30 Cdo 3494/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce: Evropský průmyslový holding, a.s., v likvidaci, identifikační číslo osoby: 25713558, se sídlem v Praze 1, Revoluční 762/13, zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 28, proti žalovaným 1) České národní bance, identifikační číslo osoby: 48136450 se sídlem Na Příkopě 28/864, 115 03 Praha 1, 2) Československé obchodní bance, a. s., identifikační číslo osoby: 00001350, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, a 3) České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 656.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 44/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2013, č. j. 53 Co 499/2012 – 137, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 4. 3. 2013, č. j. 53 Co 499/2012 – 137, ve výroku I. potvrdil rozsudek Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 16. 5. 2012, č. j. 18 C 44/2010-109, kterým byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba, aby žalovaní 1, 2 a 3 byli povinni společně a nerozdílně zaplatit částku 656.000.000,- Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 11. 8.
2008 do zaplacení, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobce se žalobou domáhal zaplacení žalované částky s tvrzením, že byl založen společností Finnex Group, a.s. Základním kapitálem, který byl zapsán v obchodním rejstříku, tj. zprvu 50.000.000,- Kč a následně 200.000.000,- Kč, žalobce nikdy nedisponoval. Společnost Finnex Praha, spol. s r.o., která byla obchodníkem s cennými papíry, v průběhu roku 1999 a 2000 rozprodávala portfolia akcií svých klientů a místo nich nakupovala výhradně akcie žalobce, které nebyly obchodovány na burze a byly bezcenné.
Žalobce spatřuje odpovědnost prvního žalovaného v postupu Komise pro cenné papíry, jejíž je první žalovaný právním nástupcem. Komise pro cenné papíry vykonávala státní dozor nad činností obchodníků s cennými papíry. Svou kontrolní funkci zanedbala, neboť kromě kontroly ze dne 25. 7. 2000, vedené z podnětu stěžovatele, jinou řádnou kontrolu neprováděla. Po provedené kontrole nepřijala odpovídající postihy a neuložila odstranění závadného stavu. Porušení povinnosti vedlo ke vzniku majetkové újmy klientů společnosti Finnex Praha, spol.
s r. o. Při řádném výkonu kontrolní funkce ze strany prvního žalovaného by nedošlo k prohlášení konkurzu na její majetek. Odpovědnost druhého žalovaného má být dána z důvodu, že druhý žalovaný je právním nástupcem Investiční a Poštovní banky, a. s., která vystavila potvrzení o složení základního kapitálu žalobce, ačkoliv základní kapitál nebyl složen. Investiční a Poštovní banka, a. s. měla vědět, odkud pocházejí peníze, které byly připisovány na účet vedený druhým žalovaným, a kam jsou tyto peníze zhruba po deseti minutách opět odesílány.
Druhý žalovaný rovněž měl vědět, že v době vystavení potvrzení o složení peněz tyto peníze již čtyři dny nejsou na účtu, a porušil zákonnou povinnost uchovat základní kapitál do doby zápisu v obchodním rejstříku ve smyslu ust. § 204 odst. 2 obchodního zákoníku. Odpovědnost třetího žalovaného je založena nesprávným úředním postupem rejstříkového soudu. Došlo k zápisu žalobce do obchodního rejstříku, ačkoliv společnost neměla složen základní kapitál. Rovněž zvýšení základního kapitálu bylo fiktivní.
Obchodní rejstřík neměl při zápisu společnosti k dispozici pravdivé dokumenty a postupoval v rozporu s ust. § 175 obchodního zákoníku, když si je nevyžádal. Škoda vzniklá žalobci spočívá ve zmenšení jeho majetku, jejíž výši žalobce dovozuje ze závěru posudku zpracovaného Ing. Ježkem. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z dokazování soudu prvního stupně vyplývala zjištění, že Investiční a Poštovní banka, a. s. dne 22. 6. 1999 potvrdila, že dne 18. 6. 1999 byly na účet žalobce poukázány společností Finnex Group, a.
s. částky v celkové výši 150.000.000,- Kč. V žalobcem předloženém znaleckém posudku Ing. Tomáše Ježka ze dne 20. 6. 2008 je uvedeno, že Finnex Praha, spol. s r. o. měl s klienty uzavřenu smlouvu o správě portfolia cenných papírů. Finnex Praha, spol. s r.o.
portfolio cenných papírů svých klientů obchodovaných na Burze cenných papírů vyměnil za akcie žalobce, které však byly zcela bezcenné. Škoda, která skupině klientů Finnex Praha, spol. s r.o. vznikla výměnou akcií za akcie žalobce, byla znalcem stanovena na částku 486.898.288,- Kč. Škodu ostatních klientů Finnex Praha, spol. s r.o., kteří se stali akcionáři žalobce z vlastního rozhodnutí, znalec určil ve výši 169.101.712,- Kč. Ze znaleckého posudku vypracovaného v trestní věci Ing. Janem Žiačikem soud prvního stupně zjistil, že podle zápisu v obchodním rejstříku byla částka 50.000.000,- Kč složena na účet č. 133992648/510, který byl veden u Investiční a Poštovní banky, a.s.
Ještě před zápisem do obchodního rejstříku, v den splacení, byla celá částka přeúčtována na účet č. 378 jako poskytnutí zálohy na nákup cenných papírů. Mezi účty se přesouvalo 45.000.000,- Kč, které přišly na účet akciové společnosti Finnex Group, a. s. a následně byly poukázány zpět. Dále bylo zjištěno, že Komise pro cenné papíry uskutečnila dne 25. 7. 2000 kontrolu Finnex Praha, spol s r.o., přičemž zjistila porušení zákonných povinností a vydala předběžné opatření, kterým společnosti uložila nepokračovat v činnosti a neuzavírat další smlouvy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že odvozoval-li žalobce výši škody ze znaleckého posudku Ing. Ježka, ve kterém je ovšem hovořeno o škodě klientů společnosti Finex Praha, spol. s r. o. v důsledku jednání společnosti Finex Praha, spol. s r. o., a žalobce ani po poučení soudu prvního stupně jiný vznik škody netvrdil, nebylo žalobní žádosti možné vyhovět. V poměrech souzené věci nelze aplikovat závěry uvedené v rozhodnutích Ústavního soudu, která žalobce označil v odvolání. Neprokázal-li žalobce vznik škody, nejsou přiléhavé úvahy o nedostatku zproštění se odpovědnosti žalovaných a bylo rovněž nadbytečným zabývat se dalšími okolnostmi věci.
Odvolací soud tudíž nepřezkoumával další úvahy soudu prvního stupně a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím, jímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a namítá
nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel předně uvádí, že z jeho strany nebylo tvrzeno a prokazováno, že ke škodě došlo na majetku třetích osob. Dovolatel v řízení tvrdil, že škoda vznikla přímo jemu, a totéž je konstatováno též ve znaleckém posudku Ing. Tomáše Ježka, který byl přiložen k žalobě. Primárním poškozeným byl dovolatel, a to z důvodu, že mu nebyl složen základní kapitál. Jednotliví akcionáři byli poškozeni až následně, a to v okamžiku, kdy obdrželi za své bonitní cenné papíry bezcenné akcie žalobce.
Bezcennost těchto akcií však způsobili svým jednáním žalovaní. Odvolací soud věc posoudil nesprávně, když dospěl k názoru, že škoda vznikla až ve sféře třetích osob, akcionářů. Dovolatel dále uvádí, že je škoda definována jako hodnota čistého obchodního majetku žalobce s tím, že její vyčíslení bylo provedeno znaleckým posudkem. O tom, že došlo ke vzniku na majetku dovolatele, nemůže být pochyb. Lze přezkoumat pouze výši této škody. Dovolatel popisuje, jakým způsobem se jednotliví žalovaní měli dopustit jednání, které zakládá jejich odpovědnost za škodu dovolateli vzniklou.
První žalovaný, resp. Komise pro cenné papíry, nedostál své kontrolní a dozorové funkci, ke které je povinen. Druhý žalovaný porušil svou právní povinnost, když umožnil disponovat se splacenými vklady před okamžikem zápisu zvýšení základního kapitálu do obchodního rejstříku. Třetí žalovaný porušil právní povinnosti tak, že provedl zápis společnosti (dovolatele), případně zvýšení jeho základního kapitálu, aniž by měl osvědčeny veškeré skutečnosti, které zákon pro takový zápis požaduje. Podstata nesprávného právního názoru však dle názoru dovolatele spočívá v posouzení otázky, kdo je poškozeným.
Dovolatel uvádí, že zákon poškozeným chápe osobu, která utrpí újmu spočívající ve zmenšení majetkového stavu a reprezentující majetkové hodnoty, které by bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci do předešlého stavu jako újmu vlastní, tedy na svém majetku a pociťuje ji tedy jako škodu. K dovolání se vyjádřil druhý žalovaný tak, že nesouhlasí se skutečnostmi uvedenými v dovolání. Dovolatelem je pouze opakováno to, co již tvrdil v předchozím průběhu řízení, přičemž vše již bylo řádně vyvráceno.
Ohledně vzniku škody soudy řádně zdůvodnily, proč žalobci nemohla vzniknout škoda. Mimo jiné i dovolatelem předložený znalecký posudek uvádí, že škoda nevznikla žalobci, ale klientům společnosti Finnex Praha, a.s. Pokud dovolatel nepředložil žádná další tvrzení a důkazy než tento znalecký posudek, musela být žaloba zamítnuta. K porušení povinnosti ze strany žalovaných nemohlo dojít, neboť příslušný zákon, tj. ust. § 204 odst. 2 obchodního zákoníku, jim tvrzenou povinnost v rozhodné době neukládal.
Druhý žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání zamítnout. Nejvyšší soud, jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č.
293/2013
Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání též splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dle ust. § 237 o.s.ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění), přičemž o mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry (vizte např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách, www.nsoud.cz).
Důvodem, pro který je dovolání nepřípustné, je absence vyjádření otázky hmotného nebo procesního práva, na vyřešení které by napadené rozhodnutí záviselo. Napadené rozhodnutí závisí na závěru, že dovolatel neunesl břemena týkající se existence škody. K dovolatelovým námitkám, kterými mají být rozporovány závěry soudů ohledně ostatních znaků skutkové podstaty právní normy, tedy nelze přihlížet. Uvedený závěr se týká zejména části dovolání věnované opakování argumentace vztahující se k existenci protiprávního jednání či nesprávného úředního postupu.
Patří rovněž připomenout, že pakliže dovolatel dovozuje přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014).
Tomuto požadavku dovolatel nevyhověl, neboť ve svém dovolání poukázal pouze na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 29 Odo 1173/2003, které se vztahuje k povinnostem doložit splacení základního kapitálu na zvláštní účet ve smyslu § 109 odst. 3 v návaznosti na ustanovení § 163a odst. 4 z. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. Uvedený judikát by mohl být přiléhavý toliko při posouzení existence protiprávního jednání či nesprávného úředního postupu, nikoliv ovšem škody. Judikát je na danou věc rovněž nepřiléhavý, neboť se týká výkladu ustanovení obchodního zákoníku ve znění od 1.
1.
2001, přičemž k závadnému jednání žalovaných mělo dojít před tímto datem. Namítá-li dále dovolatel, že podstata nesprávného právního názoru spočívá v posouzení toho, kdo je poškozeným, ani touto otázkou nemůže být přípustnost dovolání založena. Nevzniká pochyb, že soudy ve věci rozhodovaly o tvrzeném nároku dovolatele. V části odůvodnění, v níž se odvolací soud vyjadřuje k možné škodě vznikající klientům společnosti Finnex Praha, spol. s r.o., tedy akcionářům dovolatele, uvádí zde odvolací soud zcela evidentně pouze zjištění ze znaleckého posudku Ing.
Tomáše Ježka. Nejedná se tedy o hodnocení věci samé provedené soudem, jak se zřejmě domnívá dovolatel. Co se týká škody, uvádí dovolatel pouze tolik, že byl primárním poškozeným, a to s ohledem na nesložení (přesněji zřejmě „z důvodu nesplacení“) základního kapitálu, což měl žalobce uvádět v žalobě, ve všech podáních, a rovněž to plyne z posudku Ing. Ježka. Dovolací soud v této souvislosti rekapituluje, že dovolatel nejprve v žalobě vůbec nespecifikoval, v čem by jeho škoda měla spočívat. Následně, v upřesnění žaloby ze dne 8.
9. 2009, bylo uvedeno, že vznik škody je vázán na porušení zákonné povinnosti žalovaných a že výše škody je dána znaleckým posudkem Ing. Ježka. K výzvě soudu učiněné při jednání ze dne 16. 5. 2012 dovolatel sdělil, že ke vzniku majetkové újmy došlo tak, že byl zapsán základní kapitál 50.000.000,- Kč a ten byl navýšen na 200.000.000,- Kč. Tvrzení v dovolání, kdy je škoda dovozována z nesložení (nesplacení) základního kapitálu, je odlišné od tvrzení před soudem prvního stupně, že škoda vznikla nesprávným zápisem základního kapitálu.
S ohledem na ust. § 241a odst. 6 o. s. ř. dovolací soud k novým tvrzením nepřihlíží. Ohledně tvrzení škody před soudem prvního stupně je třeba poukázat na judikatorní východisko, že sama existence zápisu nesprávné výše základního kapitálu škodu nepředstavuje. K charakteru základního kapitálu se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 223/2010, kdy uvedl: „(…) je dána obecná charakteristika základního kapitálu jako fixního číselného údaje, který automaticky nepodléhá změnám v závislosti na tom, jak se mění majetkové poměry ve společnosti, tato číselná hodnota tedy nepředstavuje žádný konkrétní majetek.“ Jelikož základní kapitál nepředstavuje konkrétní majetek, nelze porovnávat základní kapitál s majetkem zapisovaného subjektu a následně rozdíl označit za škodu.
Domnívá-li se dovolatel, že mu škoda vznikla samotným zápisem základního kapitálu do obchodního rejstříku, je jeho názor právním omylem. I kdyby byla prokázána veškerá žalobní tvrzení dovolatelem včas v řízení uplatněná, nemohl by dovolatelem tvrzeným a případně prokázaným skutečnostem svědčit podle hmotného práva nárok. Uplatněnému žalobnímu návrhu nebylo možné vyhovět, a to aniž by bylo třeba provádět dokázování. Jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným, dovolací soud jej podle § 243c odst. 1 o.s.
ř. odmítl. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.