30 Cdo 360/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce M.
B., zastoupeného JUDr. Martinem Maisnerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze
4, Na Pankráci 1683/127, proti žalované obchodní společnosti VITANA, a.s., se
sídlem, v Byšicích, Mělnická 133, IČO 14803691, zastoupené Mgr. Petrem
Ostrouchovem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 10, o zaplacení částky
ve výši 420.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod
sp. zn. 36 C 54/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 29. července 2014, č. j. 1 Co 9/2014-99, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. července 2014, č. j. 1 Co 9/2014-99,
a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2013, č.j. 36 C 54/2012-85,
se zrušují, a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
žalobce je jako dědic spolunositelem autorských práv k textu písně „Paráda“,
který vytvořil jeho otec M. B. a hudbu složil K. Z. Píseň byla použita k
reklamě žalované v dubnu a květnu 2010 se změněným textem, zůstala pouze
parafráze prvního verše písně „je to parádní“. Podle názoru žalobce použila
žalovaná dílo, a to bez jeho souhlasu. Požaduje proto po žalované vydání
bezdůvodného obohacení s odkazem na ustanovení § 40 zákona č. 121/2000 Sb.,
(dále jen „autorský zákon“). Soud prvního stupně konstatoval, že podle § 2
odst. 1 autorského zákona platí, že předmětem práva autorského je dílo
umělecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v
jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo
dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam. Dále uvedl, že zákon
chápe umělecké dílo jako celek, neumožňuje vydělit tyto jednotlivé prvky a
uplatňovat k nim samostatná autorská práva. Soud prvního stupně pak uzavřel, že
jednotlivá věta či fráze nejsou vůbec autorským dílem, nýbrž jednou z mnoha
součástí autorského díla jako celku. Použití takové repliky je nutno považovat
za citaci díla podle § 31 písm. a) autorského zákona, podle kterého „do práva
autorského nezasahuje ten, kdo cituje ve svém díle v odůvodněné míře výňatky ze
zveřejněných děl jiných autorů.“
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. července 2014, č.
j. 1 Co 9/2014-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil
jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že nelze
souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že by části díla nepožívaly
autorskoprávní ochrany, ale sousloví „je to parádní“ není a nemůže být přesto
autorsky chráněno. Není totiž jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora,
neboť je to sousloví běžně užívané. Připustil, že použité slovní spojení
evokuje, vzhledem k jeho použití na hudbu vytvořenou K. Z., původní text písně,
ale to s ochranou autorskoprávní nijak nesouvisí a není zásahem do autorských
práv.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 26. září 2014 a
právní moci nabyl dne 29. září 2014.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 26. listopadu 2014
dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 občanského soudního
řádu (dále jen „o.s.ř.“). Jako dovolací důvod uplatňuje skutečnost, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§
241a o.s.ř.). Je přesvědčen, že závěr odvolacího soudu o tom, že použitím
sousloví „je to parádní“ nedošlo k zásahu do práv k dílu otce žalobce, je
nesprávný. Odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze
dne 30. dubna 2013 (správně 30. dubna 2007), sp. zn. 30 Cdo 739/2007, ve kterém
se dovolací soud zabýval otázkou posouzení, zda užití sporného (byť
minimálního) textu písně má charakter bezprostředního užití díla jeho autora,
resp. zda se jedná o zpracování takového díla či zda nejde ani o jeden z těchto
případů. V předmětné věci Nejvyšší soud učinil závěr, že „je třeba uvážit, že v
daném případě předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka díla nebo
jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající v tom, jak
jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována. Řešení této
otázky však vyžaduje mimo jiné odborné posouzení, k němuž však sám soud povolán
není“. Poté soudy nižších stupňů, vázány názorem dovolacího soudy došly k
následujícím závěrům: „Se závěrem znalce, že reklamní slogan „upeč… … třeba
zeď“ zcela kopíruje část textu písně „Dej cihlu k cihle“, že vypuštění části
verše je změnou této části díla a že k užití části díla došlo bez souhlasu
autora, se odvolací soud ztotožňuje.“ Dovolatel je přesvědčen, že na základě
výše uvedeného závěru, je možné posoudit, zda v nyní projednávaném případě,
pokud žalovaná v reklamě užila sousloví „je to parádní“ na hudbu písně
„Paráda“, vytvořenou panem K. Z., došlo k pozměnění a k neoprávněnému užití
díla – textu písně „Paráda“. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhuje, aby
Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která uvedla, že žalobce polemizuje toliko se
skutkovými nikoli právními zjištěními nižších soudů, a proto navrhuje odmítnutí
dovolání a žádá o přiznání nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2.
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014 a nejdříve se
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o.s.ř. V dané věci může být dovolání přípustné, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Je pak třeba konstatovat, že dovolání proti
napadenému rozsudku odvolacího soudu přípustné skutečně je, neboť žalobcem
uplatněný autorskoprávní nárok posoudil odchylně, než jak je řešena v
judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolání je současně i důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom nejen vázán rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst.3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. V souzené věci má určující význam, zda užitím zmíněného sousloví „je to
parádní“ v jinak změněném textu připojeném k písni „Paráda“ složené panem K. Z., kdy původní text k ní vytvořil otec žalobce pan M. B., přičemž píseň byla
použita k reklamě žalované v dubnu a květnu 2010, došlo k neoprávněnému zásahu
do práv žalobce jako dědice autorských práv po tvůrci textu zmiňované písně
„Paráda“. Bylo již uvedeno, že odvolací soud dovodil, že sousloví „je to
parádní“ není a nemůže být autorsky chráněno, protože není jedinečným výsledkem
tvůrčí činnosti autora, protože je to sousloví běžně užívané, ač připustil, že
použité slovní spojení evokuje, vzhledem k jeho použití na hudbu vytvořenou K. Z., původní text písně. Uzavřel však, že to ale s autorskoprávní ochranou nijak
nesouvisí a nejde tak o zásah do autorských práv. V dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo
739/2007, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že „podle ustanovení § 2 odst. 1
autorského zákona, v němž je vymezován institut autorského díla je předmětem
práva autorského dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je
jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli
objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně,
bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo").
Dílem je zejména
dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo
hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické
a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo
kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské,
dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo
kartografické. Podle třetího odstavce tohoto ustanovení se právo autorské
vztahuje na dílo dokončené, jeho jednotlivé vývojové fáze a části, včetně názvu
a jmen postav, pokud splňují podmínky podle odstavce 1 nebo podle odstavce 2,
jde-li o předměty práva autorského v něm uvedené. Podle čtvrtého odstavce
tohoto ustanovení je předmětem práva autorského také dílo vzniklé tvůrčím
zpracováním díla jiného, včetně překladu díla do jiného jazyka, aniž by tím
bylo dotčeno právo autora zpracovaného nebo přeloženého díla. Podle šestého
odstavce dílem podle tohoto zákona není zejména námět díla sám o sobě, denní
zpráva nebo jiný údaj sám o sobě, myšlenka, postup, princip, metoda, objev,
vědecká teorie, matematický a obdobný vzorec, statistický graf a podobný
předmět sám o sobě. Právo autorské má soukromoprávní povahu, která je dána přirozenou
soukromou povahou vztahů vyplývajících z tvorby (z duševní tvořivé činnosti),
jež toto právo upravuje, a které se týkají dvou následujících právních
skutečností, s nimiž nejsou spojeny žádné formální zápisné principy ani
principy poplatkové, protože povahově ani nejsou zapotřebí. (Tyto závěry platí
nejen pro vznik a užití díla, ale i pro vznik autorského práva k němu). Jedná
se o tyto právní skutečnosti:
a) vytvoření díla (jeho vznik)
b) veřejné nebo jiné užití díla (v původní, poněkud ideologicky
zabarvené, právní terminologii jeho "společenské uplatnění"), jímž často
dochází k hospodářskému zhodnocení díla samého, resp. k hospodářskému
zhodnocení majetkových autorských práv k dílu. Právo autorské je v objektivním smyslu tohoto pojmu souhrnem právních
norem soukromoprávní povahy, které tvoří zvláštní normativní systém. (Jenž je
dílčím subsystémem práva občanského, resp. soukromého vůbec.) Obsahem tohoto
normativního systému jsou právní normy, které jsou stanoveny zejména v
autorském zákoně. Právo autorské je tedy založeno na soukromoprávních
(občanskoprávních) principech, které jsou obecně normativně platné, a které
jsou legálně vyjádřeny zejména v občanském zákoníku jako soukromoprávní normě
generální právní povahy. (Základní oporu přitom mají v ústavním řádu naší
republiky.) Právo autorské tvoří, společně i s jinými právy k výsledkům duševní
tvořivé činnosti a společně i s některými zvláštními právy majetkovými (tj. společně s ostatními nehmotnými právy), podsystém občanského práva hmotného
(charakterizovaný nehmotnými statky jako svými objekty a zjevnou ochrannou
funkcí), v jehož rámci má zvláštní postavení. Toto svébytné systémové postavení
je dáno tím, že právo autorské upravuje samostatný druh občanskoprávních
vztahů, a to vztahů vznikajících z "duševní tvořivé činnosti".
Tyto vztahy mají
rovněž své svébytné předměty ideální povahy. V tomto případě literární díla a
jiná díla, která v důsledku své přirozené mimoprávní povahy ani nejsou
majetkovými hodnotami. Právo autorské je v objektivním smyslu tvořeno souhrnem
soukromoprávních norem upravujících absolutní (zákonnou) ochranu literárních,
jiných uměleckých a vědeckých děl (jako statků nehmotné povahy), které jsou
výsledky duševní tvůrčí činnosti fyzických osob. Tato ochrana je poskytována
prostřednictvím normování vztahů vznikajících z příslušné duševní tvořivé
činnosti, tzn. vztahů týkajících se vytvoření děl a jejich veřejného nebo
jiného užití. Formálně je právo autorské vyjádřeno zejména v autorském zákoně,
jakož i v některých sekundárních předpisech. Autorské právo je tzv. právem absolutním. Tvoří součást skupiny práv k
výsledkům duševní tvořivé činnosti, které jsou spolu s některými právy
majetkovými součástmi vyšší třídy práv duševního vlastnictví, jenž patří do
globálního generálního systému práv ke všem statkům nehmotným. Právní postavení
osoby autorskoprávně oprávněné, tj. zejména autora, se vyznačuje tím, že
takováto osoba vylučuje kohokoli jiného z jakéhokoli působení na nehmotné dílo
jí ovládané. Takovéto osobě, jejíž právo bylo ohroženo nebo porušeno, přísluší
žalobní nárok na prosazení svého výlučného panství nad příslušným ideálním
statkem vytvořeným tvůrčí činností. Za charakteristické znaky autorského práva
lze proto považovat následující znaky, z nichž první dva se váží k subjektivní
stránce tohoto práva:
a) jedná se o právo absolutní právní povahy příslušející pouze
individuálně určené osobě, jíž je původně pouze tvůrce (autor, původce) jako
osoba fyzická, čemuž na druhé straně odpovídá povinnost individuálně neurčených
cizích osob (kohokoli) zdržet se jakýchkoli neoprávněných zásahů do oprávnění
nositele autorského práva. Autorské právo tedy působí erga omnes, tj. i proti
autorovi samému. Je v tomto smyslu univerzální povahy. Autor má podobné (nikoli
stejné) právní postavení jako vlastník (majitel), přestože v důsledku přirozené
povahy díla nemůže být vlastníkem (majitelem) tohoto ideálního předmětu. Literární dílo, jiné dílo umělecké je hodnotou (statkem) nemajetkovou, pro níž
tudíž neplatí stejný právní režim jako pro věc nebo pro majetkové právo či
jinou majetkovou hodnotu (jakou je např. ochranná známka, obchodní tajemství,
know how aj.). Podobnost s právem vlastnickým se ovšem projevuje v právní
rovině tak, že, stejně jako má vlastník věci anebo majitel jiné majetkové
hodnoty výlučná oprávnění ke svému předmětu, tak má i autor výlučná oprávnění
ke svému dílu. Obsah autorského práva ale není shodný s obsahem práva
vlastnického ani jiného věcného práva, nýbrž je svébytný, byť jistou měrou
podobný. b) jedná se o právo nepromlčitelné, neboť nejde o právo majetkové
(srov. § 100 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.), nýbrž o smíšené
osobněmajetkové právo k výsledkům duševní tvořivé činnosti, mající personální
základ (v nauce bývá právo autorské řazeno mezi tzv. tvůrčí práva, která
obsahují jednotlivá oprávnění jak osobní, tak i majetková).
Jako celek ovšem
autorské právo není ani osobním "právem na ochranu osob" ve smyslu občanského
zákoníku, mezi něž systémově patří jen jedna jeho obsahová součást, a to osobní
"právo na ochranu autorství". Toto dílčí právo se jako zvláštní právo
osobnostní prolíná s obecnou občanskoprávní kategorií absolutního osobního
"práva na ochranu osob", a to právě pokud jde o ochranu osobnosti fyzické osoby
(autora). Z hlediska ochrany práv si lze představit jednoskutkový souběh
ohrožení nebo porušení osobního "práva na ochranu autorství" ve smyslu
autorského zákona s ohrožením nebo porušením osobního práva na ochranu
osobnosti autora jako fyzické osoby ve smyslu občanského zákoníku. c) předmětem autorského práva je jednotlivě určený ideální statek
(dílo), který je nehmotný, nicméně musí být vždy hmotně vyjádřen
(materializován) v jakékoli lidskými (nikoli zvířecími) smysly vnímatelné
(seznatelné), tj. jinému člověku sdělitelné, podobě (formě). Povahově nemůže
jít o pouhé druhové určení díla, protože tento ideální předmět je vždy
individualizovaným výsledkem osobní tvůrčí činnosti konkrétní fyzické osoby
(autora), směřující různými tvůrčími cestami (literárními a jinými uměleckými
styly a vědeckými metodami apod.) k jedinečně osobitému nehmotnému projevu
(výtvoru a jeho ztvárnění), v němž se, ontologicky vzato, zračí i sama osobnost
původce (autora). Připomíná se, že se jedná o výron či pečeť jeho osobnosti. Každá lidská osobnost (nejen osobnost tvůrce, autora) duchovně pramení mimo
sféru právního řádu, který ji pouze uznává (aprobuje) jako právně významnou
(nemajetkovou) hodnotu (statek) a chrání ji svými vlastními zákonnými
prostředky. V důsledku toho je i předmět autorského práva (dílo) nezcizitelným,
neboť to jeho přirozená mimoprávní povaha, bytostně spjatá s osobností tvůrce,
nepřipouští (srov. § 118 odst. 1 občanského zákoníku ), což platí i pro případ,
pokud by snad tento ideální předmět byl eventuálně teoreticky považován za
hodnotu majetkovou (kdy však povahově se nejedná o hodnotu majetkovou, resp. jde o hodnotu nemajetkovou, s níž jsou pouze spojena některá práva majetková,
resp. osobně-majetková smíšená, a to vedle vůdčích, prioritních, nemajetkových
práv osobních, morálních, základu osobnostního). d) z hlediska funkčního se jedná o právo literární, jiné umělecké a
vědecké tvorby, právně politicky cílené k ochraně nehmotných autorských výtvorů
(plodů autorovy duševní činnosti) a k uplatnění těchto nehmotných výsledků. V
tomto aspektu je zapotřebí posuzovat i předměty autorského práva, které se
povahově pohybují v poměrně vágních (z hlediska právního) kategoriích
literárního umění, ostatního umění či vědy. Tato funkční povaha autorského
práva je významná i pro obsah a rozsah subjektivních autorských práv a platí
pro jakékoli předměty tohoto práva. Funkční povaha autorského práva má význam i
při jeho výkladu. Autorské právo není univerzálním ani žádným "sběrným"
ochranným právem (systémem), jak ostatně vyplývá z jeho povahy, nýbrž ochranným
právem zvláštním.
To znamená, že předmětem autorského práva může být jen to, co
v rámci naplnění všech legálních pojmových znaků díla podle autorského zákona
koresponduje uvedené funkční povaze tohoto soukromého práva, která prolíná
všemi legálními pojmovými znaky jeho předmětů. K základním principům autorského práva patří tradiční zásady, podle
nichž je subjektem (v původním smyslu) autorského práva autor jako fyzická
osoba, popř. spoluautoři ve společenství fyzických osob, dále zásada, že autor
svobodně rozhoduje o užití svého díla, za něž mu přísluší odměna, že autor
požívá ochrany svých (oprávněných) zájmů osobních i majetkových, že autor díla
si může osobovat jeho autorství nezávisle na tom, zda existuje na pohled stejné
dílo vytvořené jiným autorem (což ale bývá prolamováno případy tzv. „děl malé
mince“ a počítačovými programy), dále též zásada, že autorské právo lze omezit
s ohledem na obecný zájem na některých přípustných užitích autorova díla jinou
osobou a nakonec i to, že každá osoba, která dílo šíří nebo je jinak užije, je
povinna, až na úzké výjimky v obecném zájmu, zaplatit autorovi odměnu. Tvůrčí činnost, všechny její druhy, jako pojem autorskoprávní, lze
charakterizovat jako činnost spočívající ve "vytvoření" něčeho nehmotného s
tím, že dosažení tohoto cíleného i necíleného výsledku závisí v osobních
vlastnostech tvůrce, bez nichž by tento výtvor (duševní plod tvůrčí povahy
literární, jiné umělecké nebo vědecké) nebyl vůbec dosažen. "Zvláštními
osobními vlastnostmi" autora díla je zejména schopnost tvořit, což je schopnost
jeho ducha, a to in concreto tvořit literárně, jinak umělecky nebo vědecky. S
touto schopností bývá spojeno i nadání (talent), fantazie aj. prvky patřící
mezi osobní vlastnosti, které si lidský duch přináší do běžného života a které
rovněž nabývá například životní praxí, vzděláním, životní zkušeností apod. K
výkonu tvůrčí činnosti je zapotřebí i bohatost fantazie, inspirace a často i
intuice, tvůrčí prostředí, tvůrčí klid nebo naopak tvůrčí vzruch apod., někdy i
potřeba tvůrčí svobody aj. prvky, jevy nebo vlivy. Právě z povahy "zvláštních
osobních vlastností" vyplývá, že duševní plod tvorby, k níž byly tyto zvláštní
osobní vlastnosti člověka využity, je povahově (a pojmově) neoddělitelným
tvůrčím projevem individualizovaného lidského ducha, formujícího samu osobnost. Proto je i samo "vytvoření", resp. tvorba, díla tvůrčí činností nezaměnitelného
osobitého rázu. Z toho pak nauka, alespoň ve větší části kontinentální Evropy,
odvozuje teoretickou koncepci autorskoprávní individuality díla relativněji
chápanou ve smyslu statistické pravděpodobnosti jedinečnosti díla. Nikoli tedy
ve smyslu jedinečnosti díla naprosto absolutní ve smyslu filozofickém. Autorskoprávní doktrinální chápání jedinečnosti díla ve smyslu statistické
pravděpodobnosti je jistým juristickým ústupkem z přirozených ontologických
pozic, který si vyžádaly změny technických poměrů a v jejich důsledku vznik
celé řady děl, tradičně označovaných jako "díla malé mince" (Werke der Kleine
Münze, oeuvres de petit valeur), která postrádají individualizační rysy, popř.
je mající jen v zanedbatelné míře, která není dostatečná k rozlišení
jednotlivých děl. Takto (a podobně) chápaná jedinečnost díla bývá v nauce
označována jako jeho "autorskoprávní individualita", tzn. jako jedinečnost díla
v načrtnutém juristickém (autorskoprávním), tj. specifickém, významu tohoto
výrazu. Nejde o individualitu v obecném smyslu, nýbrž o nejosobitější ztvárnění
výtvoru na základě autorova svobodného výběru z tvůrčích možností. Jedinečnost
díla přitom odpovídá i pojmu neopakovatelnost díla. Při tomto pojetí díla jako
předmětu práva autorského tedy nejde o individualitu díla stoprocentní, ale jen
o jedinečnost, která se blíží jedinečnosti absolutní. Zmíněná tvůrčí činnost,
nebo-li tvorba díla, přitom nespočívá ve vynalezení, kdy stejného výsledku
(řešení) lze dosáhnout různými individuálními postupy, ani nespočívá v objevení
toho, co již objektivně existovalo, ale nebylo známo. Proto nelze tvůrčí
činnost ve smyslu zákona charakterizovat jako činnost technickou
apod.“ (srovnej Doc. JUDr. Ivo Telec, CSc., Autorský zákon, Komentář, C. H. Beck 1997). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud z tohoto
zorného úhlu věc v podstatě neposuzoval, když v zásadě bez dalšího dovodil, že
sousloví „je to parádní“ není a nemůže být autorsky chráněno, protože není
jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora, protože je to sousloví běžně
užívané. Vzhledem k tomuto deficitu právního posouzení tak při úvaze, zda
žalovaná zasáhla do práva autorského žalobce, zůstalo stranou pozornosti
Vrchního soudu spolehlivé zjištění, zda užití sporného (byť minimálního) textu
mělo skutečně charakter bezprostředního užití díla žalobce (které je zřejmě
spíše v obecném povědomí známo jako píseň, tj. jako skladba uzavřené formy,
jejímž podkladem je slovesný text), resp. zda se případně jedná o zpracování
díla žalobce, nebo zda nejde ani o jeden z těchto případů. Je přitom třeba
uvážit, že v daném případě předmětem ochrany není vlastní látka, resp. myšlenka
díla nebo jeho části, nýbrž tvůrčí a proto chráněná činnost autora spočívající
v tom, jak jím byla tato látka ve své vnější i vnitřní formě zpracována. Dovolací soud se domnívá, že i v tomto případě řešení této otázky však vyžaduje
mimo jiné odborného posouzení, k němuž sám soud povolán není. Z uvedených skutečností tedy vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu nelze
považovat za správný. Nejvyšší soud proto toto rozhodnutí podle ustanovení §
243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí
odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud
zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení
(§ 243e odst. 2 věta první a druhá o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož
zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení
odvolacího a dovolacího. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.