U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a/ A. K., a b/
Mgr. J. R., oba zastoupeni Mgr. Janem Hraškem, advokátem se sídlem v Liberci 4,
Revoluční 123/17, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 888 426 Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 179/2013, o dovolání
žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, č. j. 17 Co
302/2015 - 79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 10. 4. 2015, č. j. 12 C 179/2013 - 55, kterým byl zamítnut návrh
žalobců na zaplacení částky 888 426 Kč s 7,05% úrokem z prodlení ročně od 18.
1. 2013 do zaplacení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Uvedeného nároku se žalobci domáhají jako náhrady škody,
která jim měla vzniknout postupem orgánů činných v trestním řízení. Proti oběma
žalobcům bylo dne 2. 9. 2004 zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání
trestného činu podvodu ve formě spolupachatelství, rozsudkem Krajského soudu v
Praze ze dne 8. 7. 2010, č. j. 54 T 5/2008 – 5051 byli dle § 226 písm. b)
trestního řádu oba žalobci obžaloby zproštěni. Škoda měla žalobcům vzniknout v
souvislosti s tímto trestním stíháním, neboť usnesením Policie ČR ze dne 7. 9.
2004, č. j. PSVLB – 52/OHK – KR – 2004, jim byla na společném bankovním účtu
vedeném u J&T Banky, a. s. zajištěna částka ve výši 4 935 700 Kč a tyto
prostředky byly blokovány až do 7. 9. 2010. Žalobci se domáhají po žalované
náhrady škody v podobě ušlého zisku – ušlých úroků ze zablokované částky. Škoda
byla vyčíslena na základě zákonného úroku z prodlení ve výši 3 % ročně ode dne
7. 9. 2004, tedy 888 426 Kč. Žalobci tvrdili, že nebýt nezákonného trestního
stíhání a s tím spojeného zablokování finančních prostředků, dosáhli by za
normálního běhu událostí minimálně shora uvedeného zisku, spíše však až
několikanásobně vyššího.
K odvolání žalobců potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, neboť
se s ním ztotožnil v hodnocení důkazů i v právním posouzení a uzavřel, že
nalézacím soudem použitá definice ušlého zisku vycházející ze stanoviska
Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70 publikovaného pod č. 55 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, a na jejím základě učiněný závěr o
neexistenci škody na straně žalobců, je správný. Částka ve výši 4 935 700 Kč
byla deponována na vázaném bezúročném účtu jako úschova kupní ceny, žalobci
proto nemohli přicházet o zisk v podobě ušlých úroků. Současně pak vlivem
inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění škoda nevzniká a neodškodňuje
se jako újma vzniklá na hodnotě pohledávky na peněžité plnění (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost
shledávají ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, tak, že má být nahrazena újma vzniklá
tím, že nebylo dosaženo zisku poškozeného v podobě úroku ze státem nesprávně
získané částky. Napadené rozhodnutí je napadáno v tom smyslu, že žalobci požadovali náhradu za
ztrátu na úrocích jako náhradu časové hodnoty peněz, která se v průběhu času
objektivně snižuje, tedy nejedná se ve své podstatě o ušlý zisk, ale o nárok na
náhradu škody za snížení majetku žalobců tím, že prostředky ponechané bez toho,
aby nesly jakýkoli, byť minimální zisk v podobě úroků poskytovaného bankami,
svou hodnotu ztrácejí. Jinými slovy, majetek uvolněný po šestiletém období
blokace byl snížen o výši inflace v tomto období. Rozsudek odvolacího soudu
proto žalobci považují za nesprávný, jelikož spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a žalobci proto navrhují, aby byl zrušen a věc vrácena
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání bylo podáno včas, účastníky řádně zastoupenými. Nejvyšší soud jej však
odmítl jako nepřípustné. Ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí přezkoumat jen z důvodu
vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, přihlédne dovolací soud též k
vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3,
jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci. Dovolatelé uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soud ze
dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, dále však nerozvádí argumentaci pro
podporu tohoto svého závěru. Citované rozhodnutí, uveřejněné pod číslem 39/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se vztahuje na odlišný skutkový
základ. Věc se týkala finančních prostředků vyňatých z úročeného účtu za účelem
uhrazení pokuty uložené posléze pro nezákonnost zrušeným rozhodnutím. V zde
projednávané věci se však jednalo o situaci, kdy žalobci uložili částku určenou
jako budoucí kupní cenu za nemovitost ve výši necelých 5 milionů korun na
vázaný neúročený účet, kde byla následně částka zablokována rozhodnutím Policie
ČR. Při očekávatelném běhu věcí by tak v prvním judikatorním případě
pravděpodobně došlo k úročení uložených peněz, v této věci však nikoli. Ostatně
žalobci se zřetelně soustředí především na argumentaci podporujících jejich
domněnku, že jim náleží odškodnění buď ve výši žalované částky (vypočtené na
základě úrokové sazby ČNB), nebo v úrovni inflace. Vznikem škody v souvislosti s nesprávným úředním postupem nebo
nezákonným rozhodnutím se dovolací soud zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001, kde uvedl, že: „Škodou zákon míní újmu, která
nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho
majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především
penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý
zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená
zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a
která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do
předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod
č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení
majetkového stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k
vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým
způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu
sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely
náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno,
plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani
vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za
důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný
objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Vlivem inflace na hodnotu pohledávky
na peněžité plnění však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000,
publikovaný pod C 181 v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 2, či v časopise
Právní rozhledy 5/2001, str. 224).“ Názor, že na náhradu škody nemá vliv
znehodnocení měny v důsledku inflace, je Nejvyšším soudem zastáván konzistentně
a vyplývá i z nejnovější judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3591/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4338/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu 12. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4714/2014, proti němuž byla
odmítnuta ústavní stížnost unesením Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 1400/2015). Odvolací soud se při posouzení žalobci vymezeného dovolacího důvodu od uvedené
judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil a k její změně nepřiměly Nejvyšší
soud ani argumenty žalobců.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 8. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu