30 Cdo 3522/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
péče o nezletilou N. Z., zastoupenou opatrovníkem Statutárním městem Ostrava -
Úřad městského obvodu Poruba, dítě matky E. D., zastoupené Mgr. Pavlínou
Plačkovou, advokátkou se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Poštovní 1794/17 a
otce R. H., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Moravská
Ostrava, Sadová 1585/7, o zbavení otce rodičovské zodpovědnosti, o úpravu styku
otce s nezletilou, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 0 P 1435/2000,
o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2009,
č.j. 13 Co 387/2008-151, takto :
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 11.6.2008, č.j. 0 P
1435/2000-124, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2009, č.j. 13
Co 387/2008-151, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu
řízení.
Rozsudkem ze dne 11.6.2008, č.j. 0 P 1435/2000-124, Okresní soud v Ostravě
(dále jen „soud prvního stupně“) zbavil otce R. H. rodičovské zodpovědnosti k
nezletilé N. Z. (výrok I.), návrh otce na úpravu styku s nezletilou zamítl
(výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení (výrok III.). Soud prvního stupně uzavřel, že otec závažným způsobem
svou rodičovskou odpovědnost zanedbal, neboť o nezletilou v rozmezí od roku
2002 do května roku 2007 neprojevoval žádný zájem a argumenty otec proč tak
(ne)činil označil za právně bezvýznamné. Za takový neudržitelný důvod nezájmu
otce o nezletilou považoval soud prvního stupně tvrzení otce, že neměl čas a
sílu řešit dlouhodobé spory s matkou, protože byl pracovně vytížen a mnoho času
trávil v zahraničí. Stejně tak tvrzení otce, že od roku 2005 neměl na matku
kontakt soud prvního stupně nepřijal, neboť otec se mohl obrátit na orgán
sociálně-právní ochrany dětí, což však neučinil. Soud prvního stupně otci
rovněž vytkl, že aktivně nevyvíjel snahu kontaktovat příslušný orgán sociálně-
právní ochrany dětí, ani psycholožku a to již v době kdy věděl, že komunikace s
matkou není možná. Za projevení zájmu o nezletilou soud prvního stupně
nepovažoval ani podání návrhu otce na úpravu styku s nezletilou, navíc tento
návrh otce byl reakcí na návrh matky na zbavení rodičovských práv otce k
nezletilé. V neprospěch otce vyzněla i skutečnost, že po určitou dobu neplnil
svou vyživovací povinnost k nezletilé a také zjištění, že nezletilá si k otci
žádné vazby nevytvořila. Za bezvýznamné soud prvního stupně považoval, zda a
případně jak dlouho se nezletilá stýkala s prarodiči či jinými rodinnými
příslušníky otce. I když nezletilá ví, kdo je jejím (pokrevním) otcem, jako
otce oslovuje současného manžela matky, který matce pomáhal nezletilou
vychovávat.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13.2.2009,
č.j. 13 Co 387/2008-151, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o
nákladech odvolacího řízení. Skutková zjištění soud prvního stupně považoval za
správná a po doplnění dokazování uzavřel, že i po vyhlášení rozsudku soudu
prvního stupně ze dne 11.6.2008 otec žádným způsobem matku ani nezletilou
nekontaktoval a o nezletilou neprojevil zájem ani jiným způsobem. Nezletilá tak
dosud neví, že předmětné řízení je vedeno. I když otec po vyhlášení rozsudku
soudu prvního stupně kontaktoval pracovnici Fondu ohrožených dětí, k pohovoru s
nezletilou nedošlo, protože matka si to nepřála. Odvolací soud hodnotil chování
otce jako zásadní zanedbání rodičovské zodpovědnosti, k němuž navíc došlo v
době, kdy se u nezletilé formovaly a upevňovaly citové vazby a utvářela se její
osobnost. Za formální, nikoliv opravdový, zájem otce o nezletilou považoval
odvolací soud jednání otce, který v květnu 2007 telefonicky kontaktoval matku a
žádal ji o styk s nezletilou i to, že po vydání rozsudku soudu prvního stupně
dvakrát kontaktoval Fond ohrožených dětí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec (dále jen „dovolatel“) dovolání. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel
soudům vytýká, že nevzaly v úvahu skutečnost, že od roku 2002 do roku 2005 byl
otec zaměstnán v zahraničí a do České republiky přijížděl jen občas. Soudy dle
dovolatele rovněž dostatečně nevzaly v úvahu chování matky, která dovolateli a
jeho rodičům všemožnými způsoby zabraňovala navázat jakýkoliv kontakt s
nezletilou. Matka zřejmě pod tlakem současného manžela odmítla přes počáteční
souhlas umožnit otci styk s nezletilou. Odvolacímu soud dále vytýká, že
nevyhověl návrhu na vypracování znaleckého posudku dětským psychologem, který
by objasnil vztah nezletilé k otci i bránění matkou ve styku nezletilé s otcem. Obsahově se dovolatel domáhal zrušení napadených rozsudků a úpravy styku soudem
prvního stupně. K výzvě soud prvního stupně dále otec prostřednictvím advokáta
doplnil dovolání tak, že odvolací soud po právní stránce věc nesprávně
posoudil, neboť není zejména splněna délka vytýkaného jednání, které by mohlo
být podřaditelné pod ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině, protože otec o
nezletilou neprojevoval zájem jen v rozmezí let 2002 až 2005, kdy matka
nezletilou izolovala od rodinných příslušníků otce a tímto i od otce, který již
v té době sháněl na matku jakýkoliv kontakt z důvodu obnovy kontaktu s
nezletilou. Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2006,
sp.zn. 30 Cdo 2873/2005, v němž z hlediska dlouhodobého nezájmu byla posuzována
doba deseti let. Za zvláštní považuje dovolatel situaci, kdy matka podává návrh
na zbavení rodičovské zodpovědnosti poté, kdy se otec, vědom si své chyby,
začal o nezletilou opětovně zajímat a opakovaně se dožadoval kontaktu s
nezletilou. Napadená rozhodnutí tak podle dovolatele naprosto likvidují možnost
pro obnovení kontaktu mezi otcem a jeho dcerou a vybudování si jakéhokoliv
vztahu, když matka si nepřeje, aby dcera svého biologického otce vůbec poznala. Takový stav považuje dovolatel za nepřípustný, neboť dítě potřebuje oba své
rodiče. Po doplnění dovolaní otec upravil dovolací návrh tak, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Matka ve vyjádření k dovolání otce uvedla, že dovolání otce není spojeno s
otázkou zásadního právního významu, protože podstatou vznesených námitek je
nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem věci. Rozsudky soudů obou stupňů
považuje za správné a doplňuje, že v řízení byl prokázán dlouhodobý nezájem
otce o dceru, když otec od dvou a půl let do jejích deseti let o dceru
neprojevoval vůbec žádný zájem a pečovala o ní výlučně matka a to vše přesto,
že otci v plnění jeho rodičovských povinností žádné překážky nebránily. V
období od roku 2002 do října roku 2005 otec nepřispíval ani na výživné a dluh
na výživném byl účelově doplacen teprve před nařízeným jednáním ve věci. Nezájem otce se nezměnil ani poté, co byl podán návrh na zbavení rodičovské
zodpovědnosti. Ani dočasný pobyt otce v zahraničí nemůže být z hlediska
neprojevení zájmu omluvitelný, protože ji mohl plnit alespoň částečně, např.
návštěvou, zjištěním potřeb a zájmů dcery, zdravotního stavu či dopisy, řádnými
platbami na výživné apod. Navrhla proto, aby dovolání otce bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen "o. s. ř."), neboť dovoláním je
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění
pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v
ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti
dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§ 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že se jedná o první
rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího
soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je
odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li
právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání
označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o.s.ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Za otázku zásadního právního významu dovolatel považuje otázku, po
uplynutí jakého časového období, během něhož rodič rodičovskou zodpovědnost
nebo její výkon závažným způsobem zanedbával, lze rodiče zbavit rodičovské
zodpovědnosti. Protože tato otázka dosud nebyla v rozhodovací činnosti
Nejvyššího soudu vyřešena, shledal dovolací soud dovolání otce přípustné ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c), § 237 odst. 3 o.s.ř. Podle ustanovení § 44 odst. 3 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o
rodině“) zneužívá-li rodič svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon nebo
ji závažným způsobem zanedbává, soud jej rodičovské zodpovědnosti zbaví. Podle ustanovení § 44 odst. 4 zákona o rodině, dopustil-li se rodič úmyslného
trestného činu proti svému dítěti či ke spáchání trestného činu své dítě mladší
patnácti let použil, popřípadě se dopustil trestného činu jako spolupachatel,
návodce či pomocník k trestnému činu spáchanému jeho dítětem, soud vždy
posoudí, zda tu nejsou důvody pro zahájení řízení o zbavení rodičovské
zodpovědnosti. Nejvyšší soud ČSSR se k podmínkám zbavení rodičovské zodpovědnosti vyjádřil již
v rozhodnutí ze dne 24. listopadu 1964, sp.zn. Cz 48/64, uveřejněném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, ročník 1965, pod pořadovým
číslem 11. Zde Nejvyšší soud vyslovil, že předpokladem pro zbavení rodičovských
práv podle § 44 odst. 3 zák. o rodině je, že rodiče neplní své povinnosti, ač
by je plnit mohli. Nejde-li o zaviněné neplnění povinností, zejména nemohou-li
rodiče plnit povinnosti k dětem pro objektivní příčiny, může soud vyslovit jen
omezení rodičovských práv, vyžaduje-li to zájem společnosti na řádné výchově
dětí. Opatření podle § 44 zák. o rod. lze zrušit a rodičovská práva obnovit,
odpadnou-li důvody, pro které došlo ke zrušení nebo omezení rodičovských práv. Opatření podle § 44 zák. o rod. nelze nařídit pro okolnosti, k nimž došlo před
několika lety a které v době vyhlášení rozhodnutí již nejsou. Zmiňované závěry jsou přes dílčí modifikace použitelné dosud. Zájem společnosti
byl v právní větě zmiňován s ohledem na dnes již zrušené ustanovení § 41 zákona
o rodině a i když právní norma v ustanovení § 44 odst. 3 zákona o rodině
účinného k 24.11.1964 hovořila o zneužívání práv rodiči nebo zanedbávání
povinnosti závažným způsobem, je s ohledem na platné ustanovení § 31 zákona o
rodině - vymezujícím rodičovskou zodpovědnost jako souhrn práv a povinností při
péči o nezletilé dítě, při jeho zastupování a správě jeho jmění - zřejmé, že
obě právní normy pokrývaly stejný okruh situací. K naplnění skutkové podstaty
zbavení rodičovské zodpovědnosti tak musí být splněna jedna ze dvou skutečností
předvídaných v hypotéze ustanovení § 44 odst. 3 zák. o rod., a to že rodič 1)
svou rodičovskou zodpovědnost nebo její výkon zneužívá, anebo ji 2) závažným
způsobem zanedbává. Za závažné zanedbávání rodičovských povinností, resp.
rodičovské zodpovědnosti
se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností, trvalé
ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s
neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života
rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro
zanedbávání povinné výživy podle ust. § 213 trestního zákona atd. (srov. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 3. ledna 1976, sp.zn. Cpjn 41/76,
uveřejněné, Sborník IV Nejvyššího soudu ČSSR, SEVT, Praha 1986, str. 116 a
násl., nebo stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 28. června 1989, sp. zn. Cpj
19/89). K těmto judikatorním závěrům se ostatně Nejvyšší soud přihlásil ve svém
rozsudku ze dne 30. srpna 2006, sp. zn. 30 Cdo 2873/2005, na který i dovolatel
poukazuje. V něm také zdůraznil, že aby popsaný zásah do vztahu mezi rodiči a
dítětem byl odůvodněný, nestačí jen ojedinělé vybočení nebo opomenutí
rodičovské péče, ale zneužívání či zanedbávání rodičovské zodpovědnosti
takového stupně, že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným
prostředkem ochrany dítěte. Na závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti nebude zpravidla možné usuzovat
tam, kde výkonu zodpovědnosti jednoho z rodičů – mimo objektivní důvody- brání
i postoj druhého z rodičů. Je třeba totiž vzít do úvahy, že ten z rodičů, který
dítě nemá svěřeno do výchovy, může svou rodičovskou zodpovědnost k němu
vykonávat převážně jen v rámci styku. Je proto třeba rovněž zkoumat zda, a do
jaké míry, bylo případné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti ovlivněno druhým
z rodičů. I když soudy správně zjistily, že návrh otce na úpravu styku
následoval až po návrhu matky na zbavení rodičovské zodpovědnosti, přehlédly
však, že oběma návrhům předcházel projev otcova zájmu o styk s nezletilou z
května roku 2007. Soudy rovněž nezohlednily otcem tvrzené důvody, mající vztah
k chování matky, či jejího pozdějšího manžela, když tyto důvody považovaly pro
věc za nerozhodné. Ve vztahu k přezkoumávané věci tak s ohledem na výše uvedené bylo třeba
vyřešit, zda chování otce naplňovalo znaky závažného zanedbávání rodičovské
zodpovědnosti a jestliže ano, pak zda-li v době rozhodování soudů již důvody,
které by vedly k zbavení rodičovské zodpovědnosti otce pominuly, tedy na
vážnost „zájmu“ otce o nezletilou. Rozhodné období tak není pouze období po
které jeden z rodičů svá práva a povinnosti plynoucí z rodičovské zodpovědnosti
nevykonával, ale období ohraničené skutečnostmi, které mají založit důvody pro
zbavení rodičovské zodpovědnosti až po rozhodnutí soudu. Doba po kterou jeden
rodičů rodičovskou zodpovědnost zanedbával sama o sobě nepředstavuje
rozhodující skutečnost pro zbavení rodičovské zodpovědnosti. Rozhodující je
intenzita takového chování, které musí být závažné a zaviněné. Příkladmý výčet,
kdy je třeba i bez návrhu zahájit řízení o zbavení rodičovské zodpovědnosti je
uveden v ustanovení § 44 odst. 4 zákona o rodině.
Na závažnost lze přitom
usuzovat i z postoje samotného dítěte – tam, kde je schopno svůj názor
formulovat – protože vedle druhého z rodičů je to především dítě, jehož práva
zaručená v čl. 8 Úmluvy o právech dítěte (sdělení Federálního ministerstva
zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.) jsou závažným zanedbáváním rodičovské
zodpovědnosti dotčena. V této souvislosti je třeba poukázat i na to, že Nejvyšší soud v stanovisku ze
dne 8. prosince 2010, sp.zn. Cpjn 202/2010, uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2011 zdůraznil význam, který je třeba
přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Ve
vztahu k zbavení rodičovské zodpovědnosti pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne
6. srpna 2009, sp. zn. 30 Cdo 1721/2009 vyložil, že jakkoliv nemůže být žádných
pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká
(srov. čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. a
§ 31 odst. 3 zák. o rod.), neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v
každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci
jiných právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo
zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být např. v procesní situaci, kdy
soud dospěje k závěru, že v jím posuzované věci podmínky pro zbavení rodičovské
zodpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti nejsou osvědčeny. Ovšem v opačné
procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s
ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah
opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci. Z tohoto
hlediska je třeba uvést, že názor dítěte v přezkoumávané věci nejen nebyl
zjišťován (nezletilá ve věku 11 let ani neví, že jednání o zbavení rodičovské
zodpovědnosti jejího otce je vedeno), ani v odůvodnění rozsudku soudů obou
stupňů nebylo uvedeno, proč se tak nestalo. Přitom je nepochybné, že zbavení
rodičovské zodpovědnosti je zcela zásadním zásahem jak do práv rodiče, tak
dítěte samotného. Napadený rozsudek odvolacího soudu je tedy nutno hodnotit jako nesprávný (§
243b odst. 2 o. s. ř.); Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) jej
proto ve vztahu k otci nezletilé zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně,
dovolací soud v uvedeném rozsahu zrušil i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. (243b odst. 2, 3 o. s. ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O
náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. dubna 2011
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu