U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobců a) Ing. I. H., a b) J. L., obou zastoupených Mgr. Zdeňkem
Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o
zaplacení částky 157.024,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 239/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. června 2011, č.j. 19 Co 97/2011-48, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobci se domáhali zaplacení částky 78.512,- Kč s příslušenstvím každému z
nich jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
(dále jen „OdpŠk“), která měla vzniknout jednak tím, že museli vynaložit
náklady v celkové výši 43.088,- Kč, aby dosáhli zrušení nezákonných rozhodnutí
odvolacího soudu a soudu prvního stupně (rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
14. prosince 2006, č.j. 27 Co 514/2005-330 a rozsudku Městského soudu v Brně ze
dne 23. června 2005, č.j. 16 C 236/96-271), které k jejich dovolání byly
zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. října 2009, č.j. 31 Cdo
514/2005-352 a vráceny Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení, aniž by
dovolací soud žalobcům přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Dále
požadovali úhradu nákladů vzniklých v souvislosti s uplatněním nároku u
žalované ve výši 13.936,- Kč a náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč,
protože oba řádné soudy je údajně zostuzovaly tvrzením, že jejich nároky jsou
nemravné. Rozsudkem ze dne 31. prosince 2010, č. j. 15 C 239/2010-30, Obvodní soud pro
Prahu 2 žalobu zamítl. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne
22. června 2011, č.j. 19 Co 97/2011-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a
dospěl k závěru, že nárok žalobců na náhradu škody není důvodný, neboť zde není
nezákonné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 a 3 OdpŠk, tedy základní
předpoklad pro náhradu škody chybí. Poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze
dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, s tím, že pokud po zrušení
rozsudků obecných soudů dovolacím soudem řízení pokračuje, nelze tato
rozhodnutí považovat za nezákonná, dokud není pravomocně skončeno následující
řízení. Ztotožnil se i s právním názorem soudu prvního stupně, že žalobci se
nemohou domáhat náhrady škody sestávající z nákladů dovolacího řízení vzhledem
k ustanovení § 31 odst. 2 OdpŠk, ani náhrady nákladů, které vynaložili na
předžalobní uplatnění nároku u příslušného orgánu, a to vzhledem k ustanovení §
31 odst. 4 OdpŠk. K požadavku žalobců na náhradu nemateriální újmy pak odvolací
soud uvedl, že neúspěch ve sporu nelze kompenzovat cestou nemateriální újmy,
nehledě k tomu, že pokud neexistuje nezákonné rozhodnutí, nepřipadá
zadostiučinění v úvahu. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci včasné dovolání, jehož
přípustnost odvozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a
odst. 2 o.s.ř. (přesněji § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Nesouhlasí s odkazem
odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, a poukazují na skutečnost, že v uvedeném případě šlo o
odlišnou situaci, a to o škodu vzniklou v přímé souvislosti s nabytím právní
moci výroku, který řešil věc samu.
Podotýkají, že nelze vyloučit možnost, že v
případě neúspěchu v řízení o věci samé, jim nebudou přiznány náklady dovolacího
řízení, v němž byli úspěšní. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu ČR
dovozují, že nepřiznáním nároku na reparaci nezákonného rozhodnutí byly popřeny
základní principy právního státu a základní smysl OdpŠk. Za protiústavní
považují rovněž aplikaci ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk. Konečně pak nesouhlasí
s nepřiznáním nároku na náhradu nemateriální újmy. Navrhují proto, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobců uvedla, že rozhodnutí soudu
prvního i druhého stupně považuje za správná a navrhla, aby Nejvyšší soud ČR
dovolání zamítl. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění
tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že
dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu
oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky
zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), přičemž dospěl k
závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud poukazuje na svou konstantní judikaturu (dostupnou na
internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz), s níž je napadený
rozsudek odvolacího soudu v souladu. Tak v rozsudku ze dne 25. května 2004, sp. zn. 25 Cdo 593/2003 (z něhož vyšel i odvolací soud a jehož nesprávnou aplikaci
namítají dovolatelé), konstatoval, že za nezákonné ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb. nelze považovat takové rozhodnutí orgánu státu, které sice bylo pro
nezákonnost zrušeno, avšak orgán státu po jeho zrušení v zahájeném řízení
pokračuje. Uvedený rozsudek by nebyl aplikovatelný pouze v případě, že řízení
bylo pravomocně skončeno bez možnosti mimořádného opravného prostředku (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2008, sp. zn. 28 Cdo
2397/2006). Okolnost, že v průběhu řízení probíhajícího v několika stupních
bylo zrušeno rozhodnutí, sama o sobě nesprávný úřední postup nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2197/2007,
uveřejněné pod C 7517 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Opačný
názor by vedl k nepřijatelnému důsledku, že nárok na náhradu škody by vznikl
účastníkům jakéhokoli řízení vždy, když by instančně vyšší orgán dospěl k
odlišnému právnímu názoru od instančně nižšího orgánu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 862/2008 nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 4671/2009).
Poněvadž v
posuzované věci došlo po zrušení rozsudků obecných soudů soudem dovolacím, k
vrácení věci soudu prvního stupně, který věc znovu projedná a rozhodne i o
nákladech dovolacího řízení, nelze ve věci vysledovat nezákonné rozhodnutí,
které by v intencích § 8 odst. 1 OdpŠk zakládalo tvrzený nárok. V tomto ohledu
musí žalobci vyčkat na výsledek řízení před obecnými soudy. Odvolací soud proto
také zcela správně dovodil, že v případě neexistence nezákonného rozhodnutí
nelze žalobcům přiznat žádnou formu zadostiučinění. Ze stejných důvodů (i když
to v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud nezmiňuje) nelze přiznat ani
náhradu nákladů vynaložených žalobci na předžalobní uplatnění nároku. Dovolací soud tedy nemá důvodu odchýlit se od závěru odvolacího soudu, že v
dané věci nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona
č. 82/1998 Sb. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b
odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodováno podle ustanovení § 243b
odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., když
dovolatelé nemají na náhradu těchto nákladů nárok, zatímco žalované v dovolacím
řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.