30 Cdo 4670/2014
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně L. Č., zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze
5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 800
000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 160/2011, o
dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, č.
j. 51 Co 67/2014-115, takto:
I. Dovolání žalované do části výroku napadeného rozsudku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 9 500 Kč a změněn ohledně
částky 28 500 Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2014, č. j. 51 Co
67/2014-115, se v části, kterou jím byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně,
zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu,
která jí měla vzniknout v důsledku toho, že proti ní bylo zahájeno a vedeno
trestní řízení, které skončilo zproštěním obžaloby, a dále v důsledku
nepřiměřené délky uvedeného trestního řízení.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2.
9. 2013, č. j. 42 C 160/2011-82, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni částku 438 000 Kč (výrok I), řízení do částky 133 000 Kč zastavil
(výrok II), zamítl žalobu ohledně částky 229 000 Kč (výrok III) a rozhodl, že
žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I ohledně částky 9 500 Kč
potvrdil, ohledně částky 28 500 Kč jej změnil tak, že se v této části žaloba
zamítá, a ohledně částky 400 000 Kč a ve výroku IV o nákladech řízení rozsudek
soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
4. Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu. Usnesením
ze dne 13. 2. 2002 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro trestný čin
vraždy ve stadiu pokusu (§ 8 odst. 1 a § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon), usnesením ze dne 15. 2. 2002 bylo zahájeno trestní stíhání
žalobkyně pro organizátorství trestného činu loupeže spáchaného ve formě
spolupachatelství [§ 9 odst. 2, § 10 odst. 1 písm. a) a § 234 odst. 1 a odst. 2
písm. b) trestního zákona]. Žalobkyně jako podezřelá při výslechu dne 13. 2.
2002 podrobně popsala přípravu loupežného přepadení pana R. V. Dne 12. 5. 2003
byla na žalobkyni podána obžaloba. Rozsudkem Městského soudu ze dne 26. 6. 2003
byla žalobkyně odsouzena pro pokus trestného činu vraždy. Rozsudek byl Vrchním
soudem dne 2. 12. 2003 zrušen a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze, který
dalším rozsudkem ze dne 7. 5. 2004 žalobkyni odsoudil za pokus trestného činu
vraždy a za organizátorství trestného činu loupeže. Vrchní soud v Praze
rozsudek Městského soudu částečně zrušil a rozhodl, že žalobkyně je vinna
spácháním pokusu trestného činu vraždy a návodu k trestnému činu loupeže.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 4 Tz 109/2005, vyslovil,
že pravomocným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl porušen zákon v neprospěch
žalobkyně, napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v části týkající se
žalobkyně zrušil a zrušil i rozsudek Městského soudu v Praze. Městský soud v
Praze následně rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 42 T 5/2006-992, žalobkyni
zprostil obžaloby. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 11. 1. 2011.
Obžaloby z pokusu trestného činu vraždy byla žalobkyně zproštěna proto, že
trestnost činu zanikla [§ 226 písm. e) trestního řádu], obžaloby z
organizátorství trestného činu loupeže proto, že nebylo prokázáno, že tento
skutek spáchala obžalovaná [§ 226 písm. c) trestního řádu].
5. Soud prvního stupně dále zjistil, že trestní stíhání žalobkyně bylo
často medializováno. Žalobkyně pracovala v době zahájení trestního stíhání
patnáct let jako aranžérka na výstavištích a dosahovala příjmu asi 80 000 Kč
měsíčně. Žalobkyně uvedla, že po propuštění z vazby nemohla najít práci a
následně pracovala jako aranžérka v květinářství, kde měla plat 7 500 Kč
měsíčně. Po čtyřech měsících musela práci ukončit, neboť vedení květinářství se
dozvědělo o jejím trestním stíhání. Žalobkyně otěhotněla, v květnu 2004, když
se mělo konat soudní jednání, byla žalobkyně ve stresu, byla hospitalizována na
gynekologicko-porodnické klinice Fakultní nemocnice Brno pro krvácení, bolesti
v podbřišku a hrozící potrat. Žalobkyně měla v těhotenství problémy způsobené
stresem z trestního stíhání, syn se narodil v osmém měsíci těhotenství, dne 23.
10. 2004. U syna žalobkyně byla zjištěna mimointelektová nezralost, nebyl
způsobilý začít školní docházku v běžném termínu, měl nerovnoměrně rozloženy
intelektové schopnosti v dolní polovině průměru. Dále žalobkyně uvedla, že
kvůli trestnímu stíhání musela několikrát měnit zaměstnání a nakonec skončil i
její vztah s přítelem a otcem jejího syna, protože nemohli vést normální
rodinný život. Aby žalobkyně celou situaci zvládla, užívala antidepresiva.
Musela se odstěhovat z domu po babičce, neboť nevydržela bydlet se sousedy,
kteří na ni pokřikovali, že nesnesou v ulici vražedkyni. Rodiče žalobkyně bydlí
na malé vesnici, po dobu trestního stíhání byli společensky vyčleněni, otec
žalobkyně asi rok nevycházel ven. Synovi žalobkyně vyprávějí jeho otec a
babička věci z minulosti, což se na vztahu syna s matkou negativně projevuje.
6. Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen
„OdpŠk“ a uzavřel, že žaloba je částečně důvodná. Celková délka trestního
řízení byla nepřiměřená, neboť činila osm let a jedenáct měsíců. Vznik
nemajetkové újmy se v takových případech předpokládá a žalobkyně má právo na
její zadostiučinění. Při určení výše zadostiučinění vycházel soud prvního
stupně s ohledem na značně nepřiměřenou dobu trvání řízení z částky 18 000 Kč
za každý rok jeho trvání (9 000 Kč za každý z prvních dvou let trvání řízení).
Takto určenou základní částku zadostiučinění za celé řízení ve výši 142 500 Kč
soud dále upravoval podle kritérií ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk a zvýšil ji z
důvodu většího významu trestního řízení pro žalobkyni o 20 % (na 171 000 Kč).
Dále uvedl, že řízení bylo skutkově složitější, neboť žalobkyně byla stíhána
pro dva trestné činy a bylo potřeba provedení rozsáhlejšího dokazování. Pokud
by však soudy od počátku správně aplikovaly ustanovení o zániku trestnosti, pak
by řízení ohledně trestného činu pokusu o vraždu bylo skončeno velmi rychle a
dále by se jednalo pouze o řízení pro jeden trestný čin – z tohoto důvodu soud
základní částku pro složitost řízení ani nesnížil, ani nezvýšil. Vzhledem k
tomu, že žalovaná žalobkyni již vyplatila 133 000 Kč (co do této částky
žalobkyně vzala žalobu zpět a soud řízení zastavil), přiznal soud žalobkyni
dalších 38 000 Kč (171 000 Kč – 133 000 Kč).
7. Dále se soud prvního stupně zabýval nárokem na zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání. Pro trestný čin vraždy
byla žalobkyně zproštěna obžaloby z důvodu, že trestnost pokusu trestného činu
zanikla, tedy nikoliv z důvodů uvedených v § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk. Jiná je
situace, pokud jde o trestní stíhání žalobkyně pro organizování trestného činu
loupeže. To si žalobkyně sama zavinila, když se k tomuto trestnému činu
doznala, podrobně věc popsala a tím způsobila, že bylo trestní stíhání proti ní
zahájeno. Ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk tak žalobkyně nemá
právo na náhradu škody, která jí v souvislosti se stíháním pro tento trestný
čin vznikla. Jelikož soud uzavřel, že ustanovení § 12 OdpŠk nelze aplikovat na
odškodnění nemajetkové újmy způsobené žalobkyni trestním řízením vedeným pro
pokus trestného činu vraždy, není pro zadostiučinění za nemajetkovou újmu
vzniklou v tomto řízení významné, že žalobkyně byla současně stíhána i pro
organizátorství trestného činu loupeže (a toto trestní stíhání si zavinila
sama). Za pokus trestného činu hrozila žalobkyni vyšší trestní sazba, a tudíž
nemajetková újma, která jí vznikla, souvisela právě s trestním stíháním pro
pokus vraždy. Soud po provedeném dokazování uzavřel, že žalobkyně řádně tvrdila
a prokázala vznik nemajetkové újmy, která jí byla způsobena vedením uvedeného
trestního stíhání. Bylo prokázáno, že žalobkyni vznikla újma poškozením jejího
dobrého jména a pověsti, ale i nemajetková újma v osobním, rodinném a pracovním
životě. Přestože ze zpráv o psychologických vyšetřeních nezletilého se nepodává
přímá souvislost problémů nezletilého, je všeobecně známo, že stres v
těhotenství není příznivým pro vývoj plodu. Medializace případu pak zesílila
negativní dopad trestního stíhání na život žalobkyně. Při určení výše
zadostiučinění soud zohlednil vysoký trest odnětí svobody, který žalobkyni v
průběhu celého řízení hrozil, závažné důsledky vedení trestního stíhání na
pověst a osobní, rodinný a pracovní život žalobkyně a skutečnost, že byla
významně překročena přiměřená délka řízení. Za každý z těchto faktorů soud
přiznal žalobkyni 15 000 Kč ročně, celkem tedy 45 000 Kč ročně, tj. 401 250 Kč
za celé řízení. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhala zadostiučinění ve
výši 400 000 Kč a soud je žalobou vázán, přiznal žalobkyni uvedenou částku.
8. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřené délce soudního
řízení, a souhlasil i s tím, že řízení bylo složitější, neboť žalobkyně byla
stíhána pro dva trestné činy. Nelze však přisvědčit závěru soudu prvního stupně
o dřívějším ukončení řízení, pokud by soudy správně aplikovaly ustanovení o
zániku trestnosti, neboť se jedná o spekulaci za situace, kdy řízení bylo
vedeno pro dva trestné činy. Odvolací soud se rovněž neztotožnil s tím, že za
zvýšený význam řízení by základní částka zadostiučinění měla být zvýšena o 20
%, neboť složitost řízení byla soudem prvního stupně zohledněna už při
stanovení základní částky ročního zadostiučinění na 18 000 Kč. Odvolací soud
tedy neshledal důvody pro navýšení či snížení základní částky 142 000 Kč.
Vzhledem k částce vyplacené žalovanou dobrovolně rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že v částce 9 500 Kč (142 000 Kč – 133 000 Kč) vyhovující výrok
rozsudku soudu prvního stupně potvrdil a pro 28 500 Kč žalobu zamítl.
9. Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na peněžité zadostiučinění za
újmu vzniklou zahájením a vedením trestního stíhání, odvolací soud souhlasí se
závěrem, že § 12 odst. 1 OdpŠk na daný případ aplikovat nelze a že žalobkyni
náleží zadostiučinění, za předpokladu prokázání vzniku nemajetkové újmy.
Odvolací soud však nemůže přisvědčit tomu, že by žalobkyně vznik újmy řádně
prokázala, a to ať už jde o průběh jejího těhotenství zakončeného předčasným
porodem, nebo o závěr o příčinné souvislosti mezi trestním řízením, stresem v
těhotenství a problémy nezletilého syna žalobkyně. Není rovněž zcela jasné,
jaká újma vznikla žalobkyni v pracovním životě. Bude proto třeba, aby soud
vyzval žalobkyni postupem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby nejen řádně
tvrdila rozhodné skutečnosti pro zjištění skutkového stavu, ale aby též navrhla
odpovídající důkazy k jejich prokázání. Odvolací soud proto rozsudek soudu
prvního stupně ohledně částky 400 000 Kč zrušil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které podle
svého obsahu napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Žalovaná
navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že
žaloba se co do povinnosti žalované zaplatit částku 438 000 Kč zamítá. V
dovolání uplatnila následující dovolací důvody:
11. Podle žalované je zásadní právní otázkou, zda v případě, kdy
žalobkyně byla obžaloby zproštěna podle ustanovení § 226 písm. e) trestního
řádu, tj. z důvodu zániku trestnosti činu, je možné trestní stíhání žalobkyně
hodnotit jako nezákonné. Žalovaná trvá na názoru, že ve vztahu k trestnému činu
organizátorství loupeže je namístě aplikace § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk a ve
vztahu k pokusu trestného činu vraždy analogická aplikace § 12 odst. 1 písm. b)
OdpŠk, resp. že v případě trestního stíhání pro pokus vraždy nelze učinit závěr
o nezákonnosti trestního stíhání. Žalovaná odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikované pod číslem 35/1991
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvádí, že soudní judikatura s pomocí
výkladu zákona konstituovala nárok na náhradu újmy nevyplývající přímo ze
zákona, způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo
pravomocným rozhodnutím, ale „jiným kvalifikovaným rozhodnutím“. Okruh těchto
kvalifikovaných rozhodnutí je podle žalované judikaturou zužován (k tomu
žalovaná opět odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 6/90 a na další rozhodnutí
Nejvyššího soudu). Při posuzování nároku na náhradu újmy je principiálně
podstatné, že poškozený se nedopustil protiprávního jednání, resp. že byl
stíhán za jednání, které nebylo protizákonné (bylo dovolené). V daném případě
se však žalobkyně dopustila činu jinak trestného, následně však nastaly
okolnosti vedoucí k zániku trestní odpovědnosti.
12. Žalovaná je přesvědčena, že poskytnutí zadostiučinění by bylo v
příkrém rozporu se smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb. a navíc ve zjevném
rozporu s obecně sdílenou představou o spravedlnosti – k tomu žalovaná odkazuje
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011,
uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Žalobkyně při výsleších vylíčila svou aktivitu směřující k získání a podání
léků poškozenému, přesně popsala počet tobolek, které připravila do skleničky,
a kolik z nich poškozený pozřel, a dále také uváděla, že se s mnoha lidmi
bavila o tom, že má v úmyslu poškozeného zabít. Sám trestní soud dospěl k
závěru, že žalobkyně měla v úmyslu minimálně poškodit svého tehdejšího druha na
zdraví a podáváním léků se o tento záměr i pokusila.
13. Žalovaná dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni
náleží v souvislosti s průtahy v řízení odškodnění ve výši 142 000 Kč. Ani
jeden ze soudů nedospěl k závěru, že by řízení bylo extrémně dlouhé, naopak
soudy uzavřely, že v řízení k zásadním průtahům nedošlo. I přesto však
stanovily základní částku v horní hranici intervalu 15 000 až 20 000 Kč za
jeden rok řízení. Žalobkyně v této souvislosti odkazuje na stanovisko
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod
číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
14. Žalovaná má dále za to, že pokud odvolací soud při stanovení
základní částky za rok řízení přihlédl k významu řízení pro žalobkyni,
pochybil, neboť tím založil možnou duplicitu, když žalobkyně se domáhá rovněž
imateriální újmy z titulu nezákonného rozhodnutí.
15. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání a jeho přípustnost
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
18. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalované do části
výroku napadeného rozsudku, kterým je změněn rozsudek soudu prvního stupně tak,
že žaloba se co do částky 28 500 Kč zamítá, není subjektivně přípustné (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší
soud je proto v uvedené části odmítl.
19. Dovolací soud se dále zabýval objektivní přípustností dovolání. V
ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je uvedeno, že dovolání podle § 237
o. s. ř. není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním
napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč,
ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o
věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
20. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika
samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má
rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost
dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to
bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich
bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8.
2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní
soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31.
5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009).
21. Tak je tomu i v nyní posuzované věci. Žalobkyně uplatňuje
zadostiučinění za újmu z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním
obžaloby, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Z hlediska přípustnosti dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu
je rozhodující výše peněžitého plnění, o níž bylo odvolacím soudem rozhodnuto a
do níž směřuje dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998,
sp. zn. 25 Cdo 1286/98).
23. V případě nyní posuzovaném odvolací soud výrok soudu prvního stupně
týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou
řízení změnil tak, že v částce 9 500 Kč vyhovující výrok rozsudku soudu prvního
stupně potvrdil a pro 28 500 Kč žalobu zamítl.
24. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání odmítl v části, ve
které směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu o částce 9 500 Kč (když co do
částky 28 500 Kč je již odmítl z jiného důvodu, srov. odst. 18). Nejvyšší soud
se proto nezabýval námitkami žalované uvedenými výše v odst. 13 a 14, neboť ty
se týkaly pouze nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, ohledně
kterého dovolání není přípustné.
25. Dovolání ve zbylé části splňuje náležitosti požadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř. - pro námitky uvedené výše v odst. 11 a 12 žalovaná řádně
vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, když
odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, se kterou je podle ní řešení
odvolacího soudu v rozporu. Nejvyšší soud proto ohledně uvedených námitek
přistoupil k přezkoumání, zda je pro ně skutečně dán některý z předpokladů
přípustnosti podle ustanovení § 237 o. s. ř., jak se domnívá žalovaná.
26. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
27. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
28. Nejvyšší soud se ve své judikatuře dosud nezabýval otázkou, zda v
případě, kdy byla obžalovaná zproštěna obžaloby z důvodu, že trestnost pokusu
trestného činu zanikla, lze aplikovat ustanovení § 12 OdpŠk, vylučující vznik
práva na náhradu újmy. Uvedená otázka proto zakládá přípustnost dovolání.
29. Dovolání je přípustné i pro řešení otázky, zda je v souladu s obecně
sdílenou představou spravedlnosti, aby žalobkyně obdržela zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena tím, že proti ní bylo zahájeno a
vedeno trestní stíhání v situaci, kdy se dopustila pokusu trestného činu, od
kterého upustila a trestnost pokusu zanikla. Uvedenou otázkou se Nejvyšší soud
dosud rovněž nezabýval.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy Nejvyššího soudu
a) Zánik trestnosti a aplikace § 12 zákona č. 82/1998 Sb.
30. Podle ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém
bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím.
31. Podle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán.
32. Podle ustanovení § 12 odst. 1 OdpŠk nemá právo na náhradu škody ten,
a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo
b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen
proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla
udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
Podle ustanovení § 12 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud
a) v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu
(pozn. – pokud trestní řízení nebylo možno zahájit nebo v něm pokračovat pro
absenci souhlasu poškozeného podle trestního řádu),
b) bylo trestní stíhání podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení
trestního stíhání,
c) výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání,
d) trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu
(pozn. – v § 172 odst. 2 trestního řádu).
33. Podle ustanovení § 8 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, jednání
pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného
činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem
trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo (odst. 1).
Pokus trestného činu je trestný podle trestní sazby stanovené na dokonaný
trestný čin (odst. 2).
Trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně
a) upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil
nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu,
nebo
b) učinil o pokusu trestného činu oznámení v době, kdy nebezpečí, které vzniklo
zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu, mohlo být ještě
odstraněno. Oznámení je nutno učinit státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu;
voják může místo toho učinit oznámení veliteli nebo náčelníku (odst. 3).
Ustanovením odstavce 3 však není dotčena trestnost pachatele za jiný dokonaný
trestný čin, který již tímto svým jednáním spáchal (odst. 4).
34. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy
způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy
usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo
zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a
zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení
o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých
(v § 12 OdpŠk neuvedených) důvodů. Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením a
vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7
a § 8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím
(srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004).
35. V nyní posuzovaném případě vyvstává otázka, zda lze skutečnost, že
trestnost pokusu trestného činu zanikla, podřadit pod ustanovení § 12 odst. 1
písm. b) OdpŠk (podle kterého nemá právu na náhradu škody mj. ten, kdo byl
zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že
není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný). Nelze totiž přehlédnout, že
zákon č. 140/1961 Sb. používá v souvislosti s upuštěním od pokusu trestného
činu pojem „zánik trestnosti“, avšak nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009
Sb.) používá pojem „zánik trestní odpovědnosti“. Mohly by proto vzniknout
pochybnosti, zda se i na zánik trestnosti, nově zánik trestní odpovědnosti, má
vztahovat ustanovení § 12 OdpŠk o skončení trestního řízení z důvodu, že ten,
kdo spáchal čin jinak trestný, není trestně odpovědný.
36. V případě zániku trestnosti pokusu trestného činu dojde k
dobrovolnému upuštění od dalšího jednání směřujícího k dalšímu spáchání
trestného činu. Zákonodárce dává přednost odstranění nebezpečí, které z pokusu
vzniklo chráněnému právnímu statku, před potrestáním pachatele za dokonaný
trestný čin. Slibem zániku trestní odpovědnosti poskytuje pachateli pokusu
určitou motivaci, aby od dokonání činu ještě včas upustil. Do popředí tu tedy
vystupuje ochranná funkce trestního práva - ochrana společnosti před
kriminalitou (srov. ŠÁMAL, Pavel in ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník (EVK).
2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. s. 302).
37. Ve své podstatě jde v případě zániku trestnosti pokusu trestného
činu o příslib beztrestnosti pokusu výměnou za odstranění nebezpečí hrozícího
chráněnému právnímu statku. Tomu je dána přednost před potrestáním pachatele za
dokonaný trestný čin [srov. SOTOLÁŘ, Alexander in DRAŠTÍK, Antonín a kol.
Trestní zákoník (40/2009 Sb.): komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentář
k § 21 odst. 3, dostupný v ASPI].
38. Jedná se tedy o situaci, kdy osoba, v úmyslu trestný čin spáchat,
zahájila jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu.
Následně však dobrovolně upustila od dalšího jednání směřujícího k spáchání
zamýšleného trestného činu (a buď sama odstranila nebezpečí hrozící chráněnému
zájmu, nebo učinila o pokusu trestného činu oznámení příslušnému orgánu v době,
kdy takové nebezpečí mohlo být ještě odstraněno).
39. Při zvažování, zda v takovém případě odpovídá stát za újmu vzniklou
trestním stíháním stíhané osobě, nelze odhlédnout od toho, že tato osoba (včas)
dobrovolně upustila od jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání
trestného činu, a odstranila hrozící nebezpečí. Jestliže trestní zákon
stanovuje, že takovéto jednání nebude považováno za trestné, pak pro takovéto
jednání nelze danou osobu trestně stíhat. Pokud tak orgány činné v trestním
řízení přesto učinily, odpovídá stát v obecné rovině za újmu, která jí
zahájením a vedením trestního stíhání vznikla.
40. Na případy zániku trestnosti tedy nelze aplikovat ustanovení § 12
odst. 1 písm. b) OdpŠk, podle kterého právo na náhradu škody nemá ten, proti
němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin
trestně odpovědný.
41. V této souvislosti nelze odhlédnout od toho, že v době přijetí
zákona č. 82/1998 Sb. znal trestní zákon, jen dva důvody, pro něž nebyl
pachatel trestního činu trestně odpovědný, a to nedostatek věku a nedostatek
příčetnosti (§ 11 a 12 zákona č. 140/1961 Sb.). Pouze na tyto dva důvody bylo
možno výluku odpovědnosti státu podle § 12 odst. 1 písm. b) OdpŠk ve vztahu k
absenci trestní odpovědnosti stíhaného aplikovat, a proto i dnes je třeba takto
dané ustanovení vykládat. Změna terminologie v trestním zákoníku (viz bod 35)
se do jeho aplikace nijak nepromítla.
42. Obdobný závěr už Nejvyšší soud učinil obiter dictum v rozsudku ze
dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2149/2012. Ve vztahu k odškodnění za vazbu je v
něm uvedeno, že nárok na odškodnění vzniká mj. v případech, v nichž trestní
stíhání zastaví v přípravném řízení státní zástupce nebo v nichž trestní soud
rozsudkem zprostí obžalovaného obžaloby, z důvodu, že trestnost činu zanikla.
43. V nyní posuzovaném případě je proto nutné uzavřít, že pokud byla
žalobkyně trestně stíhaná pro pokus vraždy a následně byla obžaloby zproštěna z
důvodu, že trestnost pokusu vraždy zanikla, odpovědnost státu za újmu žalobkyni
tím způsobenou není vyloučena ustanovením § 12 odst. 1) písm. b) OdpŠk.
44. Tuto otázku posoudil odvolací soud správně a dovolání ohledně ní
proto není důvodné.
b) Forma a výše zadostiučinění v případě zániku trestnosti pokusu vraždy
45. Nejvyšší soud se dále zabýval druhým dovolacím důvodem, pro který je
dovolání žalované přípustné, a to otázkou, zda je v souladu s obecně sdílenou
představou spravedlnosti, aby bylo žalobkyni poskytnuto zadostiučinění za
nemajetkovou újmu, když trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že trestnost
pokusu trestného činu zanikla.
46. Formou a výší zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou
trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se
Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, na který ostatně žalovaná v dovolání odkazuje. Nejvyšší soud uvedl,
že soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy
trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního
stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše
zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti,
tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy,
jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo
dostat.
47. Z uvedeného vyplývá, že se soudy, pokud shledaly splnění podmínek
odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni trestním stíháním
pro pokus vraždy, měly na prvém místě zabývat otázkou, zda by se žalobkyni mělo
nad rámec konstatování porušení práva vůbec nějakého zadostiučinění dostat. Při
hledání odpovědi na tuto otázku není podstatné, jak velká újma byla trestním
stíháním žalobkyni způsobena, ale jsou rozhodné okolnosti, které k trestnímu
stíhání žalobkyně vedly a zejména podíl žalobkyně na jejich vzniku (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3094/2014 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012). Pokud
by se prokázala tvrzení žalované o jednání žalobkyně, jak je uvedla v dovolání,
tj. pokud žalobkyně skutečně konala s úmyslem usmrtit či poškodit zdraví R. V.,
lze si jen stěží představit, že by měla být ze strany státu, představujícího
jeho obyvatele, kompenzována za újmu způsobenou tím, že pro dané jednání byla
trestně stíhána, nad rámec konstatování porušení jejích práv.
48. Otázkou, zda se má žalobkyni dostat odškodnění újmy způsobené
trestním stíháním nad rámec konstatování porušení jejích práv, se odvolací soud
nezabýval a jeho právní posouzení daného nároku žalobkyně je proto neúplné a
tudíž nesprávné.
V. Závěr
49. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího
soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v části rušící rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
50. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem,
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu