30 Cdo 344/2016
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobce města Sedlčany, se sídlem v Sedlčanech, nám. T. G. Masaryka
32, identifikační číslo osoby 002 43 272, zastoupeného Mgr. Monikou Sedlákovou,
advokátkou se sídlem v Příbrami II, Žižkova 708, proti žalovaným 1) Ing. H. J.,
2) M. L., 3) A. L., 4) Ing. M. T., 5) Ing. H. T., 6) J. V., 7) Ing. P. T., 8)
T. T. a 9) V. T., všem zastoupeným Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Kaprova 42/14, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Příbrami pod sp. zn. 16 C 155/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 21 Co 223/2015-350, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. září 2015, č. j. 21 Co
223/2015-350, se vyjma jeho výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. ledna 2015, č. j. 16 C 155/2013-305, výrokem I. určil, že „žalobce je výlučným
vlastníkem pozemku parcelní číslo 977/2 ostatní plocha, ostatní komunikace,
977/3 ostatní plocha, ostatní komunikace, 988/2 trvalý travnatý porost a 989/2
vodní plocha, vodní nádrž umělá, všech zapsaných v k. ú. a obci S. u
Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Příbram na LV
č. 2438.“, výrokem II. zastavil řízení o vzájemné žalobě žalovaných o určení
spoluvlastnictví žalovaných k označeným pozemkům, výrokem III. zamítl vzájemnou
žalobu žalovaných o určení jejich spoluvlastnictví k označeným pozemkům, a
výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání žalovaných (směřujícího pouze do části meritorního výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o určení vlastnictví
žalobce ve vztahu k pozemkům p. č. 977/2 a p. č. 977/3 v k. ú. S.) Krajský soud
v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. září 2015, č. j. 21 Co
223/2015-350, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. v části, kdy bylo
rozhodováno o určení vlastnictví ve vztahu k pozemku parc. č. 977/2 – ostatní
plocha, ostatní komunikace, a pozemku parc. č. 977/3 – ostatní plocha, ostatní
komunikace, obou zapsaných u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj,
Katastrální pracoviště Příbram, pro k. ú. a obec S., na LV č. 2438, a dále ve
výrocích III. a IV.“ zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Toto své kasační rozhodnutí odvolací soud odůvodnil následovně:
„Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením
obsahu hospodářské smlouvy č. 33/4064-7, kupních smluv ze dne 2. 3. 1971,
protokolu ze dne 2. 3. 1971 a geometrického (polohopisného) plánu na č. l. 180
a dospěl k závěru, že sice protokol ze dne 2. 3. 1971 není nedílnou součástí
kupních smluv z téhož data, ale z uvedených listin lze dovodit, že sporné
pozemky byly ještě v červnu 1959 evidovány ve výměře 26.295 m2 (parc. č. 811) a
1.205 m2 (parc. č. 812), tj. ve výměře větší, než která byla předmětem ocenění
dle protokolu a následně převodu kupními smlouvami, a to 19.228 m2 u parc. č. 811 a 912 m2 u parc. č. 812, přičemž ohledně takovýchto výměr pozemků uzavíral
následně dne 1. 4. 1971 Krajský investorský ústav Praha hospodářskou smlouvu s
Městským národním výborem v Sedlčanech. S ohledem na to, že k podpisu protokolu
došlo téhož dne jako k podpisu kupních smluv, a to mezi týmiž osobami, lze
uzavřít, že smluvní strany (respektive osoby oprávněné za ně jednat) věděly,
jaký je skutečný rozsah převádění výměry sporných pozemků. Vzhledem k uvedenému odlišnému právnímu názoru odvolacího soudu, který oproti
soudu I. stupně dospěl k závěru, že bylo-li prokázáno, že účastníci kupních
smluv z 2. 3.
1971 (či osoby oprávněné za ně jednat) věděly, jaká je oceňovaná
výměra sporných pozemků a tyto sporné pozemky naproti tomu byly evidovány a
původně vyvlastněny ve výměře větší, je řízení zatíženo vadou, neboť ani
žalobci, ani žalovaným se nedostalo poučení o nutnosti doplnění tvrzení (a
označení důkazů je prokazujících) o další skutečnosti, které jsou rozhodné z
hlediska odlišného právního názoru odvolacího soudu a ve vztahu k tomu, čím ten
který z účastníků podporuje svou argumentaci, že právě on je vlastníkem
sporných pozemků. Nicméně odvolací soud sám poskytl žalobci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o tom, že je třeba doplnit tvrzení a k nim navrhnout důkazy k prokázání
toho, že předmětem převodu, a tedy i shodné vůle prodávajících a kupujícího dle
kupních smluv ze dne 2. 3. 1971, byla i část pozemků v té době evidovaných pod
parc. č. 811 a 812, nyní zapsaných jako pozemky parc. č. 977/2 a 977/3 v
katastru nemovitostí na LV č. 2438 pro k. ú. a obec S. Poučení podle § 118a
odst. 1 a 3 o. s. ř. poskytl odvolací soud i žalovaným s tím, že pokud se i oni
domáhají určení vlastnictví ke sporným pozemkům, mimo jiné s argumentací, že
tyto pozemky nebyly způsobilé k účelu převodu dle kupních smluv, tj. výstavbě
sídliště, a to z důvodu zastavěnosti, jsou povinni doplnit tvrzení a důkazní
návrhy k jejich prokázání ohledně toho, že pozemky nyní zapsané v katastru
nemovitostí jako pozemky č. 977/2 a 977/3...byly nezpůsobilé k převodu
vlastnictví podle kupních smluv ze dne 2. 3. 1971 k zamýšlenému účelu, a to
výstavbě sídliště z důvodu jejich zastavěnosti.... V dalším řízení soud I. stupně sám určí účastníkům lhůtu ke splnění povinnosti
tvrzení a povinnosti důkazní dle poskytnutých poučení a následně se bude
zabývat tím, zda a který z účastníků unese břemeno tvrzení a břemeno důkazní
týkající se výše uvedených skutečností a v návaznosti na to znovu posoudí,
jestli byly sporné pozemky předmětem převodu podle kupních smluv ze dne 2. 3. 1971 či nikoliv. Pokud na základě nově zjištěného skutkového stavu a jeho
zhodnocení soudem I. stupně vyplyne případně potřeba doplnění dalších tvrzení a
důkazních návrhů, poskytne soud I. stupně účastníkům řízení sám potřebná
procesní poučení. Odvolací soud ještě pro úplnost dodává, že se v novém
rozhodnutí ve věci soud I. stupně vyvaruje tzv. souhrnných skutkových zjištění
a rozebere, jaké skutečnosti zjistil z toho kterého konkrétního důkazního
prostředku.“
Proti tomuto usnesení (do jeho výroku I.) odvolacího soudu podal žalobce (dále
též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž vytýká
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, přičemž předpoklad
přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. vymezuje tak, že se
odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího (zjevně míněno
dovolacího) soudu – konkrétně např. usnesení Nejvyššího soudu ČR (sp. zn.) 22
Cdo 4888/2014 ze dne 24. 2. 2015 – ‚koncentrační tečka‘ - § 241a) o. s. ř.“
Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud se naplněním zásady koncentrace
řízení v řízení před soudem prvního stupně nezabýval, nevysvětlil a nezdůvodnil
důvody, které jej vedly k výzvě k předložení dalších důkazních návrhů, které by
měly být předloženy po koncentraci řízení. Navíc měl-li odvolací soud za to, že
dokazování je třeba doplnit, měl tak učinit v odvolacím řízení sám. Závěrem
dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“
nebo „dovolací soud“) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v jeho dovoláním
napadené části a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní v písemném vyjádření (podaném prostřednictvím jejich advokáta) odmítli
uplatněnou dovolací argumentaci žalobce a navrhli, aby Nejvyšší soud podané
dovolání odmítl. Dovolání není přípustné, jelikož předmětným napadeným
rozhodnutím se řízení nekončí, nýbrž pokračuje u soudu prvního stupně. Kromě
toho jediným dovolacím argumentem žalobce je údajné odchýlení se odvolacího
soudu od rozhodovací praxe, konkrétně od shora již označeného rozhodnutí
dovolacího soudu. „Z dovolání žalobce je patrné, že poté, co si rozmyslel
podání dovolání z původně zamýšlených důvodů (viz výše), alternativní důvod k
podání dovolání se mu již vymýšlel těžko.“ Podle žalovaných odvolací soud
postupoval v souladu se zákonem. Závěrem žalovaní navrhli, aby dovolací soud
dovolání žalobce odmítl a přiznal žalovaným náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání
žalobkyně – jak bude rozvedeno níže - je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné (k
námitce žalovaných dovolací soud poznamenává, že při splnění zákonem
stanovených náležitostí lze dovolání podat také proti kasačnímu rozhodnutí
odvolacího soudu) a je i důvodné.
Esenciálním podkladem pro možný dovolací přezkum napadeného rozsudku odvolacího
soudu, jímž se zrušuje rozhodnutí soudu prvního stupně se závazným právním
názorem, je, že odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku
zprostředkuje (zákonu odpovídajícím způsobem, tj. ve smyslu § 157 odst. 2 o. s.
ř.), skutkový základ, z nějž při rozhodování a formulování svého kasačního
rozhodnutí vycházel, a rovněž na něj navazující právně kvalifikační závěr,
obsahující přezkoumatelnou právní argumentaci, jež právě vychází z onoho
skutkového základu.
Jinými slovy řečeno, aby bylo možno korektně posoudit otázku právně
kvalifikačního výsledku soudu ve vydaném rozhodnutí, je nezbytné, aby z
odůvodnění jeho písemného vyhotovení byla zřejmá i skutková stránka věci.
Deficit v tomto směru, neurčitost či nesrozumitelnost mezi dílčími skutkovými
zjištěními navzájem nebo ve vztahu k závěru o skutkovém stavu mohou v dovolacím
řízení naplnit dovolací důvod představovaný charakteristikou, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 3. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 910/2014; všechna zde
označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz).
V posuzované věci dovolatel předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezil tím,
že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí v řešení otázky koncentrace řízení
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované (např.)
jeho usnesením ze dne 24. února 2015, sp. zn. 22 Cdo 488/2014. Odvolací soud
svůj shora učiněný právně kvalifikační závěr, který jej vedl k vydání kasačního
usnesení, postavil, resp. odvíjel od zjištění, které učinil po zopakování
dokazování v odvolacím řízení. Odvolací soud tak ovšem učinil na základě
(zákonem nepřípustného) souhrnného skutkového zjištění, z něhož nelze vyvodit,
které právně významné okolnosti z toho kterého důkazního prostředku byly jím
učiněny a poté – v intencích § 132 o. s. ř. – vyhodnoceny pro následně přijatý
skutkový závěr. Přitom již skutkové okolnosti, z nichž soud prvního stupně
vycházel při hodnocení důkazů (byť odvolací soud v závěru odůvodnění svého
kasačního usnesení paradoxně na adresu soudu prvního stupně poznamenává, že se
v novém rozhodnutí „vyvaruje tzv. souhrnných skutkových zjištění a rozebere,
jaké skutečnosti zjistil z toho kterého konkrétního důkazního prostředku“) měly
vést odvolací soud k pečlivé skutkové precizaci posuzovaného případu, měl-li
odvolací soud za to, že soudem prvního stupně učiněná skutková zjištění na
základě zhodnocení důkazů, jak je vyloženo především na str. 5 v posledním
odstavci a násl. rozsudku soudu prvního stupně (srov. např. dílčí závěry soudu
prvního stupně ohledně sepsání předmětného protokolu ze dne 2. března 1971 a
uzavření předmětných kupních smluv a navazující hodnocení učiněných zjištění s
ohledem na odlišné osoby, jež vystupovaly za předmětné subjekty atd.) nemohou
obstát.
Došlo tak k procesní situaci, kdy zatímco skutkové a právní závěry, při vší
rezervovanosti – vzhledem k zákonem stanoveným náležitostem ve smyslu § 157
odst. 2 o. s. ř. - k obsahové kvalitě odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí,
jsou určité, srozumitelné a zohledňující též tehdejší poměry realizace právních
vztahů, dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu tyto dimenze postrádá a v
zásadě vyjadřuje myšlenku, že po zopakování dokazování odvolací soud učinil (a
dovolací soud podotýká, že nepřípustně souhrnná) skutková zjištění, z nichž
dovozuje nezbytnost další procesní poučovací intervence, navíc v situaci, kdy
sám odvolací soud ve shora již zreferovaném směru přistoupil k procesnímu
poučení účastníků, aniž by zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s.
ř.) vyložil dostatečně zřetelnou (pochopitelnou) právně kvalifikační úvahu
vedoucí k nezbytnosti vydání onoho kasačního rozhodnutí.
Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na své usnesení ze dne 25. listopadu
2015, sp. zn. 30 Cdo 2848/2015, v němž vyložil, že jestliže odůvodnění
písemného vyhotovení kasačního usnesení odvolacího soudu postrádá jakýkoliv
právně kvalifikační závěr, z nějž by bylo zřejmé, na základě jaké právní úvahy
odvolací soud dospěl k závěru, že je v daném případě nezbytné zrušit odvoláním
napadený rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátit k dalšímu řízení,
dovolacímu soudu (v případě řádně a včas podaného dovolání) v takové procesní
situaci nezbývá, než uvedené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Za dané procesní situace byla tudíž dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se
přípustností dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., jak jí (byť velmi stručně)
vymezil dovolatel v podaném dovolání, a nezbylo, než pro absentující skutkové a
tomu pak odpovídající právní závěry přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc tomuto soudu v uvedeném rozsahu
vrátil podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech
původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu