22 Cdo 4888/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala
Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve
věci žalobců: a) P. M., b) L. M., c) F. S., všech zastoupených JUDr. Dušanem
Strýčkem, advokátem se sídlem v Příbrami II, Mariánské údolí 126, proti
žalovaným: 1) J. L., a 2) H. L., a oběma zastoupeným Mgr. Ing. Markem Němcem,
advokátem se sídlem v Sedlčanech, Nádražní 106, o určení existence věcného
břemene, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 9 C 70/2010, o
dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. června
2014, č. j. 22 Co 571/2013-544, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. června 2014, č. j. 22 Co
571/2013-544, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25.
ledna 2011, č. j. 9 C 70/2010-73, ve výroku I. zamítl žalobu na určení, že ve
prospěch domu na pozemku parc. č. 166 v obci a k. ú. S. svědčí věcné břemeno –
služebnost chůze a jízdy hospodářskými i jinými povozy přes pozemek parc. č.
158 a parc. č. 165 v obci a k. ú. S. podle dílčí smlouvy č. 498/49 ze dne 14.
7. 1948, a ve výroku II. uložil žalobcům povinnost nahradit žalovaným náhradu
nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně na základě rozhodnutí finančního
odboru ONV v Příbrami ze dne 3. 9. 1960 byly panující nemovitosti převedeny do
socialistického vlastnictví Jednoty l. s. d., čímž podle § 14 vládního nařízení
č. 81/1958 Sb. uvedená služebnost zanikla. Pokud by k zániku nedošlo ze zákona,
pak formulace petitu žaloby je rovněž nekonkrétní a nespecifikuje rozsah
služebnosti.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze
dne 14. června 2011, č. j. 22 Co 172/2011-99, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že uvedená služebnost zanikla.
Nicméně soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu vícekrát pochybil. V
první řadě se nevypořádal s návrhem na změnu žaloby ze dne 24. 9. 2010, kterou
podle odvolacího soudu měl připustit. Správný není ani jeho názor, že by
žalobní petit byl nekonkrétní, neboť je zřetelné, čeho se žalobci domáhají. Co
se týče dosavadního průběhu dokazování, odvolací soud se ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně, že uvedená služebnost zanikla ze zákona. Nicméně soud
prvního stupně se nevypořádal s tvrzeními a důkazními návrhy, že věcné břemeno
práva chůze a jízdy bylo vydrženo. Vzhledem k tomu odvolací soud podle § 219a
odst. 2 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil
mu věc k dalšímu řízení. Odvolací soud zavázal soud prvního stupně, aby
posoudil, zda v souladu s § 120 odst. 3 občanského soudního řádu při
respektování § 118b občanského soudního řádu, i s ohledem na navrženou změnu
žaloby, je namístě provést důkaz dědickým spisem, a to především listinou na č.
l. 21, bývalého státního notářství v Příbrami vedeného pod sp. zn. D 128/69,
který si soud prvního stupně vyžádal a který je součástí soudního spisu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. srpna 2013, č. j. 9 C 70/2010-456, ve
výroku I. zamítl žalobu na určení, že na pozemku parc. č. 165 v obci a k. ú. S.
vázne věcné břemeno – služebnost chůze a jízdy hospodářskými a jinými povozy ve
prospěch domu, postaveného na pozemku parc. č. 166 v obci a k. ú. S., a to
podle dílčí smlouvy č. 498/49 ze dne 14. 7. 1948, a to směrem z veřejné
komunikace do kolny /garáže/ postavené na pozemku parc. č. 166 od vrat co
nejkratší s právem otáčet se na pozemku parc. č. 166 oběma směry a dále v
průchodu mezi pozemky parc. č. 166 a 165 ke kolně /garáži/ na pozemku parc. č.
166 směrem co nejkratším (dále jen „uvedená služebnost), a ve výrocích II. a
III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podle soudu prvního stupně uvedená
služebnost, která vznikla na základě dílčí smlouvy ze dne 14. 7. 1948, měla ke
dni 1. 1. 1962 zaniknout podle § 14 nařízení vlády č. 81/1958 Sb. Z dokazování
provedeného dědickým spisem po zemřelé M. P., konkrétně z rozhodnutí finančního
odboru ONV v Příbrami ze dne 29. 10. 1968, č. j. FIN.72.2-PZ/ST-02/1968/SV (č.
l. 21 dědického spisu), vyplynulo, že rozhodnutí finančního odboru ONV v
Příbrami ze dne 3. 9. 1960, kterým mělo dojít k zániku služebností, je od
počátku neplatné, a proto k zániku služebností nikdy nedošlo. Soud prvního
stupně nicméně shledal, že žalobci odprodali v roce 1977 část panujících
nemovitostí, a proto nejsou v současném soudním řízení aktivně věcně
legitimování. S ohledem na uvedené proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobců odvolací soud usnesením ze dne 24. června 2014, č. j. 22 Co
571/2013-544, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a vrátil věc soudu prvního
stupně k dalšímu řízení. Nesdílel závěr soudu prvního stupně, že žalobci nejsou
aktivně věcně legitimování, neboť již nejsou vlastníky panující nemovitosti.
Naopak aktivní legitimace je nepochybně dána. Jelikož soud prvního stupně
správně dovodil, že nedošlo k zániku uvedené služebnosti, neboť původní
rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím ONV v Příbrami ze dne 29. 10. 1968, měla by
uvedená služebnost v zásadě trvat dodnes. Nezanikla-li uvedená služebnost
rozhodnutím ONV v Příbrami z roku 1960, stávají se aktuálními námitky
žalovaných, že uvedená služebnost zanikla následně. Jelikož se soud prvního
stupně těmito námitkami doposud řádně nezabýval, neprovedl všechny navrhované
důkazy a ani po právní stránce věc neposoudil, nezbylo odvolacímu soudu s
ohledem na zásadu dvojinstančnosti soudního řízení, než rozsudek soudu prvního
stupně zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud se
v závěru vypořádal s námitkou žalovaných, že při jednání dne 25. 1. 2011 mělo
dojít ke "koncentrační tečce". O koncentraci řízení musejí být účastníci řízení
poučeni jak v předvolání, tak při soudním roku, jehož skončením koncentrace
řízení nastane, přičemž v protokolu o jednání ze dne 25. 1. 2011 je uvedeno, že
„účastníci [byli] poučeni dle § 118b a 119a o. s. ř.“, což však ke koncentraci
nepostačuje. Odvolací soud totiž pouhým odkazem na zákonná ustanovení
občanského soudního řádu nemůže přezkoumat, jakých konkrétních poučení se ve
vztahu ke koncentraci řízení účastníkům dostalo, a zda koncentrace skutečně
nastala.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, které považují za
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť se odvolací soud podle
jejich názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce
vztahu koncentrace řízení podle § 118b občanského soudního řádu a poučovací
povinnosti podle § 118a odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu. Odvolací
soud nesprávně dovodil, že koncentrace řízení nenastala pro absenci poučení,
namísto toho, aby respektoval stav ke dni 25. 1. 2011, kdy nastala
"koncentrační tečka". Poučení o koncentraci proběhlo řádně, když v protokolu o
jednání bylo uvedeno: „Účastníci poučeni podle § 118b a § 119a o. s. ř.“
Protokol o jednání coby veřejná listina přitom presumuje jeho obsahovou
správnost. Obě strany byly navíc zastoupeny advokátem, nikdo nevznesl námitku
proti protokolaci, a proto je nedůvodný závěr, že k poučení o koncentraci
nedošlo. Kdyby byla koncentrační tečka respektována, došlo by jistě k zamítnutí
žaloby, neboť listinné důkazy, které vedly odvolací soud k závěru, že
služebnost nezanikla rozhodnutím finančního odboru ONV v Příbrami ze dne 3. 9.
1960, vůbec nemohly být s ohledem na koncentraci provedeny. S ohledem na
uvedené navrhují, aby dovolací soud napadené usnesení v celém rozsahu změnil
tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a že se žalovaným přiznává
náhrada nákladů odvolacího a dovolacího řízení, nebo aby žalobu zamítl, přiznal
žalovaným náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a zároveň zrušil
usnesení soudu prvního stupně o povolení změny žaloby ze dne 23. 5. 2012 a ze
dne 7. 12. 2012. Zároveň žalovaní navrhli, aby dovolací soud bez ohledu na
úspěšnost věci již nyní žalovaným přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 150
416,- Kč, neboť nezavdali příčinu k žalobě.
Žalobci s dovoláním nesouhlasí; považují je za ne zcela srozumitelné, neboť
není zřejmé, jaké konkrétní rozhodnutí je napadáno. Nedošlo k porušení
procesních pravidel ze strany odvolacího soudu, přičemž žalovanými uváděná
rozhodnutí dovolacího soudu naopak potvrzují správnost postupu odvolacího
soudu. V pořadí první rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen pro vady v
postupu soudu prvního stupně, protože odvolací soud byl odlišného názoru na
právní posouzení věci. Pak je ale zřejmé, že v dalším řízení po zrušení v
pořadí prvního rozsudku soudu prvního stupně bylo možné tvrdit nové skutečnosti
a označovat k tomu nové důkazy. Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede
dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. června 2014 a
dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, dovolací soud projednal dovolání a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014
(dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Usnesení odvolacího soudu je založeno na závěru, že uvedená služebnost
nezanikla, tudíž může existovat i v současné době. Vzhledem k tomu je třeba se
řádně vypořádat s námitkou žalovaných, že uvedená služebnost zanikla později,
čímž se však soud prvního stupně nezabýval. Jelikož je však třeba v řízení
provést dokazování nad rámec odvolacího přezkumu, dospěl odvolací soud k
závěru, že je třeba s ohledem na zásadu dvojinstančnosti rozsudek soudu prvního
stupně zrušit a věc mu vrátit podle § 219a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 213
odst. 4 o. s. ř. k dalšímu řízení. Žalovaní napadají závěry odvolacího soudu v tom, že nezohlednil jejich námitku
koncentrace řízení, a proto na základě provedení nepřípustného důkazu dospěl k
nesprávnému závěru, že k zániku uvedené služebnosti doposud nedošlo. Za dané
situace potom nesprávně rozhodl, že je třeba věc vrátit znovu soudu prvního
stupně k provedení dalšího dokazování. Podle žalovaných byla otázka koncentrace
řízení posouzena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, v důsledku
čehož je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné. Koncentrační námitka je sice ve své podstatě vadou řízení, jelikož však s
tvrzenou vadou řízení byla položena otázka přípustnosti dovolání [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, sp. zn. 22 Cdo 3916/2014
(dostupný na www.nsoud.cz)], shledal dovolací soud dovolání přípustným z toho
důvodu, že se rozhodnutí odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, a zároveň důvodným. Jelikož ke koncentraci řízení mělo podle tvrzení žalovaných dojít po skončení
jednání dne 25. 1. 2011, je třeba posoudit, zdali došlo ke koncentraci řízení
podle § 118b občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 8. 2012 (dále jen
„o. s. ř. 31. 8. 2012“). Podle § 118b odst. 1 o. s. ř. 31. 8.
2012 ve věcech, v nichž byla provedena
příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o
věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení přípravného
jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která jim byla poskytnuta k doplnění
tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na provedení důkazů
nebo ke splnění dalších procesních povinností (§ 114c odst. 4). Pokud nebyla
provedena příprava jednání podle § 114c, mohou účastníci uvést rozhodné
skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání jen do skončení
prvního jednání, popřípadě do uplynutí lhůty, která byla účastníkům poskytnuta
k doplnění tvrzení o skutečnostech významných pro věc, k podání návrhů na
provedení důkazů nebo ke splnění dalších procesních povinností. K později
uvedeným skutečnostem a označeným důkazům smí soud přihlédnout, jen jde-li o
skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených
důkazních prostředků, které nastaly po přípravném jednání nebo které účastník
nemohl bez své viny včas uvést, jakož i ke skutečnostem nebo důkazům, které
účastníci uvedli poté, co byl některý z nich vyzván k doplnění rozhodujících
skutečností podle § 118a odst. 2. Podle odst. 2 tohoto ustanovení byla-li
připuštěna změna žaloby (§ 95), nejsou tím účinky podle odstavce 1 dotčeny. Došlo-li k přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) nebo záměně účastníka
(§ 92 odst. 2), nastávají ve vztahu s novými účastníky účinky podle odstavce 1
skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně
účastníka a které se ve věci konalo; o tom musí být účastníci poučeni v
předvolání k tomuto jednání. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení omezení podle
odstavců 1 a 2 neplatí ve věcech uvedených v § 120 odst. 2 a v případě, že
účastníci nebyli řádně poučeni podle odstavce 2 části druhé věty za středníkem
nebo podle § 114c odst. 5. Dovolací soud se již koncentrací řízení opakovaně zabýval, přičemž za zásadní
lze označit rozsudek velkého senáru občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 (uveřejněný pod
č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V tomto rozsudku dovolací
soud uvedl, že „o poučovací povinnosti soudu se ve vztahu k tzv. koncentraci
řízení výslovně hovoří pouze v ustanovení § 114c odst. 5 o. s. ř. 31. 8. 2012,
podle něhož ‚před skončením přípravného jednání předseda senátu poučí, s
výjimkou věcí uvedených v § 120 odst. 2, přítomné účastníky o tom, že ke
skutečnostem uvedeným a k důkazům označeným po skončení přípravného jednání,
popřípadě po uplynutí lhůty podle odstavce 4 věty druhé, může být přihlédnuto
jen za podmínek uvedených v § 118b odst. 1‘, a v ustanovení § 118b odst. 2
části věty druhé za středníkem o. s. ř. 31. 8. 2012, podle kterého ‚o tom, že
ve vztahu s novými účastníky, došlo-li k přistoupení dalšího účastníka nebo k
záměně účastníka, nastávají účinky tzv. koncentrace řízení skončením prvního
jednání, které bylo nařízeno po přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve
věci konalo, musí být účastníci poučeni v předvolání k tomuto jednání‘.
Z toho,
že zákon ‚mlčí‘ o poučovací povinnosti soudu ve vztahu k předpokladům, za nichž
nastává tzv. koncentrace řízení, a o jejích účincích při předvolávání účastníků
k přípravnému jednání nebo k prvnímu jednání nebo že tuto poučovací povinnost
‚nezmiňuje‘ v souvislosti se skončením prvního jednání, které bylo ve věci
nařízeno, popřípadě se skončením prvního jednání, které bylo nařízeno po
přistoupení nebo záměně účastníka a které se ve věci konalo, ovšem nelze
úspěšně dovozovat, že by soud byl povinen poskytnout účastníkům poučení jen v
případech uvedených v ustanovení § 114c odst. 5 o. s. ř. 31. 8. 2012 nebo v §
118b odst. 2 části věty druhé za středníkem o. s. ř. 31. 8. 2012. Dovolací soud
je přesvědčen, že zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů
účastníků a uplatnění principu právní jistoty ve věcech projednávaných a
rozhodovaných v občanském soudním řízení vyžadují, aby soud (též s přihlédnutím
k ustanovení § 5 o. s. ř. 31. 8. 2012) při plnění své poučovací povinnosti
postupoval shodně (stejně) ve všech případech, v nichž podle ustanovení § 118b
odst. 1 a 2 o. s. ř. 31. 8. 2012 nastává tzv. koncentrace řízení. Nemají-li být
tedy činěny zcela neodůvodněné rozdíly ve výkonu poučovací povinnosti soudu v
jednotlivých případech, v nichž dochází k tzv. koncentraci řízení podle
ustanovení § 118b odst. 1 a 2 o. s. ř. 31. 8. 2012, musí se poučení o tzv. koncentraci řízení a o jejích účincích vždy dostat účastníkům jak předem (v
předvolání k přípravnému jednání, k jednání nebo k dalšímu jednání), neboť
účastníkům je třeba dát s potřebným předstihem vědět o tom, do kdy mohou v
řízení splnit svou povinnost tvrzení a důkazní povinnost, aby se i z tohoto
hlediska mohli na jednání připravit, tak také při samotném úkonu (roku) soudu
(při přípravném jednání, při jednání nebo při dalším jednání), jehož skončením
tzv. koncentrace řízení nastane, neboť je (v zájmu právní jistoty a dalšího
‚předvídatelného‘ postupu řízení) nezbytné, aby účastníci vždy – i s
přihlédnutím k tomu, že doba, kdy nastane koncentrace řízení nemusí být vždy
snadno stanovitelná – bez pochybností věděli o tom, že řízení bude
zkoncentrováno a kdy k tomu dojde, a aby tomu mohli přizpůsobit svůj další
postup v řízení. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že tzv. koncentrace
řízení nenastává nejen – jak se uvádí v ustanovení § 118b odst. 3 o. s. ř. 31. 8. 2012 – tehdy, jestliže účastníci nebyli poučeni v případech uvedených v
ustanoveních § 118b odst. 2 části věty za středníkem a § 114c odst. 5 o. s. ř. 31. 8. 2012, ale vždy, jestliže účastníci nebyli o tzv. koncentraci řízení a o
jejích účincích poučeni jednak v předvolání k přípravnému jednání, k jednání
nebo k dalšímu jednání, jednak před skončením přípravného jednání, jednání nebo
dalšího jednání, má-li v této době nastat tzv. koncentrace řízení.“
V posuzovaném případě proběhlo nejdříve dne 24. 8. 2010 přípravné jednání, na
němž však účastníci nebyli v rozporu s uvedenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu poučeni o možnosti koncentrace řízení, a proto skončením přípravného
jednání, případně uplynutím dodatečné lhůty k tzv.
koncentraci řízení nedošlo. Následně dne 25. 1. 2011 proběhlo první jednání před soudem prvního stupně. K
tomuto jednání byli účastníci předvolání vzorem 024 o. s. ř., který obsahuje
poučení o tom, že skončením prvního jednání, případně uplynutím dodatečně
stanovené lhůty dojde k tzv. koncentraci řízení. V protokolu o jednání ze dne
25. 1. 2011 (č. l. 95) je v rámci dokazování uvedeno: „Účastníci poučeni podle
§ 118b a § 119a o. s. ř. Na to právní zástupce navrhuje, aby byl proveden důkaz
výslechy svědků, tak jak uvedl ve svém písemném návrhu. Návrh na provedení
výslechu svědků ke skutečnosti, která je v návrhu na jejich výslech ze dne 24. 9. uvedená se zamítá. Soud zamítá návrh 2., 3. žalovaného na ohledání na místě
samém.“ Následně bylo dokazování ukončeno a účastníkům byla dána možnost k
závěrečným řečem. Zástupce žalobců ve své závěrečné řeči uvedl: „Soud nerozhodl
správně, když nepřipustil změnu návrhu a výslech svědků, neboť jejich výslech
se měl vztahovat k zániku věcného břemene, toto do současné doby provedené
dokazování směřuje k tomu, že věcné břemeno, resp. dokazování by směřovalo k
tomu, že věcné břemeno by bylo vydrženo výkonem věcného břemena v dobré víře po
dobu delší než 10 let. Pokud se jedná o věcné břemeno, vzniklo ve stejném
rozsahu, tak jak zaniklo, a to vydržením. I když žaloba bude zřejmě zamítnuta,
požaduje náhradu nákladů řízení, které ve lhůtě 3 dnů soudu písemně dodá.“ Po
závěrečných řečech byl následně vyhlášen rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. Dovolací soud se neztotožňuje se závěry odvolacího soudu, který dovodil, že
nedošlo ke koncentraci řízení, neboť nemá být zřejmé, o čem byli účastníci
řízení poučeni. Jinými slovy řečeno, odvolací soud své rozhodnutí založil na
tom, že průkazem splnění poučovací povinnosti podle § 118b (o koncentraci
řízení) a § 119a odst. 1 (o naplnění podmínek tzv. neúplné apelace) občanského
soudního řádu není protokolace odkazující na tato zákonná ustanovení a jen z
tohoto důvodu nemohly účinky koncentrace řízení nastat. S tímto závěrem odvolacího soudu dovolací soud nesouhlasí. V první řadě je třeba vycházet z toho, že podle ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu je protokol o jednání, který obsahuje zákonem stanovené
náležitosti, veřejnou listinou podle § 134 o. s. ř., a proto není-li prokázán
opak, potvrzuje protokol o jednání pravdivost toho, co je v protokolu osvědčeno
nebo prokázáno [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 1998,
sp. zn. 20 Cdo 791/98 (publikované v časopise Soudní judikatura, 1999, č. 1,
str. 19), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo
407/2002 (uveřejněné pod č. C 2770 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“), nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 13. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 2737/2012 (dostupné na
www.nsoud.cz)]. Neméně důležitou skutečností je, že všichni účastníci řízení byli zastoupeni
advokátem, tedy právním profesionálem, který poskytuje svým klientům právní
služby.
Jelikož značná část agendy advokáta spočívá v zastupování účastníků
před soudem, lze po advokátech vyžadovat odpovídající znalost procesního práva. To se projevuje v rámci poučovací povinnosti nejen po stránce kvantitativní,
tedy že jen osoba advokátem nezastoupená má právo být více v civilním soudním
řízení poučována (§ 118a odst. 4 o. s. ř.), ale i po stránce kvalitativní, tedy
že lze předpokládat, že advokát poučení soudu porozumí. Ačkoliv je tato
skutečnost explicitně vyjádřena až v § 5 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanský zákoník, bez pochyby se požadavek profesionality uplatňoval již dříve. Význam poučovací povinnosti podle § 118b a § 119a o. s. ř. je chápán současným
občanským soudním řádem jako natolik významný aspekt civilního procesu, že o
účincích spojených s tzv. koncentrací řízení a neúplnou apelací musí být
účastník řízení poučen bez ohledu na své zastoupení. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 715/2002
(uveřejněném v časopise Soudní judikatura, 2003, pod pořadovým č. 76),
vysvětlil, že k řádné protokolaci poučení podle § 119a o. s. ř. postačuje,
poznamená-li se v protokole o jednání odkazem na § 119a o. s. ř., včetně údaje
o tom, zda a jak účastníci (jejich zástupci) na poučení reagovali [k těmto
závěrům se následně Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. května
2008, sp. zn. 22 Cdo 9862006, nebo rozsudku ze dne 15. září 2005, sp. zn. 30
Cdo 749/2005 (uveřejněných na www.nsoud.cz)]. Uvedené pak platí i pro poučení
podle ustanovení § 118b, když z dosavadní soudní praxe dovolací soudu vyplývá,
že dostačujícím poučením v režimu § 118b sice není "pouhý odkaz na koncentraci
řízení, jenž byl podle protokolu o jednání učiněn při jednání", jakkoliv z ní
však nevyplývá, že by nebylo dostačující poučení s protokolárním zachycením
odkazem na § 118b s reakcí účastníka na takové poučení [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011
(uveřejněný pod č. C 13 548 v Souboru). Dovolací soud v této souvislosti
zdůrazňuje, že je nutno odlišovat poučení podle § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. na
straně jedné a poučení podle § 118b o. s. ř. a § 119a odst. 1 o. s. ř. na
straně druhé. Poučení podle § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. je svým obsahem
adresnou výzvou účastníku k doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů,
jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení
povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní. Proto je v těchto případech nutné,
aby z protokolu o jednání bylo jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku
podle § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. i s poučením o následcích při nesplnění této
výzvy [k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu
2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011 (uveřejněný pod č. C 13 548 v Souboru) a jakým
způsobem účastník na tuto výzvu reagoval. Naproti tomu poučení podle § 118b a §
119a odst. 1 o. s. ř.
není adresnou výzvou účastníku k uvedení tvrzení nebo
důkazů, které doposud v řízení uvedeny nejsou, ale pouze obecným ohlášením
koncentrace řízení a neúplné apelace s informací o tom, kdy a za jakých
podmínek koncentrace řízení a neúplná apelace nastoupí. Na tuto výzvu účastník
žádným způsobem reagovat nemusí, nýbrž může, přičemž možnost reakce v těchto
případech mu musí být soudem umožněna s případnou reakcí účastníka na takové
poučení, což je obsaženo právě v protokolu o jednání. V posuzovaném případě podle protokolu o jednání byli účastníci poučeni podle §
118b a § 119a o. s. ř., přičemž tuto – byť stručnou – protokolaci nikdo v
průběhu celého řízení z hlediska obsahovaného nezpochybnil, ba naopak zástupce
žalobců na základě uvedeného poučení navrhl nové důkazy, tudíž lze uzavřít, že
k poučení podle uvedených ustanovení skutečně došlo. Ostatně advokát coby
právní profesionál je schopen dostatečně posoudit význam poučení, jakož i
zaprotokolované formulace „účastníci poučeni podle § 118b a § 119a o. s. ř.“ a
případně uplatnit námitky vůči obsahu protokolu, pokud by neodpovídal skutečně
poskytnutému poučení. Došlo-li k poučení v předvolání k jednání a k poučení i při jednání samotném o
tom, že skončením prvního jednání dojde k tzv. koncentraci řízení podle § 118b
o. s. ř., přičemž jednání ze dne 25. 1. 2011 bylo „prvním jednáním“ ve smyslu
výše uvedeného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, pak je nutno dovodit,
že k tomu, aby v posuzovaném případě nastala koncentrace řízení, nemůže
zabránit způsob poučení u jednání soudu prvního stupně dne 25. 1. 2011 a jeho
protokolace. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci tak byl
uplatněn právem. V další fázi řízení je tedy na odvolacím soudu, aby se věcí znovu řádně
zabýval. Pokud odvolací soud neshledá žádný jiný důvod, pro který by neměla
koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. nastat, bude na odvolacím soudu, aby
posoudil skutkový stav s přihlédnutím ke koncentraci řízení podle § 118b o. s. ř. Jinak řečeno ke skutkovým tvrzením či k důkazním návrhům, které byly učiněny
po koncentraci řízení, je možné přihlédnout jen za podmínek § 118b o. s. ř.,
přičemž tento postup je třeba řádně vysvětlit a odůvodnit. Dovolací soud v této
souvislosti pro úplnost dodává (aniž by jakkoliv předjímal, zda se daný postup
uplatní i v souzené věci), že podle právní úpravy koncentrace řízení dopadající
i do poměrů souzené věci nebylo-li účastníku řízení poskytnuto poučení podle §
118a odst. 1 – 3 o. s. ř. dříve, než nastala koncentrace řízení (ač se tak
objektivně mělo stát), nebrání ustanovení § 118b odst. 1 tomu, aby tyto
skutečnosti vylíčil, resp. aby označil důkazy potřebné k prokázání svých
skutkových tvrzení i poté, kdy koncentrace nastala [k tomu srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. března 2012, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011 (uveřejněný
pod č. 59/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Závěrem je třeba se zabývat procesním návrhem žalovaných. Žalovaní ve svém
dovolání navrhovali, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že
se žaloba zamítá.
Takový postup však může přicházet v úvahu jen zcela
výjimečně, neboť dovolací soud se v rámci dovolacího přezkumu omezuje na
nesprávné právní posouzení (srovnej § 241a odst. 1 o. s. ř.), případně na vady
řízení (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.). Usnesení odvolacího soudu, kterým se
ruší rozsudek soudu první stupně, proto nepůjde měnit za situace, kdy by
hrozilo, že účastníkům řízení bude odepřen přezkum zjištěného skutkového stavu
soudem I. stupně, což lze předpokládat u rušících důvodů uvedených v § 219a
odst. 1 o. s. ř., nebo za situace, když by hrozilo, že dovolací soud bude muset
alespoň implicite posuzovat zjištěný skutkový stav, jak by tomu beze sporu bylo
u změny usnesení odvolacího soudu založeného důvodem obsaženým § 219a odst. 2
o. s. ř. Taktéž není možné vyhovět požadavku žalovaných, aby jim dovolací soud bez
dalšího přiznal náhradu nákladů řízení podle § 143 o. s. ř. Podle § 151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne
soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí; u náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to
zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou. Není-li doposud zřejmé, který z účastníků bude ve věci úspěšný a který naopak
nikoliv, není možné o náhradě nákladů řízení podle § 142 a § 143 o. s. ř., jak
navrhují žalovaní, rozhodnout. Výrok o náhradě nákladů řízení je totiž v tomto
případě závislý na výroku ve věci samé. Jelikož usnesení odvolacího soudu spočívá ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. na
nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud je vysloveným
právním názorem dovolacího soudu vázán (srovnej § 243g odst. 1 věta první, část
věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (srovnej § 243g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda
senátu