30 Cdo 3638/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní
věci žalobce R. N., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. t.,
o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 41 Cm 192/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 10. dubna 2007, č.j. 3 Cmo 528/2006-58, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2007, č.j. 3 Cmo 528/2006-58,
ve výroku, jímž byl změněn výrok II. rozsudku soudu prvního stupně a žaloba na
zaplacení částky 200.000,- Kč zamítnuta, dále ve výroku, kterým byl rozsudek
soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III., pokud jím byla žaloba zamítnuta
co
do požadavku na zaplacení částky 800.000,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů
řízení,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2006, č.j. 41 Cm
192/2004-29,
ve výrocích II., IV. a III., pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky
800.000,- Kč, se zrušují, a věc se v tomto rozsahu postupuje k dalšímu řízení
Obvodnímu soudu
pro Prahu 4 jako soudu věcně příslušnému.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. června 2006, č.j. 41 Cm 192/2004-29,
ve výroku I. žalované uložil uveřejnit do jednoho měsíce na počátku svého
pravidelného pořadu „Č. o.“ omluvu ve znění: „V reportáži odvysílané v tomto
našem pořadu dne 2. prosince 2002 byla nedůvodně zpochybněna
zprostředkovatelská smlouva a postup realitní kanceláře . N. spol. s r.o., při
realizaci prodeje nemovitosti pana P. P. v B., okres Z. Za tuto nepravdivou
informaci se Č. t. omlouvá, neboť dle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v
Kolíně je tato smlouva platná a panu P. P. bylo uloženo zaplatit realitní
kanceláři N. smluvní pokutu dle této smlouvy“, a to v písemné formě
reprodukované hlasem komentátora v premiérovém vysílání, i ve všech opakováních
vysílání tohoto pořadu. Výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobci částku
200.000,-Kč, výrokem III. žalobu zamítl co do dále požadované částky 800.000,-
Kč a výrokem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
O odvolání každého z účastníků proti uvedenému rozsudku soudu prvého stupně
rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2007, č.j. 3 Cmo
528/2006-58, kterým tento rozsudek ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalovaná
je povinna uveřejnit do jednoho měsíce na počátku svého pravidelného pořadu „Č.
o.“ omluvu ve znění: „V reportáži odvysílané v tomto našem pořadu dne 2.
prosince 2002 byla nedůvodně zpochybněna správnost postupu realitní kanceláře
R. N. spol. s r.o., při realizaci prodeje nemovitostí jejího klienta. Za toto
jednání se Č. t. uvedené společnosti omlouvá“, a to v písemné formě
reprodukované hlasem komentátora v premiérovém vysílání, i ve všech opakováních
vysílání tohoto pořadu; ve zbývající části požadované omluvy a ohledně
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč odvolací soud žalobu
zamítl. Ve výroku III., kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 800.000,- Kč,
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Současně bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – shodně jako soud prvního stupně –
věc posuzoval podle ustanovení § 19 odst. 3 občanského zákoníku (dále jen o.z.)
jako žalobu na ochranu dobré pověsti právnické osoby. Shodně se soudem prvního
stupně odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě požadavek žalobce na
uveřejnění příslušné omluvy. V otázce zadostiučinění v penězích však dovodil,
že z hlediska intenzity a rozsahu zásahu do dobré pověsti žalobce se jeví jako
postačující (pouze) zadostiučinění ve formě veřejné omluvy žalobci, neboť v
tomto konkrétním případě zde nejsou takové okolnosti, z nichž by bylo možno
dovodit, že omluva nebude dostatečným zadostiučiněním za jednání žalované.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 24. května 2007 a právní moci
nabyl dne 25. května téhož roku.
Proti uvedenému rozsudku žalovaný, za nějž jednala osoba ve smyslu § 21
odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) mající právnické
vzdělání, podal dne 29. května 2007 včasné dovolání, směřující především proti
výroku, jímž v rámci změny rozhodnutí soudu prvního stupně byla žaloba
zamítnuta co do částky 200.000,- Kč. Dále s přihlédnutím k ustanovení § 41
odst. 2 o.s.ř. je třeba mít za to, že dovoláním byl napaden též výrok, kterým
byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku III., pokud jím byla
žaloba zamítnuta co do požadavku na zaplacení částky 800.000,- Kč. Jako
dovolací důvod dovolatel připomíná ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
když podle jeho názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a
věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, a konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou, za níž jednala osoba ve smyslu § 21 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (nyní je
zastoupen advokátem), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1
o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř.
Přípustnost dovolání v označené věci vychází z ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) a c) o.s.ř. (v posléze uvedeném případě s ohledem na to, že je třeba mít za
to, že otázku přisouzení relutární náhrady podle ustanovení § 19b odst. 3 o.z.
odvolací soud neřešil plně v souladu s hmotným právem, když v zásadě nedocenil
celou šíři hledisek rozhodných pro posouzení toho, zda je uplatněný nárok
odůvodněný či nikoliv – srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.
listopadu 2004, sp.zn. 30 Cdo 842/2004).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Jak vyplyne z pozdějších úvah, právě takováto vada ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vedle současné existence vad
podřaditelných pod ustanovení § 241a odst. 2 písm. b o.s.ř.) mimo jiné
poznamenala posuzované řízení.
Podle ustanovení § 19b odst. 2 o.z. při neoprávněném použití názvu právnické
osoby je možné se domáhat u soudu, aby se neoprávněný uživatel zdržel jeho
užívání a odstranil závadný stav; přitom je možné domáhat se též přiměřeného
zadostiučinění, které může být požadováno i v penězích. Podle § 19b odst. 3
o.z. platí zásady uvedené v předchozí větě přiměřeně i pro neoprávněný zásah do
dobré pověsti právnické osoby.
Podle ustanovení § 9 odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, jsou k
řízení
v prvním stupni příslušné okresní soudy.
Ustanovení § 9 odst. 3 písm. m) o.s.ř. stanoví, že krajské soudy dále
rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany názvu
a dobré pověsti právnické osoby, ve smyslu § 19b o.z.
Podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 483/1991 Sb., o Č. t., Č. t.
poskytuje službu veřejnosti tvorbou a šířením televizních programů, popřípadě
dalšího multimediálního obsahu a doplňkových služeb na celém území České
republiky (\"veřejná služba v oblasti televizního vysílání\"). Podle druhého
odstavce téhož ustanovení hlavními úkoly veřejné služby v oblasti televizního
vysílání jsou zejména
a) poskytování objektivních, ověřených, ve svém celku vyvážených a všestranných
informací pro svobodné vytváření názorů,
b) přispívání k právnímu vědomí obyvatel České republiky,
c) vytváření a šíření programů a poskytování vyvážené nabídky pořadů pro
všechny skupiny obyvatel se zřetelem na svobodu jejich náboženské víry a
přesvědčení, kulturu, etnický nebo národnostní původ, národní totožnost,
sociální původ, věk nebo pohlaví tak, aby tyto programy a pořady odrážely
rozmanitost názorů a politických, náboženských, filozofických a uměleckých
směrů, a to s cílem posílit vzájemné porozumění a toleranci a podporovat
soudržnost pluralitní společnosti,
d) rozvíjení kulturní identity obyvatel České republiky včetně příslušníků
národnostních nebo etnických menšin,
e) výroba a vysílání zejména zpravodajských, publicistických, dokumentárních,
uměleckých, dramatických, sportovních, zábavných a vzdělávacích pořadů a pořadů
pro děti a mládež.
Podle ustanovení § 103 o.s.ř. kdykoliv za řízení přihlíží soud k tomu,
zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci (podmínky řízení). Mezi
tyto podmínky patří i věcná příslušnost soudu, kterou podle ustanovení § 104a
odst. 1 o.s.ř. zkoumá soud rovněž kdykoliv za řízení. V dané věci se žalobce
domáhá ochrany své dobré pověsti, což výslovně připouští ustanovení § 19b odst.
3 o. z. Především je třeba připomenout, že ochrana dobré pověsti právnické
osoby není totožná s věcmi ochrany osobnosti podle občanského zákoníku v nichž
je podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dána věcná příslušnost
krajských soudů jako soudů prvního stupně. Pokud pak ustanovení § 9 odst. 3
písm. m) o.s.ř. svěřuje ve věcech ochrany názvu a dobré pověsti právnické
osoby, ve smyslu § 19b o.z. věcnou příslušnost krajským soudům, jako soudům
prvního stupně, činí tak v případech věcí obchodních. O tento případ však v
souzené věci nejde.
Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce předmětem tohoto sporu učinil
jednání žalované Č. t. jako „veřejnoprávního média“ ve smyslu zákona o Č. t.
při poskytování služby veřejnosti tvorbou a šířením televizního programu (není
zřejmé, že by v tomto případě žalovaná vykonávala činnost podle § 11 odst. 1
zákona o Č. t.). Vztah mezi žalobcem a žalovanou v tomto případě nelze podřadit
pod klasifikaci obchodních vztahů vyplývajících z ustanovení § 261 a § 262
obchodního zákoníku. V označené věci proto není dána věcná příslušnost
krajských soudů pro řízení v prvním stupni ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3
písm. m) o.s.ř.; je proto nezbytné s ohledem k ustanovení § 9 odst. 1 téhož
zákona vycházet z věcné příslušnosti okresního (obvodního) soudu jako soudu
prvního stupně.
Odvolací soud (ani soud prvního stupně) uvedené okolnosti zcela zřejmě
nevzal v úvahu, což má za následek, že řízení bylo takto zatíženo vadou ve
smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Proto Nejvyšší soud České republiky toto
rozhodnutí (včetně předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze) v
označených výrocích (včetně příslušných výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil
a věc postoupil věcně příslušnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3
o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu