28 Cdo 96/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Jungrem, advokátem se sídlem
v Praze 10, Přechodní 1600/11, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím
Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2,
Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 1.765.099,48 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 302/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2011, č. j. 35 Co
584/2010-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“)
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. srpna 2010, č.j. 41 C
302/2009-35, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované
zaplacení částky 1.765.099,48 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I);
současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v trestním řízení vedeném Policií ČR,
Útvarem pro odhalování organizovaného zločinu SKPV pod ČTS: ÚOOZ-183/V7-2002
proti jiným osobám (později pravomocně odsouzeným pro skutek kvalifikovaný jako
příprava trestného činu vraždy dle § 7 odst. 1, § 219 odst. 1, 2 trestního
zákona) byla dne 19. 7. 2002 podle § 83a trestního řádu nařízena a provedena
prohlídka jiných prostor, při které byla, mimo jiné, zajištěna peněžní hotovost
ve výši 5.586.000,- Kč patřící žalobci. Usnesením Policie ČR, Útvaru pro
odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti SKPV ze dne 8. 8.
2002, ČTS: OKH-379/11-2002, bylo pak zahájeno trestní stíhání žalobce pro
skutek kvalifikovaný jako trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, 2 písm.
a), b) trestního zákona, jež bylo ukončeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 14. 3. 2006, sp. zn. 40 T 6/2005; jím byl žalobce obžaloby podle § 226
písm. a) trestního řádu zproštěn. Usnesením ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 40 T
6/2005, pak Městský soud v Praze podle § 80 odst. 1 trestního řádu rozhodl o
vrácení částky 5.586.000,- Kč žalobci a toto jeho rozhodnutí bylo pak
realizováno dne 15. 4. 2008.
Dle žalobcem provedeného skutkového vylíčení věci představuje požadovaná částka
1.765.099,48 Kč škodu, jež měla žalobci vznikat po dobu zadržování peněžní
částky (tj. od 20. 7. 2002 do 15. 4. 2008) policejními orgány, které se – dle
výsledku trestního řízení – ukázalo být nedůvodným. Vznik škody dovozuje
žalobce již z toho, že po určenou dobu nemohl s penězi nakládat a z tohoto
důvodu požaduje náhradu ve výši odpovídající sazbě úroků z prodlení (5,5% p.a.)
ze zadržované částky.
Takto uplatněný nárok odvolací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím, nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4.
2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Dospěl přitom k závěru, že předpoklady
vzniku odpovědnosti státu za škodu podle tohoto zákona naplněny nejsou. A to
již proto, že žalobcem uplatněný nárok nelze pokládat za škodu ve smyslu § 442
obč. zák. Žalobce žádá zaplacení peněžité částky odpovídající výši úroků z
prodlení (které však ve smyslu § 517 obč. zák. představují jiný nárok), maje za
to, že o uvedenou částku by se mu zadržovaná částka zhodnotila. Nejde tedy o
částku, kterou by žalobce ve skutečnosti zaplatil jiné osobě (kupř. věřiteli v
důsledku prodlení se splněním jiného svého závazku) a o kterou by se jeho
majetkový stav zmenšil (tedy o skutečnou škodu). Nemůže jít pak ani o ušlý
zisk, jestliže žalobce neprokázal konkrétní skutečnosti, že při běžném běhu
událostí – nebýt zadržování částky v trestním řízení – mohl dosáhnout zisku z
deponované částky (kterou i před jejím zajištěním držel v hotovosti).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti
odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že v důsledku
nemožnosti nakládat se svými penězi po dobu zajištění mu vznikla škoda, neboť
nemohl realizovat zamýšlený podnikatelský záměr. A jelikož nemohl začít
podnikat, nemůže ani přesně vyčíslit škodu, jež mu tím vznikla; proto žádá
náhradu ušlého zisku ve výši zákonného úroku z prodlení. Z okolnosti, že mu
policie byla povinna prostředky vyplatit na jeho bankovní účet, dovozuje, že z
takto uložených prostředků na účtu by mu pak plynul alespoň nějaký úrok. Na
vznik škody usuzuje i z toho, že peníze ztrácí v dlouhodobějším horizontu na
hodnotě a proto měla peněžní částka v době vrácení jinou (nižší) reálnou
hodnotu než v době zajištění. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě
stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a
nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již
proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, jenž by byl
odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho
mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve
smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil (jsou-li určující pro rozhodnutí ve věci samé).
Je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, že odpovědnost státu za
škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 5 písm. a/, § 7 a § 8 odst. 1 zákona
č. 82/1998 Sb.) nastává toliko při kumulativním splnění všech tří podmínek,
jimiž jsou nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi
nezákonným rozhodnutím a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 29. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní
judikatura, ročník 2000, sešit 1, pod č. 5, nebo rozsudek ze dne 31. ledna
2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000, uveřejněný pod C 1000 v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto musí být zkoumána i zákonná podmínka vzniku
škody. Tuto podmínku zákon č. 82/1998 Sb., obsahující zvláštní úpravu
odpovědnosti za škodu způsobenou orgánem státu, blíže nedefinuje ani neupravuje
rozsah její náhrady. Podle § 26 zákona č. 82/1998 Sb. pokud není stanoveno
jinak, řídí se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Proto
je třeba v této otázce vycházet z ustanovení § 442 obč. zák.; podle něj „hradí
se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk)“.
Škodou zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře
poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. U
škody na věci, resp. majetku, se rozlišuje škoda skutečná a ušlý zisk. Za
skutečnou škodu je nutno považovat takovou újmu, která znamená zmenšení
majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která
představuje majetkové hodnoty, jež je nutno vynaložit k uvedení do předešlého
stavu (stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971). Ke zmenšení majetkového
stavu, který je zde východiskem ke zjištění existence škody, a k vyčíslení její
výše, dochází tím, že se zmenší hodnota jeho aktiv takovým způsobem, že jeho
celkové vyjádření v penězích se oproti předchozímu stavu sníží. Z toho je
zřejmé, že porovnání hodnot majetkového stavu pro účely náhrady škody je možné
pouze převodem na peníze, které, jak už bylo řečeno, plní úlohu všeobecného
ekvivalentu. Tuto svoji funkci peníze neztrácejí ani vlivem inflace, která se
projevuje vzestupem cenové hladiny a zpravidla má za důsledek to, že za stejnou
částku peněz lze v různých obdobích pořídit rozdílný objem spotřebních předmětů
či jiných věcí. Ani vlivem inflace na hodnotu pohledávky na peněžité plnění
však skutečná škoda podle občanského zákoníku nevzniká (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. února 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný
pod C 181 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nebo rozsudek ze dne
31. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 1272/2001).
Prezentované závěry se prosadí i ve věci nyní posuzované, v níž odvolací soud –
v souladu se shora citovanou judikaturou – dochází k závěru, že samotným
zajištěním prostředků žalobci škoda nevznikla. Pro daný závěr je významné, že
výše peněžní částky zůstala nezměněna a samotným zajištěním prostředků žalobce
neutrpěl žádnou majetkovou újmu. Domáhá-li se náhrady ve výši úroků z prodlení
(§ 517 obč. zák.), nedokládá (ba ani netvrdí), že by se jeho majetek snížil
právě o tuto nárokovanou částku (kterou by kupř. zaplatil svému věřiteli při
prodlení s plněním svých závazků, pokud k němu došlo v důsledku realizovaného
zajištění). Hypotetické úvahy o tom, že za stejnou nominální hodnotu bylo možno
při zajištění peněz pořídit větší objem hmotných předmětů, než v době jejich
vrácení, k závěru o vzniku škody vést nemohou.
Ustálené judikatuře koresponduje i posouzení vedoucí k závěru, že žalobci
nevznikla ani škoda v podobě ušlého zisku. Odpovědnost státu za škodu v podobě
ušlého zisku jako výnosu z peněz, který by přinesly při obvyklém způsobu
hospodaření, by byla dána tehdy, pokud by žalobci v důsledku rozhodnutí nebylo
umožněno po určitou dobu disponovat s jeho penězi a mohl mu tak ujít zisk,
jehož by při běžném nakládání s těmito peněžními prostředky za normálního běhu
okolností dosáhl. Například tehdy, pokud by bylo prokázáno, že na základě např.
smlouvy o běžném či vkladovém účtu měl žalobce mít tyto peníze úročeny u
některé z komerčních bank, tedy že takový zisk mohl důvodně očekávat s ohledem
na pravidelný běh věcí, avšak přišel o něj. Jen tehdy je taková ztráta reálně
ušlým ziskem ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. a podmínka
odpovědnosti státu v podobě vzniku škody je tak naplněna (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, publikovaný
pod č. 39/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pouze hypotetické
závěry o možném zúročení předmětné částky nelze považovat za dostatečně
dokládající vznik škody v daném rozsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 25 Cdo 422/2007, nebo rozsudek ze dne 21. října
2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008).
Žalobce však v řízení netvrdil (tedy ani neprokázal), že by měl uzavřenu
smlouvu o běžném, vkladovém (či jiném) účtu u některé z bank, jenž by byl
úročen a na němž by měl – jak nyní namítá – za normálního běhu okolností
peněžní prostředky uloženy. Jeho tvrzení je v rozporu jak se zjištěným
skutkovým stavem (tedy že uvedenou částku držel v hotovosti), tak i s jiným
žalobcovým tvrzením, že jde o částku, kterou získal půjčkou, jež byla určena k
financování (blíže neupřesněného) podnikatelského záměru. Ani tato jeho námitka
však nemůže obstát, neboť, aby mohl být poškozený s takto uplatněným nárokem
úspěšný, musel by v řízení prokázat, že by získal určitý prospěch. Nepostačuje
zde jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného
záměru v případě, kdy není plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími
či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému
zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru
civilních rozhodnutí pod C 4027; usnesení ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo
2973/2005, publikované tamtéž pod C 5499; obdobně též rozsudek ze dne 28. ledna
2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – opřený o ustálenou
judikaturu dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit ani ve věci nyní
posuzované – nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1
písm. c/, § 237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolání proti němu tudíž přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o.
s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první,
§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s.
ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v
tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2012
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu