30 Cdo 4818/2015-100
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Z. B., zastoupeného Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem v
Příbrami, Pražská 140, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 110
800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C
93/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.
5. 2015, č. j. 15 Co 52/2015-79, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 15 Co 52/2015-79, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 6. 2014, č. j. 23 C 93/2013-51,
se v části týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč
a v navazujících nákladových výrocích zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
1. Žalobce se žalobou podanou dne 17. 4. 2013 po žalované domáhá
zaplacení částky 110 800 Kč s příslušenstvím, sestávající se z nároku na
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč a nároku na náhradu
škody ve výši 10 800 Kč. Nemajetková újma měla být žalobci způsobena nezákonným
zahájením a pokračováním trestního stíhání vedeného proti jeho osobě pro přečin
podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měl
dopustit tím, že dne 17. 7. 2009 jako obchodní zástupce společnosti BOHEMIAFLUX
s. r. o. v úmyslu získat pro sebe podvodně střešní box značky Thule Atlantis
200, vyplnil na objednávku výrobků značky Metaflux, kromě jiných předmětů
určených v rámci bonusového programu pro společnost Carrier chladicí technika
CZ s. r. o., které si tato společnost jako zákazník společnosti BOHEMIAFLUX s. r. o. řádně objednala, navíc také dotyčný box, který následně osobně vyzvedl,
společnosti Carrier chladící technika CZ s. r. o. jej nepředal a neoprávněně si
jej ponechal pro svoji potřebu, čímž společnosti BOHEMIAFLUX s. r. o. způsobil
škodu nejméně ve výši 10 896,15 Kč. Obvinění byl žalobce následně zproštěn, a
to rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 T
135/2011-219. Částka 10 800 Kč představuje nárok žalobce na náhradu škody
odpovídající žalobcem vynaloženým nákladům za právní pomoc poskytnutou mu
advokátem v období předcházejícím sdělení podezření ze spáchání trestného činu. Žalobce tvrdil, že vynaložil náklady na právní zastoupení při podání vysvětlení
dne 16. 8. 2010, za poradu s klientem dne 23. 2. 2011, účast advokáta při
podání vysvětlení P. H. dne 24. 2. 2011, na zastoupení při podání vysvětlení
žalobcem v týž den a na účast advokáta při podání vysvětlení L. H. dne 22. 3. 2011. Již v úředním záznamu Policie ČR o podání vysvětlení jeho osobou ze dne
24. 2. 2011 měl žalobce být označen jako podezřelý. Přípravné řízení proběhlo v
podobě zkráceného přípravného řízení, které bylo završeno podáním návrhu na
potrestání. Nedošlo tedy k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání
žalobce. Žalobce byl vystaven psychickému tlaku souvisejícímu s pocitem
nejistoty, dodnes žalobce předmětné trestní stíhání vnímá jako jeden z
nejhorších zážitků, které ho v životě potkaly. Současně došlo k poškození
dobrého jména žalobce v obchodních kruzích, v nichž se žalobce jako obchodní
zástupce zprostředkovávající prodej průmyslové čistící chemie, pohybuje. Domnělá trestná činnost, která byla žalobci kladena za vinu, přitom souvisela
právě s jeho obchodní činností, když se svým domnělým trestním jednáním měl
dopustit trestného činu ke škodě svého dřívějšího obchodního partnera,
společnosti BOHEMIAFLUX s. r. o., pro kterého jako obchodní zástupce působil. To ho v očích aktuálního obchodního partnera, společnosti TECHNO-SERVICE CZ a. s., a jeho klientů poškodilo, když zástupci této společnosti byli v rámci
trestního řízení vyslechnuti a uvedená záležitost se v branži rozkřikla. Ohrožení spolupráce se společností TECHNO-SERVICE CZ a.
s., která představuje
nenahraditelného obchodního partnera pro obchodní aktivity žalobce, pak přímo
ohrozilo samotnou podstatu podnikání žalobce a ve svém důsledku i obživu jeho i
celé jeho rodiny. K přerušení spolupráce žalobce s touto společností však
nedošlo, přestože společnost v důsledku trestního stíhání žalobce přišla o
několik obchodních partnerů.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
10. 6. 2014, č. j. 23 C 93/2013-51, žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a
rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně po stránce skutkové zjistil, že žalobce se dne
18. 10. 2012 obrátil na žalovanou s žádostí o poskytnutí peněžitého
zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody ve výši požadované žalobou.
Žalovaná na uvedenou žádost reagovala dopisem ze dne 9. 10. 2012 tak, že nároky
žalobce neuznala. Dále vyšel soud prvního stupně z tvrzení žalobce.
5. Soud prvního stupně se při právním posouzení věci nejprve zabýval
nárokem žalobce na náhradu škody. Shledal přitom, že v daném případě byly
náklady na právní zastoupení žalobcem vynaloženy již před sdělením podezření.
Odškodnitelnost jim proto nelze přiznat, neboť nebyly a ani nemohly být
vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí. Dále se soud prvního
stupně zabýval otázkou nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nedůvodně
vedené trestní stíhání. V této souvislosti se nejprve vypořádal s námitkou
promlčení vznesenou žalovanou tak, že k podání žaloby došlo v otevřené
promlčecí době a uvedeným nárokem na odškodnění nemajetkové újmy je proto
namístě se zabývat věcně. Na základě ustálené judikatury uzavřel, že
odpovědnostní titul představovaný nezákonným trestním stíháním je nepochybně
dán. K dalšímu odpovědnostnímu předpokladu však uvedl, že vznik imateriální
újmy není na místě presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu
případné újmy odůvodňující peněžní odškodnění. Posouzením skutkových okolností
žalobcova trestního stíhání z pohledu základních kritérií (povaha trestní věci,
délka trestního stíhání, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce)
pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že o vzniku odškodnitelné nemajetkové
újmy podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. nelze uvažovat, neboť žalobce nebyl v
průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě, s ohledem na výši trestní
sazby mu trest spojený s odnětím svobody hrozil pouze teoreticky, trestní
stíhání žalobce netrvalo dlouhou dobu, když podezření ze spáchání trestného
činu bylo žalobci sděleno 15. 8. 2011 a zprošťující rozsudek byl vyhlášen dne
15. 2. 2012, dále nebyl stíhán pro trestnou činnost obecně vnímanou jako zvlášť
zavrženíhodnou, trestní stíhání nebylo ani nijak medializováno a žalobce v
důsledku trestního stíhání nebyl nucen přerušit obchodní spolupráci se
společností TECHNO-SERVICE CZ a. s. Rozvrat soukromí či rodinných vztahů
žalobce netvrdil, tvrzení žalobce o ztrátě určitých zákazníků jím zastupované
společnosti a v této souvislosti i ztrátě provizí žalobce míří do roviny
škodní. Soud prvního stupně však na druhou stranu nepochyboval o tom, že
žalobce mohl být v průběhu trestního stíhání nucen konfrontovat své výhledy,
plány, úmysly s možností odsouzení za jednání, jež nespáchal, a že celou
situaci mohl vnímat úkorně a bolestně. Nicméně to samo o sobě, podle soudu
prvního stupně, ještě nemůže zdůvodnit finanční satisfakci.
6. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně si pro své
rozhodnutí opatřil dostatečný skutkový podklad a zcela se ztotožnil s jeho
právními závěry a pro stručnost svého odůvodnění odkázal na odůvodnění rozsudku
soudu prvního stupně. Podle odvolacího soudu je nepochybné, že nelze odškodnit
náklady právního zastoupení, které byly žalobcem vynaloženy před sdělením
podezření, neboť tyto nemohly být vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného
rozhodnutí, kdy v době provedení v žalobě specifikovaných úkonů právní služby
nebylo žádné opatření dosud vydáno. K nároku na náhradu nemajetkové újmy
odvolací soud dále uvedl, že je právem a povinností státu zajišťovat ochranu
společnosti skrze vyšetřování podezření ze spáchání trestné činnost a
jednotlivec je povinen v určitém rozsahu omezení z toho vyplývající snášet.
Pokud pak dále orgány činné v trestním řízení dospějí k pravomocnému
rozhodnutí, které se posléze ukáže jako nezákonné, nebo si v průběhu trestního
řízení počínají nezákonným způsobem či způsobem neslučitelným s ochranou
základních práv, jedná se o postupy, jež porušují jednotlivá osobnostní práva
garantovaná zejména čl. 10 Listiny základních práv a svobod. V případě žalobce
však podle odvolacího soudu k žádným takovým zásahům nedošlo. Byť žalobci jistá
újma sice vznikla, avšak tuto újmu, záležející v subjektivním vnímání žalobce
jistě nepříznivé životní situace, nelze dost dobře ztotožnit s odškodnitelnou
nemajetkovou újmou podle zákona, která představuje na podkladě dokazování
zjištěný objektivní zásah do práv trestně stíhané osoby. Podle odvolacího soudu
nelze navíc odhlédnout od toho, že rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne
15. 2. 2012, č. j. 1 T 135/2011-219, byl sice žalobce zproštěn návrhu na
potrestání, neboť soud nemohl za dané důkazní situace rozhodnout jinak než
obviněného zcela zprostit podaného návrhu na potrestání, avšak současně
poškozenou společnost BOHEMIAFLUX s. r. o. s jejím nárokem na náhradu škody
podle § 229 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní
řád), odkázal do řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním. V
něm uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
8. Žalobce primárně upozorňuje na skutečnost, že soudy obou stupňů vzaly
za prokázané, že dovolatel v důsledku nezákonně vedeného trestního řízení
určitou nemajetkovou újmu utrpěl. Rozhodnutí soudů obou stupňů tak následně
spočívá pouze na tom, že po přihlédnutí k podpůrným okolnostem byl zásah do
osobnostních práv dovolatele natolik marginální, že není na místě jej jakkoliv
kompenzovat. Tento závěr považuje dovolatel za zcela nesprávný. Dovolatel je
toho názoru, že již samotné nezákonně vedené trestní řízení je závažným
pochybením a excesem při výkonu veřejné moci.
9. Žalobce dále považuje za nutné poukázat na to, že zejména ze strany
odvolacího soudu bylo přihlíženo ke skutečnostem, které nepřísluší soudu
přezkoumávat. Odvolací soud podle žalobce nepřípustně hodnotil závěry trestního
soudu k tíži dovolatele v tom smyslu, že žalobce byl sice zproštěn návrhu na
potrestání, nelze však vyloučit, že se protiprávního jednání dopustil, byť se
mohlo jednat o protiprávní jednání, které nedosahuje trestněprávní intence,
když společnost BOHEMIAFLUX s. r. o. odkázal na uplatnění svých práv na náhradu
škody do řízení ve věcech občanskoprávních. Postup podle § 229 odst. 3
trestního řádu podle žalobce žádným způsobem nepodporuje důvodnost nároku na
náhradu škody poškozené osoby, když podle zákonné dikce je povinností trestního
soudu odkázat poškozeného s jeho nárokem vždy na řízení ve věcech
občanskoprávních, pokud vynáší zprošťující rozsudek.
10. Žalobce proto vyjádřil nesouhlas se závěry odvolacího soudu. Uvedl,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Prvou z nich je otázka, zda
skutečnost, že nemajetková újma vzniklá v důsledku nezákonně vedeného trestního
řízení, kterou lze vzhledem k podpůrným kritériím hodnotit jako nemajetkovou
újmu nižší intenzity, představuje důvod, aby takováto nemajetková újma nebyla
odškodněna vůbec, respektive zda skutečnost, že vzniklá nemajetková újma,
kterou lze vzhledem k podpůrným kritériím hodnotit jako nemajetkovou újmu nižší
intenzity, představuje důvod pro plnou liberaci osoby, která by byla jinak
povinna ke kompenzaci takovéto nemajetkové újmy. Další otázkou, kterou žalobce
v dovolání formuluje jako dovolacím soudem neřešenou, je otázka, zda
skutečnost, že při vydání zprošťujícího rozsudku je osoba vykonávajícího práva
poškozeného odkázána se svým nárokem na náhradu škody do řízení ve věcech
občanskoprávních, představuje kritérium, ke kterému je přihlíženo při úvaze o
výši přiměřeného zadostiučinění.
11. Žalobce s ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší soud
napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2015, č. j. 15 Co
52/2015-79, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
12. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále je „o. s. ř.“
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
15. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
18. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy
odvolací soud rozhodoval o nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou
újmu ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a nároku na náhradu škody ve výši 10
800 Kč s příslušenstvím.
19. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu v zamítavém výroku o věci samé,
pokud jde o přiznání náhrady škody ve výši 10 800 Kč s příslušenstvím
požadované žalobcem za vynaložené náklady na právní pomoc poskytnutou mu
advokátem v období předcházejícím sdělení podezření ze spáchání trestného činu,
proto nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. rozhodnuto o peněžitém
plnění převyšujícím 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nárok ze
spotřebitelské smlouvy, pracovněprávního vztahu či o věc uvedenou v ustanovení
§ 120 odst. 2 o. s. ř., a ani napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí
vyjmenovaná v ustanovení § 238a o. s. ř., což v uvedeném rozsahu zakládá
nepřípustnost dovolání.
20. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda na intenzitu újmy
žalobce má vliv skutečnost, že poškozený byl trestním soudem odkázán se svým
nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání je přípustné také pro
řešení otázky, zda nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nezákonně vedeného
trestního řízení, která byla posouzena jako nemajetková újma nižší intenzity,
není třeba žádným způsobem kompenzovat, respektive zda tato nemajetková újma
nižší intenzity představuje důvod pro plnou liberaci státu, který by byl jinak
povinen ke kompenzaci takovéto nemajetkové újmy. První otázka nebyla v
judikatuře Nejvyššího soudu dosud vyřešena. Druhou otázku posoudil odvolací
soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Dovolání je důvodné.
22. A) K intenzitě újmy žalobce při odkázání poškozené trestním soudem
na řízení občanskoprávní:
23. Podle § 229 odst. 3 trestního řádu, jestliže soud obžalovaného
obžaloby zprostí, odkáže poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody nebo
nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení vždy na
řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným
orgánem.
24. S ohledem na citované ustanovení trestního řádu je třeba žalobci
přisvědčit v tom směru, že pokud se poškozený řádně a včas připojí se svým
nárokem na náhradu škody nebo nemajetkové újmy k trestnímu řízení a soud
obžalovaného zprostí obžaloby podle § 226 trestního řádu, je soud vždy povinen
současně odkázat poškozeného s celým jeho nárokem na řízení ve věcech
občanskoprávních, popřípadě jiné příslušné řízení (Šámal, P. a kol. Trestní
řád: komentář. II, § 157-314s. 7. doplněné a přepracované vydání. Praha: C. H.
Beck, 2013, s. 2885-2895; shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2015,
sp. zn. 8 Tdo 469/2015, uveřejněné pod číslem 9/2016 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek).
25. Pokud odvolací soud své zamítavé rozhodnutí založil také na závěru,
že soud rozhodující v trestním řízení odkázal poškozenou s jejím nárokem na
náhradu škody na řízení občanskoprávní, čímž chtěl pravděpodobně naznačit, že
se žalobce dopustil protiprávního jednání, kterým způsobil škodu, a proto není
na místě jeho újmu nijak kompenzovat, je jeho rozhodnutí nesprávné, neboť
takové odkázání poškozené s jejím nárokem na náhradu škody na jiné řízení bylo
zákonnou povinností soudu a nutným důsledkem toho, že trestní soud zprostil
žalobce obvinění. Z toho důvodu nelze k dané okolnosti přihlížet jako ke
kritériu při určení zadostiučinění za nedůvodně vedené trestní stíhání.
26. B) Minimální zadostiučinění za nezákonně vedené trestní stíhání:
27. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“),
bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené
zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
28. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se poskytne zadostiučinění v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného
zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž
k nemajetkové újmě došlo.
29. Objektivní odpovědnost státu předpokládá současné splnění tří
podmínek: 1) existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního
postupu, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinnou souvislost mezi
vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody
či nemajetkové újmy. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně
prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Této odpovědnosti se přitom podle § 2 OdpŠk nelze zprostit.
30. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žalobci vznikla v příčinné
souvislosti s jeho trestním stíháním újma, byť by šlo o újmu nepatrnou, neměl
jinou možnost, než rozhodnout o přiměřeném zadostiučinění této újmy podle § 31a
odst. 2 OdpŠk. Pokud tak neučinil, popřel princip objektivní odpovědnosti státu
ve smyslu § 2 OdpŠk, neboť dovodil, že existence nepatrné újmy poškozeného
odpovědnost státu nezakládá.
31. Dovolací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu konstatuje, že
trestní stíhání vždy představuje vážný zásah do práv stíhané osoby. Je tedy
nepochybné, že trestní stíhání, popřípadě výkon uloženého trestu, které byly
realizovány v rozporu se zákonem, respektive ústavním pořádkem České republiky,
jsou způsobilé vyvolat vedle vzniku škody i vznik nemajetkové újmy (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 335/05, nález Ústavního soudu
ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13.
7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04; shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10.
2010, sp. zn. 30 Cdo 1292/2008).
32. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním,
které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a
odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není
stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého
uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze
širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či
výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky
trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry
poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s
obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec
konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska
obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (rozsudek ze dne
27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
33. Z toho vyplývá, že konstatování porušení práva je jednou z forem
zadostiučinění poskytovaného za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 OdpŠk,
kterou je třeba přiznat vždy, jsou-li splněny podmínky odpovědnosti státu za
danou nemajetkovou újmu, a zároveň konkrétní okolnosti případu neodůvodňují
přiznat žalobci zadostiučinění v penězích či jinak. Je-li konstatování porušení
těchto základních práv podle úvahy soudu dostatečnou satisfakcí poškozeného za
utrpěnou nemajetkovou újmu, musí soud ve výroku svého rozsudku porušení daného
práva či více práv výslovně konstatovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4670/2014).
34. V nyní posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že žalobci
nemajetková újma v příčinné souvislosti s jeho trestním stíháním vznikla.
Nutným důsledkem toho je, že stát za takovou újmu odpovídá v režimu zákona č.
82/1998 Sb. Po této úvaze se měl odvolací soud zabývat otázkou, zda by se
žalobci mělo nad rámec konstatování porušení práva vůbec nějakého
zadostiučinění dostat. Jestliže odvolací soud shledal, že újma způsobená
žalobci byla s ohledem na konkrétní okolnosti případu zanedbatelná (nepatrná),
měl ji odškodnit formou konstatování porušení práva.
35. Pokud odvolací soud nepřiznal žalobci odškodnění alespoň ve formě
konstatování porušení práva, je jeho právní posouzení žalobcova nároku
nesprávné.
VI. Závěr
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části, v níž je žalobou
požadováno zadostiučinění za nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč, zrušil.
Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o.
s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve
zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243c
odst. 1 o. s. ř.
37. V rámci nového projednání věci odvolací soud zváží, jaká forma
zadostiučinění za nemajetkovou újmu je ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk s ohledem
na závažnost žalobci vzniklé újmy přiměřená, přičemž neopomene, že konstatování
porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě v případě, že se jiná forma
náhrady poškozenému nepřiznává.
38. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
39. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
40. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu