USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona, v právní
věci žalobkyně AKRO investiční společnost, a. s., identifikační číslo 492 41
699, se sídlem v Praze 6, Slunná 25, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu
škody, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 8/2006, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019,
č. j. 62 Co 387/2018-753, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 31. 1. 2018, č. j. 20 C 8/2006-656, zamítl žalobu o zaplacení částky 1 114
275 017 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a uložil žalobkyni nahradit
žalované náklady řízení ve výši 3000 Kč (výrok II rozsudku).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a
uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 900 Kč
(výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady
škody ve výši 1 114 275 017 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout
nesprávným úředním postupem notáře R. H. při sepsání notářského zápisu ze dne
3. 3. 1997. Notářský zápis obsahoval rozhodnutí akcionáře žalobkyně, které bylo
následně rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 5. 1999, č. j.
36 Cm 162/97-69, shledáno neplatným.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, které
však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č.
296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“., odmítl.
Předpoklad přípustnosti dovolání dovolatelka spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které mají být dovolacím
soudem posouzeny jinak. Konkrétně jde o otázku, zda v době od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1998, tedy před
nabytím účinnosti zákona č. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“), odpovídal stát za škodu způsobenou činností notáře podle zákona
č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu
nebo jeho nesprávným úředním postupem. Dovolatelka závěry vyplývající z
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž v rozhodné době za
škodu odpovídal sám notář podle zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu,
jelikož zákon č. 58/1969 Sb. se vztahoval pouze na státní notářství, která byla
později zrušena, pokládá za nesprávné, neboť podle ní tyto závěry nemohou
obstát za situace, „kdy je škoda tak vysoká, že je zřejmé, že nemůže být
uhrazena samotným notářem“. Otázka, zda žalovaná odpovídá za škodu vzniklou v období od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1998 (správně 14. 5. 1998) činností notáře, byla již v rozhodovací praxi
dovolacího soudu vyřešena v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2363/2009. Podle tohoto rozhodnutí stát za škodu vzniklou činností
notáře ve specifikovaném období neodpovídá, a to ani přímo podle čl. 36 odst. 3
usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a
svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „Listina“), neboť, vzhledem k ustanovení čl. 36 odst. 4
Listiny, okolnosti, za nichž se lze domáhat náhrady škody způsobené nezákonným
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravuje zákon (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008,
uveřejněný pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tím
byl dříve zákon č. 58/1969 Sb., v současnosti je jím zákon č. 82/1998 Sb. Sluší
se dodat, že ani za současné právní úpravy by stát za jednání notáře
neodpovídal, neboť v souladu s ustanovením § 4 citovaného zákona se za úřední
postup považuje sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře
jako soudního komisaře, nikoliv však sepisování notářských zápisů o rozhodnutí
orgánu právnické osoby ve smyslu § 80a a násl. notářského řádu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 176/2008,
uveřejněný pod číslem 7/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3600/2011 a přiměřené též rozsudek ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3155/2012). Dovoláním předestřená polemika však nemůže založit přípustnost dovolání podle §
237 o. s. ř., neboť při právním posouzení odpovědnosti státu za činnost notáře
v období od 1. 1. 1993 do 15. 5.
1998 se odvolací soud neodchýlil od
rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud ani na podkladě dovolatelkou
předestřené argumentace neshledává důvody, pro které by se měl od své ustálené
rozhodovací praxe postupem podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích, odchýlit. Z obsahu dovolání je zřejmé, že si je dovolatelka vědoma relevantní právní
úpravy i související judikatury, nicméně ze spisu nevyplývá, že by se jakkoliv
snažila škodu po notáři vymoci. Není proto v takovém případě na místě
polemizovat či spíše jen spekulovat o vymahatelnosti pohledávky, pokud se
dovolatelka se svým nárokem obrátila ze všeho nejdříve na stát. Neobstojí ani
námitka dovolatelky, že stát za škodu odpovídá (až) v případě velmi vysoké
škody, neboť předpoklady vzniku odpovědnosti státu podle OdpŠk zahrnují pouze
nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi a tyto
podmínky nelze rozšiřovat určením jakékoliv hranice výše škody. Nad rámec řečeného, jde-li o odpovědnost samotného notáře za vzniklou škodu,
konstatuje dovolací soud, že i kdyby se ztotožnil s názorem dovolatelky, že
tato je dána, nemohlo by to být žalobkyni v daném řízení jakkoliv ku prospěchu. Ve vztahu k samotnému notáři, který není účastníkem řízení v právě projednávané
věci, je závěr soudu o tom, zda byl či nebyl za škodu odpovědný, právně
nevýznamný. Dovolací soud se proto touto otázkou ani nezabýval. Další dovolatelkou předestřená otázka, zda formální nedostatky notářského
zápisu mohou být důvodem pro vyloučení odpovědnosti státu, nemůže založit
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud na jejím řešení
své rozhodnutí (výlučně) nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku
odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně
nepřípustné, proto jej také v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl, aniž by mu
bylo umožněno se zabývat jeho věcnou správností.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení
vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo
sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem),
přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu
hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s
čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č.
254/2015 Sb.).
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 5. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu