U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní
věci žalobce Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem
Ostrava, Masná 8, proti žalovanému A.S.A. spol. s r. o., se sídlem Ďáblická
791/89, Praha 8, IČ 45809712, zast. JUDr. Tomášem Vrchlabským, advokátem, se
sídlem v Praze 2, Vinohradská 1216/87, o zaplacení Kč 158.616,- s
příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 147/2004, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. října 2009, č.
j. 12 Cmo 99/2009-157, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 1. října 2008,
č. j. 3 Cm 147/2004-126, že žaloba na zaplacení částky Kč 158.616,- spolu s 4%
úrokem z prodlení od 1. 12. 2002 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že
žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení Kč 34.212,50
(výrok II.). Předmětem řízení byl nárok na náhradu škody, spočívající v zaplaceném soudním
poplatku za vymáhanou smluvní pokutu, který byl podle žalobce vynaložen marně,
neboť nárok žalobce na zaplacení smluvní pokuty a na úroky z prodlení byl v
řízení shledán nedůvodným pro neexistenci vymáhané pohledávky. Soud vyšel z nesporných zjištění, že žalovaný postoupil žalobci smlouvou o
postoupení pohledávky č. 1098, uzavřenou dne 29. 10. 1998, pohledávku za
dlužníkem EUTECH, a. s., Šternberk, ve výši Kč 4,925.881,- s příslušenstvím se
všemi právy věřitele, vyplývajícími ze smlouvy o zneškodnění odpadu č. 262 ze
dne 18. 9. 1995 uzavřené mezi žalovaným jako zhotovitelem a společností EUTECH,
a. s. jako objednatelem a dodatku č. 1 k této smlouvě ze dne 10. 6. 1996,
včetně poplatků, smluvních pokut, náhrad škod a veškerých dalších práv. Žalobce
za postoupenou pohledávku uhradil sjednanou částku Kč 1,379.246,-. Ve smlouvě o
zneškodnění odpadu byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,5% z fakturované
částky za každý den prodlení odběratele s placením ceny. Soud prvního stupně dále z rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2000, sp. zn. 10 Cmo 385/99, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 5 Cmo 120/2001, Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 10 Cmo
160/99, Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 5 Cmo 225/2005,
dále Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 362/2006 a konečně
Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 3. 2007, sp. zn. 10 Cmo 160/1999 měl za
prokázané, že byla platně uzavřena předmětná smlouva o postoupení pohledávky a
s přihlédnutím k ust. § 527 odst. 2 občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“),
se zabýval uplatněným nárokem na náhradu škody podle § 373 an. obchodního
zákoníku (dále též „obch. zák.“) se zřetelem zejména k ust. § 380 obch. zák. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že náklady představující uhrazený soudní
poplatek v řízení o zaplacení smluvní pokuty podle uzavřené smlouvy o
postoupení pohledávek, nejsou v příčinné souvislosti s porušením povinnosti
žalovaného postoupit pohledávku, jejíž jistina byla žalobci přiznána. Podle
názoru soudu není takto uplatněný nárok důvodný a proto soud prvního stupně
žalobu zamítl, nehledě k tomu, že soud zpochybnil i rozsah a výši předmětné
pohledávky. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalovanému
na náhradu nákladů odvolacího řízení Kč 41.495,30 (výrok II.), neboť podle §
212 a § 214 odst. 1 o. s. ř. dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. Při posouzení žalobou uplatněného nároku odvolací soud dovodil, že chybí
příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou újmou a jednáním žalovaného.
Nárok
na náhradu škody, spočívající v zaplaceném soudním poplatku ve sporu o
zaplacení postoupené pohledávky, včetně smluvní pokuty, by měl žalobce jako
postupník jen v případě, že by musel podat žalobu o zaplacení postoupené
pohledávky a smluvní pokuty, tedy tehdy, pokud by rozhodnutí o povinnosti
zaplatit pohledávku a smluvní pokutu mělo konstitutivní povahu. Rozhodnutí
soudu má však v daném případě pouze deklaratorní povahu, osvědčující právo na
zaplacení pohledávky a smluvní pokuty. Žalobce neměl povinnost vymáhat
zaplacení pohledávky a smluvní pokuty soudně a bylo jen na jeho zvážení
posoudit, zda má či nemá existující pohledávku a zda bude či nebude její
zaplacení soudně vymáhat a vynaložit tak náklady na její vymáhání, popř. je
snášet v případě, že vymáhání nebude úspěšné. Odvolací soud dále popřel, že by žalovaný postoupil žalobci pohledávku na
základě neplatné smlouvy o zneškodnění odpadů nebo že by smlouva o postoupení
pohledávky byla neplatná. Jak bylo v řízení před soudem prvního stupně, soudem
odvolacím i Nejvyšším soudem posouzeno, obě smlouvy byly platně uzavřeny. Pokud
žalobce vynaložil soudní poplatek v řízení o zaplacení pohledávky s
příslušenstvím, jakož i smluvní pokuty a následně v řízení o zaplacení smluvní
pokuty se již rozhodl nepokračovat a nepodal odvolání proti zamítavému
rozhodnutí a tedy nevyužil všech zákonných prostředků, nelze tuto skutečnost
přičítat k tíži žalovaného. Pokud za této situace měl soud prvního stupně uplatněný nárok za nedůvodný a
žalobu zamítl, rozhodl správně a proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. jeho
rozhodnutí potvrdil.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání „v celém rozsahu“,
jehož přípustnost opírá o ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jeho důvodnost
o ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. o nesprávné právní posouzení věci. Pokud jde o dovolací důvod, argumentuje dovolatel nálezem Ústavního soudu ze
dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 2837/07. Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje otázku, zda je součástí
odpovědnosti postupitele, který postoupil postupníkovi komplexní pohledávku
sestávající ze základu nároku s příslušenstvím, smluvních pokut a náhrady škody
to, že se postupník nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým
rozsahem v části týkající se příslušenství a smluvní pokuty (právě s ohledem na
soudní konstituování počátku termínu splatnosti základu nároku z 28. 6. 1996 na
13. 12. 1999) a zda je postupitel povinen uhradit postupníkovi zbytečně
vynaložené náklady na soudní vymáhání pohledávky ze smluvní pokuty. Dovolatel poukazuje na své vyjádření s ohledem na změněnou skutkovou situaci ve
věci, když Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. 9. 2008, č. j. 32 Cdo
2004/2008-1117 odmítl dovolání žalobce a dlužníka EUTECH a. s. proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě z 16. 3. 2007, č. j. 10 Cm 160/99-900 a Vrchního
soudu v Olomouci z 25. 10. 2007,
č. j. 5 Cmo 254/2007-1009 s tím, že dnem 2. 1. 2008 se stalo pravomocným
rozhodnutí obou soudů, podle nichž je dlužník EUTECH a. s. povinen uhradit
jistinu Kč 4,845.881,- s 10 % úrokem z prodlení od 14. 12. 1999 do zaplacení. Podstatnou pro předmětnou věc se tak stalo rozhodnutí obou soudů, že dlužník
EUTECH a. s. je v prodlení až ode dne 14. 12. 1999. Tím je podepřen názor
žalobce, že pokud mu žalovaná ASA, a. s. cedovala pohledávku, která predikovala
termín splatnosti dne 26. 8. 1996, došlo k tomu, že žalovaná ASA cedovala
neexistující pohledávku co se týká úroků od 27. 8. 1996 do 12. 12. 1999 a také
cedovala neexistující pohledávku co se týká smluvní pokuty za prodlení dlužníka
EUTECH v období od 27. 8. 1996 do 13. 12. 1999. Dovolatel dále vytýká, že soudy nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav
věci, když pominuly, že součástí komplexní cese ve smlouvě ze dne 29. 10. 1998
byl nejen základ nároku s příslušenstvím, ale i smluvní pokuta, sankce a
náhrady škod. Navíc žalovanému postupiteli nic nebránilo, aby žalobci sdělil,
že pohledávky nejsou splatné v termínu 8/96, ale až v termínu 12/99 a tudíž by
došlo logicky ke sjednání nižší ceny z hlediska ekonomie času. Jestliže
žalovaný tyto skutečnosti tajil, pak je v příčinné souvislosti s neplněním jeho
povinnosti vznik nadbytečných nákladů žalobce za soudní poplatek Kč 158.616,- a
měl by být po právu zavázán jej uhradit. To znamená, že po právu by byla pouze
smluvní pokuta za dobu prodlení od 14. 12. 1999 do 22. 6. 2000, tedy za 191
dnů, což činí pokutu ve výši Kč 470.242,- a 4% soudní poplatek z ní je Kč
18.809,-. Pak ovšem žalobce i případně podaným odvoláním nemohl ovlivnit, že by
pokuta za období od 27. 8. 1996 do 13. 12. 1999 byla zamítnuta i odvolacím
soudem a náklady žalobce i žalovaného na zbytečně vynaložený soudní poplatek z
odvolání by se jen zdvojnásobily.
Dovolatel namítá, že pokud nyní soudy uvedly, že žalobce měl podat odvolání
proti zamítnutí smluvní pokuty, pak přehlédly, že výše uvedenými rozsudky
Krajského soudu v Ostravě z 16. 3. 2007 a Vrchního v Olomouci z 25. 10. 2007
bylo pravomocně určeno, že počátek prodlení dlužníka nastal až dnem 13. 12. 1999 a nikoli dnem 26. 8. 1996 a nejde tudíž o pouhou deklaraci. Po žalobci
nelze spravedlivě požadovat, aby předvídal, že soudy v roce 2007 uzavřou, že
smlouva nebyla neplatná a je tedy platná a že prodlení počíná běžet až o víc
jak 3 roky později. Je zřejmé, že žalovaný postupitel porušil své povinnosti
vyplývající z § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák. a necedoval na postupníka
pohledávku s dohodnutým obsahem včetně pokut a sankcí a soudy tuto skutečnost
nerespektovaly. Dovolatel uzavírá, že je po právu, aby žalovaný žalobci uhradil zbytečně
vynaložené náklady na soudní poplatek, případně náklady snížené o dobu od 14. 12. 1999 do 22. 6. 2000, tedy o soudní poplatek ve výši Kč 18. 809,-, takže
výsledná škoda by činila Kč 139.807,- s příslušenstvím . Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na
toto dovolací řízení se vztahuje zákonná úprava dovolání v občanském soudním
řádu (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely,
provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno
(vyhlášeno) dne 8. 10. 2009, tj. po 1. 7. 2009, od kdy cit. novela vstoupila v
účinnost (srov. čl. II. bod 12 Přechodných ustanovení této novely). Nejvyšší soud poté konstatoval, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje
náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.). Poté se zabýval tím, zda je dovolání přípustné, neboť dovoláním lze
napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§
236 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě může být přípustnost dovolání dána pouze podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které dovolatel též odkazuje, a podle něhož je
přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena
b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v daném případě vskutku přípustné není]
a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k
okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a
odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel formuluje otázku zásadního právního významu tak, zda postupitel
odpovídá postupníkovi za celou postoupenou pohledávku s dohodnutým obsahem,
tedy v tomto případě včetně smluvní pokuty za prodlení se zaplacením pohledávky
(srov. § 527 odst. 1 a 2 obč. zák.) a zda v důsledku toho odpovídá za náhradu
škody vzniklou v důsledku porušení cit. zákonných ustanovení, tj. zda je
povinen nahradit náklady soudního řízení marně vynaložené ze sporu o zaplacení
smluvní pokuty. Podle ust. § 527 odst. 1 písm. a) obč. zák. bylo-li sjednáno postoupení
pohledávky za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi mj., jestliže se
postupník nestal místo postupitele věřitelem pohledávky s dohodnutým obsahem. Z toho vyplývá, že postoupená pohledávka, má-li za ni postupitel odpovídat,
předpokládá, že ve smlouvě o postoupení pohledávky si strany dohodnou určitý
obsah, popř. vlastnosti pohledávky, např. dobu plnění, splatnost apod. Pokud z
obsahu smlouvy o postoupení pohledávky určitý obsah či vlastnosti pohledávky
nevyplývají, postupitel za nesjednaný obsah či vlastnosti podle § 527 odst. 1
písm. a) obč. zák. neodpovídá. Předmětem tohoto řízení je nárok na náhradu
škody podle § 373 an. obch. zák., spočívající v tvrzeném zbytečném vynaložení
nákladu na zaplacení soudního poplatku ve sporu o zaplacení smluvní pokuty, kdy
smluvní pokuta nebyla zčásti přiznána, a to v důsledku jiného počátku doby
prodlení stanoveného ve výše uvedených soudních rozhodnutích vydaných v
souvisejícím sporu, než předpokládal dovolatel, přičemž – jak sám dovolatel
uvádí – šlo o důsledek změněného skutkového stavu v uvedeném souvisejícím
soudním sporu. Odvolací soud při posouzení uplatněného nároku dospěl k závěru, že chybí
příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou újmou a jednáním žalovaného s tím,
že žalobce by měl právo na náhradu této škody jen v případě, že by „musel podat
žalobu o zaplacení postupované pohledávky i smluvní pokuty, tedy tehdy, pokud
by rozhodnutí o povinnosti k zaplacení pohledávky a smluvní pokuty mělo
konstitutivní povahu“. Dále odvolací soud uzavřel, že žalobce v řízení o zaplacení smluvní pokuty
nepokračoval, nepodal proti zamítavému rozhodnutí odvolání, tedy nevyužil všech
prostředků k jejímu vymožení a tím se o náhradu nákladů řízení připravil svoji
nečinností a toto nelze přičíst k tíži žalovaného. V posuzovaném případě jde o posouzení předpokladů pro vznik odpovědnosti za
škodu podle ust. § 373 a násl. obch. zák., jmenovitě o to, zda byla či nikoliv
dána příčinná souvislost mezi jednáním žalovaného a uplatněnou škodou
představující náklady řízení. O vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem a škodou, jde tehdy,
vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu. Protiprávní úkon a škoda tedy
musí být v poměru příčiny a následku. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti
se nemůže jednat pouze o obecnou úvahu o eventuelních následcích jednání škůdce
nebo o pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního
jednání. Příčinná souvislost je dána tehdy, vznikla-li konkrétní škoda v
důsledku určitého protiprávního úkonu škůdce.
Přitom nemusí jít o příčinu
jedinou, ale může se jednat jen o jednu z příčin, které se podstatně podílí na
vzniku škody. Pokud je více příčin, které se podílejí na vzniku škody, která
působí souběžně nebo následně, je existence příčinné souvislosti dána, je-li
řetězec příčin a následků ve vztahu ke vzniku škody propojen tak, že prvotní
příčina vyvolala jako následek příčinu další a ta postupně příčinu následující,
a že z prvotní příčiny lze dovozovat věcnou souvislost se vznikem škody (viz
též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo
818/2005). Odvolací soud, jak již bylo uvedeno shora dospěl k závěru, že není dána
příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzenou újmou (vynaložením nákladů řízení ve
sporu o zaplacení smlouvy pokuty za období od 27. 8. 1996 do 17. 12. 1999) a
jednáním žalovaného (postoupená pohledávka vč. smluvní pokuty neměla dohodnutý
obsah, tj. splatnost uvedenou ve faktuře č. 430159) s odůvodněním, že žalobce
jako postupník nemusel žalobu o zaplacení smlouvní pokuty podat, neměl
povinnost smluvní pokutu soudně vymáhat a bylo na jeho posouzení, zda má či
nikoliv existující pohledávku a zda bude v případě neúspěchu snášet náklady
řízení. Žalobce se žalobou došlou soudu prvního stupně dne 3. 11. 1998 domáhal
zaplacení smluvní pokuty ve výši 3,435.883,- Kč za prodlení s úhradou faktury
č. 430159 ze dne 12. 8. 1996 znějící na částku 7,325.881,- Kč, v níž byla
uvedena splatnost 26. 8. 1996, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek
č. 1098 ze dne 29. 10. 1998, v níž mu byla z uvedené faktury postoupena částka
4,925.881,- Kč včetně příslušenství a všech práv vyplývajících ze smlouvy o
zneškodnění odpadu č. 262 ze dne 18. 9. 1995, vč. dodatku č. 1, tj. i včetně
smluvní pokuty sjednané v uvedené smlouvě pro případ prodlení s úhradou
fakturované ceny plnění ve výši 0,05% za každý den prodlení. Krajský obchodní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 10. 2000, č. j. 10 Cm 160/99-189 zamítl žalobu o
zaplacení smluvní pokuty ve výši 3,435.883,- Kč a žalobce se proti tomuto
výroku neodvolal. Z řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 160/1999,
zejména pak z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2007, č. j. 5
Cmo 254/2007-109 vyplývá, že splatnost uvedená ve faktuře č. 430159 byla v
rozporu s dohodou uvedenou v dodatku č. 1 ke smlouvě č. 262, neboť byl sjednán
splátkový kalendář, na jehož základě bylo zčásti plněno a pro zbytek dluhu měl
být poté sjednán další splátkový kalendář, což se neuskutečnilo, vzhledem k
tomu soudy dospěly ke skutkovému závěru, že nebyl stanoven termín splatnosti
zbytku dluhu. Zbytek dluhu se stal splatným až po výzvě k jeho úhradě dne 13. 12. 1999 (viz str. 17 zmíněného rozsudku). Z těchto skutkových zjištění, které jsou pro posouzení věci rozhodné, je
zřejmé, že splatnost od níž dovolatel odvíjí svůj nárok na úhradu škody, která
mu vznikla marným vynaložením nákladů soudního řízení, nevyplývá ze smlouvy o
postoupení pohledávek č. 1098. Pokud dovolatel spatřuje protiprávní úkon
žalovaného právě v tom, že postoupená pohledávka, tj.
právo na smluvní pokutu
jako právo s pohledávkou spojené, neměla sjednaný obsah (splatnost uvedenou ve
faktuře č. 430159), nelze uzavřít, že by tím žalovaný porušil svoji povinnost,
neboť takováto vlastnost ze smlouvy o postoupení pohledávek nevyplývala, popř. v ní nebyla sjednána. Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že v posuzované věci,
domáhá-li se žalobce náhrady škody spočívající v marně vynaložených nákladech
soudního řízení, při zkoumání podmínek odpovědnosti za škodu podle ust. § 373 a
násl. obch. zák., zde především chybí porušení povinnosti ze strany žalovaného,
a tím je zároveň zřejmé, že nemůže být řeči o příčinné souvislosti. Pokud odvolací soud dovodil, že v daném případě chybí příčinná souvislost mezi
žalobce tvrzenou újmou a jednáním žalovaného, je tento jeho závěr správný, byť
odůvodnění proč tomu tak je, není zcela namístě, zejména v té části, v níž je
tento nedostatek odůvodněn nutností podat žalobu, resp. že není dána povinnost
vymáhat zaplacení smluvní pokuty. V dané věci je však správné konstatování
odvolacího soudu, že žalobce si měl s ohledem na jemu známé okolnosti
vyplývající ze smlouvy o postoupení pohledávky č. 1098 a k ní připojené smlouvy
č. 262 a dodatku č. 1 posoudit existenci pohledávky, týkající se smluvní pokuty
a neučinil-li tak, nelze to přičítat k tíži žalovaného. Dovolací soud byl s ohledem na uvedené nucen konstatovat, že rozhodnutí
odvolacího soudu není právně významné, a proto není dána přípustnost dovolání
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť toto rozhodnutí, je v
konečném výsledku v souladu s hmotným právem. Nejvyšší soud z uvedených důvodů rozhodl tak, že podle § 243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na § 218 písm. c) o. s. ř.), aniž ve věci nařizoval jednání (§
243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl. O nákladech řízení dovolacího, bylo podle ust. § 243b odst. 5 o. s. ř. v
návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto i s
ohledem na to, že žalovanému podle spisu a předkládací zprávy žádné náklady v
tomto řízení nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.