U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. ve věci žalobkyně BOMAT, spol. s r.o., se sídlem Na Jezírkách 40/23,
Třebeš Hradec Králové, PSČ 500 11, identifikační číslo osoby 48172707,
zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem v Praze, Vodičkova 31,
proti žalované PEBAL s.r.o., se sídlem U Mexika 1339, 330 23 Nýřany,
identifikační číslo osoby 64830942, zastoupené Mgr. Janem Křivánkem, advokátem
se sídlem v Plzni, sady 5. května 46, za účasti vedlejšího účastníka na straně
žalované RETAX s.r.o., se sídlem Slovenská republika, Bratislava, Vinohradnícka
3, identifikační číslo osoby 35 838 663, o zaplacení 742 092,50 Kč a 4 446,76
EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 47 Cm
85/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28.
dubna 2014, č. j. 8 Cmo 276/2013 – 223, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 14 617 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce Mgr. Jana Křivánka, advokáta se sídlem v Plzni, Sady
5. května 46.
III. Vedlejší účastník na straně žalované nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
446,76 EUR s příslušenstvím a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platně kupní smlouva ve
smyslu § 409 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), že žalovaná
objednané zboží dodala a kupní cena za dodané zboží byla žalobkyní žalované
zaplacena. Mezi účastníky nedošlo k dohodě o kvalitě ve smyslu jakostních
parametrů zboží, jak tvrdila žalobkyně (pytle pro hydroponní pěstování
rostlin). Žalobkyně neprokázala rozsah a výši požadované škody, neprokázala, že
by žalovaná porušila povinnosti ze smlouvy, kdy důsledkem porušení povinností
by vznikla škoda, neboť žalovaná řádně dodala žalobkyni zboží, požadované podle
objednávek žalobkyně a nebylo prokázáno ani porušení povinnosti dodáním zboží v
odlišné kvalitě, než byla požadována. Pokud jde o samotný rozsah škody, soud
prvního stupně dospěl k závěru, že listiny žalobkyní předložené (faktury vydané
žalobkyní, kterými byly vyúčtovány kompenzace, faktura – dobropis, shrnutí
výdajů na cestovné a ubytování – reklamace Polsko, vyúčtování cestovních náhrad
– pan K., paní J. K., paní A. K., pan B. a paní K.; čestné prohlášení jednatele
žalobkyně datované 14. 9. 2010) mají podle soudu toliko charakter tvrzení,
neosvědčují a ani neprokazují rozsah a výši škody; rovněž žalobkyní předložené
listiny neprokazují porušení povinnosti žalované, a tudíž soud nemohl nedovodit
ani příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a tvrzenou výší škody. Pokud
soud některé navržené důkazy nepřipustil, odůvodnil své rozhodnutí tím, že se
jednalo o důkazy nadbytečné nebo irelevantní pro dané řízení, které by závažným
způsobem neovlivnily posouzení věci. Reklamace uplatněné žalobkyni považoval
soud za opožděné a neurčité, když v jednotlivých reklamacích absentovalo
tvrzení, kterých konkrétních obalů se reklamace týká, kdy měly být dodány, v
čem konkrétně vady spočívaly a kdy byly vady obalů zjištěny. Soud prvního
stupně proto uzavřel, že žalobkyni nenáleží ani právo z odpovědnosti za vady a
žalobu zamítl. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2014, č. j. 8 Cmo 276/2013 –
223, výrokem I. potvrdil citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, ve znění
opravného usnesení, a výroky II. a III. rozhodl náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně s ohledem na žalobní tvrzení
se měl zabývat pouze tím, zda je důvodná žaloba o náhradu škody a neměl se již
zabývat otázkou práva z odpovědnosti za vady. Odvolací soud proto přezkoumával
jen uplatněný nárok z titulu náhrady škody, která měla žalobkyni vzniknout tím,
že na uspokojení reklamačních nároků zákazníkem v Polsku vynaložila určité
finanční prostředky, čímž ji měla vzniknout škoda. Odvolací soud ve shodě se
soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní ohledně
tvrzené škody, když ke svému tvrzení nenavrhla žádný důkaz. Uzavřel proto, že
nebylo prokázáno, že by žalobkyni vznikla škoda, která měla spočívat v tom, že
majetek žalobkyně se zmenšil o částky zaplacené zahraničnímu zákazníkovi a
vynaložením nákladů na zahraniční cesty.
Odvolací soud proto zamítavé
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správné. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s tím, že dovolání
považuje za přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu. Právní otázku dovolatelka vymezila následovně: „Zda lze
dojít k závěru o tom, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno v situaci, kdy
soud neprovedl všechny žalobkyní navržené důkazy a jejich neprovedení řádně
neodůvodnil, resp. odůvodnil jejich nadbytečností, tj. v obecnější rovině za
jakých podmínek (předpokladů) může účastník za řízení unést ohledně svých
tvrzení důkazní břemeno.“ Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení
důkazního břemene v tom, že oba soudy sice správně aplikovaly § 120 o. s. ř.,
ale nesprávně předmětné ustanovení vyložily. Podle žalobkyně odvolací soud,
jakož i soud prvního stupně dospěl k nesprávnému závěru, že žalobkyně neunesla
důkazní břemeno ohledně rozsahu a výše škody, a to v případě, kdy část
žalobkyní navrhovaných důkazů vůbec nebylo provedeno. Nesouhlasí se závěrem, že
navržené důkazy nebyly provedeny proto, že byly nadbytečnými a irelevantními.
Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu není v souladu s
rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne
7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003, podle něhož je nadbytečným takový důkaz,
prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již
byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy
shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§
120 odst. 4 o. s. ř.). Podle dovolatelky odmítnutí soudu provést účastníkem
označený důkaz proto, že je nadbytečný, samo o sobě vylučuje, aby soud rozhodl
o věci samé s odůvodněním, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. Dovolatelka
se domnívá, že odvolací soud se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, v němž dovolací soud dovodil, že
závěr o tom, že účastník neunesl důkazní břemeno, lze učinit jen tehdy,
jestliže zhodnocení důkazů, které byly za řízení provedeny (§ 120 odst. 3 věty
druhá o. s. ř.), neumožňuje soudu přijmout závěr ani o pravdivosti tvrzení
účastníka a ani o tom, že by bylo nepravdivé. Podle dovolatelky oba soudy
postupovaly v rozporu s konstantní judikaturou i při řešení otázky tzv.
opomenutých důkazů, přičemž poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10.
11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 a nálezy Ústavního soudu. Dovolatelka je
přesvědčena, že nebyly naplněny důvody pro neprovedení navržených důkazů
svědeckými výpověďmi k prokázání, že žalovaná znala účel fólií, k prokázání vad
zboží, dodávek zboží a vzniku škody a její výši a důkazu svědeckou výpovědí
znalce ohledně příčiny vad zboží. Má za to, že se nejednalo o nadbytečné
důkazy. Dovolatelka upozorňuje, že soud je v případě neprovedení navržených
důkazů povinen řádně se vypořádat s tím, proč provedení těchto důkazů zamítl –
viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009,
avšak odvolací soud se částečným neprovedením důkazů soudem prvního stupně ve
svém rozhodnutí vůbec nezabýval. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy zatížily
řízení vadou, dospěly-li k závěru, že nesplnila povinnost tvrzení a důkazní
ohledně vzniku škody a jejího rozsahu a přitom nebyly provedeny všechny
relevantní žalobkyní navržené důkazy - odchýlily se tak od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 25 Cdo 676/2001.
Dovolatelka z uvedených důvodů navrhla zrušení obou rozsudků v dané věci.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že
dovolání není přípustné. Podle jejího názoru se odvolací soud neodchýlil při
řešení věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Má za to, že v dané
věci se nejedná o otázku tzv. opomenutých důkazů, protože žalobkyní navrhované
svědecké výpovědi byly navrhovány k prokázání jiných skutečností, než k
tvrzenému vzniku, rozsahu a výši škody, neměly tudíž relevantní souvislost s
předmětem řízení. Poukazuje na to, že z § 120 o. s. ř. nevyplývá povinnost
soudu provést všechny navržené důkazy. Zdůraznila, že žalobkyně, byť soudem
prvního stupně řádně poučena, nenavrhla ke svým tvrzením o vzniku škody žádný
důkaz.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), v dovolacím řízení
postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád (dále opět jen „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II.,
bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky,
občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelce nelze přisvědčit, že by
rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobě
poukazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, a není tedy podle § 237 o. s. ř.
přípustné.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn.
21 Cdo 762/2001, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že důkazním břemenem se
rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla
prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v
jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci
samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného
práva pro rozhodnutí o věci, pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění
povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.)
nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána.]. Odvolací soud nerozhodl
v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu ani v otázce
opomenutých důkazů. Dovolací soud shledal, že zásada zakotvená § 132 o. s. ř.
byla soudem prvního stupně při provádění důkazů zachována, soud se předmětnými
důkazy navrženými žalobkyní zabýval, avšak dospěl k závěru, že listiny
žalobkyní předložené mají toliko charakter tvrzení, neosvědčují a ani
neprokazují rozsah a výši škody. Pokud soud některé navržené důkazy
nepřipustil, odůvodnil své rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou, podle
níž se považují za opomenuté důkazy jen ty důkazy, které mají souvislost s
rozhodnutím ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp.
zn. III. ÚS 61/94, podle kterého jsou takzvané opomenuté důkazy ty důkazy, o
nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž soud při
postupu podle § 132 o. s. ř. nezabýval. V uvedeném nálezu bylo zároveň v dané
souvislosti uvedeno, že není povinnosti soudu provést všechny důkazy, které
účastník řízení navrhl). Soud prvního stupně se s otázkou nadbytečných a
irelevantních důkazů vypořádal (str. 11 odůvodnění rozsudku), když uvedl, že
nepřipustil k provedení ty žalobkyní navržené důkazy, které by závažným
způsobem neovlivnily posouzení dané věci, a to za situace, kdy žalobkyně k
prokázání tvrzení o vzniku, rozsah a výši škody navrhla důkazy provedením
svědeckých výpovědí o prokázání skutečností, že žalovaná znala účel fólií, k
prokázání vad zboží, dodávek zboží a důkazu svědeckou výpovědí znalce ohledně
příčiny vad zboží. Oba soudy správně v souladu s judikaturou (rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003) dovodily, že se v
takovém případě jednalo o nadbytečné důkazy, neboť jejich provedením by nebyl
objasněn vznik, rozsah a výše škody. Otázkou nadbytečných důkazů se vypořádal i
odvolací soud (viz str. 4 odůvodnění rozhodnutí). Konstatoval, že žalobkyně
nenavrhla žádný důkaz ke svému tvrzení o vzniku škody. Nelze dovodit, že by se
odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp.
zn. 30 Cdo 1614/2009. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu při posouzení procesní otázky tzv. „opomenutých důkazů“ neodchýlil,
nemají-li dovolatelkou označované opomenuté důkazy souvislost s rozhodnutím
soudu při řešení dané věci. Výslechem navržených svědků by se nemohlo dospět k
závěru, že žalobkyni vznikla škoda.
Nutno rovněž konstatovat, že jsou-li součástí námitek k nesprávnému právnímu
posouzení věci i námitky k vadnému procesnímu postupu soudu či, jak z obsahu
dovolání vyplývá, i k hodnocení důkazů, pak těmito námitkami dovolatelka nijak
nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci námitkami založenými na hodnocení důkazů odvolacím soudem.
Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 3206/2013). Ani případné konkrétní vady
řízení, které by měly spočívat ve vadném konkrétním postupu soudu, nemohou
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1543/2014).
Všechna uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách
Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu