USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně
Wander in a. s., identifikační číslo osoby 46347429, se sídlem ve Znojmě,
Dobšická 3662/25, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v
Olomouci, Rokycanova 809/1c, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení částek 1 570 721 Kč a 120 232 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 223/2019, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. 23 Co
252/2022-138, t a k t o:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala po žalované zaplacení shora
uvedených částek z titulu odpovědnosti žalované za nezákonné rozhodnutí.
Žalobkyně tvrdila, že na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4.
2007, č. j. 42 Cm 369/99-264, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 11. 12. 2008, č. j. 4 Cmo 149/2008-363, jež byly následně zrušeny
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 32 Cdo 2069/2009, jí
bylo uloženo, aby zaplatila společnosti CORSAIR (Luxemburg) N 11 S.A. částku 1
907 332,18 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Žalobkyně na základě rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci uhradila shora zmíněné společnosti dne 5. 2. 2009
celkem částku ve výši 2 494 972,11 Kč, přičemž tuto částku žalobkyně již
uplatnila v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 49/2016. Ve
zde posuzované věci se pak po žalované domáhala zaplacení částky 1 570 721 Kč,
která představuje úroky z prodlení z částky 2 494 972 Kč pravomocně přiznané
rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě, sp. zn. 6 C 101/2015, a kapitalizované za
dobu od 27. 2. 2011 do 12. 4. 2019, a částky 120 232 Kč, která představuje část
nákladů řízení po vydání rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 12.
2008, č. j. 40 Cmo 149/2008-363, konkrétně náklady za dovolací řízení a náklady
navazujících fází řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5.
5. 2022, č. j. 25 C 223/2019-90, zamítl žalobu o zaplacení částek 1 570 721 Kč
a 120 232 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 19. 4. 2020 do zaplacení (výrok
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným
rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé změnil
tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 120 232 Kč s 10 %
úrokem z prodlení z částky 120 232 Kč od 12. 4. 2020 do zaplacení, jinak jej v
zamítavém výroku I potvrdil, a to ve znění, že žaloba, aby žalovaná byla
povinna zaplatit žalobkyni částku 1 570 721 Kč se zákonným úrokem z prodlení z
této částky v zákonné výši od 12. 4. 2020 do zaplacení, se zamítá (výrok I) a
rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou (§ 241 odst.
1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I v části, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně o zamítnutí žaloby, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č.
286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze
podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42
odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že
rozhodnutí odvolacího soudu závisí na „vyřešení otázky hmotného práva, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dílem na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Ústavního soudu (dovozeno dle rozh. I. ÚS 2135/16 a I. ÚS
3507/16) a otázky procesního práva, která byla dovolacím soudem opakovaně
řešena, nicméně soudem odvolacím byla uchopena rozporně s judikatorními
požadavky, a to až do míry nepředvídatelnosti.“
Jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., je povinností dovolatele
řádně vymezit důvod dovolání (spočívající podle odst. 1 pouze na nesprávném
právním posouzení věci) tak, že uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží (ve vztahu ke každému dovolacímu důvodu zvlášť), v čem
spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Těmto požadavkům podané dovolání
zcela neodpovídá. Byť v této souvislosti ustanovení § 237 o. s. ř. hovoří o
otázkách, neznamená to, že mají být pokládány otázky dovolacímu soudu, nýbrž že
v rámci vymezení dovolacího důvodu mají být identifikovány otázky hmotného nebo
procesního práva, na jejich vyřešení napadené rozhodnutí záviselo (primárně za
účelem posouzení přípustnosti dovolání). Přes tyto výhrady lze na základě
podaného dovolání identifikovat právní otázky, na jejichž vyřešení mělo
napadené rozhodnutí podle dovolatelky záviset, nicméně tyto, z důvodů níže
uvedených, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají.
Odvolací soud se ve smyslu § 237 o. s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, neshledal-li důvodným nárok na náhradu škody
představované úrokem z prodlení z částky 2 494 972 Kč, kterou žalobkyně plnila
na základě nezákonného rozhodnutí primárnímu dlužníku a s jejímž vrácením byl
primární dlužník i po zrušení nezákonného rozhodnutí v prodlení, přičemž tento
úrok z prodlení jako škodu požadovala žalobkyně toliko za období od vydání
zrušovacího rozhodnutí do 12. 4. 2019, neboť samotný nárok na náhradu škody ve
výši 2 494 972 Kč spolu s úrokem z prodlení za dobu prodlení žalované byl
předmětem samostatného řízení. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu „[š]kodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho majetkového stavu) a je objektivně
vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná
poskytnutím majetkového plnění, především penězi. U škody na věci, resp.
majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý zisk. Za skutečnou škodu je nutno
považovat takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného
oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež
je nutno vynaložit k uvedení do předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu
ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového stavu, který je zde
východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její výše, dochází tím,
že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho celkové vyjádření v
penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání
hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné pouze převodem na
peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto
svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se projevuje vzestupem
cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v
různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů či jiných věcí.
Vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění však skutečná škoda
podle občanského zákoníku nevzniká“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.
2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2003, sp. zn. 1272/2001). Názor, že na náhradu škody nemá vliv znehodnocení
měny v důsledku inflace, je Nejvyšším soudem zastáván konzistentně a vyplývá i
z nejnovější judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3591/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
9. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4338/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4714/2014, proti němuž byla odmítnuta ústavní stížnost
unesením Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 1400/2015, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2279/2016, proti
němuž byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8.
2017, sp. zn. III. ÚS 3681/16, aktuálně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2275/2023, vyjadřující se právě k nároku na náhradu
škody představovanou úrokem z prodlení; rozhodnutí dovolacího soudu jsou
dostupná na www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na
nalus.usoud.cz). Otázky vztahující se k právní povaze nároku na náhradu škody
představované úrokem z prodlení tak přípustnost dovolání založit nemohou.
Přípustnost dovolání rovněž nemohou založit otázky týkající se škody
představované náklady na úvěr či ušlými výnosy z prodané nemovitosti v důsledku
nedostatku finančních prostředků, neboť odvolací soud neučinil skutková
zjištění o vzniku takové škody z nezákonného rozhodnutí a v důsledku toho tak
na právním posouzení těchto nároků napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř.
nezáviselo. Žalobkyně totiž žalobou, příp. změnou žaloby žádné takové nároky
neuplatnila.
Protože žalobkyně žalobou uplatnila pouze nárok na náhradu škody představované
úrokem z prodlení, nikoliv škody představované náklady na úvěr či ušlými výnosy
z prodané nemovitosti, nemohou přípustnost dovolání založit ani otázky týkající
se postupu soudu podle § 118a o. s. ř., v rámci jejichž řešení se měl odvolací
soud odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu reprezentované
rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, ze
dne 24. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011 a nálezem Ústavního soudu ze dne 7.
4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10 a ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 4495/12.
Jak totiž vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „[r]ozsah
důkazní povinnosti je ve sporném řízení zásadně určen rozsahem povinnosti
tvrdit skutečnosti, neboť aby mohl účastník nějakou skutečnost prokázat, musí
ji nejdříve tvrdit. V tomto smyslu právní teorie hovoří o břemenu tvrzení, jímž
rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení netvrdil
všechny rozhodné skutečnosti významné pro rozhodnutí a že z tohoto důvodu
muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem břemene tvrzení je
umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá
skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí věci, pro nečinnost
účastníků [v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníkům ustanovením § 101
odst. 1 písm. a) o. s. ř.] nemohla být prokázána, neboť vůbec nebyla účastníky
tvrzena. K tomu, aby účastník v řízení dostál své povinnosti tvrzení, slouží
poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. Pouze tehdy, jestliže účastník
ani přes řádné poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 o. s. ř. neuvede všechny
pro rozhodnutí věci významné skutečnosti, lze učinit závěr o tom, že neunesl
břemeno tvrzení“ (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 115/2012). Ze shora uvedených
odkazů na ustálenou judikaturu dovolacího soudu týkající se nároků na náhradu
škody představované úrokem z prodlení přitom vyplývá, že ve věci bylo možno
rozhodnout již na základě tvrzení žalobkyně a jejich doplnění nebylo třeba.
Žalobkyně žádné jiné nároky na náhradu škody (představované náklady na úroky z
úvěru či ušlými výnosy z pronájmu nemovitosti) v žalobě ani pozdější změnou
žaloby neuplatnila, tudíž ani nebylo třeba, aby ve vztahu k těmto nárokům svá
tvrzení, příp. důkazní návrhy doplňovala, proto výzvy podle § 118a o. s. ř.
ohledně nich nebylo vůbec třeba a odvolací soud se ve smyslu § 237 o. s. ř.
neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani tehdy, jestliže
na tvrzení žalobkyně o jiných než žalobou uplatněných nárocích další výzvou
podle § 118a o. s. ř. nereagoval.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné.
Dovolání žalobkyně není dle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v
rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech
řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2024
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu