U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D. ve věci žalobce Ing. Tomáše Heinitze, Praha 7, Pplk. Sochora 1391/4,
správce konkursní podstaty úpadce ACOM-INTERNATIONAL GROUP, a.s. v likvidaci,
se sídlem Velké Svatoňovice 375, PSČ 542 35, identifikační číslo osoby
25935267, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem Praha 2, Anny
Letenské 34/7, proti žalované Allianz pojišťovně, a.s., se sídlem Praha 8, Ke
Štvanici 656/3, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 47115971, zastoupené
JUDr. Richardem Wagnerem, advokátem se sídlem Praha 1, Karoliny Světlé 301/8, o
zaplacení částky 144 127 053, 65 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod
sp. zn. 30 C 58/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 8. října 2013, č. j. 30 Co 280/2013 – 781, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 123 759 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího právního zástupce JUDr. Richarda Wagnera, advokáta se sídlem v Praze 1,
Karoliny Světlé 301/8.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2013, č. j. 30 Co 280/2013 –
781, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10.
října 2010, č. j. 30 C 58/2011-609, kterým byla žaloba na zaplacení 144 127
053, 65 Kč zamítnuta.
Odvolací soud zamítl žalobu proto, neboť dospěl k závěru, že žalobce neunesl
důkazní břemeno o výši ušlého zisku a o příčinné souvislosti mezi porušením
povinnosti žalované poskytnout včas zálohu na pojistné plnění a vznikem škody,
která měla spočívat v případném ušlém zisku vzniklém v důsledku nezahájení
výroby, resp. zmaření realizaci podnikatelského záměru předchůdce žalobce po
požáru (7. 11. 2002) v areálu společnosti ACOM – Praha, s. r. o., jako
tehdejšího pojištěnce žalované podle pojistné smlouvy ze dne 31. 7. 2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to je
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatel
nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu a vymezil sedm otázek, o nichž se
domnívá, že některé nebyly dosud dovolacím soudem řešeny, anebo závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatele
se jedná o následující otázky:
1) Zda je odvolací soud podle § 41 odst. 2 o. s. ř. oprávněn obsah
přednesu žalobce při soudním jednání po právní stránce posoudit jako změnu
žaloby za situace, kdy je takové posouzení v přímém rozporu s písemným podáním
žalobce i s vysvětlením obsahu přednesu žalobcem, jakož i s posouzením úkonu
soudem prvního stupně, a když žalobce výslovně procesní úkon změny žaloby
neučinil. 2) Zda je soud povinen nejprve určit, zda vznikla škoda a v jaké výši, a
poté přezkoumat otázku příčinné souvislosti, či zda po shledání porušení
povinnosti zkoumá primárně příčinnou souvislost a teprve shledá-li ji, zkoumá,
zda vznikla škoda (ušel zisk) a v jaké výši. 3) Mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována existence
příčinné souvislosti a jaké okolnosti jsou způsobilé vztah příčinné souvislosti
vyloučit v případě vymáhání ušlého zisku z podnikání, které nebylo zahájeno. Dovolatel má za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a poukazuje přitom na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 133/2010 a ze dne 16. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2385/2010. 4) Zda k prokázání příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a
ušlým ziskem žalobce podrobně dokládá, jak by v budoucnu hypoteticky probíhal
provoz podniku, kdyby byla splněna porušená povinnost, či zda prokazuje, že
před porušením povinnosti byly dány (ostatní) podmínky k úspěšnému provozu. Má
za to, že odvolací soud měl vyjít při posouzení důkazního břemene ve vztahu k
příčinné souvislosti s ušlým ziskem podniku, který dosud nevyráběl, z
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2703/2010, v
němž byla řešena existence nároku v řízení, v němž se žalobkyně, která hodlala
provozovat prodejnu, domáhala ušlého zisku z nezahájeného podnikání. 5) Zda je odvolací soud oprávněn presumovat svoji odbornost k posouzení
otázky tvorby zisku společností zabývající se výrobou a prodejem vlákniny,
papíru, lepenky a zboží z těchto matriálů, výrobou plastových a pryžových
výrobků a polygrafickou výrobou. Má za to, že tato otázka nebyla dovolacím
soudem řešena. Namítá, že odvolací soud pouze paušálně shrnul, že požadovaná
záloha na pojistné plnění, nejprve 60 miliónů a později 82 miliónů by k
zahájení výroby nepostačovala. 6) Zda se pouto příčinné souvislosti přetíná v okamžiku, kdy je porušená
povinnost dodatečně splněna. Podle dovolatele se dovolací soud touto otázkou
dosud nezabýval.
Pokud odvolací soud postoupení pohledávky postavil na roveň
poskytnutí pojistného plnění s tím, že od okamžiku splnění porušené povinnosti
již není možné dále dovozovat příčinnou souvislost s ušlým ziskem, dovolatel
namítá, že tento právní závěr odvolací soud v rozsudku blíže neanalyzoval a
není jasné, jaké právní úvahy soud k takovému právnímu závěru vedly. 7) Kdy počíná běžet promlčecí lhůta správci konkursní podstaty osobního
dlužníka k vymáhání pohledávky zastavené k zajištění pohledávky zástavního
věřitele přihlášené do konkursu osobního dlužníka proti poddlužníku,
respektive, zda se může tato pohledávka promlčet dříve, než se promlčí
pohledávka. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o promlčení
pohledávky. Závěrem dovolatel namítá věcnou nepříslušnost soudu, čímž podle něj došlo k
porušení jeho práva na spravedlivý proces. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud oba rozsudky nalézacích soudů v
dané věci zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v
dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že neunesl důkazní břemeno ve
vztahu k příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti žalované poskytnout
včas zálohu na pojistné plnění a vznikem škody, která měla spočívat v případném
ušlém zisku vzniklém v důsledku nezahájení výroby, resp. zmaření realizaci
podnikatelského záměru předchůdce žalobce po požáru (7. 11. 2002) v areálu
společnosti ACOM – Praha, s. r. o., jako tehdejšího pojištěnce žalované podle
pojistné smlouvy ze dne 31. 7. 2002. Pokud se týká otázek položených dovolatelem pod bodem 1) a 2) dovolání, je
třeba konstatovat, že dovolatel těmito otázkami nevymezil přípustnost dovolání.
Přitom, jak výše uvedeno, vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je podle §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit,
které z tam uvedených hledisek považuje za splněné.
V otázkách pod bodem 3) a 4) dovolatel sice vymezil přípustnost dovolání, ale
pokud poukazuje na judikaturu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, je nutno
konstatovat, že pro rozhodnutí v dané věci není tato poukazovaná judikatura
přiléhavá na posouzení věci. Odvolací soud neřešil, zda existence příčinné
souvislosti je otázkou skutkovou nebo právní, jak řešil dovolací soud v
rozhodnutích pod sp. zn. 25 Cdo 3334/2006 a 25 Cdo 133/2010. Neřešil ani
řetězení příčin a následků ve vztahu ke vzniku škody, jak řešil dovolací soud v
rozhodnutí pod sp. zn. 23 Cdo 2385/2010 a rozhodnutí odvolacího soudu není ani
v rozporu se závěrem, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti se nemůže
jednat pouze o obecnou úvahu o eventuelních následcích jednání škůdce nebo o
pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí s poukazem na konkrétní zjištění, nikoliv v
obecné úvaze, dospěl k závěru, že žalobce výši ušlého zisku, tak jak jej
žalobou uplatnil, neprokázal, resp. že ve vztahu k takto uplatněné pohledávce
ohledně výše ušlého zisku především neunesl břemeno tvrzení. Žalobce neobjasnil
konkrétní výši ušlého zisku v souvislosti s nezaplacením zálohy. Není tedy
podložené tvrzení žalobce v dovolání, že odvolací soud se vyhnul jednoznačnému
zodpovězení otázky, zda zisk ušel a v jaké výši. Dovolatel odkazem na
judikaturu pouze zpochybňuje skutková zjištění soudu, nikoliv právní závěr o
neprokázání výše ušlého zisku a existenci příčinné souvislosti mezi ušlým
ziskem a porušením povinnosti.
Otázkou pod bodem 5) a 6) dovolatel též zpochybňuje skutková zjištění soudu a
napadá hodnocení důkazů učiněných odvolacím soudem, což nemůže odůvodněně
založit závěr dovolatele, že uvedenou otázku, jako otázku právní, dovolací soud
ještě neřešil. Jsou-li obsahem dovolání i námitky k nesprávnému hodnocení
důkazů a celkově ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu, není takovým
dovoláním uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li námitky dovolatele z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nebo ze
zpochybnění zjištěného skutkového stavu a spočívají-li námitky dovolatele v
hodnocení důkazů odvolacím soudem. Pokud dovolatel rovněž namítá, že rozsudek
odvolacího soudu je nepřezkoumatelný a trpí vadou spočívající ve věcné
nepříslušnosti soudu, je nutno konstatovat, že podle § 237 o. s. ř. přípustnost
dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní
vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Otázku ohledně promlčení nároku, formulovanou pod bodem 7) dovolání, je pak
nadbytečné řešit, jestliže nebyla prokázána oprávněnost nároku žalobce.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a proto
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. července 2014
JUDr. Kateřina H
o r n o c h o v á
předsedkyně senátu