U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci posuzované E.
P., omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem Městskou části Praha 4, se
sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, dále zastoupené Mgr. Eduardem
Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 1434/6, za účasti Městského
státního zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 2188/9,
o návrhu posuzované na vrácení svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
4 pod sp. zn. 0 P 553/2006, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 8. ledna 2015, č. j. 17 Co 413/2014-553, takto:
I. Dovolání posuzované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. července 2014, č. j. 0 P
553/2006-527, ve výroku I. zamítl návrh E. P., omezené ve svéprávnosti, ze dne
5.12.2013, doručený Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 6.12.2013, na vrácení
svéprávnosti a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního
stupně vyšel ze zjištění, že posuzovaná byla rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 24. 2. 2006, č. j. 14 Nc 2338/2004-108, zbavena způsobilosti k
právním úkonům, s odůvodněním, že trpí paranoidní schizofrenií, duševní
poruchou, která není jen přechodná, v důsledku čehož není vůbec schopna činit
právní úkony. Opatrovníkem posuzované byla ustanovena Městská část Praha 4. Na
základě podaného návrhu na vrácení svéprávnosti soud ustanovil znalce za účelem
vypracování nového znaleckého posudku. Posuzovaná však s ustanoveným znalcem
nespolupracovala, odmítla se podrobit vyšetření svého zdravotního stavu, neboť
sama sebe považuje za zdravou a odmítá, že by trpěla duševní poruchou. Proto
soud usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. 0 P 553/2006-511, zprostil znalce
povinnosti podat znalecký posudek. Z výslechu posuzované vyplynulo, že
posuzovaná nemá náhled na svůj zdravotní stav, neléčí se a zpochybňuje tak
závěry znalce uvedené v posudku, který byl ve věci původně vypracován. S
přihlédnutím k ustanovení § 55, §57 a §60 občanského zákoníku tak nebyly podle
soudu prvního stupně splněny podmínky pro změnu původního rozhodnutí. Městský soud v Praze k odvolání posuzované rozsudkem ze dne 8. ledna 2015, č. j. 17 Co 413/2014-553, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
se rozsudek Obvodního soud pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2006, č. j. 14 Nc
2338/2004-108, jímž byla E. P. zbavena způsobilosti k právním úkonům, mění tak,
že se její svéprávnost omezuje v tom směru, že je pouze způsobilá nakládat s
částkou do výše 4.000,- Kč měsíčně a k jiným právním úkonům způsobilá není. Omezení svéprávnosti stanovil na dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. určil, že opatrovníkem nesvéprávné (správně omezené ve
svéprávnosti) je i nadále Městská část Praha 4, se sídlem Praha 4, Antala
Staška 2059/80b. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů. Odvolací soud na věc aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 292/2013
Sb. o zvláštních řízeních soudních (§ 40 a §42) a občanského zákoníku (§55,
§57, §59, §60 a §62) a konstatoval, že institut omezení svéprávnosti není
sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především k ochraně zájmů samotných fyzických
osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní
odpovědností právní úkony. Řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou a soud je
povinen bez ohledu na navržené důkazy z vlastní iniciativy zjistit skutkový
stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. V tomto případě soud prvního stupně
správně vycházel z původního rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním
úkonům, kdy byla znalkyní zjištěna u posuzované chronická paranoidní
schizofrenie, která nikdy nebyla léčena, přičemž sama posuzovaná léčbu
odmítala.
Za popsané situace, kdy sama posuzovaná se odmítá podrobit znaleckému
posudku, který by byl jediným zásadním důkazem v této věci, bylo nutné vycházet
z ostatních zjištění. Z výslechu opatrovníka vyplynulo, že posuzovaná nechce s
opatrovníkem spolupracovat, pouze jedenkrát měsíčně přebírá doma mezi dveřmi
částku 3.000,- až 4.000,- Kč v hotovosti. Ze zbylé částky důchodu a příspěvku
na bydlení pak opatrovník platí nájemné a služby spojené s užíváním bytu
posuzovanou. Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do všech výroků, podala posuzovaná
dovolání. Dovolání je podáno v souladu s ustanovením § 241a občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka se domnívá, že jsou splněny
předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při
jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Dovolatelka klade tyto otázky:
- zda může být součástí výroku rozhodnutí jeho upřesnění? Dovolatelka se
domnívá, že samotný výrok I. měl končit slovy „do výše 4.000,- Kč měsíčně,
přičemž poslední část výroku I. „ a k jiným právním úkonům způsobilá není“ je
nadbytečná. - zda může být ve výroku pojem „právní úkon“, když nový občanský zákoník
od pojmu „právní úkon“ upustil a nově používá pojem „právní jednání“
- je porušení práva na spravedlivý proces, když soud na návrh
dovolatelky nepředvolal a nevyslechl soudního znalce? - nedošlo k chybnému vyhodnocení skutečností uvedených v odvolání
podaném dovolatelkou? - bylo napadené rozhodnutí předvídatelné? Dovolatelka současně požádala, aby jí byl ustanoven pro dovolací řízení
advokát. Na závěr navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.
K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Návrh dovolatelky, aby jí byl pro dovolací řízení soudem ustanoven advokát není
konkrétněji zdůvodněn, přičemž o takovém návrhu již rozhodl Obvodní soud pro
Prahu 4 usnesením ze dne 31. března 2015, č. j. 0 P 553/2006-592, kterým jej
zamítl. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.)
uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí
napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo
by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému
rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj.,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od
kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací
soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba
vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí
dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle
názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je
zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací
praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být
dovolacím soudem posouzena jinak). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá
citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části (srovnej obdobně
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR
55/2013). Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že
úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného)
rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti
takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným
v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z
hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti
hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu
ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v
usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud
Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních
náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem
stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání
nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení § 237 o. s.
ř., aniž by
bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní
otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je
rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se
dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne
29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání
nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení
dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Dovolatelka ve svém dovolání výslovně dovozuje s nominálním odkazem na
ustanovení § 237 o. s. ř. přípustnost podaného dovolání obecným konstatováním,
že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Nikterak však neoznačuje konkrétní judikáty dovolacího soudu,
a tím méně i to, čím by se měl odvolací soud od takovéto rozhodovací praxe
dovolacího soudu odchýlit. Předmětné dovolání proto nesplňuje výše vyložené
předpoklady kladené procením předpisem na jeho obsah, resp. odůvodnění (pro
úplnost lze dodat, že odvolacím soudem užitý termín „právní úkon“, nahrazený
bez faktické obsahové změny novou právní úpravou termínem „právní jednání“, je
sice formulační nepřesností, která se však vlastního obsahu omezení
svéprávnosti dovolatelky nedotýká). Dovolání posuzované proti rozsudku odvolacího soudu sice předkládá soudu
otázky, které se však ve své podstatě týkají skutkových zjištění provedených
soudy obou stupňů, a neobsahuje tak relevantní údaje o tom, v čem by bylo třeba
spatřovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek
uvedených v § 237 o. s. ř. je třeba považovat za splněné. Z vyložených důvodů
proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3
o. s. ř. a § 23 zákona č. 292/2013 Sb.