce, pro které byl
trestně stíhán. V návaznosti na své posouzení pak rozhodne ve smyslu výše
uvedené judikatury o adekvátním zadostiučinění.
43. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 12. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu