30 Cdo 3585/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobkyně V. F., zastoupené advokátem, proti žalované obchodní
společnosti
G. P., a.s., o zaplacení částky 109.843,10 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 105/2003, o dovolání žalobkyně a
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č.j.
35 Co 355/2005-208, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 13. prosince 2005, č.j. 35 Co 355/2005-208, se zamítá; ve zbývající
části se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 109.843,10 Kč s příslušenstvím
s odůvodněním, že dne 17. 8. 1998 uzavřela se žalovanou pojistnou smlouvu č.
0600440424 o havarijním pojištění včetně připojištění proti krádeži vozu Š. F.
LX, rok výroby 1993, SPZ AEH 89-04, na pojistnou částku ve výši 228.000,- Kč a
připojištění doplňkové výbavy ve výši 112.000,- Kč. V době od 12. 5. do 14. 5.
2000 došlo na pojištěném voze k pojistné události, při níž vznikla škoda ve
výši 116.722,-Kč. Z vozidla byl odcizen audiosystém P. za 77.000,- Kč,
autobaterie O. za 6.800,- Kč, hliníkový ráf za 3.900,- Kč, autoalarm včetně
montáže za 13.360,- Kč, střešní nosič za 4.260,- Kč, výstražný trojúhelník za
990,- Kč, sada žárovek za 250,- Kč, kufr na nářadí za 2.320,- Kč, mapy za
1.146,- Kč, pneumatika za 1.000,- Kč, kryt kufru za 1.990,- Kč, kryt rezervy za
580,- Kč, boční kapsy za 490,- Kč, hever za 890,- Kč, lékárna za 298,- Kč, lano
za 360,- Kč a pojistné šrouby za 998,- Kč. Žalovaná uhradila dva díly krytu
kufru za 1.990,- Kč, kryt rezervy za 580,- Kč, boční kryty za 499,- Kč, zvedák
za 899,- Kč, disk kola za 660,90 Kč, pneumatiku za 1.000,- Kč, baterii za
1.000,- Kč a sadu žárovek za 250,- Kč, celkem 6.878,90 Kč. Po odečtení
spoluúčasti pojištěného na škodě ve výši 5.000,- Kč žalovaná uhradila škodu
pouze ve výši 1.878,90 Kč. Zbývající díl škody představované částkou 109.843,10
Kč nebyl žalovanou uhrazen.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 6. dubna 2005, č.j. 20 C
105/2003-172, žalobu v celém rozsahu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že vozidlo bylo pojištěno v základní výbavě, do níž nepatří
alarm včetně montáže, střešní nosič, výstražný trojúhelník, kufr s nářadím,
mapy, lékárna, lano
a pojistné šrouby kol. Vzal také v úvahu, že již ve dnech 24. 1. 1999 až 25. 1.
1999 došlo k pojistné události, při které byla z vozidla odcizena část
doplňkové výbavy, a to rádio s CD přehrávačem a střešní nosič, přičemž došlo k
totální škodě na uvedených předmětech, což mělo za následek zánik jejich
pojištění. Pokud žalobkyně poté zakoupila věci nové a vozidlo jimi znovu
vybavila, přičemž u nich nebylo sjednáno nové připojištění, nelze pojistné
plnění za odcizení těchto nových věcí poskytnout. Pokud jde o další předměty,
soud dospěl k závěru, že autobaterie byla pojištěna jako autobaterie
standardní, čemuž odpovídalo i poskytnuté pojistné plnění. Pokud jde o rezervu,
žalobkyně neprokázala, že vozidlo bylo vybaveno hliníkovým rezervním ráfkem a
navíc z pojistné smlouvy nelze dovodit, že připojištění litých kol se vztahuje
i na rezervu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č.j. 35 Co
355/2005-208, k odvolání žalobkyně rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve
věci samé co do částky 32.843,10 Kč s 12% úrokem z prodlení od 20. 8. 2000 do
zaplacení a ohledně 12% úroku z prodlení z částky 77.000,- Kč od 20. 8. 2000 do
15. 5. 2001 a ve výši 4% od 16. 5. 2001 do zaplacení potvrdil. Co do částky
77.000,- Kč s 8% úrokem z této částky od 16. 5. 2001 do zaplacení pak napadený
rozsudek změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku zaplatit
žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku. Rozhodl také o nákladech řízení
před soudy obou stupňů.
Odvolací soud uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 2 správně vycházel z právní
úpravy pojistné smlouvy obsažené v § 788 násl. občanského zákoníku (dále jen
o.z.)
ve znění platném do 31. prosince 2004, neboť jde o právní vztahy vzniklé z
pojistné smlouvy uzavřené před 1. lednem 2005. Připomněl, že podle ustanovení §
788 odst. 1 o.z. se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje poskytnout ve
sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže
označená, a fyzická nebo právnická osoba, která s pojistitelem pojistnou
smlouvu uzavřela, je povinna platit pojistné. Podle odst. 2 citovaného
ustanovení součástí pojistné smlouvy jsou všeobecné pojistné podmínky
pojistitele (dále jen „pojistné podmínky“), na něž se pojistná smlouva
odvolává, a které jsou k ní připojeny nebo byly před uzavřením smlouvy tomu,
kdo s pojistitelem smlouvu uzavřel, sděleny. Podle odst. 3 tohoto ustanovení v
pojistné smlouvě se lze od pojistných podmínek odchýlit jen v případech v nich
určených. Jinak se lze od nich odchýlit jen tehdy, pokud je to ku prospěchu
pojištěného. Podle odst. 4 cit. ustanovení pojistné podmínky obsahují zejména
vymezení události, ze které vyplývá právo na plnění pojistitele, rozsah a
splatnost pojistného plnění, stanovení způsobu placení pojistného, určení jeho
výše, způsob, jakým se pojištěný v případě pojištění osob podílí na zisku
pojišťovny, pokud tak stanoví pojistná smlouva. Dále se odvolací soud zabýval
obsahem pojistných podmínek žalované, schválených Ministerstvem financí ČR dne
11. 7. 1995 a obsahem pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky. Konstatoval, že
z obsahu smlouvy a z pojistných podmínek vyplývá, že vozidlo žalobkyně bylo
pojištěno v základní výbavě. Jako doplňková výbava bylo připojištěno rádio s CD
na částku 77.000,- Kč, litá kola na částku 15.000,- Kč a střešní nosič na
částku 20.000,- Kč. Odvolací soud se na základě toho ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně, že základní výbavu vozu netvořily, a tudíž nebyly pojištěny,
alarm, autozahrádka, výstražný trojúhelník, kufr s nářadím, mapy, lékárna, lano
a pojistné šrouby kol, nadstandardní autobaterie a lité kolo rezervy. Odchylně
od soudu prvního stupně však posoudil otázku pojištění rádia s CD. To bylo na
základě pojistné smlouvy připojištěno jako nadstandardní výbava na částku
77.000,- Kč. Odvolací soud zjistil, že ve smyslu článku 6 bod 1 pojistných
podmínek žalované se totální škodou rozumí zničení vozidla nebo jeho poškození
tak, že oprava není ekonomicky účelná. Vznik totální škody je tedy spojen se
zničením vozidla, které však při předchozí pojistné události v lednu 1999
zničeno nebylo. Poukázal také na smluvní ujednání č. 106, jako součásti
pojistné smlouvy, které předpokládá, že u pojištěného audiotechnického zařízení
a nadstandardní výbavy jejich odcizením pojištění nezaniká. Rovněž při první
škodné události nebylo podepsáno deliberační prohlášení, které by podle
uvedeného smluvního ujednání mělo za následek zánik pojištění při odcizení
vozidla. Z pojistné smlouvy také nevyplývá, že jako doplňková výbava byl
pojištěn konkrétní audiosystém, ale obecně bylo pojištěno autorádio s
přehrávačem CD. Z těchto důvodů tedy podle závěrů odvolacího soudu náleží
žalobkyni pojistné plnění za odcizený audiosystém.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním každá z účastnic.
Žalovaná napadla výrok, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé, a dále výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Uvádí, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci
(dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Odvolacímu
soudu vytýká, že nezhodnotil správně obsah pojistných podmínek. Zejména
poukazuje na vztah ustanovení jejich části II., čl. 6 bodu 1, které
specifikuje pojem totální škody, a čl. 1 bodu 1 téže části, které, podle jejího
názoru, specifikuje motorové vozidlo. Podle tohoto ustanovení pojistných
podmínek se pojištění sjednává pro případ poškození, zničení, nebo ztráty
motorového vozidla, jeho částí nebo standardní a doplňkové výbavy uložené ve
vozidle nebo na něm připevněné (dále jen „motorové vozidlo“). Motorovým
vozidlem se tak ve smyslu pojistných podmínek rozumí nejen vozidlo jako takové,
nýbrž i jeho části a výbava. Odcizením doplňkové výbavy z vozidla žalobkyně v
roce 1999 došlo podle názoru žalované k zániku pojištění doplňkové výbavy, a i
jejího připojištění. Žalovaná také napadá, s poukazem na znění části III., čl.
2 pojistných podmínek, odvolacím soudem určenou výši pojistného plnění za
odcizený audiosystém, když ani soud prvního stupně, ani soud odvolací se
nezabývaly prokazováním jeho obecné ceny. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací
soud v případě, že dospěje k závěru, že audiosystém v době škodné události
nebyl pojištěn, zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k
dalšímu řízení, resp. aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů, a aby věc
byla vrácena k novému projednání soudu prvního stupně.
Žalobkyně napadla dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
výrok ve věci samé rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba zamítnuta co
do částky 32.843,10 Kč. Dovolání též výslovně směřuje proti výrokům tohoto
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Přípustnost
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když podle jejího
názoru napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam, a odůvodňuje je ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř.
Dovozuje, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci. Zásadní právní význam spatřuje v tvrzené nelogičnosti až zmatečnosti
rozhodnutí odvolacího soudu, jehož odůvodnění neodpovídá požadavkům uvedeným §
157 odst. 2 o.s.ř. Soudům obou stupňů vytýká, že nevzaly v úvahu skutečnost, že
částka, na kterou bylo pět let staré vozidlo pojištěno, výrazně převyšovala
jeho cenu, takže pojištění se prokazatelně vztahovalo i na předměty odcizené
při poslední pojistné události. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, kterou
v dovolání cituje. Rovněž připomíná, že napadené rozhodnutí je v rozporu s
ustanovením § 153 odst. 1 o.s.ř. ukládajícímu rozhodnout na základě zjištěného
skutkového stavu věci, když žádný ze soudů nevzal v úvahu rozhodné skutečnosti,
které jsou důkazy ve prospěch žalobkyně a v neprospěch žalované. Soudy kromě
toho neaplikovaly na daný případ ustanovení § 120 odst. 1 o.z.
o věci hlavní a jejím příslušenství.
Dne 3. ledna 2008 bylo Nejvyššímu soudu ČR doručeno podání žalobkyně datované
dne 14. prosince 2007 a označené jako „dodatek k dovolání“, v němž uvádí další
důvody nesouhlasu s rozsudkem odvolacího soudu. Dovolatelka zde předmětnou
pojistnou smlouvu posuzuje jako právní úkon příčící se dobrým mravům ve smyslu
§ 39 o.z. a poukazuje i na další ustanovení o.z., s nimiž má být pojistná
smlouva v rozporu. S ohledem na ustanovení § 242 odst. 4 o.s.ř. však k tomuto
dodatku nebylo přihlíženo, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání obou
účastníků byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení,
při současném splnění předpokladů obsažených v ustanovení § 241 o.s.ř., dospěl
k závěru, že dovolání žalobkyně přípustné není. Přípustnost dovolání žalované,
pokud směřuje proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
ve věci samé, dána je. Napadá-li toto dovolání výroky o nákladech řízení, pak
přípustné není.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§ 237 o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle
ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písm. c)].
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Dovolání žalované, pokud směřuje proti výroku odvolacího soudu ve věci samé,
kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, je přípustné podle § 237 odst.
1 písm. a) o.s.ř. Žalovaná vytýká nesprávné posouzení obsahu zmiňovaných
pojistných podmínek. Tato výtka však není opodstatněná.
Již odvolací soud poukázal na skutečnost, že podle ustanovení § 788 o.z. ve
znění účinném do novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 363/1999 Sb.
(tj. do 31. března 2000) se pojistnou smlouvou pojistitel zavazuje poskytnout
ve sjednaném rozsahu plnění, nastane-li nahodilá událost ve smlouvě blíže
označená,
a fyzická nebo právnická osoba, která s pojistitelem pojistnou smlouvu
uzavřela, je povinna platit pojistné. Součástí pojistné smlouvy jsou všeobecné
pojistné podmínky pojistitele (dále opět jen pojistné podmínky), schválené
orgánem státního dozoru
v pojišťovnictví (pojistné podmínky), na něž se pojistná smlouva odvolává, a
které jsou k ní připojeny nebo byly před uzavřením smlouvy tomu, kdo s
pojistitelem smlouvu uzavřel, sděleny. V pojistné smlouvě se lze od pojistných
podmínek odchýlit jen v případech v nich určených. V jiných případech se lze
odchýlit jen pokud je to
ku prospěchu pojištěného. Z uvedeného je zřejmé, že pro seznání práv a
povinností účastníků konkrétního pojistného vztahu má určující roli obsah
příslušné pojistné smlouvy, stejně tak jako obsah její součásti, kterými jsou
příslušné pojistné podmínky pojistitele. Zjišťování jejich obsahu má povahu
skutkových zjištění činěných na základě provedení odpovídajících listinných
důkazů. To platí i v případě posuzování obsahu pojistných podmínek pojistitele,
které, ač do uvedené novely občanského zákoníku byly podrobeny schválení orgánu
státního dozoru v pojišťovnictví, neměly povahu právního předpisu, který by pak
byl jako takový soudem vykládán. Případné nedostatky při zjišťování obsahu
takových listin proto nelze posoudit jako omyl při aplikaci práva na zjištěný
skutkový stav. O takový případ by se mohlo jednat jen tehdy, jestliže soud buď
použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. V posuzovaném případě
popsaných úvah soudu prvního stupně by však mohlo jít jen o případné nedostatky
ve skutkových zjištěních, pokud k nim ovšem skutečně také došlo (obdobně
srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2000, č.j.30 Cdo
2898/99-80). Případné výtky ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. však
žalovaná nečiní.
Jak již bylo zmíněno dříve, dovolatelka rovněž namítá s poukazem na znění části
III., čl. 2 pojistných podmínek, nesprávnost odvolacím soudem určené výše
pojistného plnění za odcizený audiosystém, když ani soud prvního stupně, ani
soud odvolací se nezabývaly prokazováním jeho obecné ceny. Tuto námitku lze
považovat za dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř., tedy, že
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v
podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uvedený důvod lze použít, je-li
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného
užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a). Zásadně ho tedy lze použít i v tomto
konkrétním případě. Přesto však dovolací soud nemohl k uvedené námitce žalované
přihlédnout, a to s ohledem na ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř., podle něhož v
dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy
ve věci samé. Účelem dovolacího řízení je přezkoumání správnosti rozhodnutí
odvolacího soudu, dokazování ve věci samé se neprovádí (§ 243a odst. 2 věta
druhá o.s.ř.); nelze v něm proto úspěšně uplatňovat skutečnosti a důkazy, které
nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Žalovaná v průběhu řízení před soudy obou stupňů nečinila sporným pojistnou
částku za odcizený audiosystém. Žádný důkaz pak v této souvislosti nepředložila
ani jeho provedení nenavrhla.
Vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny ani případné vady řízení, na něž odkazuje
ustanovení § 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř. (zejména se nebylo možno ztotožnit
s výtkou dovolání o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí - § 157 odst. 2
o.s.ř.), dovolací soud dovolání žalované proti výroku rozsudku odvolacího, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, zamítl.
též proti výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení.
Přípustnost dovolání proti těmto výrokům však ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř.
neupravují. Dovolací soud proto dovolání žalované v této části odmítl (§ 243b
odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).
Bylo již uvedeno, že žalobkyně dovoláním napadla jak výrok rozsudku odvolacího
soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci
samé, tak i výroky o náhradě nákladů řízení. U potvrzujícího výroku dovolací
soud odkazuje
na skutečnost, že předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř. je závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní
stránce. Ten žalobkyně spatřuje v tom, že rozhodnutí je v rozporu s pravidly
logického myšlení a skutková zjištění nemají oporu v provedeném dokazování.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam,
řeší dovolací soud jako otázku předběžnou, tj. zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Teprve za situace, pokud skutečně shledá zásadní právní význam
napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, jde
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování Nejvyššího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo Nejvyšším soudem
rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem
(ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní právní význam pouze tehdy,
je-li v něm řešena právní otázka, která má zásadní právní význam nejen pro
rozhodnutí konkrétní věci
(v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
Námitky žalobkyně se týkají vesměs otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů
soudy obou stupňů, a naplňují tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.,
který
v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001). Není proto důvodu pro závěr, že by
napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Je
tedy zřejmé, že není dána u tohoto výroku žádná z alternativ přípustnosti
dovolání.
Pokud dovolání žalobkyně současně výslovně směřuje proti výrokům rozhodnutí
odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, platí to, co již bylo uvedeno v
případě dovolání žalované, tj., že přípustnost dovolání proti těmto výrokům
ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. neupravují, takže dovolání proti nim přípustné
není. Z vyložených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobkyně v této části
odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151, § 142 odst. 2 a §
146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2008