30 Cdo 3360/2024-292
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobců a) L. V., b) M. Ch., zastoupených JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 6, Puškinovo náměstí 681/3, a c) I. J., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 164/2021, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2023, č. j. 20 Co 231/2023-148, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 2. 2024, č. j. 20 Co 231/2023-170, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobci a) a b) se v řízení (po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 12. 12. 2021, na které Obvodní soud pro Prahu 2 reagoval usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 46 C 164/2021-81, jímž řízení částečně zastavil – pozn. dovolacího soudu) domáhali vůči žalované náhrady nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč pro každého z těchto žalobců, a to s poukazem na nesprávný úřední postup, jehož se vůči nim dopustil Okresní soud v České Lípě v souvislosti s jednáním konaným dne 7. 8. 2020 ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 177/2020, jakož i při vyřizování následné stížnosti žalobců a) a b), přiněmž vedle zmíněného okresního soudu měl pochybit též Krajský soud v Ústí nad Labem. Žalobkyně c) se pak v souvislosti s průběhem zmíněného soudního jednání domáhala ze stejného právního titulu zaplacení částky 10 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2023, č. j. 46 C 164/2021-114, konstatoval, že při jednání Okresního soudu v České Lípě konaném dne 7. 2. 2020 (správně 7. 8. 2020 – pozn. dovolacího soudu) ve věci vedené pod sp. zn. 15 C 177/2020 došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v legitimování žalobců a v hlasitém čtení jejich jména, příjmení a adresy, ačkoliv se jednání zúčastnili jako veřejnost, čímž bylo zasaženo do jejich práva na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o jejich osobě (výrok I). Ve vztahu k požadavkům žalobců na zaplacení finančního odškodnění soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III, IV a V).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem zmíněný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé, jakož i
ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovanou potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve zbývajících nákladových výrocích pak rozsudek soudu prvního stupně změnil co do výše v nich uvedených částek (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a závěrem žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované náklady odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku I, napadli žalobci a) a b) dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
8. Směřuje-li podané dovolání žalobců a) a b) proti celému výroku I
napadeného rozsudku, pak v části, v níž dovolatelé napadají v něm obsažené rozhodnutí týkající se nároku žalobkyně c), není jejich dovolání subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Dovolání tudíž může podat jen ten účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla soudem uložena povinnost (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). U části potvrzujícího výroku napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vztahujícího se k nároku žalobkyně c) však v případě žalobců a) a b) tato podmínka zjevně splněna není.
9. Ve zbývajícím rozsahu je podané dovolání v souladu s výše citovaným § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřípustné objektivně. Za situace, kdy žalobci v řízení netvoří nerozlučné procesní společenství, je totiž přípustnost jejich dovolání z pohledu uvedeného zákonného ustanovení nutno zkoumat ve vztahu ke každému z nich zvlášť. Rozhodl-li tedy odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem o samostatných nárocích žalobců a) a b), z nichž ani jeden z těchto nároků svou výší nepřesahuje částku 50 000 Kč, přičemž se současně nejedná o nároky vycházející ze vztahu ze spotřebitelských smluv ani z pracovněprávních vztahů, výluka z přípustnosti dovolání upravená ve shora uvedeném ustanovení se u každého z nich uplatní. Je přitom nerozhodné, že součet těchto nároků hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010, a ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1182/2017, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2793/2018). Na uvedeném závěru současně nic nemění ani nesprávné poučení o přípustnosti dovolání, jehož se žalobcům dostalo od odvolacího soudu, neboť soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
10. Nejvyšší soud proto podané dovolání odmítl.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce a) a b), jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2025
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu