30 Cdo
3394/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,
ve věci žalobce L. Š., proti žalované České republice – Ministerstvu práce a
sociálních věcí, se sídlem v Praze 1, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení
částky 25.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 34 C
632/2008, o dovolání E. Š., zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se
sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 15. 6. 2010, č. j. 22 Co 584/2009 – 71, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 10. 2009, č. j.
34 C 632/2008 – 61, rozhodl tak, že v řízení bude nadále pokračováno na straně
žalobce s E. Š.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2010, č. j. 22 Co 584/2009 – 71,
změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že s E. Š. na straně žalobce
pokračováno nebude. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky pro
postup podle § 107 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“) a pro rozhodnutí o tom, s kým má být v řízení
pokračováno, nýbrž jde o případ podle § 107 odst. 5 věta první o. s. ř., kdy
povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat. Je tomu tak proto, že právo na
přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č.
82/1998 Sb. je spjato s osobou, které taková nemajetková újma vznikla. Má tedy
osobní charakter, proto smrtí takové osoby zaniká.
Proti usnesení odvolacího soudu podala manželka zesnulého žalobce dovolání,
namítajíc nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka má za to, že pokud její
manžel nárok včas a řádně uplatnil, měl by být nárok také projednán, a to i s
přihlédnutím k tomu, že žalobkyně sdílela se svým zemřelým manželem společnou
domácnost a nesprávné úřední postupy tedy doléhaly i na ni. Žalobkyně
neshledala žádný důvod, proč by jako dědička nemohla v řízení pokračovat a
navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že usnesení Městského soudu v Praze
považuje za správné, neboť právo na přiměřené zadostiučinění podle § 31a zákona
č. 82/1998 Sb. je osobnostním právem, které je spjato s osobou, které takováto
újma vznikla, a proto navrhla dovolání zamítnout. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho
přípustností. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k
závěru, že jeho rozhodnutí je správné. Předmětem řízení byla žaloba o zaplacení 25.000,- Kč jako odškodnění za
nemateriální újmu způsobenou žalobci v řízení vedeného u České správy
sociálního zabezpečení o přiznání příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb. Dne 15. 8. 2008 podal žalobce žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 5
na zadostiučinění za nesprávný úřední postup, předtím než bylo vydáno
rozhodnutí soudu prvního stupně však zemřel. Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř. jestliže účastník ztratí způsobilost
být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud
podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned
pokračovat, soud řízení přeruší. Podle ustanovení § 107 odst. 5 věta první o. s. ř. neumožňuje-li povaha věci v
řízení pokračovat, soud řízení zastaví. Povahou věci se podle § 107 o. s. ř. rozumí hmotněprávní povaha předmětu
řízení. Pro úvahu soudu o tom, zda v případě smrti žalobce v průběhu občanského
soudního řízení o náhradu škody má být řízení zastaveno anebo má být přerušeno
či v něm pokračováno, je zpravidla rozhodující, dochází-li smrtí žalobce k
zániku uplatněného nároku, nebo přechází-li tento nárok na dědice (srov. např. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 4. 1973, sp. zn. 5 Cz 12/73,
publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 66, ročník 1973). Povaha věci tedy brání pokračování v řízení zejména tam, kde práva a
povinnosti, o něž v řízení jde, jsou vázány podle hmotného práva pouze na osobu
účastníka řízení a nepřecházejí na právní nástupce (tzv. práva osobní). Tak je
tomu například u nároku na odškodnění bolesti a u náhrady za ztížení
společenského uplatnění, jak vyplývá z § 579 odst. 2 občanského zákoníku (dále
jen „obč. zák.“). Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích opakovaně vyjádřil k povaze práva na
náhradu nemajetkové újmy v penězích (peněžité zadostiučinění) podle § 13 odst. 2 obč. zák. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2
obč. zák.
vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k
vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních
práv nedostačuje. Jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o
osobní právo majetkové povahy (viz. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze
dne 12. 11. 2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 Rozhodnutí Nejvyššího soudu od roku
2000 v tomto rozsudku citovaná jsou též dostupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz. ). Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je
svou povahou velmi úzce spjato s postiženou fyzickou osobou. Osobní charakter
má především proto, že jeho cílem je přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou
újmu vzniklou fyzické osobě na její osobnosti, proto není-li fyzické osobě
poskytnuta náhrada ještě za jejího života, nemůže po její smrti již plnit svůj
účel. Z toho se dovozuje, že smrtí oprávněné osoby právo na peněžité
zadostiučinění zaniká a na dědice nepřechází (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 608/2002). Institut odškodnění nemateriální újmy při porušení práva na projednání věci v
přiměřené lhůtě byl začleněn do českého právního řádu na základě zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Smyslem této nové právní úpravy bylo poskytnout účastníkům řízení, jejichž věc
probíhala nepřiměřeně dlouhou dobu, prostředek nápravy, který by bylo možno
považovat za účinný ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen
„Úmluva“). Jedná se o prostředek kompenzační, který má účastníkům řízení
přiměřeně vyvážit či zmírnit vzniklou nemajetkovou újmu. Dle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk se zadostiučinění poskytne v penězích,
jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování
porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Přestože se nehmotná újma
vymezuje vedle škody jako takové (tj. vedle škody hmotné), vztahují se na ni
ustanovení tohoto zákona o náhradě škody, jak vyplývá rovněž z důvodové zprávy
k zákonu č. 160/2006 Sb. Obdobně se tedy použije § 13 odst. 2 OdpŠk, který
stanoví, že právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním
postupem způsobena škoda. Z uvedeného vyplývá, že zadostiučinění za vzniklou
nemajetkovou újmu se může domáhat pouze ten, jemuž byla nepřiměřeně dlouhým
řízením nemajetková újma způsobena, tedy účastník původního řízení. V judikatuře Nejvyššího soudu prozatím nebyla řešena otázka, zda se může
přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku soudního řízení domáhat i
osoba odlišná od původního účastníka řízení, který v průběhu uplatňování svého
nároku na zadostiučinění zemřel. Nárok na přiměřené zadostiučinění podle § 31a odst. 1 OdpŠk má dvojí povahu.
Jednak jde o právní základ nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené
nesprávným úředním postupem, zároveň je jím však realizováno právo na účinný
prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Úmluvy, podle kterého každý, jehož práva a
svobody přiznané touto úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky
nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění
úředních povinností. V tomto případě jde o právní základ nároku na náhradu nemajetkové újmy
způsobené nesprávným úředním postupem, za který se považuje rovněž porušení
povinnosti učinit úkon či vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Přiměřenost délky soudního řízení, jakožto součást práva na spravedlivý proces,
je garantována v čl. 38 odst. 2 větě první Listiny základních práv a svobod
(„Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů
a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.“),
jakož i v čl. 6 odst. 1 větě první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. („Každý má právo na
to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem (...).“). Žádost o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a
zákona č. 82/1998 Sb. v sobě zahrnuje nejen požadavek na zaplacení určité
peněžité částky, ale především morální odškodnění za nesprávný úřední postup v
podobě konstatování porušení práva. Je proto i představitelné a myslitelné, že
blízký příbuzný či pozůstalý původního účastníka řízení bude mít subjektivní
zájem na pokračování v řízení už z toho důvodu, aby bylo naplněno právo na
spravedlivý proces, aniž by chtěl mít z řízení zahájeného za života nebožtíka
majetkový prospěch (srov. např. usnesení velkého senátu ESLP o přípustnosti
stížnosti ze dne 13. 12. 2000, ve věci Malhous proti České republice, stížnost
č. 33071/96, pod písmenem A. Všechna rozhodnutí ESLP jsou dostupná na
internetových stránkách http://echr.coe.int/echr/en/hudoc v anglickém nebo
francouzském jazyce.). Přesto nelze pominout, že zákon č. 82/1998 Sb. neobsahuje žádnou obdobu § 15
obč. zák. zakládajícího po smrti fyzické osoby právo na ochranu její osobnosti
manželu nebo osobám tam výslovně uvedeným jako jejich originálního nároku. Nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu je nárokem osobní povahy,
který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho
smrtí tento nárok zaniká. Svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou
fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě
přiměřeným finančním obnosem zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi
řízení nesprávným úředním postupem. Obdobně jako u § 13 odst. 2 obč. zák. tak
nemůže po smrti fyzické osoby již plnit svůj účel. Procesním důsledkem toho je, že zemře-li v průběhu soudního řízení fyzická
osoba, která takové právo uplatnila, musí být řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci (zánik práva vázaného na konkrétní
osobu), nelze v soudním řízení pokračovat s dědici zemřelého.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s.
ř., když dovolání bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné účelně
vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. ledna 2011
JUDr. František I š t v á n e k , v. r.
předseda senátu