30 Cdo 3406/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným l) JUDr.
P. V., soudci Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, a 2) České republice -
Krajskému soudu v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, třída Národního
odboje 1274, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 16 C 92/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 11. dubna 2006, č.j. 1 Co 331/2005-183, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
uvedenou v témže rozhodnutí. Výroky II., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů
řízení a o povinnosti zaplatit
O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2006,
č.j. 1 Co 331/2005-183, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
ve výrocích I. a II. ve vztahu k prvnímu žalovanému. Odvolací řízení ve vztahu
k výroku V. napadeného rozsudku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhou
žalovanou zastavil; výrok IV. o soudním poplatku pak změnil a rozhodl též o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve vztahu k druhé žalované ve věci samé
zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen.
Žalobce spatřoval neoprávněné zásahy do jeho osobnostních práv v tom, že první
žalovaný jako soudce ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod
sp. zn. 10 C 49/95 nezaprotokoloval výpovědi vyslechnutých svědků a dále v tom,
že mu dne 1. 9. 1999 urážejícím způsobem odmítl nahlédnout do spisu téhož soudu
sp. zn.
10 C 728/96.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho závěrem, že žalobce neprokázal existenci těchto zásahů. U prvního z
tvrzených zásahů šlo o postup soudu, který je třeba považovat za výkon jiného
subjektivního práva, popř. jiné povinnosti, která vylučuje neoprávněnost
zásahu do osobnostních práv chráněných § 11 násl. občanského zákoníku (dále jen
„o.z.“). Soud v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti není oprávněn
přezkoumávat správnost postupu soudu v jiné věci. I u druhého žalobcem
tvrzeného zásahu soud neshledal existenci takovéhoto neoprávněného zásahu.
Přitom v jednání prvního žalovaného nebyl zjištěn případný exces, který by
zakládal možnost případné přímé odpovědnosti prvního žalovaného, který jednal v
souvislosti s výkonem své soudcovské funkce a ve věci tak není pasivně
legitimován.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupkyni žalobce dne
18. května 2006, přičemž právní moci nabyl 22. května 2006.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 13. července 2006
včasné dovolání, se kterým se ztotožnila jeho zástupkyně ustanovená mu pro
dovolací řízení usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. října 2006, č.j. 16
C 92/2004-209. Dovoláním napadá výrok, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému. Přípustnost
dovolání vyvozuje z ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a
uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ téhož
zákona, když rozhodnutí odvolacího soudu podle něj spočívá na nesprávném
právním posouzení věci. Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce spatřuje v
řešení otázky, zda se soudci mohou chovat zcela neomezeně a v rozporu se
zákonem s poukazem na to, že pouze vykonávají svou soudcovskou funkci, nebo je
nutno pečlivě rozlišit výkon soudcovské funkce
od chování, které s tímto výkonem nikterak nesouvisí. Navrhuje, aby dovolací
soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil.
K dovolání se vyjádřil první žalovaný podáním ze dne 19. září 2006, ve kterém
navrhl jeho odmítnutí.
K podání prvního žalovaného zaslal žalobce repliku ze dne 14. října 2006,
ve kterém kriticky hodnotí způsob argumentace užitý v uvedeném vyjádření
žalovaného.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Ve věci není dána přípustnost dovolání, která by byla založena naplněním
předpokladů obsažených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř., neboť
napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku
soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený
rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není.
Bylo již zmíněno, že dovolatel výslovně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Ten se vztahuje na případy, kdy
dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde
tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový
případ se jedná tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který
měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak
nesprávně jej vyloží. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být
způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu.
Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 11 násl. o.z.,
zejména pak podle § 13 odst. 1 téhož zákona, podle něhož má fyzická osoba právo
se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na
ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo
dáno přiměřené zadostiučinění.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi
takovým zásahem
a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s
objektivním právem, t.j.
s právním řádem. U určitých zásahů, byť se třeba zdánlivě jevících, že odporují
objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou
je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají
tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce
vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné
straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v
právních normách anebo
z nich vyplývají.
O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde mimo jiné tehdy, kdy je
zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou
překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy
jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá
závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j.
30 Cdo 1525/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným
pouze za splnění předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li
v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s
ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech
okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence není dána ani tam, kde se
jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí
excesu - tedy vybočení z mezí zákonem daných práv, resp. povinností subjektu,
který do práv fyzické osoby zasáhl. Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické
osoby podle ustanovení § 13 o.z. tak přichází v úvahu pouze u zásahu do
osobnosti osoby chráněné všeobecným osobnostním právem, které je kvalifikováno
jako neoprávněné, resp. protiprávní.
Žalobcem vytýkaný postup, kterého se měl prvý žalovaný dopustit jako soudce
Okresního soudu v Jablonci nad Nisou v projednávaných věcech tohoto soudu
sp.zn.
10 C 728/96 a sp.zn. 10 C 305/97, jímž podle žalobce zasáhl do jeho
osobnostních práv tím, že s ním jednal zcela z pozice své moci a dal mu najevo,
že o věcech týkajících se jeho práce jako soudce rozhoduje jen on sám, přičemž
přehlížením a nerespektováním práv žalobce jej ponížil a zasáhl do jeho
důstojnosti. První žalovaný tak ve věci sp.zn. 10 C 49/95 nezaprotokoloval
výpověď vyslechnutých svědků a odmítl mu umožnit nahlédnout do spisu Okresního
soudu v Jablonci nad Nisou sp.zn. 10 C 728/96.
V prvém z uvedených případů je třeba se ztotožnit s posouzením věci odvolacím
soudem potud, že je zcela zřejmé, že k tvrzenému zásahu do osobnostních práv
žalobce mělo dojít postupem soudce v občanském soudním řízení, kdy ten je
třeba podřadit (jak správně učinil odvolací soud) pod výkon jiného
subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. pod plnění právní povinnost.
Odvolací soud též správně připomněl, že posuzování úrovně výkonu tohoto práva,
resp. plnění této povinnosti nespadá do pravomoci soudu v občanském soudním
řízení (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.
března 2005, č.j. 30 Cdo 2442/2004 - 153). Jako odpovídající je třeba hodnotit
i dovozovaný nedostatek věcné pasivní legitimace prvého žalovaného. Jestliže
totiž byl zásah do osobnosti fyzické osoby způsoben někým, kdo byl použit
právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické
či jiné fyzické osoby, postihují případné občanskoprávní sankce podle § 13
o.z. samotnou právnickou či fyzickou osobu, když se neoprávněný zásah přičítá
této samotné právnické osobě či jiné fyzické osobě. (srovnej např. publikaci
Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva,
Linde Praha, a.s., 2004, str. 167).
V druhém případě odvolací soud především dovodil, že žalobcem tvrzená arogance
a povýšené jednání prvního žalovaného nebyly prokázány, takže nelze vycházet z
toho, že by bývalo bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce ve smyslu
ustanovení § 11násl. o.z. Protože popsaný skutkový závěr nelze v dovolacím
řízení účinně napadnout, jeví se tento závěr odvolacího soudu jako odpovídající.
Jestliže tedy s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu soud
druhého stupně věc posuzoval zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti
dovolacího soudu důvody podaného dovolání, není možno považovat rozhodnutí
odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku ve věci samé za rozhodnutí po
právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1
písm. c)
a odst. 3 o.s.ř. Pro úplnost dovolací soud připomíná, že s ohledem na
skutečnost, že v souzené věci uplynula dovolací lhůta v pondělí 24. července
2006, nebylo možno přihlížet k důvodům obsaženým v podání dovolatele ze dne 14.
října 2006.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyššímu soudu
České republiky jako soudu dovolacímu (§ 10a o.s.ř.) nezbylo, než dovolání jako
nepřípustné odmítnout (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož
zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalovaným v dovolacím řízení žádné
náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu