USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. G., zastoupeného Mgr. Marinou Musilovou, advokátkou se sídlem v Brně, Sukova 49/4, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a 2) České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení 1 117 500 Kč s příslušenstvím, 130 559 Kč s příslušenstvím, 125 538 Kč s příslušenstvím, 138 675,41 Kč s příslušenstvím, 58 099 EUR s příslušenstvím a 4 000 USD s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 240/2021-259, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, č. j. 12 Co 30/2024-334, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se žalobou domáhal po žalovaných zaplacení částek 130 559 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 12. 2021 do zaplacení představující úhradu hotových výdajů, které žalobci vznikly v důsledku pobytu ve vazbě; 138 675,41 Kč, 58 099 EUR a 4 000 USD, to vše se zákonným úrokem z prodlení od 2. 12. 2021 do zaplacení jako škody vzniklé žalobci zaplacením nákladů, které vynaložil na právní zastoupení; 125 538 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 5. 2023 do zaplacení jako škody tvořené náklady, které žalobce taktéž vynaložil na právní zastoupení; a souhrnné částky 1 117 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2.
12. 2021 do zaplacení jako nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem a vydáním nezákonného rozhodnutí [co do částky 105 000 Kč byla žaloba výrokem II rozsudku soudu prvního stupně zamítnuta pro neunesení důkazního břemene a předmětem řízení o tomto požadavku žalobce nadále zůstala částka 1 012 500 Kč, z níž žalobce požadoval 506 250 Kč z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o vydávací vazbě (viz níže) a 506 250 Kč z titulu nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 28.
3. 2019, č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-2019]. Tyto požadavky žalobce dle jeho tvrzení souvisejí s tím, že byl od 18. 1. 2019 do 1. 2. 2021 v předběžné vydávací vazbě a v tomto období bylo rovněž vedeno extradiční řízení ve vztahu k jeho osobě. Dále požadavky žalobce souvisejí s tím, že dne 28. 2. 2019 požádal o poskytnutí azylu. O tom bylo vedeno řízení, v němž byla jeho žádost nejprve rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 28. 3. 2019, č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-2019, zamítnuta. Toto rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24.
6. 2019, č. j. 2 Az 17/2019-65, a následně Nejvyšší správní soud k podané kasační stížnosti rozhodnutí Městského soudu v Praze potvrdil. Teprve dne 20. 1. 2021, tedy dlouho po lhůtě stanovené v § 27 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu – dále jen „zákon o azylu“, byla Ministerstvem vnitra udělena žalobci dočasná mezinárodní ochrana rozhodnutím pod č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019. Následně byl dne 1. 2. 2021 žalobce z vazby propuštěn a ministr spravedlnosti rozhodl 19. 10. 2021 o tom, že se nepovoluje vydání žalobce do Ruské federace.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 10 C 240/2021-259, rozhodl, že žalovaná 2) je povinna uhradit žalobci 338 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení a 12 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, to vše do patnácti dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Dále zamítl žalobní požadavky žalobce vůči žalované 2) na úhradu 168 250 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení, na úhradu 493 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení, na úhradu 105 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 12.
2021 do zaplacení a na úhradu zákonných úroků z prodlení z částek 338 000 Kč a 12 500 Kč za období od 2. 12. 2021 do 22. 10. 2022 (výrok II). Stejně tak zamítl žalobní požadavky žalobce vůči žalované 1) na úhradu 130 559 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení, na úhradu 138 675,41 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení, na úhradu 11 032,67 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení a na úhradu 38 090,33 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2.
12. 2021 do zaplacení, dále žalobní požadavek žalobce vůči žalované 2) na úhradu 8 976 EUR se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení, žalobní požadavek žalobce vůči žalované 1) na úhradu 4 000 USD se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 2. 12. 2021 do zaplacení, na úhradu 96 861 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 5. 2023 do zaplacení a žalobní požadavek žalobce vůči žalované 2) na úhradu 28 677 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23.
5. 2023 do zaplacení (výroky
II, III, IV, V, VI a VII). O náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) 2 100 Kč a žalované 2) 1 494 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VIII).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 4. 2024, č. j. 12 Co 30/2024-334, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se žaloba zamítá co do nároku žalobce na uložení povinnosti žalované 2) zaplatit žalobci 338 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 23. 10. 2022 do zaplacení a 12 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 23. 10. 2022 do zaplacení; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II – VII potvrdil (výrok I). O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1) 2 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II) a žalované 2) 4 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Namítá-li žalobce, že řízení o jeho vydání do Ruské federace, včetně jeho zadržení a s ním související „vydávací vazba“, bylo neoprávněné, podle dalšího obsahu dovolání má zřejmě za to, že dosavadní rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu (podle níž „v řízení o náhradě škody soud nemůže přezkoumávat správnost či zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, z něhož je dovozován nárok“), na jím posuzovaný případ vzhledem k jeho okolnostem nedopadá, případně by tato judikatura měla být přehodnocena. Okolnosti pro nevyužití této dosavadní praxe vidí v tom, že žádost o vydání žalobce k trestnímu stíhání do Ruské federace nebyla podána oprávněným orgánem, že žalobce byl v „předběžné vazbě“ umístěn na základě nezákonného titulu, nikoliv řádných podkladů a měl tedy být propuštěn nejpozději do třiceti dnů.
6. K tomu je na místě uvést, že jde-li o odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 OdpŠk, ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v souladu s dikcí § 8 odst. 1 OdpŠk uzavírá, že pokud se poškozený domáhá náhrady škody způsobné nezákonným rozhodnutím, vyžaduje zákon existenci rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost změněno nebo zrušeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3518/2021, a ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3339/2021). Na tomto úsudku není na místě ani s ohledem na žalobcem uvedené okolnosti případu ničeho měnit, když odvolací soud v odstavcích 126 až 131 odůvodnění svého rozsudku vysvětlil a objasnil, proč tyto výhrady žalobce jsou liché a proč je naopak na místě uzavřít, že žalobce byl v předběžné vazbě umístěn a pobýval v ní při naplnění podmínek stanovených trestním právem procesním. Vystavuje-li žalobce svoje námitky na opačném závěru, pomíjí judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že soud v řízení o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím není oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí, jež nebylo v předepsaném řízení zrušeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1334/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 3358/22).
7. Dle žalobce pak řízení o jeho vydání do Ruské federace, včetně jeho zadržení a s ním související předběžná vazba, trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. V rámci této výhrady však nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani dovolací důvod, tedy právní otázku ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř., a v tomto rozsahu je proto dovolání vadné (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 853/2023, a ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 158/2024). Totéž platí pro výhradu, že jeho požadavek má být odůvodněn tím, že bylo porušeno jeho právo na nutnou obhajobu a právo na spravedlivý proces pro nezachování „obecných standardů trestního řízení“.
8. Pokud podle žalobce soud prvního stupně i odvolací soud ohledně jeho požadavků na úhradu 130 559 Kč a 8 976 EUR jako hotových výdajů po dobu pobytu žalobce ve vazbě, resp. výdajů žalobce spojených s azylovým řízením na pobyt ve vazbě, nesprávně uzavřely, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, z čeho konkrétně tyto částky sestávají, opět nelze než konstatovat, že žalobce k této námitce nevymezil ani předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani dovolací důvod dle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř., a proto se jí dovolací soud nemůže zabývat. Uvádí-li žalobce, že soud prvního stupně jej o potřebě doplnění důkazních návrhů nepoučil, je jeho výhrada v rozporu se zjištěním odvolacího soudu (viz odstavec 84 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu); navíc žalobce měl možnost tuto námitku uplatnit i v průběhu odvolacího řízení. Nesouhlasí-li žalobce s právním názorem odvolacího soudu, že pro uplatnění tohoto požadavku „chybí odpovědnostní titul“, opět nelze přehlédnout, že ani k této námitce nevymezil předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani dovolací důvod dle § 241a odst. 1, 3 o. s. ř. a dovolací soud se jí rovněž nemůže zabývat.
9. Uvádí-li žalobce, že protože „je cizinec, u kterého se rozhoduje o vydání, může mít vazba horší dopad do jeho osobní sféry, tj. může znamenat větší újmu“, že u „žalobce tyto dopady byly umocněny navíc jeho věkem a zdravotním stavem,“ že „jde o nároky ze dvou titulů“ a že „je zcela nepřiměřené, aby v druhé situaci mohl žalobce žádat jen o odškodnění 12 000 Kč za průtahy,“ opět nepřiřadil k těmto výhradám ani předpoklad přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., ani dovolací důvod dle § 241a odst. 1, 3 o. s . ř. Výhrada žalobce, že se odvolací soud těmito námitkami nezabýval, je lichá, neboť v dovoláním napadeném rozsudku je obsáhle vysvětleno, proč odvolací soud tyto výtky nepokládá za relevantní (viz zejména odstavec 113 a násl. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a bylo na žalobci, aby se vůči nim způsobem předpokládaným zákonem vymezil. Totéž platí ohledně námitky žalobce vznesené ve vztahu k nepřiznanému odškodnění újmy za údajné průtahy během řízení o mezinárodní ochraně.
10. Konečně podle žalobce neobstojí úsudek odvolacího soudu, že azylové řízení, v němž posléze byla žalobci udělena předběžná ochrana, jež byla důvodem pro jeho propuštění z vazby, a řízení o předběžné vydávací vazbě spolu nejsou provázána, a proto žalobce nemá právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 28. 3. 2019, č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-2019, o zamítnutí žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, neboť není dána souvislost mezi existencí tohoto rozhodnutí na straně jedné a pobytem žalobce v předběžné vydávací vazbě až do 1. 2. 2021 na straně druhé. K této otázce však žalobce nevymezil žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, které je proto v této části vadné. Odkázal-li na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1796/2011, jde o rozhodnutí, jež se zabývá otázkou stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, a nikoliv problematikou předestřenou žalobcem.
11. Dovolání žalobce pak není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné ani v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Z těchto důvodů dovolací soud dovolání v dotčeném rozsahu taktéž odmítl.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 5. 2025
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu