28 Cdo 3600/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v
právní věci žalobkyně SG SOLAR GREEN LIMITED (dříve LAPURSA HOLDINGS LIMITED),
reg. č. 189569, se sídlem na Kypru, Nicosia, Diagorou 4, Kermia Building, 6th
floor, Office 601, zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Revoluční 3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o
zaplacení částky 992.518.381,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 193/2006, o dovolání žalobkyně i žalované proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 19 Co 7/2011-307,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 19 Co 7/2011-307,
vyjma části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 38.999.625,60 Kč s přísl. změněn
tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a co do povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni úrok z prodlení z částky 55.713.750,90 Kč za den 16. 3. 2007 ve výši
9,5 % zrušen, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2010, č. j.
20 C 193/2006-264, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. 11. 2010,
č. j. 20 C 193/2006-286, ve stejném rozsahu jako rozsudek soudu odvolacího, se
zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
jinak se dovolání žalobkyně zamítá.
Žalobkyně (původně JUDr. Z. V., správce konkursní podstaty úpadkyně Plzeňské
banky a. s. – v likvidaci) se domáhala na původně žalovaných České republice –
Ministerstvu financí, V. V., dříve F., T. R., V. N., doc. Ing. Dr. J. M.,
Dr.Sc. (dále jen „Dr. M.“), společnosti UMANA, s.r.o. – v likvidaci (dále jen
„společnost UMANA“) a České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení
žalované částky, a to na každém ze žalovaných částky 141.788.340,28 Kč jako
regresního nároku podle ust. § 439 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Plzeňská banka a. s. (dále
jen „P. b.“) zaplatila poškozené společnosti AKRO investiční společnost, a.s.
(právní nástupkyni společnosti CS Fond, a.s., dále jen „společnost AKRO“) více,
než měla podle míry účasti na vzniklé škodě. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku
jednání všech žalovaných a P. b. došlo k „vytunelování“ společnosti CS Fond, a.
s. (dále jen „společnost CS Fond“), když z jejích účtů byly odčerpány a do
zahraničí odeslány finanční prostředky ve výši 1,114.275.017,- Kč. Rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 39 Cm 221/1997,
byla Plzeňské bance a společnosti UMANA uložena povinnost nahradit společnosti
AKRO škodu s příslušenstvím. Na majetek Plzeňské banky byl prohlášen konkurs.
Pohledávka společnosti AKRO byla přihlášena do konkursního řízení a v rámci
rozvrhu byla této společnosti vyplacena částka 1.134.306.722,29 Kč (náhrada
škody ve výši 1.114.275.017,- Kč a část úroku z prodlení). Žalobkyně soubor
pohledávek proti žalovaným vydražila ve veřejné dražbě. V průběhu řízení vzala
žalobu proti jednotlivým fyzickým osobám a společnosti UMANA zpět (vůči nim
bylo řízení zastaveno). Nadále trvala na zaplacení celé částky žalovanou s tím,
že žalované přirostly podíly ostatních škůdců, kteří nejsou objektivně schopni
svůj podíl na způsobené škodě nahradit.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 7. 2010, č. j. 20 C 193/2006-264,
ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. 11. 2010, č. j. 20 C
193/2006-286, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 94.713.376,50
Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 897.805.005,46 Kč s přísl. žalobu zamítl
(výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního
stupně zjistil následující skutkový stav. Investiční společnost CS Fond, a.s.,
obhospodařovala podílové fondy, a sice Fond kapitálových výnosů, Fond
pravidelných dividend a Fond energetiky. Dne 3. 3. 1997 byl notářem JUDr. Romanem Hochmanem sepsán notářský zápis NZ 47/97, N 49/1997 o rozhodnutí
společnosti Kos-Mos Ltd., jako jediného akcionáře společnosti CS Fond, odvolat
všechny členy představenstva a dozorčí rady společnosti CS Fond a jmenovat
členy nové. Na schůzi představenstva konané téhož dne byl předsedou
představenstva zvolen V. F. Toho dne dále uzavřela společnost CS Fond,
jednající V. F., komisionářskou smlouvu o obstarání koupě cenných papírů se
společností UMANA, jednající Dr. M., jež se zavázala obstarat cenné papíry
podle pokynu komitenta, přičemž součástí smlouvy byl pokyn ke koupi
specifikovaných cenných papírů za 1.233.200.000,- Kč, s odměnou komisionáře ve
výši 3.083.000,- Kč. Záloha ve výši 1.236.284.000,- Kč byla splatná 5. 3. 1997
na účet společnosti UMANA vedený u P. b. Dne 4. 3. 1997 provedla Plzeňská banka
změnu podpisových vzorů k účtům všech podílových fondů spravovaných společností
CS Fond, jehož byla depozitářem, na jméno V. F. a P. H. Téhož dne podepsal V. F. tři příkazy k úhradě splatné 5. 3. 1997, na účet společnosti UMANA byla z
účtů společnosti CS Fond převedena celkem částka 1.236.284.000,- Kč, avšak
Plzeňská banka sdělila společnosti CS Fond, že pozastavuje provedení uvedených
příkazů, protože je považuje za neobvyklý obchod, a žádala o předložení
dokladů. Dne 6. 3. 1997 byla uvedená částka připsána na účet společnosti UMANA. Dne 5. 3. 1997 uzavřela společnost UMANA, jednající V. N., se společností
Swirglen Limited smlouvu o koupi 540 kusů akcií společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE,
a. s. za kupní cenu 1.233.274.140,- Kč splatnou do tří dnů na účet
prodávajícího vedený u GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s. Na základě tří
smluv o koupi cenných papírů datovaných dnem 4. 3. 1997 s přepsaným datem na 5. 3. 1997 koupila společnost CS Fond 540 kusů akcií společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE,
a. s., konkrétně Fond kapitálových výnosů koupil 141 kusů akcií v nominální
hodnotě 500.000,- Kč za cenu 322.414.000,- Kč, Fond energetiky koupil 354 kusů
akcií v nominální hodnotě 500.000,- Kč za cenu 811.791.000,- Kč a Fond
pravidelných dividend koupil 45 kusů akcií v nominální hodnotě 500.000,- Kč za
cenu 102.079.000,- Kč. Obstarání akcií společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a. s.,
nebylo sjednáno v komisionářské smlouvě, společnost CS Fond k jejich koupi
nedala příkaz. Dne 6. 3. 1997 převedla společnost UMANA částku 3.000.000,- Kč
na svůj účet vedený u Komerční banky, a.s., a částku 1.233.274.143,- Kč na účet
společnosti Swirglen Limited vedený u GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s. Dne 7. 3. 1997 ve 14.00 hodin oznámila GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s. Ministerstvu financí České republiky neobvyklý obchod týkající se převodu
částky 1.232.010.000,- Kč z účtu společnosti Swirglen Limited ve prospěch účtu
Treunion Steuer-beratunggesselschaft B. V.
u Bank Generale De Luxemburg z
důvodu vysoké částky, bankovního spojení, podkladu k příkazu (smlouva o
úplatném převodu cenných papírů společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a.s.) a žádosti o
okamžité provedení příkazu s tím, že příkaz byl pozastaven do 10. 3. 1997. Ministerstvo financí, Úřad pro cenné papíry (dále jen „ÚPC“) zjistil dne 7. 3. 1997 při kontrole Plzeňské banky jako depozitáře společnosti CS Fond, že došlo
ke změně vlastníka akcií této společnosti, že bylo rozhodnuto o změně členů
představenstva, která nebyla schválena ministerstvem, a že byla provedena
transakce spočívající v převodu finančních prostředků z účtů podílových fondů
spravovaných společností CS Fond na účet společnosti UMANA. Téhož dne
informoval vedoucí Finančního a analytického útvaru Ministerstva financí (dále
jen „FAÚ“) analytika ÚPC o oznámení neobvyklého obchodu ze strany GiroCredit
– Sparkassen Bank Praha a.s., spočívajícího v převodu částky 1.250.000.000,- Kč
do zahraničí, přičemž pracovníci ÚPC měli podezření na snahu vyvést finanční
prostředky ze společnosti CS Fond. Dne 11. 3. 1997 se ÚPC dozvěděl o existenci
kupních smluv týkajících se převodu akcií společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a. s.,
dne 12. 3. 1997 zjistil, že tyto akcie nejsou veřejně obchodovatelné, a podal
trestní oznámení. FAÚ po oznámení neobvyklého obchodu (dne 7. 3. 1997) zjistil,
že peníze, které byly předmětem pozastaveného obchodu, pocházejí ze společnosti
CS Fond, dne 10. 3. 1997 nebo 11. 3. 1997 zjistil, že se v daném případě
nejedná o akcie Drůbežářského závodu, a. s., v P., ale o akcie společnosti
DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a. s., jejichž nominální hodnota ani obchodovatelnost nebyly
zjišťovány, dne 11. 3. 1997 sdělil vedoucí FAÚ, že ve věci oznámení GiroCredit
– Sparkassen Bank Praha a.s. nepodá trestní oznámení. Rozhodnutím ze dne 1. 7. 1997, č. j. 101/52 684/1997, odňalo Ministerstvo
financí společnosti CS Fond povolení ke vzniku a byl nařízen nucený převod
podílových fondů na společnost AKRO. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v
Praze ze dne 24. 5. 1999, č. j. 36 Cm 162/97-69, bylo určeno, že rozhodnutí
jediného akcionáře společnosti CS Fond, tedy společnosti Kos-Mos Ltd. (viz
notářský zápis, citovaný výše), jsou neplatná, neboť při zápisu právního úkonu
nebyla ověřena totožnost jednajícího N. T. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze
dne 28. 12. 2005, č. j. 2 T 9/2000-5404, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu
v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 20/2006, byli V. V. (dříve F.), T. R.,
V. N. a Dr. M. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu. Rozhodnutím
Ministerstva financí ze dne 18. 11. 1997 ve spojení s rozhodnutím ministra
financí ze dne 23. 2. 1998 byla Plzeňské bance uložena pokuta ve výši
1.000.000,- Kč za spáchání správního deliktu spočívajícího v porušení
povinností depozitáře neprovést pokyn investiční společnosti, pokud odporuje
zákonu, a o důvodech neprovedení informovat investiční společnost a
ministerstvo. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2003,
sp. zn.
39 Cm 221/97, byla společnosti UMANA a Plzeňské bance uložena povinnost
zaplatit společně a nerozdílně společnosti AKRO částku 1.114.275.017,70 Kč s
přísl. jako náhradu škody způsobené protiprávním převodem finančních
prostředků. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2003, č. j. 27 K
17/2006-34, byl na majetek Plzeňské banky prohlášen konkurs, společnost AKRO
přihlásila do něj pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 2.158.180.185,02
Kč, v rámci rozvrhu byla dne 4. 10. 2006 společnosti AKRO vyplacena částka
1.134.306.722,29 Kč. Dne 19. 2. 2007 žalobkyně vydražila pohledávku úpadce
Plzeňské banky z titulu regresního nároku za všemi původně označenými
žalovanými. Soud prvního stupně konstatoval, že se nejedná o nárok na náhradu škody a že
právo není ve smyslu ust. § 100 a § 101 obč. zák. promlčeno. Za neopodstatněný
považoval požadavek žalobkyně, aby regresní nárok zcela zaplatila žalovaná
kvůli tomu, že ostatní původně žalovaní jsou nemajetní (žalobkyně svůj názor
odůvodnila ust. § 511 odst. 3, větou druhou, obč. zák.). Dovodil totiž, že
vzhledem ke specialitě ust. § 439 obč. zák. nelze aplikovat ustanovení
generální, tedy ust. § 511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. Soud prvního stupně
dále dospěl k závěru, že notář JUDr. Hochman při sepisu notářského zápisu
porušil ust. § 63 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, avšak žalovaná za škodu
způsobenou jednáním notáře neodpovídá, odpovídá za ni naopak pouze notář sám ve
smyslu ust. § 57 notářského řádu. Plzeňská banka porušila ust. § 8 odst. 9 a §
32 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních
fondech, stejně jako ust. § 4 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých
opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění
souvisejících zákonů. Jednotlivé fyzické osoby odpovídají za škodu podle ust. §
420 obč. zák., neboť se dopustily trestného činu podvodu, jímž škodu způsobily,
a byly za tento čin pravomocně odsouzeny. Společnost UMANA se též dopustila
protiprávního jednání (skutkově totožného s jednáním V. N. a Dr. M.), porušila
ustanovení komisionářské smlouvy, ust. § 79 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o
cenných papírech, a ust. § 17 odst. 1 písm. e) zákona č. 248/1992 Sb. Žalovaná
se dopustila protiprávního jednání tím, že porušila ust. § 6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., když nepodala trestní oznámení, ačkoliv dne 11. 3. 1997 mělo
Ministerstvo financí (lhostejno, který odbor) dostatek informací svědčících pro
závěr, že převáděné finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti, převáděny
jsou prostředky ze společnosti CS Fondy, a představují cenu za veřejně
neobchodovatelné akcie, které investiční společnost nemůže nabývat. Žalovaná se
tedy dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. § 18 odst. 1 zákona
č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu
nebo jeho nesprávným úředním postupem.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že
protiprávní jednání všech původně žalovaných včetně Plzeňské banky vedlo k
odčerpání částky 1.236.284.000,- Kč z účtů podílových fondů spravovaných
společností CS Fond. Částku 122.008.982,- Kč se podařilo fondům vrátit, vznikla
jim tedy škoda ve výši 1.114.275.017,20 Kč. Škodu, která byla poškozenému
nahrazena z konkursní podstaty úpadce Plzeňské banky, nepředstavuje úrok z
prodlení, neboť úroky byly vyplaceny dle ust. § 517 obč. zák. a nejsou škodou,
která by vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním. Míru účasti
jednotlivých škůdců na vzniku škody určil soud tak, že každá z fyzických osob
se na jejím vzniku podílela ze 17 %, podíl společnosti UMANA stanoven nebyl,
neboť její protiprávní jednání bylo způsobeno jednáním jejích jednatelů, podíl
Plzeňské banky byl určen na 15 %, podíl notáře JUDr. Hochmana na 8,5 % a podíl
žalované rovněž na 8,5 % z celkové částky. 8,5 % z částky 1.114.275.017,20 Kč
představuje částka 94.713.376,50 Kč, v tomto rozsahu tak žalobě bylo vyhověno,
ve zbytku byla zamítnuta. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 19 Co 7/2011-307, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím
výroku o věci samé co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku
55.713.750,90 Kč s přísl. potvrdil, změnil jej co do lhůty k plnění a rovněž co
do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 38.999.625,60 Kč s přísl. tak,
že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, co do povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni úrok z prodlení z částky 55.713.750,90 Kč za den 16. 3. 2007 ve výši
9,5 % rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok I.), v zamítavém výroku o
věci samé jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud z doplněného dokazování zjistil,
že společnost AKRO se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 44/2000 po žalované České republice domáhala náhrady škody ve výši
1.114.275.017,- Kč s přísl., a to na základě stejných skutkových tvrzení, jako
byla uplatněna v tomto řízení. Pravomocným rozhodnutím odvolací soud žalobu po
částečném zastavení řízení zamítl s tím, že je předčasná, neboť škodu způsobilo
více osob, poškozená byla částečně uspokojena v rámci konkursního řízení
vedeného na majetek Plzeňské banky, s nárokem na náhradu škody vůči fyzickým
osobám v trestním řízení byla odkázána na řízení občanskoprávní, prozatím
nebyla ukončena likvidace společnosti UMANA, takže škoda dosud nevznikla, neboť
není zřejmé, zda nárok poškozené bude uspokojen fyzickými osobami či v rámci
likvidace společnosti UMANA. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004. Zdůraznil, že předpokladem
vypořádání škůdců podle ust. § 439 obč. zák. je existence solidární
odpovědnosti více škůdců a uspokojení nároku poškozeného ze strany jednoho ze
škůdců zcela nebo větším dílem, než který odpovídá jeho účasti na způsobení
škody.
Odvolací soud konstatoval, že může coby prejudiciální otázku vyřešit to,
zda je žalovaná odpovědná za vzniklou škodu, neboť žaloba vůči ní byla v tomto
směru zamítnuta z důvodu předčasnosti, a tudíž nebylo o této otázce věcně
rozhodnuto. Uvedl rovněž, že právo žalobkyně na vypořádání v rámci regresu dle
ust. § 439 obč. zák. není promlčeno. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního
stupně, že notář JUDr. Hochman porušil ust. § 63 písm. e) notářského řádu,
Plzeňská banka porušila své povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení
zákona č. 248/1992 Sb., zákona č. 61/1996 Sb. a depozitářské smlouvy,
společnost UMANA porušila ustanovení zákona č. 591/1992 Sb. i komisionářské
smlouvy a že příslušné fyzické osoby spáchaly trestný čin podvodu. Dovodil
rovněž, že žalovaná porušila ust. § 6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., a to na
základě obdobných argumentů, jako soud prvního stupně. Žalovaná měla v rozhodné
době dostatek informací svědčících o tom, že došlo k neobvyklému obchodu,
minimálně věděla, že jí neschválený člen představenstva společnosti CS Fond dal
pokyn k finanční transakci ohledně převodu značné částky z prostředků
společnosti CS Fond na účet společnosti UMANA a že finanční prostředky
podílových fondů jsou převáděny do zahraničí. Za daných okolností žalovaná
musela trestní oznámení podat. Není rozhodné, zda by následně orgány činné v
trestním řízení zabránily provedení podezřelé transakce, neboť nepodání
trestního oznámení při disponování s informacemi o podezřelém obchodu je nutno
hodnotit jako nečinnost v rozporu se zákonem, a tedy jako nesprávný úřední
postup (viz již citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 322/2004). Odvolací soud
dovodil příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním na
straně všech původně žalovaných a Plzeňské banky, vyjma notáře JUDr. Hochmana,
který se na vytunelování podílových fondů nepodílel a porušení ust. § 63 písm. e) notářského řádu samo o sobě nemohlo vést ke vzniku škody. Konkrétně v
případě žalované odvolací soud uzavřel, že svým nesprávným úředním postupem
umožnila vznik škody, a konstatoval tedy existenci příčinné souvislosti mezi
jejím protiprávním jednáním a vznikem škody. Odpovědnost za škodu tedy odvolací
soud shledal v případě příslušných fyzických osob podle ust. § 420 obč. zák. s
tím, že zavinění je dáno ve formě přímého úmyslu, a v případě Plzeňské banky a
společnosti UMANA, v jejichž případě byla odpovědnost za škodu konstatována
jinými rozhodnutími podle obchodního zákoníku. Objektivní odpovědnost žalované
je dána vzhledem k ust. § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Žalovaná není odpovědná za
činnost notáře, neboť její odpovědnost v tomto směru není založena žádným z
ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací soud rovněž vyjádřil právní názor,
podle nějž nelze současně aplikovat ust. § 439 a § 511 odst. 3 obč. zák., a to
vzhledem k jejich shora zmíněnému vztahu speciality. Totéž platí pro přirůstání
úroku z prodlení, který Plzeňská banka coby právní předchůdce žalobkyně
zaplatila právnímu nástupci poškozené. Tyto úroky nepředstavují z hlediska ust. § 439 obč. zák.
škodu vzniklou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním. Podíly, jimiž se jednotliví škůdci účastnili na vzniklé škodě, stanovil
odvolací soud dle ust. § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) tak, že na každou z
příslušných fyzických osob a společnost UMANA připadlo 15 % (celkem tedy 75 %),
na Plzeňskou banku 20 % a na žalovanou 5 %, vyjádřeno v penězích tedy
55.713.750,90 Kč. Odvolací soud rovněž zrušil rozsudek soudu prvního stupně v
části vyhovujícího výroku o věci samé, pokud jde o úrok z prodlení za den 16. 3. 2007, protože o něm vůbec nemělo být rozhodnuto, když úrok z prodlení byl
požadován až od 17. 3. 2007. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu (pouze potvrzující části) podala
žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního
významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Otázka, zda se stát
může dopustit nesprávného úředního postupu při vyhodnocování důkazů, má dle
názoru dovolatelky zásadní právní význam, stejně jako otázka příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody za situace, kdy
škodě lze zabránit pouze zásahem třetí osoby na vůli státu nezávislé. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů se dopustily nepřípustně
extenzivního výkladu zákona č. 61/1996 Sb. v návaznosti na zákon č. 58/1969 Sb. a odvolací soud nesprávně posoudil otázku odpovědnosti žalované za vzniklou
škodu (jako prejudiciální otázku). Z ust. § 6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb. vyplývá pro ministerstvo možnost, nikoliv povinnost uložit finanční instituci
odložení splnění příkazu a zvážení podání trestního oznámení. Ze strany FAÚ
nedošlo k žádnému porušení právní povinnosti, neboť by muselo být tvrzeno a
prokázáno, že mu byly v době oznámení neobvyklého obchodu známy konkrétní
skutečnosti odůvodňující kvalifikované podezření, že byl spáchán trestný čin. Z
informací, které měl FAÚ v inkriminované době k dispozici, nevyplývalo, že by
obchodem docházelo k legalizaci výnosů z trestné činnosti či zakrytí
nezákonného původu výnosů. Vzhledem k ust. § 7 zákona č. 61/1996 Sb. byl FAÚ
technicky i personálně oddělen od ostatních pracovišť Ministerstva financí. V
rámci řízení nebylo rozlišováno mezi informacemi, které měl FAÚ k dispozici v
rozhodné době a které vyšly najevo až při dalším šetření. Dovolatelka je dále
toho názoru, že jako nesprávný úřední postup lze hodnotit pouze činnost,
nikoliv nečinnost FAÚ v rámci vyhodnocování informací podle ust. § 6 odst. 2
zákona č. 61/1996 Sb. Žalovaná se dále domnívá, že není dána příčinná
souvislost mezi případným porušením právní povinnosti a škodlivým následkem. Podezřelý obchod totiž oznámila GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s. v době,
kdy již byly peněžní prostředky z podílových fondů vyvedeny. Odvolací soud se
nezabýval tím, zda by v případě podání trestního oznámení skutečně došlo k
zajištění prostředků. Dovolatelka zdůraznila, že za žalovanou nemá v řízení
vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale Ministerstvo
financí. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom směru, že otázka, zda se stát může
dopustit nesprávného úředního postupu při vyhodnocování důkazů, nebyla
odvolacím soudem vůbec řešena. Odvolací soud naopak konstatoval, že nesprávného
úředního postupu se Ministerstvo financí dopustilo tím, že nepodalo trestní
oznámení, byť mělo dostatek informací o tom, že převáděné finanční prostředky
pocházejí z trestné činnosti. Nesprávný postup tak nespočíval v hodnocení
důkazů, ale v nečinnosti žalované. V daných souvislostech žalobkyně rovněž
poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 322/2004.
Ohledně
problematiky příčinné souvislosti pak žalobkyně uvedla, že již před soudem
prvního stupně tvrdila, že, pokud by ze strany FAÚ došlo k podání trestního
oznámení, bezpochyby by k zajištění finančních prostředků došlo. Napadené
rozhodnutí tedy nemá zásadní právní význam. Skutkové okolnosti věci pak nemohou
být v dovolacím řízení přezkoumány. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou
a jednající pověřenou osobou podle ust. § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a
dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání
shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné. Otázkou, zda se může stát dopustit nesprávného úředního postupu při
vyhodnocování důkazů, se odvolací soud nezabýval, a proto nemůže činit napadené
rozhodnutí zásadně právně významným. Jestliže totiž odvolací soud ve svém
rozhodnutí neřešil (a ani neměl důvod řešit) právní otázku, kterou dovolatel
považuje za otázku zásadního významu, pak nemůže jít o skutečnost, jež by
dovolání činila přípustným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí
Nejvyššího soudu pod C 206, svazek 2/2001, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2258/2010). Odvolací soud dospěl k závěru o tom, že se
žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, nikoliv vzhledem k hodnocení
důkazů žalovanou, ale vzhledem k její nečinnosti. Pokud dovolatelka směřuje
formulovanou otázkou ke svým dalším dovolacím námitkám, a sice že v
inkriminované době neměla dostatek informací (jejími slovy „důkazů“) k tomu,
aby mohla podat trestní oznámení, a že řada z nich vyšla najevo teprve
následně, je třeba podotknout, že se v daném ohledu jedná o skutkové námitky,
které dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (vzhledem k ust. § 237 odst. 3 a
§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve
vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v
Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1025, svazek 14/2002), takže nemůže být
vzhledem k ust. § 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. podrobena
dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud současně podotýká, že ač je zjištění
existence příčinné souvislosti mezi určitou událostí a vznikem škody otázkou
skutkovou, právním posouzením je otázka, mezi kterými právními skutečnostmi je
vztah příčinné souvislosti třeba zjišťovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek NS pod č. 49/2011). Dovolatelka namítá, že ona sama nemohla ovlivnit, zda budou finanční prostředky
orgány činnými v trestním řízení skutečně zajištěny (a tedy že škodě bylo možné
zabránit jedině zásahem třetí osoby), a že odvolací soud nesprávně posoudil
otázku existence odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Dovolací soud v
těchto souvislostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006,
sp. zn. 25 Cdo 322/2004, na nějž poukázal již odvolací soud. Citovaný rozsudek
je založený na totožném skutkovém základě a bylo v něm s odkazem na ust. § 6
odst. 1, 2 a § 10 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb.
konstatováno, aniž by však ve
zmiňovaném rozhodnutí byla současně řešena existence příčinné souvislosti mezi
vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem žalované, že podezřelá transakce
(neobvyklý obchod) by mohla být postupem Ministerstva financí dočasně
pozastavena či dokonce zmařena, a to zásahem orgánu činného v trestním řízení,
vyvolaným na základě podnětu (trestní oznámení) ministerstva. Je pravdou, že
Ministerstvo financí není tímto zákonem vybaveno pravomocí zasahovat do
bankovních transakcí a že jeho možnosti se omezují pouze na odklad provedení
transakce a na podání trestního oznámení. Nicméně v tomto rámci svěřených
pravomocí je namístě, aby ministerstvo svá oprávnění vůči bankovnímu sektoru
využívalo a předepsaným způsobem konalo, jsou-li k tomu splněny zákonné
předpoklady. Není proto pochyb o tom, že Ministerstvo financí, disponovalo-li
informacemi svědčícími o tom, že šlo o neobvyklý obchod ve smyslu ust. § 1
odst. 1, 5 zákona č. 61/1996 Sb., případně o jakýkoliv trestný čin (viz § 10
odst. 2 zákona), mělo učinit potřebné kroky, které – byť samy o sobě nebyly
způsobilé provedení transakce zamezit, mohly vést v konečném důsledku k tomu,
že by po zásahu orgánů činných v trestním řízení k převodu prostředků nedošlo. Pokud tak ministerstvo v rozporu se zákonem stanovenými požadavky na jeho
činnost neučinilo, šlo o nesprávný úřední postup, jehož existence je vedle
vzniku škody a vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a
vznikem škody jednou z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu podle
ustanovení § 18 zákona č. 58/1969 Sb. Z tohoto pohledu není rozhodující, která
složka ministerstva měla potřebné informace k dispozici a zda spolu
zainteresované složky komunikovaly, neboť odpovědnost podle uvedeného
ustanovení je objektivní odpovědností státu jako celku, spojenou s výsledkem
jednání (takže je nerozhodné, že jednotlivé složky ministerstva od sebe byly
odděleny). Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že ust. § 6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., v
příslušném znění, nelze chápat tak, že Ministerstvo financí mělo toliko možnost
trestní oznámení podat, ale že – disponovalo-li informacemi, svědčícími o tom,
že byl spáchán trestný čin – mělo povinnost trestní oznámení podat (přičemž to,
zda měla žalovaná skutečně dostatek informací, není dovolací soud za dané
procesní situace oprávněn přezkoumávat). Pokud by tomu tak nebylo, nemohl by
být naplněn účel zákona č. 61/1996 Sb., jímž bylo zabránění legalizace výnosů z
trestné činnosti. Dovolatelce je pak nezbytné připomenout, že za nesprávný
úřední postup podle zákona č. 58/1969 Sb. je třeba považovat i nevydání či
opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně
vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či
jiné vady ve způsobu vedení řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod
označením SJ 4/2000, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
2120/2000, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005).
Odvolací soud však nesprávně zhodnotil otázku příčinné souvislosti mezi vznikem
škody a nesprávným úředním postupem žalované. Opomněl se totiž zabývat tím, zda
by podání trestního oznámení ze strany FAÚ skutečně vedlo k tomu, že by
předmětné finanční prostředky mohly být zachráněny. Tato otázka nebyla
předmětem dokazování, ačkoliv je pro posouzení celé věci klíčová, a žalovaná
její existenci nadnesla již ve svém vyjádření k žalobě (viz č. l. 25 a násl. spisu). Pokud by totiž podání trestního oznámení nemohlo vyvedení peněz ze
společnosti CS Fond zabránit, chyběl by zde jeden z článků řetězce příčin,
které společně vedly ke vzniku škody, a příčinná souvislost by nebyla dána. Odvolací soud k jeho nesprávnému závěru mohl vést chybný výklad závěrů rozsudku
Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 322/2004, v němž se mimo jiné praví, že
Ministerstvo financí mělo učinit potřebné kroky, které – byť samy o sobě nebyly
způsobilé provedení transakce zamezit, mohly v konečném důsledku vést k tomu,
že by po zásahu orgánů činných v trestním řízení k převodu prostředků nedošlo. V daném rozhodnutí však nebyla zkoumána otázka existence dalších podmínek
vzniku odpovědnosti žalované za škodu, a to především příčinné souvislosti mezi
vznikem škody a nesprávným úředním postupem žalované. Z uvedeného je třeba
dovodit, že ačkoliv se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, který
mohl být jednou z příčin vzniku škody, nebyl příčinou jedinou, jinými slovy
nemohl vznik škody způsobit, aniž by nastaly další skutečnosti. Je tedy
nezbytné analyzovat otázku, zda by bylo reálně možné, aby podání trestního
oznámení, mimo jiné s ohledem na časové souvislosti, mohlo vyvedení finančních
prostředků zabránit. Skutečnost, že za stát jedná v tomto řízení, kde jde o nárok ve smyslu § 439
obč. zák. (nikoliv o nárok na náhradu škody), Úřad pro zastupování státu ve
věcech majetkových, je pak plně v souladu s ust. § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1
písm. b) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech
majetkových, ve znění pozdějších předpisů. Tím není dotčeno ust. § 9 odst. 1 a
§ 25 zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení otázky existence
příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem žalované,
čímž naplnil dovolací důvod ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro
rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku
odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně v části výroku I. co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku
55.713.750,90 Kč s přísl., i rozsudku soudu prvního stupně v části výroku I.,
pokud jde o uvedenou povinnost, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení (ust. § 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3,
věta druhá, o. s. ř.). Proti části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti
žalované zaplatit žalobkyni částku 38.999.625,60 Kč s přísl. změněn tak, že se
žaloba v tomto rozsahu zamítá, a dále proti výrokům II. a III.
rozsudku
odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Jeho přípustnost spatřovala
částečně ve změně rozsudku soudu prvního stupně, částečně v otázce zásadního
právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně
specifikovala celkem tři otázky, jež mají podle jejího názoru zásadní právní
význam. První z nich byla otázka, zda lze na vypořádání škůdců podle ust. § 439
obč. zák. aplikovat ust. § 511 odst. 3, věty druhé, obč. zák., druhou otázka,
zda může škůdce v rámci vypořádání dle ust. § 439 obč. zák. požadovat též
zaplacení úroku z prodlení, který uhradil poškozenému, a konečně třetí byla
otázka, zda stát s ohledem na čl. 36 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti
ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„Listina“) odpovídá za škodu způsobenou činností notáře spočívající v
osvědčování právně významných skutečností a prohlášení v období od 1. 1. 1993
do 15. 5. 1998. Žalobkyně souhlasí s argumentací odvolacího soudu v tom směru,
že mezi ust. § 439 a § 511 odst. 3 obč. zák. je dán vztah speciality. Domnívá
se však, že ust. § 511 odst. 3 obč. zák. se na vypořádání více škůdců neuplatní
pouze v rozsahu, v jakém je daná problematika upravena odchylně v § 439 obč. zák. Ust. § 439 obč. zák. určuje pouze to, jakým způsobem má být zjištěn podíl
jednotlivých škůdců na vzniklé škodě, avšak neobsahuje úpravu pro případ, že by
jeden ze solidárně zavázaných škůdců nebyl schopen svůj podíl na vzniklé škodě
uhradit. Dovolatelka je dále přesvědčena, že má právo požadovat po žalované
kromě jejího podílu na uhrazené části způsobené škody rovněž zaplacení jejího
podílu na uhrazených úrocích z prodlení, neboť žalovaná byla v prodlení s
úhradou způsobené škody nejpozději od okamžiku, kdy jí byla doručena žaloba
právní nástupkyně poškozené, společnosti AKRO. I v této situaci je třeba
aplikovat ust. § 511 odst. 3 obč. zák. Žalobkyně je konečně toho názoru, že
žalovaná odpovídá za protiprávní jednání notáře JUDr. Hochmana i tehdy,
jestliže tuto odpovědnost nelze dovodit z ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., a
to podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Poukázala v tomto směru na nález Ústavního
soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 125/99, a konstatovala, že za výkon
svěřené státní správy jsou považovány i sepisování veřejných listin o právních
úkonech notáře a úkony notáře jako soudního komisaře. Za nesprávný považuje
dovolatelka též závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi
jednáním notáře a vznikem škody. Dovolatelka rovněž zpochybnila závěry
odvolacího soudu týkající se stanovení výše podílů jednotlivých škůdců na
způsobené škodě. Domnívá se, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé,
na základě jakých kritérií dospěl k závěru o výši jednotlivých podílů, a že
podíl Plzeňské banky tak, jak jej stanovil odvolací soud, je příliš vysoký. Vedoucí pracovník FAÚ je navíc v daných souvislostech trestně stíhán, zatímco
nikdo z představitelů Plzeňské banky v souvislosti se společností CS Fond
stíhán není.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu
zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou
a zastoupenou advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně proti
části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku
38.999.625,60 Kč s přísl. změněn tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, je
přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti
výroku II. napadeného rozsudku žalobkyně dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti
nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu
se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně
ovlivňující výsledek sporu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdí. Dovolací soud se nejdříve bude zabývat tou částí dovolání, která je přípustná
vzhledem k ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud změnil rozsudek
soudu prvního stupně toliko v tom, že stanovil jinak podíl žalované na vzniklé
škodě, přesněji řečeno jej snížil. V tomto ohledu je pak relevantní pouze
námitka dovolatelky, podle níž soud nesprávně rozhodl o výši podílu žalované na
způsobené škodě. Zatímco soud prvního stupně tento podíl stanovil ve výši 8,5
%, soud odvolací jej stanovil ve výši 5 %. K dané změně se upíná toliko
argument žalobkyně, že podíl žalované není stanoven správně, tedy že by měl být
vyšší. Odvolací soud přikročil k tomu, že podíly jednotlivých škůdců stanovil
volnou úvahou ve smyslu ust. § 136 o. s. ř., neboť v tom spatřoval jedinou
možnost, jak k výši podílů dospět. Zmíněný postup ostatně žalobkyně nijak
nezpochybnila. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že
každé z fyzických osob a společnosti UMANA určil podíl 15 % (celkem tedy 75 %)
na způsobené škodě, neboť tito byli přímými škůdci, aktivně jednali s cílem
finanční prostředky z podílových fondů odčerpat a vyvést do zahraničí. Plzeňské
bance byl stanoven podíl 20 % proto, že „zcela zásadním způsobem selhala v
pozici depozitáře, v důsledku jejího protiprávního jednání, resp. nejednání
bylo možno odčerpání finančních prostředků realizovat, ač měla být tou osobou,
která kontroluje a chrání podílové fondy před podezřelými obchody, tuto úlohu
nesplnila a porušením zákonných povinností vytunelování CS Fondu a.s. v
podstatě umožnila“.
Podíl žalované byl určen ve výši 5 %, neboť Ministerstvo
financí nedostálo své zákonem uložené povinnosti, přičemž se jí od Plzeňské
banky včas nedostávalo relevantních informací (podezřelý obchod oznámila teprve
GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s.). Dovolací soud považuje odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu v tomto ohledu za zcela dostačující a jeho závěry
neshledává být nepřiměřenými. Plzeňská banka coby právní předchůdkyně žalobkyně
porušila hned několik zákonných ustanovení, a sice ust. § 8 odst. 9 a § 32
odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. i ust. § 4 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb. Značnou
měrou se podílela na vzniku škody a vzájemný poměr podílů jednotlivých škůdců
lze považovat za vyvážený, když jednotlivým fyzickým osobám a společnosti UMANA
byly stanoveny v celkové výši 75 %, tedy ve zcela převažující části vzniklé
škody, a žalované ve výši 5 %, když tato měla na zabránění vyvedení peněz
relativně málo času (což ovšem neznamená, že se nedopustila nesprávného
úředního postupu). O případném podílu notáře bude pojednáno dále. Fakt, že
bývalý představitel FAÚ je trestně stíhán, nemůže mít na celou věc vliv, když
význam pro posuzovanou věc by vzhledem k presumpci neviny mohla mít teprve
skutečnost, že by byl dotyčný pravomocně odsouzen. Je pak otázkou, zda je vůbec
odpovědnost žalované dána, když se odvolací soud dopustil nesprávného právního
posouzení vzhledem k nedostatečnému přezkoumání existence příčinné souvislosti
mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem žalované (viz shora). Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvod nebyl naplněn, shledal
právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání v naznačeném rozsahu podle
ust. § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl. Následně se dovolací soud zabýval přípustností dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku, přičemž dovolání v tomto rozsahu shledal přípustným, neboť
otázka aplikace ust. § 511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. na vypořádání škůdců
podle ust. § 439 obč. zák., stejně jako otázka, zda lze v rámci vypořádání
podle ust. § 439 obč. zák. požadovat též zaplacené úroky z prodlení, má
zásadní právní význam. Ust. § 439 obč. zák. upravuje vzájemný vztah mezi solidárně odpovědnými osobami
(škůdci), týkající se způsobené škody. Jde o ustanovení, které je ve vztahu k
obecnému ust. § 511 obč. zák. ustanovením speciálním. Neuplatní se tedy obecná
zásada o rovných podílech všech dlužníků na společném dluhu v jejich vzájemném
vztahu (§ 511 odst. 2 obč. zák.). Podíl každého ze škůdců se totiž odvíjí od
míry jeho účasti na škodlivém výsledku. Použití ust. § 439 obč. zák. přichází v
úvahu u solidární odpovědnosti, na jejímž základě byl uspokojen nárok
poškozeného zcela nebo větším dílem, než to odpovídá účasti jednotlivého škůdce
na způsobení škody. Ten, kdo poškozenému plnil více, než kolik by na něj
připadalo podle vnitřního právního vztahu mezi jednotlivými škůdci, má proti
ostatním právo následného postihu (regresu). Nejde tu ve vztahu mezi
jednotlivými škůdci o nárok na náhradu škody. Oproti § 511 odst. 2 obč. zák. stanoví § 439 obč. zák.
jiné kritérium pro vypořádání vztahu mezi solidárně
odpovědnými subjekty. V ostatním ovšem platí obecné zásady pasivní solidarity
(viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník
I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1274 – 1275). Ust. § 439 obč. zák. představuje konkretizaci § 511 obč. zák. o dlužnické
solidaritě a je třeba je vykládat i ve shodě s ním. Specialita vůči § 511 obč. zák. je v tom, že zákon v § 439 obč. zák. stanoví, jak se podíly dlužníků na
dluhu určují pro potřeby rozvrhového regresu. V ostatním – tedy v tom rozsahu,
v jakém § 439 obč. zák. neobsahuje žádnou odchylku – platí právní pravidla
stanovená v § 511 obč. zák. (viz Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník: velký
akademický komentář. 1. svazek, § 1 – 487. Praha: Linde, 2008, s. 955 – 956). Ust. § 439 obč. zák. upravuje velikost regresu, ale velikost podílu ve vnitřním
vztahu je z něj snadno odvoditelná (viz Lavický, P. Solidární závazky. Praha:
C. H. Beck, 2004, s. 39). Jestliže tedy ust. § 439 obč. zák. stanoví toliko
velikost regresu a v důsledku toho i velikost podílů jednotlivých škůdců,
neužije se pro daný vztah ust. § 511 obč. zák. v tom rozsahu, pokud stanoví
velikost regresu a podílů odchylně. Neexistuje tedy důvod, pro který by
pravidlo, obsažené v ust. § 511 odst. 3, větě druhé, obč. zák. o tom, že pokud
některý z dlužníků nemůže svůj dluh splnit, rozvrhne se tento podíl stejným
dílem na všechny ostatní, nemělo být použito v případě vypořádání spoluškůdců
dle ust. § 439 obč. zák. Samotné ust. § 439 obč. zák. neobsahuje normu, která
by rozvržení podílů insolventních škůdců na ostatní upravovala, výslovně
použití ust. § 511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. nevylučuje a není s ním ani v
logickém rozporu. Jestliže se totiž úvahy odvolacího soudu ubíraly tím směrem,
že pokud by bylo předmětné ustanovení aplikováno, vymizela by míra účasti na
způsobení škody, je sice třeba dát mu zapravdu, ale současně s dovětkem, že
pokud zákonné ustanovení zakotví určité pravidlo, jímž se mají řídit právní
vztahy, aniž by současně zakotvilo moderační právo soudu, nemůže soud toto
pravidlo pominout proto, že jej nepovažuje za vhodné. Ust. § 439 obč. zák. stanoví výši podílů podle účasti na vzniklé škodě, zatímco dle ust. § 511 odst. 2 obč. zák. jsou podíly stejné, a je tedy pravdou, že v případě aplikace ust. §
511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. na vypořádání dle § 439 obč. zák. vznikne
jistá disproporce v tom, že zatímco podíly jednotlivých škůdců na vzniklé škodě
jsou určeny jejich účastí na vzniku škody, rozvržení podílů insolventních
škůdců se bude dít rovným dílem, avšak taková je dikce zákona, kterou soud
nemůže opomenout. Nelze však přehlédnout, že podle ust. § 511 odst. 2 obč. zák. soudní rozhodnutí či dohoda účastníků mohou stanovit úpravu odchylnou, tedy že
ne vždy musí být podíly solidárních dlužníků na dluhu stejné. I tehdy však bude
třeba aplikovat ust. § 511 odst. 3, větu druhou, obč. zák.
Na tomto místě je
třeba poznamenat, že podíly insolventních škůdců je třeba rozvrhnout na všechny
solidární dlužníky, kteří jsou způsobilí dluh splnit, tedy včetně toho, jenž
dluh splnil věřiteli (v této souvislosti viz Lavický, P. Solidární závazky. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 131). Konstatuje-li odvolací soud, že nelze ust. § 511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. aplikovat ani na úroky z prodlení, jež zaplatil jeden ze solidárních dlužníků
poškozenému, nelze mu dát zapravdu. Vzhledem ke specialitě ust. § 439 obč. zák. vůči ust. § 511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. zde platí to, co bylo uvedeno v
předchozím odstavci. Předmětem regresu podle naposled citovaného ustanovení pak
jsou i zaplacené úroky, přičemž poměrnou část zaplacených úroků z prodlení je
možné požadovat jen po těch spoludlužnících, kteří byli též v prodlení (viz
Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §
460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1535). Odvolací
soud na s. 11 odůvodnění svého rozsudku zcela správně konstatuje, že žalobou
podle ust. § 439 obč. zák. není uplatněn nárok na náhradu škody, ale regresní
nárok, přičemž na s. 16 uvádí, že zaplacené úroky z prodlení nepředstavují z
hlediska ust. § 439 obč. zák. škodu vzniklou v příčinné souvislosti s
protiprávním jednáním. Jestliže se však nejedná o nárok na náhradu škody, není
namístě zkoumání existence příčinné souvislosti či protiprávního jednání. Pokud
skutečně došlo k zaplacení úroku z prodlení, a pokud i spoludlužník, po němž je
požadováno zaplacení regresu, byl vůči poškozenému v prodlení, není vyloučeno,
aby dlužník v rámci ust. § 511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. požadoval i část
zaplacených úroků. Odvolací soud si v této souvislosti rovněž zcela neujasnil,
jak vyplývá z bodu 8) na s. 16 odůvodnění jeho rozsudku, zda žalobkyně požaduje
po žalované jen její podíl připadající na zaplaceném příslušenství pohledávky
či tento podíl navýšený o příslušnou část podílů insolventních škůdců. Výše uvedené závěry (pokud jde obecně o aplikaci ust. § 511 odst. 3, věty
druhé, obč. zák. na posuzovaný případ) je však možné uplatnit pouze za
předpokladu, že je ve vztahu mezi spoluškůdci, resp. jejich právními nástupci
(zde tedy mezi žalovanou a žalobkyní) skutečně dán vztah pasivní solidarity. Pokud by totiž soud v řízení vedeném mezi poškozeným (zde společností AKRO) a
žalovanou (tedy státem) dospěl k závěru, že je namístě použití ust. § 438 odst. 2 obč. zák., tedy aplikace dílčí odpovědnosti, odpovídala by žalovaná pouze za
svůj podíl na způsobené škodě a nebyla by zavázaná solidárně s ostatními
dlužníky. Nepřicházelo by pak do úvahy vypořádání mezi spoludlužníky dle ust. §
439 obč. zák., a tudíž ani rozvržení podílů insolventních dlužníků podle ust. §
511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. Odvolací soud v tomto řízení řešil coby
prejudiciální otázku to, zda je žalovaná odpovědná za vzniklou škodu. K závěru,
že je oprávněn tuto předběžnou otázku vyřešit, dospěl vzhledem k tomu, že
žaloba společnosti AKRO proti státu byla pravomocně zamítnuta s tím, že je
předčasná.
V mezidobí však došlo k tomu, že Nejvyšší soud toto rozhodnutí
odvolacího soudu vydané ve zmíněném řízení zrušil a věc mu vrátil se závazným
právním názorem, že žaloba předčasná není (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010). O otázce, zda je žalovaná za vzniklou
škodu odpovědná, tedy stále probíhá řízení, a soud by měl v rámci řízení o
regresním nároku vyčkat, jak bude rozhodnuto ve vztahu mezi poškozenou a
státem. V uvedeném řízení musí soud zkoumat též to, zda je namístě aplikace
ust. § 438 odst. 2 obč. zák. Závěr, k němuž soud ohledně této otázky dospěje,
pak bude klíčový i v tomto řízení. Otázka, zda žalovaná odpovídá za škodu vzniklou v období od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1998 (správně 14. 5. 1998) činností notáře, nemůže činit napadené rozhodnutí
zásadně právně významným, neboť byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena, a sice usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo
2363/2009. Podle tohoto rozhodnutí stát za škodu vzniklou činností notáře ve
specifikovaném období neodpovídá, a to ani přímo podle čl. 36 odst. 3 Listiny,
neboť vzhledem k ust. čl. 36 odst. 4 Listiny okolnosti, za nichž se lze domáhat
náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem, upravuje zákon. Tím byl dříve zákon č. 58/1969 Sb., v současnosti je
jím zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů. Na posuzovanou věc nijak nedopadá dovolatelkou
zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 125/99, neboť
ten se týká jiného, zcela specifického případu, kdy poškozená byla neoprávněně
trestně stíhána za minulého režimu, přičemž restriktivním výkladem zákona č. 58/1969 Sb. došlo k újmě na jejích právech. Sluší se podotknout též to, že ani
za současné právní úpravy, tedy podle zákona č. 82/1998 Sb., by stát za jednání
notáře neodpovídal, neboť v souladu s ust. § 4 citovaného zákona se za úřední
postup považuje sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře
jako soudního komisaře, nikoliv však sepisování notářských zápisů o rozhodnutí
orgánu právnické osoby ve smyslu § 80a a násl. notářského řádu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 176/2008). Jde-li
o odpovědnost samotného notáře za vzniklou škodu, konstatuje dovolací soud, že
i kdyby se ztotožnil s názorem dovolatelky, že tato je dána, nemohlo by to být
žalobkyni v daném řízení jakkoliv ku prospěchu. Ve vztahu k samotnému notáři je
závěr soudu o tom, zda byl či nebyl za škodu odpovědný, učiněný v řízení, jehož
není účastníkem, právně nevýznamný. Ve vztahu k žalované by tento závěr mohl
vést nanejvýše ke snížení jejího podílu na způsobené škodě, což však dozajista
není cílem žalobkyně (a žalovaná přezkoumání této otázky ve svém dovolání
nenavrhla). Dovolací soud se tedy touto otázkou nezabýval. Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení otázky aplikace ust. §
511 odst.
3, věty druhé, obč. zák. na vypořádání škůdců podle ust. § 439 obč. zák., stejně jako otázky, zda lze v rámci vypořádání podle ust. § 439 obč. zák. požadovat též zaplacený úrok z prodlení, čímž naplnil dovolací důvod podle
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jelikož důvody, pro které je rozsudek
odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výrocích II. a
III. i rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích rovněž II. a III. a věc vrátil
v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ust. § 243b odst. 2,
část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu ust. § 243d odst. 1,
části věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. § 226 odst. 1 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (ust. § 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.