30 Cdo 341/2025-228
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. B., zastoupeného Mgr. Hanou Míkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Zelný trh 332/12, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 4 920 120 Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 84/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 4. 2024, č. j. 54 Co 94/2023-182, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 4 920 120 Kč jako náhrady škody z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, který vydal dne 24. 2. 2020 exekuční příkaz č. j. 030 EX 1139/20-22, jímž postihl pohledávku žalobce u
Generali České pojišťovny, a. s., z pojistné události č. 853752 ze dne 1. 1. 1996. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 38 C 84/2020-139, zamítl žalobu o zaplacení částky 4 920 120 Kč (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II) a rozhodl, že České republice se náhrada nákladů státu nepřiznává (výrok III). Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že se žalované právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok II), a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že se o právu státu na náhradu nákladů nerozhoduje (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku I, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na otázce absence nezákonného rozhodnutí jako předpokladu odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.
9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2150/2012, ani na otázce, zda lze na situaci žalobce analogicky aplikovat znění § 322 o. s. ř. a uzavřít, že nelze postihnout pohledávku na finanční prostředky určené ke kompenzaci nepříznivého zdravotního stavu poškozeného žalobce, která podle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí. Dovolateli se nepodařilo zpochybnit další důvod (závěr odvolacího soudu, že žalobci žádná újma nevznikla), pro nějž odvolací soud nároku žalobce rovněž nevyhověl.
Namítá-li žalobce ve vztahu k existenci újmy extrémní rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s provedenými důkazy, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod, neboť skutková zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhají (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Tento údajný extrémní rozpor navíc dovolatel staví na svém nesouhlasu s obsahem sdělení pojišťovny (nikoliv, že by z tohoto sdělení vyplývaly zásadně odlišné skutečnosti) a na nepřípustném uplatňování částečně nových skutečností a důkazů (§ 241a odst. 6 o.
s. ř.). Nadto závěr odvolacího soudu, že žalobci postižením jeho pohledávky na pojistném plnění žádná újma nevznikla, neboť tato pohledávka v době zahájení exekuce v důsledku dohody žalobce s pojišťovnou ze dne 11. 1. 2012 již neexistovala, stěží může být bez dalšího vyvrácen skutečností, že se od té doby žalobce s pojišťovnou o tuto pohledávku neúspěšně soudí (v nynějším řízení přitom svoji újmu odůvodňoval právě tím, že tyto peněžní prostředky od pojišťovny byly určeny na jeho léčbu). Nepodařilo-li se dovolateli řádně zpochybnit jeden z důvodů, který sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání v tomto rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že nárok na náhradu škody nemůže být dán, jelikož se žalobce nebránil proti vydanému exekučnímu příkazu, kterým byla postižena jeho pohledávka vůči pojišťovně, pak na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo.
Jak totiž vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu v daném případě již tři (nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost) z případných čtyř podmínek pro závěr o odpovědnosti státu nebyly splněny, proto se odvolací soud nezabýval tím, jaké okolnosti hodné zvláštního zřetele podle § 8 odst. 3 OdpŠk žalobci eventuálně bránily v podání návrhu na částečné zastavení exekuce, což by v daném případě byl efektivní prostředek obrany a nutný předpoklad pro závěr o odpovědnosti státu. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o.
s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 3. 2025
Mgr. Vít Bičák předseda senátu