30 Cdo 3349/2022-86
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P.
B., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 16 001 000
Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 45/2021, o dovolání
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2022, č. j. 28 Co
315/2022-72, takto:
I. Dovolací řízení se v rozsahu výroku I usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 10. 8. 2022, č. j. 28 Co 315/2022-72, kterým bylo potvrzeno
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 7. 2022, č. j. 11 C 45/2021-63,
ve výroku III, zastavuje; jinak se dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 16 001 000
Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8.
7. 2022, č. j. 11 C 45/2021-63, zastavil řízení o návrhu žalobce na přiznání
osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení (výrok I), zastavil řízení
o žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení
(výrok II), zastavil dovolací řízení (výrok III) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání před soudem prvního
stupně (výrok IV).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením k odvolání
žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), když se
ztotožnil se soudem prvního stupně, že o totožných návrzích žalobce na
osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro
dovolací řízení bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně
ze dne 7. 4. 2022, č. j. 11 C 45/2021-49, ve spojení s usnesením odvolacího
soudu ze dne 30. 5. 2022, č. j. 28 Co 170/2022-57. Vzhledem k tomu, že výše
uvedenými usneseními žalobci nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků,
byl soudem prvního stupně vyzván k jeho zaplacení v dodatečné lhůtě, což
neučinil a opětovně požádal o osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, aniž zaplatil
soudní poplatek za dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII
zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle § 238 odst. 1 písm. h), písm. i) a písm. j) o. s. ř.
přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto
o nákladech řízení a v rozsahu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního
stupně o zastavení řízení o návrhu žalobce na přiznání osvobození od soudních
poplatků pro dovolací řízení a o zastavení řízení o žádosti žalobce o
ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Nejvyšší soud proto
dovolání v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pokud se žalobce
řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní
praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením
založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je
přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ve zbývajícím rozsahu žalobci podáním dovolání vznikla povinnost zaplatit
soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], který činí podle položky
23 bodu 2 Sazebníku poplatků 4 000 Kč.
Opětovné vyzývání žalobce k zaplacení soudního poplatku za dovolání považoval
Nejvyšší soud za nadbytečné, neboť lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu,
že dříve poskytnutá výzva byla objektivně způsobilá zprostředkovat dovolateli
povinnost zaplacení soudního poplatku za dovolací řízení, pak se jeví setrvání
na požadavku vždy nové a stále stejné výzvy postupem neefektivním a
formalistickým (srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp.
zn. II. ÚS 2291/13, a ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1775/13).
Protože žalobce dosud nezaplatil soudní poplatek za dovolání, Nejvyšší soud
řízení o dovolání žalobce proti napadenému usnesení v uvedeném rozsahu podle §
9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 12. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu