U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Ing. L. E., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši
230.091,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
22 C 297/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
20. 5. 2014, č. j. 25 Co 190/2014 - 133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
žalobce na zaplacení částky 230.091,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Uvedeného nároku se žalobce domáhal jako náhrady
škody, která mu měla vzniknout postupem orgánů činných v trestním řízení.
Žalobce byl zadržen Policií České republiky, bylo mu sděleno obvinění a byl
vzat do vazby. Poté byl propuštěn z vazby za současného přijetí peněžní záruky
ve výši 1.500.000,- Kč. Trestní řízení skončilo pravomocným usnesením o
zastavení trestního stíhání. Žalobce se domáhá po žalované náhrady škody, která
mu měla vzniknout znehodnocením finančních prostředků použitých jako peněžitá
záruka za žalobcovu vazbu v letech 2004 až 2009 vlivem inflace.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce do výroku I a II včasné dovolání,
které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7
zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. Vznikem škody v souvislosti s nesprávným úředním postupem nebo nezákonným
rozhodnutím se dovolací soud zabýval např. v rozsudku ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001, když uvedl, že: „Škodou zákon míní újmu, která nastala
(projevuje se) v majetkové sféře poškozeného (spočívá ve zmenšení jeho
majetkového stavu) a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především
penězi. U škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje skutečná škoda a ušlý
zisk. Za skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená
zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a
která představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do
předešlého stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod
č. 55 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení
majetkového stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k
vyčíslení její výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým
způsobem, že jeho celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu
sníží. Z toho je zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely
náhrady škody je možné pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno,
plní úlohu všeobecného ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani
vlivem inflace, která se projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za
důsledek to, že za stejnou částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný
objem spotřebních předmětů či jiných věcí. Vlivem inflace na hodnotu pohledávky
na peněžité plnění však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000,
publikovaný pod C 181 v Souboru rozhodnutí NS ČR, svazek 2, či v časopise
Právní rozhledy 5/2001, str. 224).“ Názor, že na náhradu škody nemá vliv
znehodnocení měny v důsledku inflace, je konzistentní a vyplývá i z nejnovější
judikatury dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3450/2013, či usnesení ze dne 18. 10. 2012, sp. zn. 28
Cdo 96/2012). Odvolací soud se přitom při posouzení žalobcem vymezeného
dovolacího důvodu od uvedené judikatury Nejvyššího soudu nijak neodchýlil a k
její změně nepřiměly Nejvyšší soud ani žalobcovy argumenty. Ohledně v dovolání vytýkaných vad řízení (zda doplnění žaloby ze dne 10. 12. 2013 bylo změnou žalobních tvrzení, nebo jen doplněním již v žalobě uvedené
argumentace) žalobce nikterak nevymezuje, v čem spatřuje splnění podmínek
přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. Přitom požadavek, aby dovolatel v
dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je
obligatorní náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
Chybí-li,
Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3,
věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.