30 Cdo 3503/2020-262
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Pavla Simona a JUDr. Tomáše Pirka v právní věci žalobkyně V. K., nar. XY,
bytem XY, zastoupené Mgr. Martinem Prosserem, advokátem se sídlem v Praze 5,
Matoušova 515/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, zastoupené Úřadem pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 15
153 450 Kč a peněžitý důchod, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
18 C 24/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 13. 11. 2019, č. j. 62 Co 290/2019-184, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 62 Co 290/2019-184,
a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 4. 2019, č. j. 18 C
24/2017-161, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu
řízení.
1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 15 000
000 Kč jakožto odškodnění za nemajetkovou újmu a náhrady škody 153 450 Kč,
která představuje výživné za období od 28. 1. 2016 do 27. 1. 2017 a dále
vyplácení peněžitého důchodu za období od 27. 1. 2017 do 11. 1. 2021 ve výši 14
492,50 Kč měsíčně, od 12. 1. 2021 do 11. 1. 2026 ve výši 16 197,50 Kč měsíčně,
od 12. 2. 2026 do 11. 1. 2029 ve výši 18 755 Kč měsíčně, od 12. 2. 2029 do 11.
1. 2030 ve výši 21 312,50 Kč měsíčně, od 12. 2. 2030 do 11. 1. 2038 ve výši 21
312,50 Kč měsíčně. Nemajetková újma a škoda žalobkyni vznikla úmrtím jejího
otce P. K., ke kterému došlo v důsledku nesprávného úředního postupu
policejního orgánu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
10. 4. 2019, č. j. 18 C 24/2017-161, zamítl žalobu o zaplacení 15 153 450 Kč
(výrok I, představující nárok o odškodnění nemajetkové újmy a náhradu
výživného), dále zamítl žalobu na výše vymezené vyplácení výživného (výrok II)
a rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně na základě jím provedeného dokazování dospěl ke
skutkovému závěru, podle něhož dne 28. 1. 2016 došlo při realizaci případu
policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl.
m. Prahy, Obvodního ředitelství Praha II, Služby kriminální policie a
vyšetřování, k zadržení P. K., který byl umístěn v cele u tohoto policejního
orgánu v Nádražní ulici v Praze 5. Téhož dne po 20:00 hodině došlo k úmrtí
zadrženého. Tělo bylo nalezeno po 20:24 hodin bez známek života, zadržený byl
oběšený na mříži policejní cely. Danou věcí se zabývala Generální inspekce
bezpečnostních sborů, která prošetřovala podezření ze spáchání přečinu porušení
povinnosti strážní služby dle § 389 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se mohl dopustit neustanovený
policista porušením čl. 7 závazného pokynu policejního prezidenta č. 159/2009
ze dne 2. 12. 2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách.
Žalobkyně byla blízkou osobou, dcerou, zemřelého P. K..
4. V rovině právního posouzení soud prvního stupně na věc aplikoval
zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve
znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“ nebo „zák. č. 82/1998 Sb.“. Dospěl
k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když vrchní inspektor
nadpraporčík M. Š. a komisař nadporučík J. Z., byli v souvislosti s
prošetřováním okolností úmrtí P. K. rozhodnutím ředitele Obvodního ředitelství
policie Praha II uznáni vinnými ze spáchání kázeňského přestupku.
5. Nebylo však možné podle soudu prvního stupně uzavřít, že by prokázaný
nesprávný úřední postup byl takovou příčinou, bez jejíž existence by nevznikl
škodný následek, protože k úmrtí zadržené osoby vedlo rozhodnutí této osoby,
které je zásadní příčinou, přičemž i při dodržení povinnosti zkontrolovat
zadrženou osobu jednou za hodinu, by byl podezřelému poskytnut dostatek času na
realizaci sebepoškozujícího záměru. Také uvedl, že není v silách policie
zabránit jakémukoliv sebepoškozujícímu jednání. Umístění zadržené osoby do
místnosti jiné, než je cela dle pokynu policejního prezidenta, avšak materiálně
naplňující parametry cely (zamřížovaná uzamykatelná místnost, podlaha obložena
dlažbou, vykachlíkované stěny, železná lavice s dřevěným povrchem pevně
připevněná k podlaze, v nedávné minulosti sloužila jako policejní cela), pak
nemohlo mít na úmrtí osoby žádný vliv. Soud má za to, že příčinná souvislost by
nebyla dána ani v případě, že by soud shledal nesprávný úřední postup ve
skutečnosti, že podezřelému byla ponechána mikina se všitou tkaničkou v kapuci.
P. K. byl zadržen v souladu se zákonem, ze zákonných důvodů, z jeho chování
popsaného v protokolech ze dne 28. 1. 2016 a z jeho vyšetření, nelze dovodit,
že policie mohla vědět o riziku násilného chování vůči sobě samému.
6. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil
7. Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování upřesnil soudem
prvního stupně jinak správně a dostatečně zjištěný skutkový stav s následujícím
relevantním skutkovým závěrem: dne 28. 1. 2016 v 10:52 hodin byl po předchozím
písemném souhlasu státního zástupce policejním orgánem zadržen P. K., jako
podezřelý ze spáchání zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4
písm. c) tr. zákoníku, zločinu poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného
zařízení podle § 276 odst. 1, odst. 2 písm. b), písm. c) tr. zákoníku a přečinu
poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Ve 13:50 hodin
byl P. K. vyšetřen lékařem se závěrem, že je schopen policejních úkonů a
umístění v cele. Od 15:02 hodin do 16:32 hodin P. K. ve věci vypovídal, ke
spáchání trestné činnosti se doznal, uvedl, že celé věci lituje a chtěl by
nahradit vzniklou škodu. Od 18:45 hodin do 19:10 hodin byl P. K. snímán
policejním orgánem pachový vzorek. Po 20:00 hodině došlo v policejní cele k
úmrtí P. K. oběšením na tkaničce od mikiny. Z. B., matka P. K., vypověděla, že
syna viděla naposledy ráno dne 28. 1. 2016, byl psychicky zdráv, nikdy v
minulosti se na psychiatrii neléčil, nebral žádné léky ani drogy, alkohol
nepil, byl psychicky naprosto v pořádku, plánoval budoucnost. Komisař
nadporučík J. Z., a vrchní inspektor nadpraporčík M. Š., příslušníci Policie
ČR, byli dne 30. 8. 2016 uznáni vinnými ze spáchání kázeňského přestupku tím,
že z nedbalosti v průběhu realizace trestní věci po zadržení podezřelého P. K.
1) při osobní prohlídce zadrženého před jeho umístěním do cely neodebrali
zadrženému mikinu s tkaničkou na stahování v kapuci, 2) neurčili odpovědnou
osobu za střežení zadrženého nejpozději v době od 19:15 hodin a 3) umístili
zadrženého do cely označené jako „B209“.
8. Po právní stránce měl odvolací soud za správné hodnocení soudu
prvního stupně, vycházel z toho, že příslušníci policejního orgánu J. Z.. a M.
Š., se dopustili nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první
OdpŠk spočívajícího v porušení § 29 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, čl. 16 odst. 2 a 4 Závazného pokynu policejního prezidenta č.
159/2009, o eskortách, střežení osob a o policejních celách (dále jen „závazný
pokyn“), čl. 10 odst. 2 závazného pokynu a Pokynu ředitele Obvodního
ředitelství policie Praha II č. 144/2012. Nesprávnost zvoleného úředního
postupu vyplývá z rozhodnutí ředitele Obvodního ředitelství policie Praha II ve
věcech kázeňských ze dne 30. 8. 2016 číslo 451, 452/2016.
9. Odvolací soud měl shodně se soudem prvního stupně za to, že nelze
bez jakýchkoliv pochybností uzavřít, že nebýt nesprávného úředního postupu
policistů, nedošlo by ke škodní události v podobě smrti zadržené osoby a tím ke
vzniku újmy na straně žalobkyně. P. K. byl podezřelý ze spáchání majetkové
trestné činnosti, po svém zadržení spolupracoval s příslušníky Policie ČR, k
trestné činnosti se doznal, vyjádřil nad svým jednáním lítost a snahu nahradit
způsobenou škodu. Osobám blízkým, příslušníkům Policie ČR i lékaři se jevil
jako osoba psychicky zdravá, způsobilá policejních úkonů a umístění v cele.
Žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by měl být nad P. K. zvýšen dohled či
prováděna nepřetržitá kontrola. Policisté, byť se dopustili výše uvedených
pochybení, nemohli předpokládat jakýkoliv sebepoškozující záměr zadrženého,
kterému by měli zabránit. I v případě, že by policisté při zadržení, následném
umístění zadrženého do řádné cely a řádném provádění jeho další ostrahy
dodrželi všechny povinnosti stanovené jim obecně závaznými i interními
předpisy, tak i tak by sebepoškozujícímu chování zadrženého nebylo možno
zabránit. Lze například uvažovat o tom, že zadržená osoba by si mohla zhotovit
škrtidlo, které by použil k oběšení, z jiných částí oděvu v případě, že by jí
mikina obsahující kapuci s tkaničkou byla odebrána, a to i tehdy, pokud by mu
jí bylo poskytnuto oblečení „erární“ Policií ČR.
10. Odvolací soud proto považoval za správný závěr soudu prvního stupně
o tom, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a škodou není
dána a za tohoto stavu žalovaná za žalobkyní požadovanou škodu neodpovídá.
Provedení dalších navržených důkazů, zejména k otázce výše škody, by již bylo
za tohoto stavu nadbytečné a v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení, neboť
není dán základ nároku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu
dovoláním, v němž především položila otázku, zda je dána příčinná souvislost
mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, pokud Policie ČR při
zadržení prokazatelně poruší celou řadu zákonných i vnitřních předpisů, a
dokonce ponechá zadrženému část oděvu s tkaničkou, která pak zadrženému
poslouží jako škrtidlo při oběšení. V této souvislosti zdůraznila, že Evropský
soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) judikuje, že osoby ve vazbě a výkonu
trestu odnětí svobody jsou ve snadno ovlivnitelném postavení, a že státní
orgány mají povinnost je chránit. Rovněž poukázala na závěry uvedené v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, ve kterém byl
vysloven názor, že nesprávný úřední postup orgánů Policie ČR spočívající v tom,
že dne 24. 11. 1993 na hraničním přechodu Starý Hrozenkov nebyla provedena
lustrace odcizeného vozidla žalobce v pátracím systému Interpolu České
republiky, zakládal odpovědnost za škodu nejen ve vztahu k odcizenému vozidlu,
ale i k věcem, které by se ve vozidle nacházely.
12. Žalobkyně dále v dovolání položila otázku, zda je soud oprávněn sám
si učinit závěry o tom, co, resp. jaká věc či část oděvu, může posloužit jako
škrtidlo, když podle jejího názoru se jedná o otázku odbornou, na kterou je
oprávněn odpovědět pouze znalec.
13. Žalobkyně rovněž v dovolání předestřela otázky [v dovolání označené
písmeny b) až d)], v jakém rozsahu je Policie ČR povinna ochránit zadrženou
osobu před újmou na zdraví, zda je Policie ČR povinna učinit vše pro to, aby
znemožnila zadrženému sebepoškození, zda má v rámci prevence předpokládat u
zadržené osoby možnost sebepoškození a zda odpovídá stát za škodu i v případě,
že byl P. K. umístěn do cely, která nesplňuje formální ani materiální požadavky
na celu.
14. Žalobkyně též namítala, že postupem soudu prvního stupně, který
neprovedl jí navrhované důkazy, došlo k porušení jejích ústavně zaručených
práv, zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“) a čl. 95 Ústavy.
15. Žalobkyně proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
16. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání namítala, že dovolání
žalobkyně nesplňuje náležitosti § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a proto by
dovolání mělo být jako nepřípustné odmítnuto. Dále žalobkyně považovala námitky
žalobkyně za nedůvodné a pro případ, že by dovolání nebylo jako nepřípustné
odmítnuto, navrhla jeho zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání (i jeho doplnění) bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení dle § 241 odst. 1 o. s. ř.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Ve vztahu k žalobkyní položené otázce, zda je soud oprávněn učinit
si sám závěr o tom, jaká věc či část oděvu může zadrženému posloužit jako
škrtidlo, posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §
241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně náležitě nevymezila, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
22. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k
projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.,
aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe
se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013,
nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
23. Na vyřešení v dovolání formulovaných otázek pod body b) až d)
rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí, a proto nemohou založit
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Za situace, kdy odvolací soud
kvalifikoval postup policistů jako nesprávný úřední postup, by se ani odlišné
vyřešení takto předestřených otázek nemohlo v poměrech žalobkyně nijak
příznivěji projevit, což činí její dovolání v tomu odpovídajícím rozsahu
nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29
Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, a obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30
Cdo 5005/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. IV. ÚS 667/18).
24. Dovolání je přípustné pro posouzení žalobkyní položené otázky
týkající se posouzení existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním
postupem Policie ČR a vznikem újmy sebepoškozením zadržené osoby. Jedná se o
otázku, při jejímž řešení se soudy odchýlily od řešení přijatého v rozhodnutí
dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
25. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami namítanými
žalobkyní, a to neprovedení veškerých jí navrhovaných důkazů, čímž měla být
žalobkyně zkrácena na jejích ústavně zaručených právech. Podle dovolacího soudu
však soudy nemají povinnosti provést všechny důkazy, které účastník řízení
navrhne, pokud jejich neprovedení odůvodní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS
1529/15, nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94), což
odvolací soud v posuzované věci učinil. Jiné vady řízení dovolací soud
neshledal.
26. Dovolání je důvodné.
27. Podle článku 2 odst. 1 věty prvé Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) je právo každého na život chráněno
zákonem. Tento článek Úmluvy státům ukládá nejen povinnost zabránit úmyslnému
nebo protiprávnímu zbavení života, ale rovněž povinnost přijmout vhodná
opatření k ochraně životů, které podléhají jejich pravomoci (srov. rozsudek
ESLP ze dne 28. 10. 1998, ve věci Osman proti Spojenému království, stížnost č.
23452/94).
28. Podle § 29 odst. 1 zák. č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky
(dále jen „zákon o policii“) před umístěním osoby do cely je policista oprávněn
přesvědčit se, zda tato osoba u sebe nemá zbraň nebo jinou věc způsobilou
ohrozit život anebo zdraví a takovou věc odebrat. Za tímto účelem je oprávněn
provést prohlídku osoby. Je-li věcí podle věty první zdravotní pomůcka, jejíž
odnětí způsobuje psychickou nebo fyzickou újmu, musí být pro odebrání zvláštní
důvod.
29. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
30. Zákon č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez
ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá dle § 5 písm. b)
OdpŠk současné splnění třech předpokladů: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik
škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení
bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění
některé z nich.
31. Nejvyšší soud již shodnou právní otázku na základě shodného
skutkového stavu posuzoval k žalobě matky nynější žalobkyně, přičemž v rozsudku
ze dne 10. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 883/2021, dospěl na základě tam citované
prejudikatury a právní literatury k závěru, že „soudy obecně aplikovaná teorie
adekvátní příčinné souvislosti je v některých případech – a nejinak tomu bude i
v poměrech právě projednávané věci - doplněna tzv. teorií ochranného účelu
normy. Jde o institut stojící na hranici mezi protiprávností (nesprávným
úředním postupem či nezákonným rozhodnutím) a kauzálním nexem, který vymezuje
rozsah odpovědnosti škůdce za újmu. Nejde však o nástroj pro vymezení
konkrétního rozsahu náhrady újmy, kterou je škůdce povinen uhradit. Ochranný
účel normy pouze stanovuje, kterým poškozeným a na jakých jejich porušených
právech má škůdce újmu nahradit. Právo na zdraví a život je absolutním právem,
na jehož ochranu se bezpochyby vztahuje institut ochranné normy a jejího
ochranného účelu. Ochrannou normou se přitom rozumí každá právní norma, která
má sloužit k ochraně zájmů určité osoby. Těmito normami jsou i bezpochyby
odvolacím soudem aplikované předpisy určené ke zvýšené ochraně osob, jejichž
osobní svoboda byla v souvislosti s jejich zadržením omezena.
32. Na základě zjištěného skutkového stavu, jehož správnost nepodléhá
dovolacímu přezkumu (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je nutno uzavřít, že
bezprostřední příčinou vzniku škody bylo vlastní (volní) rozhodnutí P. K.
spáchat sebevraždu. Bylo prokázáno, že zadržený P. K. byl zdráv, nikdy v
minulosti se neléčil na psychiatrii, nebral léky ani drogy, nepil alkohol,
plánoval budoucnost. Zasahující policisté byli uznáni vinnými ze spáchání
kázeňského přestupku tím, že z nedbalosti v průběhu realizace trestní věci po
zadržení podezřelého P. K. 1) při osobní prohlídce a před jeho umístěním do
cely mu neodebrali mikinu s integrovanou (pevně všitou) tkaničkou na stahování
v kapuci, 2) neurčili odpovědnou osobu za střežení zadrženého nejpozději v době
od 19:15 hodin a 3) umístili zadrženého do cely označené jako „B209“. Na
základě těchto zjištění odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalované
došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk
spočívajícího v porušení § 29 odst. 1 zákona o policii, čl. 16 odst. 2 a 4
závazného pokynu, čl. 10 odst. 2 závazného pokynu a Pokynu ředitele Obvodního
ředitelství policie Praha II č. 144/2012. Je nutno zdůraznit, že sebevražedný
záměr, tedy rozhodnutí P. K. spáchat sebevraždu, byl bezprostřední příčinou
jeho úmrtí, bez něhož by ke vzniku újmy nedošlo. K dokonání sebevražedného
úmyslu P. K. však došlo po jeho zadržení policisty, kteří, v rozporu s výše
citovanými právními předpisy, zadrženému P. K. neodebrali mikinu s tkaničkou,
čímž došlo k jednoznačnému porušení norem sloužících k ochraně života a zdraví
zadržených osob.
33. Podle rozsudku ESLP ze dne 16. 2. 2012, ve věci Eremiášová a Pechová
proti České republice, stížnost č. 23944/04, povinnost chránit zdraví a pohodu
zadržených osob v sobě jednoznačně zahrnuje povinnost přijmout přiměřená
opatření k ochraně těchto osob před sebepoškozením. V řízení bylo prokázáno, že
policisté právě opatření přijatá k ochraně zdraví a života zadrženého P. K.
porušili, odvolací soud však bez provedení jakéhokoliv dalšího dokazování
dospěl k závěru, že zadržený P. K. mohl dokonat svůj sebevražedný čin i
prostřednictvím jiné části svého oděvu či dokonce jiným způsobem. Pokud v daném
případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu policistů spočívajícím v porušení
ochranné normy přijaté k ochraně života a zdraví zadržených osob, pak v
případě, že v navazujícím řízení nebude žalovanou spolehlivě prokázáno, že by
zadržený P. K. spáchal sebevraždu i přes dodržení citovaných povinností
policistů (odebrání mikiny a provádění kontrol ve stanovených časových
intervalech), bude podmínka naplnění příčinné souvislosti mezi nesprávným
úředním postupem policistů a vzniklou škodou dána. Řečeno jinak: porušení
ochranného účelu normy ze strany škůdce zpravidla předpokládá existenci
příčinné souvislosti i navazující vznik jeho odpovědnosti za škodu či újmu
tehdy, spočívá-li škoda (újma) v porušení toho právem chráněného zájmu, k jehož
ochraně byla daná norma přijata. Je pak na škůdci, aby závěr o předpokládané
existenci příčinné souvislosti vyvrátil prokázáním takové (jiné) skutečnosti,
která je způsobilá vést k přetržení příčinné souvislosti. Úvaha odvolacího
soudu o tom, že neodebrání mikiny poškozenému nemohlo a priori představovat
jednu z rozhodujících příčin přičitatelných žalované z hlediska smrti P. K.,
pomíjející již zmíněnou teorii ochranného účelu normy, je proto nesprávná. Pro
takto formulovaný kategorický závěr totiž neměl odvolací soud dostatek
skutkových zjištění, když jím učiněné právní úvahy nejsou, jak bude vyloženo i
dále, podloženy odpovídajícími výsledky provedeného dokazování.“ Uvedené závěry
pro praktickou shodu skutkového stavu a právního posouzení ze strany odvolacího
soudu bezezbytku platí i pro nyní projednávanou věc.
34. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému rozsudek odvolacího soudu
podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího
výroku o nákladech řízení. Protože se důvody pro zrušení napadeného rozsudku
odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i jej a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
35. V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí otázku příčinné
souvislosti mezi nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou újmou. K
úplnému vyřešení této otázky bude třeba postavit najisto, zda pokud by nedošlo
k nesprávnému úřednímu postupu policistů, mohl P. K. spáchat sebevraždu jinou
součástí oděvu či jiným způsobem, a to s ohledem na celu, ve které byl umístěn,
přičemž je na žalované, aby k této jí tvrzené skutečnosti doplnila po případném
poučení ze strany soudu podle § 118 odst. 1 a 3 o. s. ř. odpovídající tvrzení a
označila k jejich prokázání důkazy. Odvolací soud rovněž vyřeší související
odbornou otázku spočívající v určení časového intervalu, který by zemřelý P. K.
potřeboval k dokonání sebevraždy jiným předmětem, než pomocí neodňaté mikiny.
Po takto doplněném dokazování soud prvního stupně znovu a ve všech
souvislostech zhodnotí existenci příčinné souvislosti, a to ve vztahu ke
každému dílčímu nároku uplatněnému žalobou.
36. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozsudku vyslovenými.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího soudu
rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2022
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu