28 Cdo 2150/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobkyně J. S., zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem
Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, za vedlejší účasti JUDr. J.
D. na straně žalované, zastoupeného JUDr. Vladimírou Feistauerovou, advokátkou
se sídlem Mladá Boleslav, Čechova 1267, pro náhradu škody ve výši 1.134.496,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C
168/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 1. 2012, č. j. 55 Co 500/2011-189, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, č. j. 55 Co 500/2011-189,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 8. 2011, č. j. 20 C
168/2010-143, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem. Uvedla, že pro její údajný závazek vůči Všeobecné
zdravotní pojišťovně České republiky (dále jen „VZP“) ve výši 19.460,- Kč bylo
usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 11. 2006, č. j. 24 Nc
2978/2006-8, nařízeno exekuční řízení, přičemž provedením exekuce byl pověřen
soudní exekutor JUDr. Jiří Doležal. Uvedený exekutor vydal dne 22. 11. 2006
exekuční příkaz, sp. zn. 16 Ex 9168/06, kterým nařídil exekuci prodejem dvou
pozemků ve vlastnictví žalobkyně, jejichž obvyklá cena podle žalobkyně
dosahovala výši 2.889.450,- Kč. Žalobkyně dále uvedla, že o nařízené exekuci
nebyla informována, neboť žádné rozhodnutí, či jiné listiny v této věci jí
nebyly doručeny, protože jí byla ustanovena opatrovnice, a proto nemohla
uplatnit svoje práva. Žalobkyně v žalobě vytyčila tyto nezákonná rozhodnutí a
nesprávné úřední postupy:
1. VZP žalobkyni nedoručila platební výměry, a proto žalobkyně nemohla
pojistné uhradit (ačkoliv s existencí těchto pohledávek nesouhlasí). VZP
nevyvinula dostatečnou aktivitu, aby příslušná rozhodnutí žalobkyni doručila.
Korespondenci zasílala žalobkyni na její bývalou adresu v ČR, ačkoliv v
hlavičce dopisu uvedla adresu žalobkyně v Spolkové republice Německo.
2. Okresním soudem v Karlových Varech nebylo žalobkyni doručeno žádné
rozhodnutí, zejména usnesení o nařízení exekuce. Žalobkyně proto nemohla
uplatnit svá práva. Za nesprávný úřední postup považuje ustanovení vedoucí
exekuční kanceláře Okresního soudu v Karlových Varech za její opatrovnici
usnesením Okresního soudu v Karlových Varech. Opatrovnice nenamítala nic proti
způsobu provedení exekuce ani jinak nechránila práva žalobkyně.
3. Rozhodnutí exekutora nebyly žalobkyni doručeny. Exekuční řízení proto
proběhlo bez vědomí žalobkyně, která se tak nemohla bránit. Exekuční příkaz byl
doručován na bývalou adresu žalobkyně v České republice, ačkoliv bylo z
katastru nemovitostí zřejmé, že se odstěhovala do zahraničí.
4. Exekuce byla nezákonná a nesprávná, když pro pohledávku ve výši
přibližně 20.000,- Kč byl předmětem exekuce majetek žalobkyně ve výši téměř
3.000.000,- Kč. Výši škody žalobkyně vyčíslila jako rozdíl mezi jí tvrzenou obvyklou cenou
předmětných pozemků (2.889.450,- Kč) a částkou 1.754.954,- Kč, která jí byla
soudním exekutorem vyplacena po provedení exekuce. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že provedeným šetřením nezjistila
vydání nezákonného rozhodnutí ani nesprávný úřední postup exekučního soudu ani
exekutora. Opatrovnice byla žalobkyni ustanovena na návrh exekutora usnesením
ze dne 2. 4. 2007, č.j. 24 Nc 2978/2006-21, poté, co exekutor doložil, že po
žalobkyni bezvýsledně pátral. Žalobkyně neučinila žádný krok k tomu, aby
oznámila adresu svého bydliště v zahraničí. Exekutor navíc z katastru
nemovitostí zjistil i možnou adresu žalobkyně v zahraničí, nicméně zásilka se
mu vrátila s poznámkou, že žalobkyně na dané adrese nebydlí. Vyhláška o prodeji
nemovitostí žalobkyně byla publikována na úřední desce soudního exekutora,
obecního úřadu i katastrálního úřadu, a žalobkyně se proto mohla o prodeji
svých nemovitostí dozvědět. Jiný majetek, než nemovitost žalobkyně na území
České republiky neměla, a tudíž postup soudního exekutora byl v souladu se
zákonem. Vedlejší účastník, tehdy soudní exekutor Exekutorského úřadu Plzeň-jih JUDr. Jiří Doležal rovněž navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že žalobkyni bylo usnesení
o nařízení exekuce neúspěšně doručováno jak na její poslední známou adresu v
České republice, tak i na adresu ve Spolkové republice Německo, která byla
zjištěna z katastru nemovitostí. Žádná jiná adresa žalobkyně nebyla známa, a
proto exekutor požádal podle § 44 odst. 8 exekučního řádu Okresní soud v
Karlových Varech o ustanovení opatrovníka žalobkyni. Ve skutečnosti tedy sama
žalobkyně způsobila, že jí musel být ustanoven opatrovník, neboť nikde
nezanechala údaj o své aktuální adrese trvalého pobytu v zahraničí. Dále
vedlejší účastník ve svém vyjádření uvedl, že jiný než nemovitý majetek
žalobkyně nebyl v České republice zjištěn. Protože je povinností exekutora
exekuci provést, musel vedlejší účastník exekuci provést v souzené věci jediným
možným způsobem, a to prodejem nemovitého majetku žalobkyně. Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 8. 2011,
č.j. 20 C 168/2010 – 143, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl,
že pro závěr o důvodnosti žaloby neshledal splněnou podmínku existence
nezákonného rozhodnutí, či nesprávného úředního postupu. Pokud jde o případný
nesprávný postup či nezákonné rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny, není
žalovaná pasivně legitimovaná, neboť Všeobecná zdravotní pojišťovna je podle §
2 odst. 3 zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, samostatnou právnickou osobou, která vystupuje v právních vztazích
svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Dále uvedl, že
úkony Okresního soudu v Karlových Varech, který exekucí pověřil JUDr. Jiřího
Doležala, ani úkony soudního exekutora JUDr.
Jiřího Doležala nelze klasifikovat
jako nesprávný úřední postup, neboť se tyto úkony odrazily ve vydaných
rozhodnutích. Nesprávným úředním postupem přitom může být jedině postup, který
se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí neodrazí. V úvahu proto přichází
jedině odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí. Žádné z rozhodnutí
vydaných ve věci však nebylo pro nezákonnost zrušeno, a proto není naplněna ani
podmínka odpovědnosti žalované za nezákonné rozhodnutí. Pokud jde o námitku
nepřiměřenosti exekuce, uvedl, že nebylo prokázáno, že by exekutor mohl
postupovat jinak, když existence jiného majetku žalobkyně než exekučně
postižených nemovitostí nebyla zjištěna. Dodal, že rozhodnutí exekutora o tom,
že budou nemovitosti žalobkyně draženy jako celek, rovněž nebylo pro
nezákonnost zrušeno. Závěrem soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně
neprokázala ani výši škody, která jí měla vzniknout, když ze sdělení realitních
kanceláří o hodnotě předmětných nemovitostí nelze vycházet, neboť náplní jejich
činnosti není oceňování nemovitostí ani se nejedná o soudem ustanovené znalce z
oboru oceňování nemovitostí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 1. 2012, č. j. 55 Co 500/2011 - 189,
jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně, že v souzené věci nepřichází v úvahu odpovědnost
žalované za nesprávný úřední postup, neboť všechny úkony jak exekučního soudu,
tak soudního exekutora byly završeny rozhodnutími. Současně však žádné z těchto
rozhodnutí nebylo pro nezákonnost zrušeno, a proto nejsou naplněny podmínky pro
odpovědnost žalované za nezákonné rozhodnutí. Uzavřel proto, že neshledal
naplnění podmínek pro odpovědnost žalované za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998
Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2012, č. j. 55 Co
500/2011-189, podala žalobkyně dovolání, v němž namítala, že:
a) žádné z rozhodnutí vydaných v průběhu exekučního řízení jí nebylo
doručeno. b) soudy věc odmítly podřadit jak pod odpovědnost státu za nesprávný
úřední postup, tak pod odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, aniž by se zabývaly
mj. tím, že opatrovník nehájil řádně práva žalobkyně. c) odvolací soud se nevypořádal se všemi odvolacími námitkami žalobkyně. d) odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť ačkoliv je
podmínkou pro odpovědnost žalované za škodu zrušení rozhodnutí pro nezákonnost,
lze podle § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., nárok na náhradu škody přiznat v
případech hodných zvláštního zřetele i tehdy, pokud poškozený nevyužil všech
procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Důvody
zvláštního zřetele hodné spatřuje dovolatelka v okolnosti, že se proti žádnému
z rozhodnutí vydaných v její věci nemohla bránit, neboť jí nebyly doručeny a o
provedené exekuci se dozvěděla teprve zpětně. Současně ani ustanovený
opatrovník proti uvedeným rozhodnutím nebrojil, a proto žádné z nich nebylo pro
nezákonnost zrušeno.
Dále uvedla, že nelze na podmínce zrušení nezákonného
rozhodnutí trvat, když žalobkyně objektivně nemohla uplatnit opravné prostředky
a opatrovník tak rovněž neučinil. e) rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, neboť v jeho
odůvodnění je jen tzv. souhrnné skutkové zjištění. f) exekuce byla provedena nezákonným a nesprávným způsobem, když
vydražené nemovitosti nepředstavují jeden celek a neexistoval důvod, aby byly
exekucí postiženy společně. Vůbec tak nebyla šetřena zásada přiměřenosti
exekuce. g) soudy obou stupňů postupovaly nespravedlivě a rozhodly způsobem,
který vylučuje odpovědnost státu, když žalobkyní tvrzené pochybení nepodřadily
pod nesprávný úřední postup, neboť všechny úkony exekučního soudu i exekutora
byly završeny vydáním rozhodnutí a současně uvedly, že se nemůže jednat ani o
odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, protože žádné z vydaných rozhodnutí nebylo
pro nezákonnost zrušeno. Tímto přepjatým formalismem soudy obou stupňů
vyloučily jak odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup, tak i její
odpovědnost za nezákonné rozhodnutí, aniž by přihlédly k okolnostem souzené
věci, a to zejména ke skutečnosti, že se žalobkyně proti postupu exekučního
soudu a exekutora nemohla bránit. Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry soudu obou stupňů a navrhla
odmítnutí dovolání. Zejména zdůraznila, že příčinou škody je skutečnost, že
žalobkyně porušila svou oznamovací povinnost ohledně změny svého pobytu. Vedlejší účastník se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem
účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7
cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1.
1. 2013.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané řádně zastoupenou
oprávněnou osobou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1
o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za
použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009
Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu „právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“.
V souzené věci je přípustnost dovolání založena námitkou žalobkyně dovozující
odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy
ustanovená opatrovnice nehájila řádně práva žalobkyně (sub. b/). Otázka vztahu
způsobu výkonu funkce opatrovníka a odpovědnosti státu za škodu podle zákona č.
82/1998 Sb., nebyla dosud dovolacím soudem řešena.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné. Činnost opatrovnice a odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. (sub b/)
V souzené věci byla dovolatelce jako povinné v exekučním řízení ustanovena
usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 4. 2007, č. j. 24 Nc
2978/2006-21, podle § 29 odst. 3 o.s.ř. z důvodu neznámého pobytu opatrovnice –
vedoucí exekuční kanceláře Okresního soudu v Karlových Varech. Podle ustanovení § 29 odst. 3 o.s.ř. platí: „Pokud neučiní jiná opatření, může
předseda senátu ustanovit opatrovníka také…účastníku, jehož pobyt není znám…“. Ustanovení § 29 odst. 4 o.s.ř. stanoví, že opatrovníkem „soud jmenuje zpravidla
osobu blízkou, případně jinou vhodnou osobu“. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu musí být i nepřítomnému účastníkovi
soudního řízení „zajištěna ochrana jeho zájmů a základních práv. Funkce
opatrovníka nebyla totiž stanovena, aby usnadňovala činnost soudu v tom, že by
měl kam odesílat písemnosti, ale byla vytvořena proto, aby byly důsledně hájeny
zájmy účastníka, který se nemůže účastnit řízení, a vykonávat tak svá práva a
plnit povinnosti“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 264/06, nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2704/07, či
nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 460/09). Důvod, pro
který se účastníkovi řízení ustanovuje opatrovník, musí být pečlivě prokázán a
je proto potřeba vyčerpat všechny dostupné možnosti ke zjištění místa pobytu
účastníka řízení. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 264/06, nebo nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS
460/09). Jinými slovy, ustanovení opatrovníka účastníku soudního řízení, jehož
pobyt není znám je krajní opatření, které přichází v úvahu jen nelze-li učinit
jiná opatření a musí mu předcházet řádné šetření o tom, zda jsou dány
předpoklady pro jeho ustanovení. Z uvedeného důvodu při zjišťování pobytu
účastníka řízení soud musí podniknout všechny dostupné kroky ke zjištění jeho
pobytu. Konkrétně je třeba, aby soud využil i součinnosti s policejním orgánem
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 264/06, nález
Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 460/09, či nález Ústavního
soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2704/07), jinými státními orgány
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 460/09, nález
Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1642/08), nebo vyslechl osobu
příbuznou účastníku řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008,
sp. zn. IV. ÚS 2380/08), poštovní doručovatelku (srov. nález Ústavního soudu ze
dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 460/09, nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1642/08, nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2052/08), případně obyvatele domu, do nějž bylo účastníku řízení
neúspěšně doručováno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2052/08).
V případě, že ani takto není pobyt účastníka řízení zjištěn, je
třeba opatrovníka hledat zejména v řadách osob příbuzných účastníkovi řízení,
či jiných osob, u nichž lze předpokládat, že budou řádně hájit zájmy účastníka
řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS
322/2000, nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 2052/08,
nález Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 3269/07, nález
Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS 536/08 a znění § 29 odst. 4
o.s.ř.). Naopak ustanovení zaměstnance soudu, před nímž se předmětné řízení
vede, opatrovníkem, je nepřípustné z důvodu konfliktů zájmů (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1090/07, nález Ústavního
soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 460/09) a nejedná se tedy o osobu
vhodnou pro funkci opatrovníka ve smyslu § 29 odst. 4 o.s.ř. Nelze totiž
očekávat, že podřízený pracovník – zaměstnanec – jako opatrovník účastníka
řízení ve věci řešené u téhož orgánu bude brojit proti jeho postupu a
rozhodnutím (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. II. ÚS
536/08, nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 460/09). Protože účelem ustanovení opatrovníka je řádné hájení zájmů takto zastoupeného
účastníka řízení, nesmí soud tolerovat zcela nečinného opatrovníka, který zájmy
zastoupeného účastníka řízení řádně nehájí (srov. nález Ústavního soudu ze dne
17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 1642/08). Je chybou soudu, který opatrovníka
jmenoval, pokud pasivitu opatrovníka a formální charakter výkon jeho funkce
toleruje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS
2128/07). V případě, že soud zjistí, že opatrovník svoji funkci v řízení
nevykonává fakticky vůbec, anebo zcela nedostatečně, má povinnost zprostit
opatrovníka jeho funkce, protože odpovídá za to, že bude opatrovník řádně hájit
práva zastoupeného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 1371/08). V exekuční věci žalobkyně se exekutor neúspěšně snažil doručovat na bývalou
adresu žalobkyně v České republice a na její adresu v zahraničí uvedenou v
katastru nemovitostí, využil součinnosti Úřadu práce v Karlových Varech a
Vězeňské služby ČR, ačkoliv ke zjištění jejího bydliště měly být použity soudem
i další postupy, zejména součinnost s policií, zjištění a výslech osob
příbuzných, obyvatel domu, do něhož bylo žalobkyni doručováno, či poštovní
doručovatelky tak, aby bylo možno učinit spolehlivý závěr, že žalobkyně je
neznámého pobytu. Souhrn metod použitých exekutorem k zjišťování pobytu
žalobkyně přitom neměl plnou vypovídací hodnotu o tom, zda je žalobkyně
skutečně neznámého pobytu. K zásadnímu pochybení však došlo při výběru
opatrovníka žalobkyně. Namísto pátrání po příbuzných žalobkyně, či jiných
vhodných osobách, které by řádně hájily její zájmy, byla opatrovnicí ustanovena
vedoucí exekuční kanceláře Okresního soudu v Karlových Varech, který byl v dané
věci exekučním soudem. Ustanovení zaměstnance soudu opatrovníkem ve věci, v níž
tento soud rozhoduje, je podle již uvedené judikatury Ústavního soudu (srov.
nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1090/07, nález
Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. II. ÚS 460/09) nepřípustné. Okolnost, že ustanovená opatrovnice nebyla zaměstnankyní soudního exekutora,
který exekuci prováděl, a který v jejím průběhu vydával některá rozhodnutí, je
bez významu a naopak podstatné zůstává, že ustanovená opatrovnice byla
zaměstnankyní exekučního soudu, který exekuci nařídil a kterým byl v dané věci
právě Okresní soud v Karlových Varech. U takto ustanovené opatrovnice byl dán
konflikt zájmů, neboť na jedné straně měla dbát o práva žalobkyně a na druhé
straně stál zájem jejího zaměstnavatele-soudu na vyřízení věci. Rozhodující otázkou je, zda výše uvedená pochybení mohou založit odpovědnost
státu za případnou škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. za situace, kdy
rozhodnutí Okresního soudu v Karlových Varech o ustanovení opatrovnice
žalobkyni nebylo pro nezákonnost zrušeno. V uvedeném směru dovolací soud předesílá, že nebyly-li exekutorem využity
takové prostředky ke zjištění pobytu žalobkyně, které by umožňovaly učinit
spolehlivý závěr, že žalobkyně je neznámého pobytu a zejména byla-li
opatrovnicí žalobkyně ustanovena osoba nevhodná z důvodu konfliktu zájmů, měla
ustanovená opatrovnice podat odvolání proti rozhodnutí, jímž byla ustanovena
opatrovnicí. Ze spisu vedeného v souzené věci pod sp. zn. 20 C 168/2010 a
připojeného spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 24 Nc 2978/2006,
však plyne, že opatrovnice odvolání proti rozhodnutí, jímž byla ustanovena
opatrovnicí, nepodala, tedy že zůstala nečinná, což tvrdí i dovolatelka. Usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 4. 2007, č. j. 24 Nc
2978/2006-21, o ustanovení opatrovníka žalobkyni, bylo opatrovnici žalobkyně
doručeno dne 6. 4. 2007, což je zřejmé z prohlášení o doručení v připojeném
spise sp. zn. 24 Nc 2978/2006 (srov. č. l. 23 uvedeného spisu), jímž
opatrovnice potvrdila doručení uvedeného usnesení. Z originálu uvedeného
usnesení, který je založen v připojeném spise sp. zn. 24 Nc 2978/2006 (srov. č. l. 21 uvedeného spisu) plyne, že nabylo právní moci dne 10. 5. 2007, nikoliv
10. 3. 2007, jak nesprávně uvedl soud prvního stupně pravděpodobně vycházeje z
nekvalitní kopie usnesení založené ve spisu vedeném v souzené věci pod sp. zn. 20 C 168/2010 (srov. č. l. 74). Ostatně, usnesení ze dne 2. 4. 2007 nemohlo
nabýt právní moci dne 10. 3. 2007, tedy měsíc před tím, než bylo vydáno. Z
originálu usnesení o ustanovení opatrovníka žalobkyni založeného v připojeném
spisu je dále zřejmé, že usnesení bylo dne 6. 4. 2007 vyvěšeno na úřední desce
Okresního soudu v Karlových Varech ve smyslu § 45d odst. 2 a § 50i odst. 1
o.s.ř. ve znění do 30. 6. 2009 a svěšeno dne 24. 4. 2007, kdy bylo takto
žalobkyni ve smyslu § 50i odst. 1 o.s.ř. doručeno a žalobkyně se proti němu
mohla (v teoretické rovině) ve lhůtě patnácti dnů od svěšení z úřední desky
odvolat. Protože odvolání proti usnesení o ustanovení opatrovníka nepodala ani
žalobkyně, ani její opatrovnice, nabylo toto usnesení po uplynutí odvolacích
lhůt právní moci dne 10. 5. 2007.
V návaznosti na předeslané dovolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy
nebyly exekutorem využity všechny prostředky, které by umožňovaly učinit
spolehlivý závěr, že žalobkyně je neznámého pobytu a dále kdy opatrovnicí byla
ustanovena osoba nacházející se v konfliktu zájmů (vedoucí exekuční kanceláře
exekučního soudu), která proti usnesení o ustanovení opatrovníkem nepodala
odvolání (ať už z důvodu neúplných šetření pobytu žalobkyně, nebo pro konflikt
zájmů) a konečně kdy nedošlo ani ke zproštění funkce opatrovníka soudem (nález
Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 1371/08), porušil Okresní
soud v Karlových Varech v souzené věci nejen ustanovení § 29 odst. 4 o.s.ř.,
ale také svou povinnost postupovat tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana
práv a oprávněných zájmů účastníků řízení (srov. § 1 o.s.ř.). V neposlední řadě
soud porušil zákaz tolerance formálního výkonu funkce opatrovníka (nález
Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2128/07). Pro závěr, zda uvedené porušení povinností Okresním soudem v Karlových Varech
lze podřadit pod pojem nesprávného úředního postupu, je rozhodující vymezení
tohoto pojmu. V zákoně není nesprávný úřední postup úmyslně nijak vymezen,
protože „výstižnou definici nelze pro jeho mnohotvárnost podat“ (srov. důvodová
zpráva k zákonu č. 82/1998 Sb.). Jeho definici proto podala ustálená judikatura
Nejvyššího soudu, podle níž se nesprávným úředním postupem rozumí „porušení
pravidel pro počínání státního orgánu při jeho činnosti a zpravidla jde o
postup, který s rozhodovací činností nesouvisí, anebo naopak jde o takový
postup řízení směřující sice k vydání rozhodnutí, který se však bezprostředně v
obsahu rozhodnutí neodrazí“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 161/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 430/2000). Zvláště je třeba zdůraznit, že nesprávným úředním
postupem může být i nevydání rozhodnutí, či jiná nečinnost státního orgánu
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97 nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 430/2000). Protože Okresní soud v Karlových Varech nerespektoval ustanovení § 1 o.s.ř., §
29 odst. 4 o.s.ř. jakož i pravidla vytyčené judikaturou Ústavního soudu pro
situaci, kdy je ustanovený opatrovník zcela pasivní (srov. čl. 89 odst. 2
Ústavy), lze toleranci Okresního soudu v Karlových Varech vůči formalistickému
chápání funkce opatrovníka rovněž podřadit pod pojem nesprávného úředního
postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. V obecné rovině proto dovolací
soud opakovaně uvádí, že zcela formální výkon funkce ustanovenou opatrovnicí,
je způsobilý založit odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu
zákona č. 82/1998 Sb., neboť je věcí obecných soudů, aby formální výkon funkce
opatrovníka netolerovaly. Jinými slovy, pokud soudy zůstaly nečinné a nedostály
svým zákonným a ústavním povinnostem, dopustily se pochybení, za nějž musí stát
odpovídat.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud uvádí, že při úvahách o příčinné souvislosti
výše uvedeného nesprávného úředního postupu a vzniklé škody může být relevantní
i nesplnění případné povinnosti žalobkyně spočívající v hlášení místa pobytu v
zahraničí. Avšak i v případě, že žalobkyně porušila povinnost ohlásit své
bydliště v zahraničí, nelze zcela odhlédnout od pochybení Okresního soudu v
Karlových Varech. Řečeno jinými slovy, případné porušení povinnosti účastníka
řízení ohlásit změnu svého pobytu nezprošťuje soud povinnosti postupovat v
souladu se zákonem a judikaturou Ústavního soudu. V souzené věci předeslané
znamená, že není vyloučena odpovědnost státu, anebo spoluodpovědnost státu na
případné škodě, i pokud žalobkyně svoji povinnost skutečně porušila. K přiměřenosti exekuce a podmínce zrušení nezákonného rozhodnutí (sub d/, f/ a
g/)
Dovolací soud předesílá, že pokud dovolatelka poukazuje na skutečnost, že
ustanovení § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. umožňuje v případech zvláštního
zřetele hodných přiznat náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím i v
případě, že poškozený nevyužil v zákonem stanovených lhůtách všech procesních
prostředků, opomíjí, že i v takovém případě zákon vyžaduje splnění podmínky
zrušení nezákonného rozhodnutí. Jinými slovy, pokud se poškozený domáhá náhrady
škody způsobné nezákonným rozhodnutím, vyžaduje zákon existenci rozhodnutí,
které bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak v případě zvláštního zřetele hodných
není nutné trvat na využití všech opravných prostředků poškozeným. Při posouzení přiměřenosti exekuce je třeba vycházet ze skutečnosti, že pro
výkon rozhodnutí je zásada přiměřenosti výkonu rozhodnutí stanovena již od
počátku účinnosti občanského soudního řádu v ustanovení § 263 odst. 1 o.s.ř. Ačkoliv byla uvedená zásada do exekučního řádu výslovně zakotvena až novelou
ustanovení § 58 odst. 1 exekučního řádu účinnou ode dne 1. 11. 2009, platila
zásada přiměřenosti pro exekuční řízení i před tímto datem, neboť od prvního
dne účinnosti exekučního řádu bylo v jeho § 52 odst. 1 zakotveno přiměřené
použití občanského soudního řádu, tedy i ustanovení § 263 odst. 1 o.s.ř. zakotvující zásadu přiměřenosti. V uvedeném směru lze odkázat i na nález ze dne
31. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 752/04, v němž Ústavní soud uvádí, že „také v
exekuci prováděné soudním exekutorem dle exekučního řádu je kategoricky
nezbytné, aby exekuční příkazy směřovaly toliko ke spolehlivému uspokojení
pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce a neznamenaly pro
povinného likvidační opatření tím, že paralyzují jeho životní či hospodářské
funkce.“ a exekutor je „povinen zvolit takový způsob exekuce, který není zřejmě
nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z
něhož má být splnění závazků povinného dosaženo“ (srov. i nález Ústavního soudu
ze dne 4. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS. 4489/12, nebo nález Ústavního soudu ze dne
21. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3115/12). Soudy obou stupňů se nezabývaly otázkou,
zda bylo nezbytné exekuční postižení obou pozemků žalobkyně.
Odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, který v
uvedeném směru toliko uvedl, že exekutor neměl jinou možnost, než dražit
nemovitosti ve vlastnictví žalobkyně, neboť jiný majetek žalobkyně v České
republice nebyl zjištěn. Uvedené konstatování přitom dovolací soud nerozporuje,
neboť v situaci, kdy jiný majetek žalobkyně nebyl zjištěn, musela být exekuce
vedena na nemovitý majetek žalobkyně. Rozhodující však je, zda neměl být
exekučně postižen pouze jeden z pozemků. V uvedeném směru soud prvního stupně
pouze konstatoval, že rozhodnutí exekutora o tom, že budou oba pozemky draženy
jako celek, nebylo pro nezákonnost zrušeno, aniž by se zákonností uvedeného
postupu zabýval. Dovolací soud v předeslaných souvislostech obecně uvádí, že
exekuční postižení dvou pozemků za situace, kdy na úhradu dluhu bezpečně
postačuje dražba jednoho z nich, je v rozporu se zásadou přiměřenosti, a proto
nezákonné. V souzené věci se přitom nepřiměřenost postupu exekutora nabízela
již ze skutečností: že rozhodnutím soudního exekutora o ceně byla cena obou
pozemků žalobkyně stanovena na 2.657.950,- Kč (srov. č.l. 76); že nejnižší
podání bylo dražební vyhláškou určeno částkou 1.772.000,- Kč (srov. č.l. 77) a
že pohledávka činila 19.460,- Kč (srov. č.l. 75). Soudy obou stupňů se však
otázkou, zda bylo, či nebylo nezbytné dražit oba pozemky ve vlastnictví
žalobkyně, nezabývaly. Dovolací soud se dále zabýval otázkou, jakým postupem, či rozhodnutím mohla být
v souzené věci nepřiměřenost exekuce způsobena, a zda vůbec může založit
odpovědnost státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., bude-li v dalším
řízení skutečně nepřiměřenost exekuce zjištěna, jak žalobkyně v průběhu
předchozích řízení i v dovolání namítá. O dražbě obou pozemků žalobkyně bylo rozhodnuto exekučním příkazem ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 16 Ex 9168/06. Tento exekuční příkaz je příčinou vzniku
škody, byl-li jeden z pozemků skutečně dražen bezdůvodně. Současně platí, že
pokud je škoda způsobena rozhodnutím, je podmínkou odpovědnosti státu za škodu
podle zákona č. 82/1998 Sb., zrušení tohoto rozhodnutí pro nezákonnost, jak už
uvedly soudy obou stupňů (srov. § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). V případě
exekučního příkazu však nastává specifická situace, neboť proti tomuto
rozhodnutí exekutora není podle § 47 odst. 4 (v době vydání exekučního příkazu
§ 47 odst. 3) exekučního řádu přípustný opravný prostředek. Jinými slovy, škoda
byla způsobena postupem, který se odrazil v rozhodnutí – exekučním příkazu,
které ale nebylo a ani nemohlo být zrušeno pro nezákonnost, neboť zákon proti
němu neumožňuje podat opravný prostředek. Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2159/11, dospěl k
závěru, že odpovědnost státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. může být
za určitých okolností dána i v případě, že nedošlo ke zrušení nezákonného
rozhodnutí. V Ústavním soudem přezkoumávané věci šlo o situaci, kdy byla škoda
způsobená rozhodnutím Nejvyššího soudu, proti němuž již není opravný
prostředek.
Ústavní soud konkrétně uvedl: „Má-li tedy každý právo na náhradu
škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či
orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem, přičemž podmínky a
podrobnosti realizace tohoto práva stanoví zákon (čl. 36 odst. 3 a odst. 4
Listiny), pak takový zákon, vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok
na náhradu škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat
(negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko v určitých
případech, popřít“ a dále, že: „neakceptovatelné je zdůvodnění odvolacího soudu
o nutnosti domáhat se zrušení nezákonného rozhodnutí podáním ústavní stížnosti
v situaci, kdy dle soudu škoda byla prokázána a vznikla evidentně v důsledku
nezákonného rozhodnutí, přičemž proti takovému rozhodnutí neexistuje opravný
prostředek. V takovém případě je třeba zákon o odpovědnosti státu interpretovat
ústavně konformně a vycházet z toho, že nárok na náhradu škody způsobené
jednáním státu vyplývá přímo z Listiny“. Je sice pravdou, že se obecně povinný (v souzené věci žalobkyně) proti
nepřiměřenosti exekuce může bránit podáním návrhu na částečné zastavení
exekučního řízení za použití § 268 odst. 4 o.s.ř., nicméně podle názoru
dovolacího soudu v souzené věci (tj. v řízení o náhradu škody proti státu podle
zákona č. 82/1998 Sb.), nelze úspěch žalobkyně podmiňovat podáním návrhu na
částečné zastavení exekuce, neboť by se jednalo o podmínku nesplnitelnou
vzhledem k tomu, že žalobkyně se řízení osobně neúčastnila a v průběhu celé
exekuce byla zastoupena ustanovenou opatrovnicí, která zůstala pasivní, resp. svou funkci vykonávala zcela formálně, jak bylo rozvedeno shora. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že judikatura dovolacího soudu počítá v
některých případech s možností podat návrh na zastavení exekuce i poté, co již
byla provedena (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo
2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 20 Cdo
4312/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo
3266/2013) a to z toho důvodu, aby byla povinnému otevřena možnost domáhat se
vydání bezdůvodného obohacení, které oprávněný získal na základě později
zastavené exekuce. Analogicky lze z této judikatury dovodit možnost povinného
domáhat se částečného zastavení exekuce z důvodu její nepřiměřenosti i po jejím
skončení, aby se tak otevřela cesta pro uplatnění odpovědnosti státu za škodu
podle zákona č. 82/1998 Sb. Dodatečné rozhodnutí o částečném zastavení exekuce
by žalobkyni významně ulehčilo její pozici v řízení o náhradu škody proti
státu, neboť by tak škoda způsobená nepřiměřenou, ale dodatečně zastavenou
exekucí byla jednoduše podřaditelná pod škodu způsobenou nezákonným
rozhodnutím. Nelze však pominout, že žádné z těchto rozhodnutí se netýká
zastavení exekuce z důvodu její nepřiměřenosti, a že v jiných případech
dovolací soud uvedl, že existence trvajícího výkonu rozhodnutí (exekuce) je
zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho zastavení (srov. např.
usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1886/2006, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. 20 Cdo 3516/2006, uveřejněné pod
číslem 95/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ačkoliv se podle
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2013,
uveřejněného pod číslem 62/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
posledně uvedená judikatura dovolacího soudu, podle níž existence trvajícího
výkonu rozhodnutí (exekuce) je zvláštní podmínkou řízení o návrhu na jeho
zastavení, vztahuje toliko k důvodu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. g) o.s.ř., není tento závěr o restriktivním chápání podmínky existence
trvajícího výkonu rozhodnutí (exekuce) v posledně uvedených rozhodnutí ani
explicitně vyjádřen ani zcela zřejmý, a proto účastníci řízení, tj. i žalobkyně
nemohli rozumně očekávat úspěch návrhu na částečné zastavení exekuce pro
nepřiměřenost podaného až po jejím provedení. Za této situace nelze po
žalobkyni spravedlivě požadovat, aby řešila svou situaci prostřednictvím návrhu
na částečné zastavení, resp. částečné odložení exekuce právě až po jejím
skončení, proto také není možné z nepodání tohoto návrhu dovozovat pro
žalobkyni nepříznivé důsledky v souzené věci. Opačný postup by měl totiž za
následek popření smyslu ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené
nezákonným rozhodnutím, či nesprávným úředním postupem (srov. čl. 36 odst. 3
Listiny). Ústavní soud již v nálezu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08, ke smyslu
ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, či
nesprávným úředním postupem uvedl: „je…nepřijatelné, aby obecné soudy na jedné
straně - čistě na základě vlastního (byť dlouhodobě zastávaného) výkladu -
vyloučily podřaditelnost tvrzených pochybení pod legislativní označení
"nesprávný úřední postup" z důvodu, že tento postup směřoval k vydání
rozhodnutí, a současně na straně druhé konstatovaly, že o nezákonné rozhodnutí
jít nemůže, neboť nebylo - formálně - zrušeno ani změněno. Má-li být naplněno
ratio legis příslušných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., jakožto "prováděcího
předpisu" čl. 36 odst. 3 Listiny, nemohou obecné soudy interpretovat tato
zákonná ustanovení tak, že v důsledku jimi zvoleného výkladu dochází k popření
jejich smyslu. Městským soudem aplikovaný (a Nejvyšším soudem aprobovaný)
výklad odporuje dle Ústavního soudu teleologickému výkladu příslušných právních
norem a Ústavní soud jej považuje za ústavně nekonformní.“. Pokud „obecné soudy
zjevně přehlížely skutečnosti, vyplývající ostatně i z důkazů obsažených ve
spise, nasvědčující v projednávané věci splnění podmínek odpovědnosti státu v
materiálním slova smyslu a současně interpretovaly ustanovení zákona způsobem,
jenž odpovědnost státu de facto vylučuje, porušily nejen čl. 36 odst. 3 a čl. 4
odst. 4 Listiny, ale zasáhly rovněž stěžovatelovo právo na spravedlivý proces
dle čl. 36 odst. 1 Listiny a tím nedostály imperativu uloženému jim v čl.
90
Ústavy.“ Nakonec Ústavní soud uzavřel, že je „na obecných soudech v řízení o
odpovědnosti státu za škodu, zda při výkladu podústavního práva dospějí k
závěru o podřazení věci stěžovatele pod pojem "nezákonného rozhodnutí" či pod
pojem "nesprávného úředního postupu", nebo zda přistoupí k analogické aplikaci
takto relevantního podústavního práva, či případně zvolí jiný aplikační
postup“.
Z výše uvedeného plyne, že ačkoliv je podmínka zrušení rozhodnutí pro přiznání
práva na náhradu škody vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb. zásadní, nelze na
jejím splnění trvat za situace, kdy by požadavek na její naplnění vedl k
vyloučení odpovědnosti státu při současném splnění podmínek odpovědnosti státu
v materiálním slova smyslu, jak je tomu v souzené věci v případě, že skutečně
postačovalo exekučně postihnout pouze jeden z pozemků žalobkyně.
Dovolací soud uzavírá, že závěr soudů obou stupňů o tom, že nepřiměřenost
exekuce nemůže založit odpovědnost státu za způsobenou škodu podle zákona č.
82/1998 Sb., neboť skutkový stav souzené věci nelze podřadit ani pod pojem
nesprávného úředního postupu ani pod pojem nezákonného rozhodnutí, popírá smysl
ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., tak jak uvedl Ústavní soud ve výše citovaných
rozhodnutích. Proto v případě, že neexistoval důvod pro dražbu obou pozemků
žalobkyně, nelze než uzavřít, že podmínky odpovědnosti státu podle zákona č.
82/1998 Sb. v materiálním smyslu byly v souzené věci naplněny bez ohledu na
skutečnost, že nedošlo ke zrušení exekučního příkazu ani částečnému zastavení
exekuce. Dovolací soud dále uvádí, že pokud soudy nižších stupňů v dalším
řízení zjistí, že k uspokojení pohledávky, pro kterou se exekuční řízení vedlo,
skutečně postačovalo exekuční postižení jednoho z pozemků ve vlastnictví
žalobkyně, podřadí souzenou věc pod pojem škody vzniklé nezákonným rozhodnutím
(exekučním příkazem), ačkoliv se jednalo o rozhodnutí, které nebylo pro
nezákonnost zrušeno, a to v souladu s výše citovanou judikaturou Ústavního
soudu (zejména nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 1774/08).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že škoda žalobkyně bude (v případě, že jeden z
pozemků skutečně nemusel být exekučně postižen) spočívat v rozdílu mezi
obvyklou cenou pozemku, který nemusel být dražen a cenou dosaženou v dražbě.
Vzhledem k tomu, že pozemky byly draženy společně a nelze proto určit, za jakou
cenu byl dražen každý z pozemků zvlášť, lze cenu jednotlivého pozemku dosaženou
v dražbě stanovit podle poměru obvyklých cen jednotlivých pozemků.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud uvádí, že exekučním příkazem, který měl za
následek vedení nepřiměřené exekuce, vznikla žalobkyni škoda (za předpokladu,
že jeden z pozemků skutečně nemusel být exekučně postižen) bez ohledu na
skutečnost, zda měla povinnost ohlásit úřadům místo svého bydliště v zahraničí.
Na porušení povinnosti tohoto charakteru lze totiž pohlížet jako na jednu z
příčin toho, že byl žalobkyni ustanoven opatrovník, jak již bylo uvedeno výše.
Na imperativu přiměřenosti exekuce k výši vymáhané pohledávky je však třeba
trvat i v případě, že povinným je osoba zastoupená opatrovníkem, a případné
porušení povinnosti žalobkyně týkající se hlášení místa pobytu nemůže zbavit
stát a exekutora odpovědnosti za přiměřené provedení exekuce.
Ostatními námitkami dovolatelky (sub a/, c/, e/) se dovolací soud pro
nadbytečnost nezabýval.
Z důvodu shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a
odst. 1 o.s.ř., a proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.) podle § 243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože
důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek (§ 243b odst. 3 o.
s. ř.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §
226 odst. 1 o. s. ř.)
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu