20 Cdo 1886/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka
ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. M., zastoupené advokátkou, proti
povinnému M. K., zastoupenému advokátkou, rozdělením společné věci, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 26 E 61/2003, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2006, č.j. 10 Co
709/2005-80, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 1. 2006, č.j.
10 Co 709/2005-80, a usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 2. 5.
2005, č.j. 26 E 61/2003-71a), se zrušují a řízení o návrhu povinného na
zastavení výkonu rozhodnutí se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o
návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí.
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 2.
5. 2005, č.j. 26 E 61/2003-71a), jímž okresní soud zamítl návrh povinného na
zastavení výkonu rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního
stupně, že výkon rozhodnutí byl nařízen již výrokem II. podkladového rozsudku
Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 6. 2002, č.j. 19 C 212/98-196, jímž
byl v souvislosti se zrušením podílového spoluvlastnictví nařízen prodej
předmětných nemovitostí. Okresní soud proto správně přistoupil ke zpeněžení
nemovitostí, aniž bylo nutno vydávat usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.
Námitku, že povinný převedl svůj spoluvlastnický podíl darovací smlouvou na
svého syna, shledal odvolací soud nedůvodnou, neboť katastrální úřad řízení o
vkladu vlastnického práva podle této smlouvy přerušil, aniž by o vkladu
rozhodl. Námitku nedostatku podmínek řízení považoval odvolací soud za
zmatečnou.
V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1
písm. d) a § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) – namítá povinný, že k
pravomocnému nařízení výkonu rozhodnutí dosud nedošlo, čímž byla povinnému
odňata možnost využití opravných prostředků; s názorem odvolacího soudu, že k
prodeji společné věci může soud přistoupit bez nařízení výkonu rozhodnutí, se
neztotožňuje. Jelikož darovací smlouvu povinný uzavřel až poté, co usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno, žádné rozhodnutí mu v
převodu spoluvlastnického podílu nebránilo; postup katastrálního úřadu považuje
za nesprávný a již požádal katastrální úřad o pokračování v řízení. Je
přesvědčen, že vzhledem k existenci platné darovací smlouvy a věcné
nesprávnosti podkladového rozsudku je výkon rozhodnutí třeba zastavit (§ 268
odst. 1 písm. a/, h/ o.s.ř.). Navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a
povinnému byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. 4. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle § 238a
odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v
předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. – je
dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo
kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je
dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
To, zda rozhodnutí je zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř., lze posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v
dovolání, jež jsou podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Výjimečně se může uplatnit i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř., jestliže posouzení, zda je řízení postiženo jemu odpovídající vadou,
vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního
(procesněprávního) předpisu; stejnému režimu je pak namístě podrobit i argument
existencí zmatečnostních vad (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5.
2005, sp. zn. 20 Cdo 1591/2004). Jelikož otázku, zda o návrhu na zastavení
výkonu rozhodnutí lze věcně rozhodnout, ačkoli výkon dosud nebyl nařízen,
vyřešil odvolací soud (implicitně) v rozporu s ustálenou soudní praxí, je
dovolání přípustné.
Podle § 103 o.s.ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou
splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle § 104 odst. 1, věty první, o.s.ř. jde-li o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle § 269 odst. 1 o.s.ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na
návrh nebo i bez návrhu.
V usnesení ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2421/2004, Nejvyšší soud
vyložil, že existence nařízeného a trvajícího výkonu rozhodnutí je zvláštní
podmínkou řízení o návrhu na jeho zastavení. Tomuto závěru nasvědčuje rovněž
dikce ustanovení § 269 odst. 1 o.s.ř. Jestliže výkon rozhodnutí zanikl (tím, že
byl pravomocně zastaven, nebo – jak tomu bylo ve výše uvedeném případě
posuzovaném Nejvyšším soudem – tím, že byl proveden), k řízení o návrhu na jeho
zastavení již nejsou podmínky. Stejně je tomu v případě, že výkon rozhodnutí
dosud nebyl nařízen; je výrazem ustálené soudní praxe, že návrh na zastavení
výkonu rozhodnutí lze podat až po nařízení výkonu. Dříve podaný návrh
oprávněného na zastavení výkonu rozhodnutí lze podle obsahu (§ 41 odst. 2
o.s.ř.) posoudit jako zpětvzetí návrhu na jeho nařízení, u návrhu povinného to
však možné není a tento návrh je v každém případě nepřípustný.
Jestliže tedy v projednávané věci podal povinný návrh na zastavení
výkonu rozhodnutí, ačkoli tento nebyl vůbec nařízen (usnesení okresního soudu
ze dne 12. 11. 2003, č.j. 26 E 61/2003-11a, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen,
bylo usnesením krajského soudu ze dne 31. 5. 2004, č.j. 9 Co 678/2004-35,
zrušeno), bránil projednání tohoto návrhu nedostatek zvláštní podmínky řízení
spočívající v existenci nařízeného výkonu rozhodnutí; pokud soudy o návrhu
věcně rozhodly, postupovaly v rozporu s ustanoveními § 103, § 104 odst. 1 a §
254 odst. 1 o.s.ř.
Přitom se nelze totožnit s názorem odvolacího soudu, že při prodeji
společné věci a rozdělení výtěžku mezi spoluvlastníky (§ 348 odst. 1 o.s.ř.)
soud výkon rozhodnutí nenařizuje a přistoupí přímo k úkonům zpeněžení. Soudní
praxe (od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit) již dříve vyložila, že
předpokladem pro zahájení řízení o prodej nemovitosti po zrušení podílového
spoluvlastnictví je nařízení výkonu rozhodnutí soudem na návrh některého ze
spoluvlastníků. Rozsudkem o zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem
a o nařízení jejich prodeje vzniká pouze exekuční titul, který opravňuje
kteréhokoli ze spoluvlastníků, aby se podle části šesté občanského soudního
řádu domáhal jeho výkonu (srov. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 7.
1966, sp. zn. 11 Co 330/66, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů
ČSSR č. 7, ročník 1967 pod č. 81).
Odkaz odvolacího soudu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001,
sp. zn. 20 Cdo 708/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
č. 2, ročník 2003 pod č. 16, není případný; toto rozhodnutí totiž neřeší postup
soudu při výkonu rozhodnutí rozdělením společné věci, nýbrž při zpeněžování
konkursní podstaty na návrh správce podle § 27 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
328/1991 Sb.“). Závěry uvedené ve zmíněném rozhodnutí nelze na postup soudu
podle § 348 odst. 1 o.s.ř. použít, neboť obě situace se od sebe liší. Při
zpeněžování konkursní podstaty podle § 27 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb. je
účastníkem řízení pouze správce v postavení oprávněného; jelikož povinný v
tomto řízení nevystupuje a není tedy nikoho, jehož práva by bylo nutno proti
správci chránit, není nutno výkon rozhodnutí vůbec nařizovat a lze přikročit
přímo k úkonům směřujícím ke zpeněžení; práva třetích osob stojící v rozporu se
zpeněžením jsou chráněna v samotném konkursním řízení (především
prostřednictvím vylučovací žaloby podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.).
Naproti tomu ve výkonu rozhodnutí rozdělením společné věci povinný
vystupuje – je jím ten spoluvlastník, který návrh na nařízení výkonu nepodal. O
nařízení výkonu rozhodnutí je proto třeba formálně rozhodnout a dát tak
povinnému příležitost k procesní obraně, ať již odvoláním proti usnesení o
nařízení výkonu rozhodnutí nebo návrhem na jeho zastavení; úkony směřující ke
zpeněžení nemovitostí učiněné před pravomocným nařízením výkonu rozhodnutí jsou
nezákonné (shodně Kůrka, V., Drápal, L.: Výkon rozhodnutí v soudním řízení,
Linde Praha 2004, str. 710).
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně
podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a § 243b odst. 3, věty druhé,
o.s.ř. zrušil a řízení o návrhu povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle
§ 103, § 104 odst. 1, věty první, § 243b odst. 4, per analogiam, a § 254 odst.
1 o.s.ř. zastavil.
V řízení samotném bude nutno nejprve rozhodnout o návrhu oprávněné na
nařízení výkonu rozhodnutí; teprve po právní moci usnesení vyhovujícího tomuto
návrhu lze přistoupit k prodeji nemovitostí.
O nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí bylo rozhodnuto podle
ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2, věty
první, o.s.ř.; oprávněné, jež by měla na náhradu právo, náklady v tomto řízení
(podle obsahu spisu) nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2007
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r.
předsedkyně senátu