30 Cdo 3219/2016-271
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce J. M., zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v
Ostravě, Tyršova 1714/27, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 300 000 Kč,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 280/2014, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 62 Co
2/2016-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 62 Co 2/2016-168, a
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2015, č. j. 15 C
280/2014-113, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Žalobce se žalobou ze dne 25. 11. 2014 domáhá zaplacení částky 300
000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v
důsledku nezákonných rozhodnutí, a to jednak usnesením Policie České republiky,
Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 24. 10. 2013, č.
j. KRPT-202931/TČ-2013-070271-113, kterým bylo proti žalobci zahájeno trestní
stíhání (jež neskončilo odsouzením žalobce, nýbrž postoupením věci do
přestupkového řízení, v jehož rámci nebyl žalobce taktéž shledán vinným), a
jednak usneseními Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 2013, č. j. 0
Nc 2912/2013-10, ze dne 29. 10. 2013, č. j. 0 Nc 2913/2013-5, a ze dne 27. 11.
2013, č. j. 0 Nc 2915/2013-4, kterými bylo nařízeno a prodlouženo předběžné
opatření spočívající v povinnosti žalobce opustit obydlí žalobce a jeho
tehdejší manželky a s jeho tehdejší manželkou se nestýkat.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně žalobu rozsudkem ze
dne 16. 10. 2015, č. j. 15 C 280/2014-113, zamítl (výrok I) a uložil žalobci
zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2016,
č. j. 62 Co 2/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I
odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu).
4. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z toho, že u Okresního
státního zastupitelství ve Frýdku-Místku bylo pod sp. zn. 1 T 48/2014 vedeno
trestní stíhání, v němž byl žalobce na základě usnesení Policie České
republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 24.
10. 2013, č. j. KRPT-202931/TČ-2013-070271-113, stíhán pro zločin týrání osoby
žijící ve společném obydlí dle § 199 odst. 1 a 2 písm. d) zákona č. 40/2009
Sb., trestní zákoník. Stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla okresním
státním zástupcem ve Frýdku-Místku zamítnuta. Následně byla dne 25. 2. 2014
podána obžaloba, dle které se měl žalobce dopustit uvedeného trestného činu
tím, že v období nejméně od ledna 2013 do září 2013 opakovaně slovně a v
některých případech také fyzicky napadal svoji tehdejší manželku Ž. M. Jednání
žalobce vyvrcholilo dne 16. 9. 2013, na základě čehož byl následujícího dne
rozhodnutím policie vykázán z místa bydliště a dále mu byl předběžnými
opatřeními Okresního soudu ve Frýdku-Místku (č. j. 0 Nc 2912/2013-10, č. j. 0
Nc 2913/2013-5, č. j. 0 Nc 2915/2013-4) opakovaně zakázán kontakt s Ž. M., a to
na základě jejích návrhů. V průběhu hlavního líčení dne 4. 4. 2014 rozhodl
Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením č. j. 1 T 48/2014-345 o postoupení věci
Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí, jelikož dospěl k závěru, že skutek,
který žalobce spáchal, není trestným činem. Okresní soud ve Frýdku-Místku
zejména konstatoval, že bylo dostatečně prokázáno, že v manželství žalobce
docházelo z jeho strany k domácímu násilí, toto násilí ovšem nedosáhlo takové
intenzity, která by opodstatňovala uplatnění trestněprávní represe. Jako
přiléhavější považoval posouzení jednání žalobce v přestupkovém řízení.
Následně vůči žalobci zahájené přestupkové řízení bylo zastaveno usnesením
Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. P/260,
358/14, neboť Ž. M. vzala zpět návrh na zahájení řízení, který byl vyžadován
pro řízení o přestupku spáchaném mezi osobami blízkými (§ 68 odst. 1 zákona č.
200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 30. 6. 2017).
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle
§ 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12 odst. 2 písm. a) a § 31a zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“).
Konstatoval, že přestupkové řízení navázalo na trestní řízení vedené vůči
žalobci o témže skutku. Následně dospěl k závěru, že je ve věci žalobce třeba
postupovat podle ustanovení § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk, podle kterého právo na
náhradu škody nevznikne, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů
uvedených ve zvláštním předpisu. Podle soudu prvního stupně je takovým důvodem
také zastavení řízení o přestupku, vzal-li navrhovatel zpět svůj návrh na
zahájení řízení [§ 76 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích], k čemuž v
posuzované věci došlo. Soud prvního stupně poukázal také na obdobnou situaci
zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle § 163 zákona č.
141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Z uvedených důvodů měl
soud prvního stupně za to, že nárok žalobce nevznikl. Ale i pokud by tomu tak
bylo, konstatoval, že žalobci nepřísluší poskytnutí přiměřeného zadostiučinění.
V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo
2813/2011, je dle soudu prvního stupně třeba mít na zřeteli, aby nebylo
přiznáno přiměřené zadostiučinění v rozporu s obecně sdílenou představou
spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-
Místku vyplynulo, že se žalobce dopustil skutku, na jehož základě byl obviněn,
nepřipadá dle soudu prvního stupně v úvahu ani přiznání přiměřeného
zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalobce.
6. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud zcela ze zjištění soudu
prvního stupně.
7. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce
nevznikl, jelikož v posuzované věci nebyl splněn předpoklad vzniku odpovědnosti
za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím spočívající ve zrušení či změně
pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost (§ 8 odst. 1 OdpŠk). V posuzované věci
dle odvolacího soudu nelze nárok žalobce dovozovat ani ze skutečnosti, že bylo
trestní stíhání výsledně zastaveno, nebo že by byl žalobce obžaloby zproštěn,
jelikož takto jeho trestní stíhání neskončilo. Dle odvolacího soudu je
rozhodné, že zákon č. 82/1998 Sb. se zastavením přestupkového řízení žádný
nárok nespojuje. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně
ohledně aplikace § 12 odst. 2 písm. a) OdpŠk na posuzovanou věc, a to s odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001. Tato
dílčí nesprávnost ovšem dle odvolacího soudu neměla vliv na správnost závěrů
soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním,
ve kterém uplatnil následující dovolací důvody:
9. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku existence nároku na
náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, v rámci kterého byla věc
soudem postoupena jinému orgánu podle § 222 odst. 2 trestního řádu z důvodu, že
soud shledal, že se nejedná o trestný čin (avšak zažalovaný skutek by mohl být
jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění). Žalobce je toho
názoru, že i v této situaci je na usnesení o zahájení trestního stíhání nutno
pohlížet jako na nezákonné. Poukazuje přitom zejména na závěry Ústavního soudu,
podle kterého je trestní stíhání způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy také
tehdy, pokud skutek, ohledně kterého bylo trestní stíhání zahájeno, nebyl
trestným činem (nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS
428/05). Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že se
jedná o otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, resp.
byla-li řešena odlišně, má být s ohledem na judikaturu Ústavního soudu vyřešena
ve prospěch žalobce.
10. Žalobce dále namítl, že se nedopustil jednání, která jsou mu
přičítána v usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 4. 2014, č. j.
1 T 48/2014-345, s tím, že proti žalobci neexistovaly žádné přesvědčivé důkazy
a že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v jeho věci správně, když se
v rámci trestního řízení řádně nezabývaly jeho námitkami. Žalobce má dále za
to, že soud prvního stupně pochybil, pokud v neprospěch žalobce uplatnil závěry
obsažené v odůvodnění usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 4.
2014, č. j. 1 T 48/2014-345, proti kterému se jako obžalovaný nemohl bránit,
jelikož podle § 222 odst. 3 trestního řádu příslušelo právo podat stížnost
proti tomuto usnesení pouze státnímu zástupci.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle
obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí
směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.
s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Co se týče námitek uvedených v odst. 10 tohoto rozsudku, žalobce v
dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti
dovolání pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s.
ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z
tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení
§ 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti
němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Co do účelu a významu splnění této
povinnosti dovolatelem odkazuje Nejvyšší soud zejména na usnesení Ústavního
soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14.
16. Dovolání tak v části obsahující námitky uvedené v odst. 10 trpí
vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu
proto v uvedené části nemohl přihlížet.
17. U ostatních dovolacích důvodů (odst. 9) žalobce v dovolání vymezil,
v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je přípustné pro řešení otázky existence nároku na náhradu
nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, v rámci kterého byla věc soudem
postoupena jinému orgánu podle § 222 odst. 2 trestního řádu z důvodu, že soud
shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným
orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Při posouzení dané otázky
dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jakého bylo po vydání jeho rozhodnutí
dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle ustanovení § 7 odst. 1 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém
bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody
způsobené nezákonným rozhodnutím.
22. Podle ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy,
pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno
příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě
škody vázán.
23. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy
způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy
usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo
zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a
zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení
o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých
důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl
potvrzen). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního
stíhání se proto posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk, tedy
jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, a rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
24. V návaznosti na uvedené pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10.
2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, dále konstatoval:
25. „Stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání
skončilo postoupením věci [§ 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst.
2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. b), §
314r odst. 5 trestního řádu]. V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo
státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní
stíhání vede, není trestným činem. Ve světle výše uvedené judikatury (srov.
odst. 20 odůvodnění) je nutno v takových případech na usnesení o zahájení
trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na
nezákonné rozhodnutí (§ 8 OdpŠk).
26. Ostatně pokud by trestní soud nedospěl k závěru (právně nezávaznému,
srov. formulaci ‚by mohl být‘ v ustanovení § 222 odst. 2 a obdobných
ustanoveních trestního řádu), že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen
jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním
návrhu označený skutek není trestným činem [§ 226 písm. b) trestního řádu]. V
takovém případě by nebylo žádných pochyb o tom, že je dán odpovědnostní titul
ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90 a navazující judikatury.
27. Navíc odškodnění v situaci, kdy byla věc postoupena jinému orgánu,
předpokládá i § 9 OdpŠk. Ten se týká náhrady škody a zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, jeho princip je však stejný
jako u odškodňování újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo
pravomocným odsouzením. Není žádný důvod, aby za újmu vzniklou v důsledku
rozhodnutí o vazbě vydaného v rámci trestního stíhání, které skončilo
postoupením věci jinému orgánu, bylo poskytováno odškodnění, avšak za samotné
trestní stíhání nikoliv (srov. i navazující ustanovení § 33 OdpŠk).“
28. Tím, že odvolací soud ohledně dané otázky dospěl k opačnému závěru,
tedy že postoupení věci do přestupkového řízení nezakládá nezákonnost usnesení
o zahájení trestního stíhání, učinil své posouzení nároku žalobce nesprávným.
29. Ve výše citovaném rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo
4771/2015, Nejvyšší soud také vyjádřil, že otázka, zda se žalobce dopustil
přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení
trestního stíhání, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání
(blíže srov. citovaný rozsudek). Skutečnost, že se žalobce dopustil jednání,
pro které byl následně trestně stíhán, lze však zohlednit jako okolnost
provázející zahájení trestního stíhání, která může mít vliv na stanovení formy
či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17.
1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo
4280/2011).
30. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami
uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s.
ř., resp. i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou jinou
vadou řízení zatíženo bylo.
31. Žalobce se žalobou domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která
mu měla vzniknout v důsledku několika rozhodnutí, a to jednak usnesením Policie
České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne
24. 10. 2013, č. j. KRPT-202931/TČ-2013-070271-113, kterým bylo proti žalobci
zahájeno trestní stíhání, a jednak usneseními Okresního soudu ve Frýdku-Místku
ze dne 24. 9. 2013, č. j. 0 Nc 2912/2013-10, ze dne 29. 10. 2013, č. j. 0 Nc
2913/2013-5, a ze dne 27. 11. 2013, č. j. 0 Nc 2915/2013-4, kterými bylo
nařízeno a prodlouženo předběžné opatření spočívající v povinnosti žalobce
opustit obydlí žalobce a jeho tehdejší manželky a s jeho tehdejší manželkou se
nestýkat. Z uvedeného je zřejmé, že nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši
300 000 Kč, tak jak jej žalobce specifikuje, představuje několik různých nároků
se samostatným skutkovým základem, aniž by však bylo zřejmé, jakou výši
přiměřeného zadostiučinění žalobce pro každý z těchto nároků požaduje. To činí
žalobu neurčitou. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud o žalobě rozhodoval
jako o jediném nároku.
32. K aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 2813/2011, soudem prvního stupně považuje Nejvyšší soud za potřebné
zdůraznit, že s přihlédnutím k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§
31a odst. 2 OdpŠk), se poškozenému nemusí dostat přiměřeného zadostiučinění ve
formě a výši nad rámec konstatování porušení práva, což však neznamená, že by
odpovědnost státu byla zcela vyloučena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015).
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podle ustanovení § 243e
odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvody
pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního
stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. v tomtéž
rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby
postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění výše uvedené
vady žaloby. Soud prvního stupně v intencích závazného právního názoru
dovolacího soudu povede žalobce ke specifikaci žalobního žádání tak, aby bylo
zřejmé, jakou výši zadostiučinění požaduje ve vztahu ke každému z uplatněných
nároků se samostatným skutkovým základem. Následně soud takto opravenou žalobu
nově posoudí.
35. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
37. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu