30 Cdo 3511/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vlacha, v právní věci žalobkyně I. S., zemřelé dne 20. března 2014, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1.655.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 130/2011, o dovolání JUDr. K. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2015, č. j. 29 Co 398/2013-269, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. dubna 2013, č. j. 19 C 130/2011-224, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1.665.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nesprávný úřední postup způsobený průtahy v označených soudních řízeních. Žalobkyně, která proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání, v průběhu odvolacího řízení, a to dne 20. března 2014, zemřela. Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 26.
února 2015, č. j. 29 Co 398/2013-269, (v jehož záhlaví jako žalobkyni označil nynější dovolatelku) výrokem I. zrušil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalované zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 1,655.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a řízení zastavil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V otázce právního nástupnictví v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), odvolací soud vyšel z předpokladu, že tento nárok je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká, neboť z povahy věci nepřechází na dědice.
Odvolací soud tak shledal, že v soudním řízení nelze pokračovat a musí být podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno. Proti tomuto usnesení podala dovolání JUDr. K. S., dědička žalobkyně (dále již „dovolatelka“), ačkoliv odvolací soud o jejím procesním nástupnictví nerozhodoval a řízení namísto toho (ze shora již vyloženého důvodu) podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastavil. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka podaným dovoláním zpochybňuje a navrhuje, aby se Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) odchýlil od dosavadní judikatury v otázce osobního charakteru nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu ustanovení § 31a OdpŠk (odkazuje např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
ledna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010). Namítá, že tento výklad je nesprávný, příliš formalistický a zakládající nespravedlnost. K podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu je oprávněn toliko účastník původního řízení (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), jímž dovolatelka není. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z důvodu nepřiměřené délky řízení je nárokem osobní povahy, který může uplatnit pouze poškozený účastník nepřiměřeně dlouhého řízení a jeho smrtí tento nárok zaniká.
Svojí povahou je velmi úzce spjat s postiženou fyzickou osobou a má za účel formou konstatování porušení práva a popřípadě přiměřeným finančním zadostiučiněním zmírnit nemajetkovou újmu způsobenou účastníkovi řízení nesprávným úředním postupem. Obdobně jako u § 13 odst. 2 obč. zák. tak nemůže po smrti fyzické osoby již plnit svůj účel. Přiznává-li Evropský soud pro lidská práva právním nástupcům stěžovatele aktivní legitimaci (locus standi) k pokračování v řízení před ním, jak na to poukazuje dovolatelka (viz její odkaz na usnesení velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva /dále také ESLP nebo Soud/ ve věci Malhous proti České republice), děje se tak výhradně na základě jeho procesního postupu a nejsou tím zakládány hmotněprávní nároky, které vnitrostátní právo nezná, jako je například dědění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
května 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011, uveřejněný pod číslem 90/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. března 2014, sp. zn. III. ÚS 3197/2012; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
Procesním důsledkem výše uvedeného je, že zemře-li v průběhu soudního řízení fyzická osoba, která takové právo uplatnila, musí být řízení podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, neboť vzhledem k povaze věci (zánik práva vázaného na konkrétní osobu), nelze v soudním řízení pokračovat s dědici zemřelého. Z uvedeného je tedy zřejmé, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno osobou, která není k podání dovolání oprávněna. Nejvyšší soud proto podle § 218 písm. b) ve spojení s § 243c odst. 3 o.
s. ř. předmětné dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.