USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) V. T., b) O. T., obou zastoupených JUDr. Věrou Ottlovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Tyršova 1902, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 97/2017, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2023, č. j. 54 Co 115/2023-595, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobci se žalobou na žalované domáhali zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 30 Nc 57/91 a v řízeních navazujících. Konkrétně se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 33 640 Kč s příslušenstvím coby náhrady nákladů právního zastoupení, částky 682 Kč s příslušenstvím coby náhrady cestovních nákladů, částky 1 280 000 Kč s příslušenstvím coby bolestného a částky 10 932 000 Kč s příslušenstvím jako odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Žalobce b) se domáhal zaplacení částky 29 463 CHF s příslušenstvím coby náhrady nevyplaceného výživného, částky 2 000 000 Kč coby bolestného a částky 14 168 000 Kč s příslušenstvím coby odškodnění za ztížení společenského uplatnění.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15. 12. 2022, č. j. 19 C 97/2017-539, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 96 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 28. 4. 2017 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku 12 150 322 Kč se zákonnými úroky z prodlení z částky 12 246 322 Kč za den 27. 4. 2017 a z částky 12 150 322 Kč od 28. 4. 2017 do zaplacení ve výši 8,05 % ročně (výrok II), uložil žalované povinnosti zaplatit žalobci b) částku 96 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 28. 4. 2017 do zaplacení (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci b) částku 29 463 švýcarských franků spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 27. 4. 2017 do zaplacení a částku 16 072 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 27. 4. 2017 do zaplacení (výrok IV), uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 142 Kč (výrok V), uložil žalobci b) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 2 952 Kč (výrok VI), uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů státu ve výši 14 458,50 Kč (výrok VII), uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů státu ve výši 8 491,50 Kč (výrok VIII), uložil žalobci b) povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů státu ve výši 21 573 Kč (výrok IX) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů státu ve výši 1 377 Kč (výrok X).
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2023, č. j. 54 Co 115/2023-595, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) částku 96 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 28. 4. 2017 do zaplacení (výrok I), ve výrocích II, III a IV rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II), rozhodl, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 4 800 Kč (výrok III), uložil žalobkyni a) povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 22 950 Kč (výrok IV), uložil žalobci b) povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 21 573 Kč (výrok V), a uložil žalované povinnost zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 1 377 Kč (výrok VI).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci a) a b) včasným dovoláním, co do jeho výroku I a výroku II v části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku II, III, IV, vyjma části výroku II soudu prvního stupně, v níž byl zamítnut nárok žalobkyně a) na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 33 640 Kč a náhradu cestovních výdajů výši 682 Kč. Nejvyšší soud dovolání žalobců a) a b) podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Podal-li žalobce b) dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu co do jeho výroku I a dovoláním napadené části výroku II, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně co do výroku II, není subjektivně přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně a). Oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) totiž svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Ze stejných důvodů není přípustné ani dovolání žalobkyně a) proti rozhodnutí odvolacího soudu co do části výroku II, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích III a IV, když těmito výroky bylo rozhodnuto o nárocích žalobce b).
6. Namítají-li dovolatelé, že soudy v předcházejícím řízením neprovedly důkaz výslechem znalce MUDr. Tichého, který žalobci navrhovali, že se soudy nevypořádaly s námitkami proti znaleckému posudku a nepříslušnosti znalce doc. Hrnčíře, jeho možné podjatosti a způsobilosti zpracovávat znalecký posudek v projednávané věci, že odvolací soud se nezabýval otázkou, zda soud prvního stupně nepochybil, když nařídil zpracování revizního znaleckého posudku, že požadavek soudů na doložení existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a žalovanou škodou ve výši 29 463 CHF je po více než třiceti letech řízení nereálný a nerealizovatelný s tím, že by běh promlčecí lhůty měl být hodnocen ve prospěch žalobců, a že žalobci nepožadují odškodnění bolesti za traumatický šok, který měli utrpět v důsledku duševní poruchy, ale požadují náhradu za duševní poruchy a chronické psychické onemocnění způsobené soudním řízením, pak žádná z těchto námitek přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelé ve vztahu k nim nevymezují žádný předpoklad přípustnosti, ani dovolací důvod.
Dovolací soud se přitom může zabývat pouze dovolatelem výslovně vymezenými právními otázkami, k nimž přiřazuje konkrétní předpoklad přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř.; naopak celková polemika se skutkovými a právními závěry soudu nižší instance nezakládá přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1647/2020). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani odkaz na ustanovení § 237 o.
s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
7. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelů, že hodnocení znalce MUDr. Navrátila, že není možné psychické bolestné ocenit při využití položky S068 „Jiná nitrolební poranění“ vyhlášky č. 440/2021 Sb., aniž by však tento svůj názor obhájil, když uvedl, že tento závěr přijímá většina psychiatrické společnosti. Ani ve vztahu k této námitce dovolatelé nevymezují žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1564/20, s tím, že z tohoto nálezu má být zřejmé, že není podstatné, do které konkrétní kategorie jsou obecnými soudy zařazeny újmy na zdraví, jestliže jsou tyto plně a spravedlivě oceněny, k vymezení předpokladu přípustnosti nepostačuje. Tato výhrada dovolatelů ostatně nevymezuje ani relevantní dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1, 3 o. s. ř., neboť z ní není zřejmé, jaké „psychické bolestné“ by podle žalobců mělo být posouzeno podle předmětné položky. Z uvedeného důvodu ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 30 Cdo 89/2024, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1344/2023).
8. Namítají-li dovolatelé, že soudy v předcházejícím řízení vyřešily rozpory mezi posudky znalců MUDr. Votýpkové a MUDr. Hrnčíře v neprospěch žalobců a nerespektovaly tak nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, nezakládá ani tato jejich námitka přípustnost dovolání. Předmětný nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, se za účelem posouzení důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovaným zabýval situací, kdy obecné soudy měly podle přesvědčení Ústavního soudu na základě znaleckých posudků dospět k závěru, že zdravotní stav stěžovatelky se ustálil až později než po prvotním lékařském zákroku, který vedl k poškození zdraví stěžovatelky, a to až poté, co následující lékařské zákroky nevedly k zásadnímu zlepšení zdraví stěžovatelky. Dovolatelé ovšem v dovolání nijak neupřesňují, jaké konkrétní a údajně nesprávné posouzení v neprospěch dovolatelů by mělo být v rozporu s předmětným nálezem, když skutkové okolnosti zjištěné v projednávané věci jsou rozdílné (srov. zejména odst. 5 a 19 rozsudku odvolacího soudu). Za takových okolností je na místě vyhodnotit odkaz dovolatelů na předmětný nález za nedostatečný s tím, že dovolatelé řádně nevymezili předpoklad přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (a to ani poukazem na vskutku relevantní nálezovou judikaturu Ústavního soudu), a ani dovolací důvod podle § 241a odst. 1,3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3518/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2141/2018).
9. Namítají-li dále dovolatelé, že znalci v projednávané věci nijak neodůvodnili, proč odmítli další navýšení částky odškodnění za ztížení jejich společenského uplatnění a že odvolací soud tento závěr bez bližšího vysvětlení akceptoval, nevymezují ani k této námitce řádně, v čem konkrétně spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.; ani tato námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit.
10. Dovolatelé se dále neztotožňují s posouzením odvolacího soudu ohledně závěrů znalce MUDr. Navrátila, podle nějž jsou závěry znalce logické a srozumitelné. Dovolatelé poukazují na rozpor závěrů v posudku a ve výpovědi znalce MUDr. Navrátila s lékařskými zprávami a domnívají se, že závěry znalců jsou nesprávné a logicky chybné. Ani ve vztahu k této námitce dovolatelé nevymezují řádně předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Navíc tato námitka směřuje ke zpochybnění nikoliv právních, ale skutkových závěrů odvolacího soudu, a tím současně uplatňují jiný, než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
11. Dovolatelé konečně mají za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení nároku žalobců na odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Namítají, že odvolací soud tuto otázku posoudil v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. (správně) IV. ÚS 774/18, podle kterého může mít pacient vědomost o ustálení zdravotního stavu teprve po finálním ukončení léčky nebo tehdy, kdy se na ustálení zdravotního stavu jednoznačně shodli lékaři a současně o tom podali pacientce jasnou informaci.
Žalobkyně žádnou takovou informaci od lékařů nedostala a její zdravotní stav nebyl ustálen ani po ukončení terapie v roce 2012. Odvolací soud proto podle žalobců nesprávně posoudil otázku, kdy měl být nárok žalobkyně promlčen. Ani tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť otázka okamžiku, kdy se ustálil zdravotní stav poškozeného, je otázkou skutkovou, tudíž zpochybnění jejího posouzení odvolacím soudem nenaplňuje jediný přípustný dovolací důvod zakotvený v § 241a odst. 1 o.
s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2226/2022). Odvolací soud v projednávané věci vycházel ze zjištění (srov. odst. 24 rozsudku odvolacího soudu), že v souvislosti s hodnocením ztížení společenského uplatnění došlo k ustálení zdravotního stavu žalobkyně a) zhruba v roce 2012 a k ustálení zdravotního stavu žalobce b) až koncem roku 2013, proto uplatnili-li žalobci svůj nárok u žalované dne 27. 10. 2016 a u soudu 27. 4. 2017, tak v případě žalobkyně se tak stalo až po marném uplynutí promlčecí doby.
K tomu lze toliko doplnit, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000), jestliže při posouzení otázky, kdy se ustálil zdravotní stav žalobkyně a) i žalobce b), vycházel z vyjádření lékaře ve znaleckém posudku. Dovolatelé přitom v dovolání neuvádějí žádné argumenty, z nichž by bylo možné s ohledem na skutkový stav prokázaný před odvolacím soudem dovodit, že odvolací soud posoudil počátek promlčecí doby nesprávně.
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2024
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D. předseda senátu