30 Cdo 3498/2024-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce Spolek 2020, z.s., IČO 08524777, se sídlem v Brně, Nové sady 988/2, zastoupeného Mgr. Bc. Petrem Dostálem, advokátem se sídlem v Olomouci, Za Poštou 416/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Prahy 7, se sídlem v Praze 19, Vrchlabská 28/17, o zaplacení 530 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 137/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2023, č. j. 43 C 137/2020-159, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 68 Co 100/2023-253, t a k t o:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 1. 2023, č. j. 43 C 137/2020-159, se zastavuje. II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2024, č. j. 68 Co 100/2023-253, se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se domáhal náhrady škody v původní výši 975 000 Kč na základě nezákonného usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 4. 2009, č. j. 12 Nc 3899/2009-5, o nařízení exekuce proti povinnému J. Z. (dále jen „povinný“). Exekuce byla k návrhu povinného zastavena usnesením exekučního soudu ze dne 17. 9. 2018 z důvodu absolutní neplatnosti exekučního titulu v podobě rozhodčího nálezu. Škoda představovala rozdíl mezi cenou nemovitostí povinného stanovenou v exekučním řízení a cenou, za kterou byly tyto nemovitosti v předmětném exekučním řízení vydraženy na základě usnesení o příklepu ze dne 23. 3. 2018, č.j. 101 Ex 683/09-14. Nárok na náhradu škody uplatnil povinný u žalované, k jeho projednání ke dni podání žaloby nedošlo. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 14. 8. 2020 postoupil povinný pohledávku za žalovanou na žalobce. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce svůj nárok co do částky 445 000 Kč zpět, a naopak jej rozšířil o příslušenství ze žalované částky.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 1. 2023, č. j. 43 C 137/2020-159, žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 530 000 Kč a zákonný úrok z prodlení od 23. 3. 2018 do zaplacení, zamítl (výrok I), uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok II) a uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 800 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 5. 2023, č. j. 68 Co 100/2023-173, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé
a ve výroku II o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou potvrdil, ve výroku III o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované změnil tak, že výše náhrady činí 1 500 Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč a uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 300 Kč.
4. Rozsudkem ze dne 27. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 3215/2023-212, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2023, č. j. 68 Co 100/2023-173, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
5. Napadeným rozsudkem ze dne 5. 9. 2024, č. j. 68 Co 100/2023-253, Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a ve výroku II o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou potvrdil, ve výroku III o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované změnil tak, že výše náhrady činí 1 500 Kč, jinak i v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 68 Co 100/2023-253, napadl žalobce včasným dovoláním, a to v celém rozsahu obou těchto rozhodnutí.
7. Nejvyšší soud posoudil předmětné dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
8. V posuzované věci žalobce dovoláním napadl nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale též rozhodnutí soudu prvního stupně (viz celá část V. dovolání), které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
9. Dovolání do celého rozsahu rozsudku odvolacího soudu pak Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné.
10. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části týkající se náhrady nákladů řízení a proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu je vadné, neboť dovolatel ve vztahu k nim nevymezuje žádný dovolací důvod (§ 241a odst. 2 o. s. ř.).
11. Co se týče napadeného výroku I rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, žalobce v podaném dovolání označuje jedinou právní otázku (viz část II. odst. 2 dovolání), a to ke kterému okamžiku se posuzuje efektivnost procesního prostředku nápravy, jehož využití pro přiznání nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutí podmiňuje ust. § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), aniž by však k této otázce vymezil předpoklad přípustnosti dle § 237 o. s. ř.
12. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (jak to žalobce učinil v části I. odst. 5 dovolání), aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
13. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně, zatímco žalobce tak činí souhrnně pro celý obsah dovolání. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
14. Ve zbývajícím obsahu je pak dovolání kritikou napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by z ní bylo patrno, pro které otázky, s výjimkou otázky vypořádané Nejvyšším soudem v odst. 11 tohoto usnesení, má být dovolání připuštěno. Absence dovolacího důvodu a v důsledku toho i vymezení podmínek přípustnosti jako podstatných náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) vede nutně k závěru o vadnosti dovolání, která znemožnila Nejvyššímu soudu k obsahu dovolání i v dalším rozsahu přihlédnout.
15. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání do rozsudku odvolacího soudu ze dne 5. 9. 2024, č. j. 68 Co 100/2023-253, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
16. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 1. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu