30 Cdo 3541/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně JUDr. Eleny Stonjekové, advokátky se sídlem v Praze 8, Na
Bendovce 289/2a, správkyně konkurzní podstaty úpadce STOP FIRE, spol. s. r. o.
v likvidaci, se sídlem v Praze 8, Na Pecích 40, identifikační číslo osoby
40763854, proti žalované KINGO, s. r. o., se sídlem v Praze 9, U Bílého mlýnku
648, identifikační číslo osoby 25070711, zastoupené Mgr. Lumírem Veselým,
advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 9, o určení neplatnosti právního
úkonu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 200/2010, o
dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března
2012, č.j. 54 Co 579/2011-114, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.900,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám Mgr. Lumíra Veselého, advokáta se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 9.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze
dne 21. září 2011, č.j. 5 C 200/2010-95, zastavil řízení (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů řízení (výrok II.). V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se
domáhala vůči žalované určení neplatnosti smlouvy o převodu nemovitosti ze dne
7. března 2003. Věc byla původně projednána jako vzájemný návrh ve věci vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 58 Cm 8/2008, v němž se žalovaná KINGO,
s. r. o., domáhala vůči žalobkyni JUDr. Eleně Stonjekové určení, že „ze soupisu
konkurzní podstaty úpadce STOP FIRE s.r.o. se vylučují nemovitosti: budova, K.,
stavba technického vybavení a pozemková parcela zapsané v katastru nemovitostí,
katastrální pracoviště Praha pro katastrální území K., obec P“. Tato věc byla
projednána u Městského soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 10. listopadu
2008, č.j. 58 Cm 8/2008-85, vyhověl žalobě a rozhodl o vyloučení citovaných
nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty úpadce STOP FIRE s. r. o. V odvolacím
řízení ve věci rozhodl Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 14. října
2009, č.j. 13 Cmo 21/2009-113, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze a ve
výroku o vzájemné žalobě na určení neplatnosti kupní smlouvy rozhodl, že není
dána příslušnost krajského soudu dle ust. § 9 odst. 1 o. s. ř. Řízení ohledně
návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu nemovitostí dále
pokračovalo tak, že věc byla usnesením Vrchního soudu v Praze, č.j. Ncp
292/2010-63, přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Soud prvního stupně dospěl
k závěru, že žalobkyně se již jako správkyně konkurzní podstaty úpadce STOP
FIRE, s. r. o., v jiném řízení domáhala určení, že je vlastníkem nemovitostí a
o jejím návrhu bylo již shora citovanými rozhodnutími pravomocně rozhodnuto. Otázka platnosti kupní smlouvy o převodu nemovitosti byla již jako předběžná
otázka v těchto soudních řízeních řešena, proto ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. projednání věci brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae). Dále dospěl k závěru, že ve věci určení neplatnosti kupní smlouvy o převodu
nemovitostí nemůže být dán naléhavý právní zájem správkyně konkurzní podstaty v
situaci, kdy bylo již pravomocně rozhodnuto o vyloučení nemovitosti z konkurzní
podstaty úpadce, neboť není dán preventivní charakter žaloby na určení
neplatnosti citované smlouvy dle § 80 písm. c) o. s. ř. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil s
právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že žaloba na určení
neplatnosti kupní smlouvy směřuje ke stejnému cíli, kterým je ručení
vlastnictví dotčeným nemovitostem. Žalobkyně na takovém určení nemá naléhavý
právní zájem a otázka platnosti smlouvy ze dne 7. března 2003 byla již Městským
a Vrchním soudem podrobně zkoumána jako předběžná otázka se závěrem, že dle
rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn.
22 Cdo 2141/2001, žalobkyně jako
správkyně konkurzní podstaty nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti
právního titulu pro nabytí do vlastnictví, neboť i v případě úspěchu v řízení o
určení platnosti smlouvy by ve svém právním postavení nebyla takovým
rozhodnutím nikterak dotčena, nedošlo by k vyřešení otázky důležité pro
konkurz. Je tedy zřejmé, že v tomto řízení je dána překážka věci pravomocně
rozhodnuté. Tuto problematiku řeší navíc řadu let ustálená judikatura
Nejvyššího soudu ČR (viz. rozhodnutí ve věcech sp. zn. 20 Cdo 408/2009, sp. zn. 26 Cdo 3591/2009, sp. zn. 23 Cdo 544/2011, sp. zn. 33 Odo 557/2004 a další). Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již
„dovolatelka“) včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. a důvod zřejmě spatřuje v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka uvedla, že za otázku zásadního právního významu považuje to, zda
„je závazný pro soudy nižšího stupně názor, který vyslovil Vrchní soudu v Praze
v odůvodnění svého rozsudku č.j. 13 Cmo 21/2009-113, kterých se dané rozhodnutí
týká a dále obsah cit. rozsudku Vrchního soudu v Praze, když Vrchní soud
vyslovil, že v dané věci je dán naléhavý právní zájem a to ze zákona, neboť
řízení slouží potřebám konkurzu, z čehož nepochybně plyne, že nalézací a
odvolací soud měly o meritu věci rozhodnout, nikoli rozhodnout tak, jak
rozhodly pouze v procesní rovině a věci se tzv. „zbavily““. Dovolatelka
navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního
stupně a věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně mimo jiné uvedla, že dovolání
postrádá zákonné náležitosti, když zde nejsou uvedeny dovolací důvody. Navíc
řízení před oběma soudy nebylo postiženo žádnou vadou, která by mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, napadené rozhodnutí nespočívá na
nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
která má podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Navrhla, aby bylo
dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky doloženého
právního vzdělání dovolatelky [(§ 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a je přípustné
podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení, jímž
odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §
104 odst. 1 o. s. ř. Je proto bez právního významu námitka žalobkyně učiněná
ohledně přípustnosti dovolání s odkazem na § 237 odst. 1 písm. c ) o. s. ř. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím
důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání
přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], i
když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka však dovolací důvod ve svém
dovolání explicitně nevymezuje, avšak z obsahu dovolání lze dovodit, že jej
spatřuje v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud potvrdil jako věcně správné
(§ 219 o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro překážku
věci pravomocně rozhodnuté. Dovolací soud je toho názoru, že v posuzovaném případě provedl soud prvního
stupně dokazování v dostatečném rozsahu a z provedených důkazů také zjistil
všechny okolnosti rozhodné pro posouzení věci podle § 159a odst. 5 a § 104
odst. 1 o. s. ř. Proto mu ani nelze úspěšně vytýkat, že popřípadě neprovedl i
další důkazy a že odvolací řízení je postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelka napadla správnost právního názoru, že projednání této věci brání
překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. Podle § 159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného
rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. v
rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a
popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány. Jakmile bylo o věci
pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro
účastníky a případně jiné osoby věc projednána znovu (§ 159a odst. 5 o. s. ř.). V ustanovení § 159a odst. 5 (ve spojení s ustanovením § 159a odst. 1 a 4) o. s. ř. jde o překážku věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), která brání tomu,
aby věc, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla - v rozsahu závaznosti výroku
rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby a též všechny orgány -
projednávána znovu. Přitom ustanovení § 103 o. s. ř. soudu ukládá, aby k tomu,
zda jsou splněny podmínky řízení (tedy i k tomu, zda zde není překážka věci
rozsouzené) přihlížel kdykoli za řízení. Soud tedy může o věci jednat pouze za splnění podmínek řízení podle § 103 o. s. ř., tudíž i podmínky, spočívající v tom, že o téže věci nebylo dosud pravomocně
rozhodnuto, tj. tehdy, není-li zde dána tzv. negativní procesní podmínka v
podobě věci již pravomocně rozhodnuté ve smyslu § 159a odst. 5 o. s. ř. Naopak
existuje-li v nově zahájeném řízení překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 103
o. s. ř.), jejíž nedostatek nelze odstranit, soud (prvního stupně) nově
zahájené řízení zastaví (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). O stejnou věc jde přitom zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž
nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-
li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán
tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze
stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu
skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je
pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob
vymezit ty, které tvoří skutek.
Pro posouzení, zda je dána překážka věci
pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl
předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně
rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní
stránce nesprávně, popřípadě neúplně (např. skutek byl posouzen jako vztah ze
smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení). Co
do totožnosti osob není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých
řízeních rozdílné procesní postavení (např. vystupují-li v jednom řízení jako
žalovaní a v druhém jako žalobci). Týchž osob se řízení týká i v případě,
jestliže v pozdějším řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální
nebo singulární sukcese) osob, které jsou (byly) účastníky dříve zahájeného
řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo
463/99, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60, ročník
2001). V projednávané věci z obsahu spisu vyplývá, že věc byla projednána u Městského
soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 10. listopadu 2008, č.j. 58 Cm 8/2008-85,
rozhodl o vyloučení předmětných nemovitostí ze soupisu konkurzní podstaty
úpadce STOP FIRE s. r. o. V odvolacím řízení ve věci rozhodl Vrchní soud v
Praze, který rozsudkem ze dne 14. října 2009, č.j. 13 Cmo 21/2009-113, potvrdil
rozsudek Městského soudu a ve výroku o vzájemné žalobě na určení neplatnosti
kupní smlouvy rozhodl, že není dána příslušnost krajského soudu dle ust. § 9
odst. 1 o.s.ř. Řízení ohledně návrhu na určení neplatnosti kupní smlouvy o
převodu nemovitostí dále pokračovalo tak, že věc byla usnesením Vrchního soudu
v Praze, č.j. Ncp 292/2010-63, přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 9. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že o návrhu žalobkyně bylo již shora citovanými
rozhodnutími pravomocně rozhodnuto. Otázka platnosti kupní smlouvy o převodu
nemovitosti byla již jako předběžná otázka v těchto soudních řízeních řešena. Lze se proto ztotožnit s názorem, že projednání věci brání překážka věci
pravomocně rozhodnuté, kterou představuje rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 10. listopadu 2008, č.j. 58 Cm 8/2008-85, ve spojení s potvrzujícím
rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. října 2009, č.j. 13 Cmo 21/2009-113. Z uvedeného vyplývá, že projednání věci brání překážka věci pravomocně
rozsouzené. Vzhledem k tomuto neodstranitelnému nedostatku podmínky řízení soud
prvního stupně řízení správně podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil. Potvrdil-li tedy odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení
zastaveno podle § 104 odst. 1 o. s. ř., lze - vzhledem k řečenému - pokládat
jeho rozhodnutí za správné. Proto bylo dovolání podle § 243b odst. 2 věty před
středníkem, odst. 6 věty za středníkem o. s. ř. usnesením zamítnuto. Žalovaná má podle § 243b odst. 5 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobkyni právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k
dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5 písm. d)
vyhl. č. 484/2000 Sb.
výchozí sazba odměny v částce 15.000,- Kč, redukovaná ve
smyslu § 13 odst. 1 cit. vyhl. o 50%, tj. na částku 7.500,- Kč, kterou je třeba
ve smyslu § 18 odst. 1 téhož advokátního tarifu dále snížit (vzhledem k tomu,
že advokát žalované učinil v tomto dovolacím řízení pouze jediný úkon právní
služby spočívající v sepisu shora již uvedeného písemného vyjádření k dovolání)
o 50%, tj. na částku 3.750,- Kč. Poté je nutno připočíst režijní paušál ve výši
300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH (850,50 Kč) podle § 137
odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve
znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši
4.900,50 Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalované, a to k rukám jejího
advokáta, jak je uvedeno shora (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné
rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).