30 Cdo 3659/2008

30 Cdo 3659/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Karla Podolky v právní věci

žalobkyně Z. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. B., o určení

vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp.

zn. 12 C 219/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 7. dubna 2008, č.j. 42 Co 15/2008-262, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. dubna 2008, č.j. 42 Co

15/2008-262, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu

řízení.

V záhlaví citovaným rozsudkem změnil Krajský soud v Ostravě (dále již „krajský

soud“ nebo „odvolací soud“) rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku (dále již

„okresní soud“) ze dne 20. července 2007, č.j. 12 C 219/2003-228, jímž bylo

určeno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí v rozsudku blíže specifikovaných

nemovitostí, a dále rozhodnuto o nákladech řízení, tak, že tuto žalobu zamítl;

současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ke změně rozhodnutí

okresního soudu přistoupil krajský soud z důvodu, že žalobě nelze vyhovět pro

nedostatek věcné pasivní legitimace na straně žalované. V posuzované věci je

nesporné, že kupní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní (výlučnou vlastnicí

nemovitostí) a žalovaným, přičemž kupní cena měla být uhrazena ze společných

prostředků žalovaného a jeho manželky. Z tohoto pohledu žalovaný a jeho

manželka nemovitosti nabyli do společného jmění manželů. Na výše uvedeném nic

nemění, že v katastru nemovitostí je jako vlastník zapsán (pouze) žalovaný.

Vystupuje-li totiž v kupní smlouvě o převodu nemovitosti, která je evidována v

katastru nemovitostí, jako nabyvatel jen jeden manžel a k nabytí nemovitosti

byly použity společné zdroje manželů, stává se vkladem do katastru nemovitostí

tato nemovitost předmětem společného jmění manželů. Z obsahu spisu se nepodává,

že by žalovaný a jeho manželka uzavřeli smlouvu podle ustanovení § 143a obč.

zák. Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je

či není, je po stránce procesní mimo jiné skutečnost, že účastníci mají věcnou

legitimaci. Účastníky řízení musí být všichni, o jejichž práva a povinnosti v

tomto řízení jde. Jinak řečeno, nejsou-li v řízení účastníky řízení všechny

osoby, nelze z tohoto procesního důvodu takové žalobě vyhovět, což se týká i

daného případu. Zmíněný nedostatek v odvolacím řízení napraven být nemůže (§

216 odst. 1 o.s.ř.). Za situace, kdy žalobkyně neoznačila správný okruh

účastníků řízení, nemůže být určovací žaloba důvodnou pro nedostatek naléhavého

právního zájmu (§ 80 písm c) o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého

advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1

písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (tj. že

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Žalobkyně nesouhlasí

s právním závěrem odvolacího soudu stran nedostatku věcné pasivní legitimace. Poukazuje na řízení před okresním soudem, v němž provedeným dokazováním bylo

vyvráceno, že peníze na zaplacení kupní ceny byly ze společných prostředků

žalovaného a jeho manželky. Okresní soud dospěl k závěru, že kupní cena jednak

vůbec nebyla uhrazena, a jednak k závěru, že předmětná kupní smlouva je

absolutně neplatná. V tomto směru žalobkyně dále argumentuje, že byla-li soudem

shledána absolutní neplatnost kupní smlouvy, nemohla tato smlouva způsobit

žádné právní následky, a tedy ani nemovitosti, které byly předmětem takové

smlouvy, nemohly „spadnout do masy“ společného jmění manželů (dále též „SJM“). Jedinými účastníky kupní smlouvy byla žalobkyně a žalovaný. V rámci ústního odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné odvolací soud uvedl, že v

řízení před okresním soudem bylo beze sporu prokázáno, že nemovitost patří do

SJM žalovaného a jeho manželky. Ani toto nemůže obstát, když tato skutečnost v

řízení nebyla prokázána, a tudíž se soud ani nezabýval např. tím, zda SJM stále

existuje a nebylo zúženo či zrušeno. Stran věcné legitimace žalobkyně odkazuje

na právní závěry obsažené v označených rozhodnutích Nejvyššího soudu. Vzhledem

k tomu, že v dané věci se řízení zúčastnily všechny věcně legitimované osoby –

účastníci kupní smlouvy, nemohla být v souladu se zákonem žaloba zamítnuta pro

nedostatek tzv. pasivní věcné legitimace. I kdyby bylo v řízení prokázáno, že

předmětné nemovitosti měly „spadnout do masy“ SJM, pak se žalobkyně domnívá, že

skutečnost, že manželka žalovaného, D. B., nebyla v žalobě na straně žalovaných

označena, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby; v tomto směru žalobkyně se

ztotožňuje s odkazem odvolacího soudu na § 90 a § 159a odst. 4 o.s.ř. Z

vyložených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený

rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný se k podanému vyjádření žalobkyně písemně nevyjádřil. Nejvyšší soud při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části první

Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád

(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu

vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a

rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního

řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 tím není dotčeno. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou

k tomu oprávněnou – účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.), že je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

o.s.ř. (vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí

soudu prvního stupně) přípustné, a je také i důvodné.

V posuzované věci krajský soud řešil právní otázku pasivní věcné legitimace v

řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, v němž byla okresním soudem jako

předběžná posuzována otázka platnosti smlouvy o převodu vlastnictví k těmto

nemovitostem, jejichž účastníky byla žalobkyně a žalovaný. Z již shora

vyložených důvodů krajský soud uzavřel, že předmětné nemovitosti nabyli do

společného jmění manželů žalovaný a jeho manželka; odtud také pramení závěr

krajského soudu o nedostatku věcné pasivní legitimace a o nedostatku naléhavého

právní zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§ 80 písm. c/ o.s.ř.).

Nesprávné právní posouzení věci, které žalobkyně jako důvod dovolání podle §

241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatnila, může spočívat v tom, že odvolací soud

věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitá

právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně

aplikoval. Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit,

aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li

na tom naléhavý právní zájem. Určovací žaloba podle § 80 písm. c) o.s.ř. je preventivního charakteru a má

místo tam, kde je možné její pomocí eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty

v právním vztahu, a k příslušné nápravě nelze dospět jinak, nebo když účinněji

než jiné procesní prostředky, vystihuje obsah a povahu daného právního vztahu a

právě jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, představující určitý právní

rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů. Nelze-li v konkrétním

případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani splněna podmínka

naléhavého právního zájmu, přičemž platí, že takový závěr je podmíněn též tím,

z jakých právních poměrů žalobce vychází, jakého konkrétního určení se domáhá a

vůči komu žaloba o určení směřuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002, in www.nsoud.cz). Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či

není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají

věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v

řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je

účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo

jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bylo opakovaně judikováno, že jde-li v

řízení o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), může být

žalobě vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo

žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu (smlouvy), popřípadě

jejich právní nástupci. Posuzuje-li však soud platnost nebo neplatnost právního

úkonu (smlouvy) v jiném řízení jako otázku předběžnou (tj. jako otázku, která

sice sama o sobě není předmětem řízení, ale jejíž vyřešení je potřebné pro

rozhodnutí ve věci), řeší ji bez zřetele na to, kdo je účastníkem tohoto

řízení; úsudek o platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako o

předběžné otázce může soud učinit, i kdyby účastníkem řízení nebyl žádný z

účastníků tohoto právního úkonu (této smlouvy). Na rozdíl od řízení, jehož

předmětem je určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), v němž

je vyžadována účast všech účastníků právního úkonu (smlouvy) právě proto, aby

účinky rozhodnutí soudu o takovém předmětu řízení (zejména jeho závaznost)

dopadly na všechny účastníky právního úkonu (smlouvy), nespojuje zákon s

řešením platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy) jako předběžné

otázky pro účastníky právního úkonu (smlouvy) žádný takový právní následek.

V

řízení, jehož předmětem je určení, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či

není, jsou tedy nositeli práv a povinností, o něž v řízení jde, ten, kdo tvrdí,

že je jejím vlastníkem rozdílným od osoby zapsané v katastru nemovitostí, a

ten, kdo je jako její vlastník zapsán v katastru nemovitostí. Právní sféry

dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o

tom, zda tu vlastnické právo k nemovitosti je či není) nemůže mít na jejich

právní poměry žádný vliv [(nemůže mít žádný dopad na vymezení jejich práv nebo

povinností tímto soudním rozhodnutím) – k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího

soudu ze dne 18. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 1827/2005, a ze dne 14. srpna 2007,

sp. zn. 1677/2007]. V posuzované věci měl proto krajský soud otázku věcné legitimace zkoumat z

pohledu žalobkyní tvrzených poměrů, z nichž byl dovozován naléhavý právní zájem

na soudní deklaraci vlastnického vztahu žalobkyně k předmětným nemovitostem. Pokud při řešení této otázky krajský soud judikaturou osvětlený procesní rozměr

překlenul tím, že žalobu zamítl s odůvodněním, že zde absentuje naléhavý právní

zájem žalobkyně na požadovaném určení, neboť „v posuzované věci je nesporné, že

kupní smlouva byla uzavřena mezi žalobkyní a žalovaným...“, avšak že „kupní

cena měla být uhrazena ze společných prostředků žalovaného a jeho manželky“, a

že „z tohoto pohledu žalovaný a jeho manželka nemovitosti nabyli do společného

jmění manželů“, pak je třeba uzavřít, že krajský soud žalobu posuzoval nejen z

procesního hlediska, ale také i (nepřípustně) z hlediska věcného. Přitom

meritorní posouzení mělo být odsunuto až do okamžiku rozhodnutí ve věci samé,

neboť z vyložené (a shora cit. judikaturou interpretované) normativní úpravy

platí neměnná a judikaturou konstantně reflektovaná zásada, že zamítá-li soud

žalobu na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, pro nedostatek

naléhavého právního zájmu na takovém určení, je logicky vyloučeno, aby současně

žalobu přezkoumal po stránce věcné. Je tomuto tak z toho důvodu, že takový

přezkum je právě naléhavým právním zájmem podmíněn (srov. například rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod

č. 21, v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). V poměrech tohoto případu bylo tedy z procesního hlediska určující posoudit

otázku naléhavého právního žalobkyně na jí požadované věcně právní deklaraci se

sledovaným promítnutím navrhovaného soudního rozhodnutí do katastru

nemovitostí, v němž jako vlastník předmětných nemovitostí je dosud evidován

žalovaný, ač tento stav zápisů v katastru podle žalobkyně neodpovídá právnímu

stavu (právní realitě), neboť v důsledku odstoupení od uvedené smlouvy

žalobkyní (žalobní verze) není žalovaný vlastníkem těchto nemovitostí. Při

užití této žalobní konstrukce tudíž žalobkyně určovací žalobu správně podala

proti žalovanému, který je v katastru nemovitostí evidován jako vlastník

předmětných nemovitostí.

Případný závěr soudu o tom, že „žalovaný a jeho

manželka nemovitosti nabyli do společného jmění“, by se tedy mohl uplatnit až

po věcném posouzení žaloby v rámci meritorního rozhodnutí a při implikaci

právního závěru, že např. žalobkyní tvrzené odstoupení od kupní smlouvy podle

práva nevedlo (z toho kterého důvodu) ke zrušení této smlouvy, anebo že tato

smlouva je absolutně neplatná, jak nakonec po provedeném řízení v posuzované

věci dovodil okresní soud. O jinou situaci by se ovšem jednalo, pokud by

žalobkyně v žalobě skutkově vymezila, že předmětné nemovitosti (v poměrech

užité žalobní konstrukce) před odstoupením od smlouvy tvořily společné jmění

manželů žalovaného a jeho manželky, když v katastru nemovitostí je jako

vlastník těchto nemovitostí zapsán pouze žalovaný. Pokud by totiž měl platit

požadavek, že v takové situaci lze žalovat pouze toho, kdo je v katastru

nemovitostí zapsán jako vlastník těchto nemovitostí, nemohl by meritorní výrok

takto případně vydaného rozsudku ve smyslu § 159a odst. 2 o.s.ř zcela pokrýt

svou závazností daný hmotněprávní vztah, neboť manželka žalovaného, pokud by

vskutku nemovitosti měly původně být nabyty do společné jmění žalovaného a jeho

manželky, by tímto rozsudkem vázána nebyla, a to i kdyby na základě něj došlo k

příslušnému zápisu do katastru nemovitostí, v jehož důsledku by byla jako

vlastník těchto nemovitostí evidována opět žalobkyně. Jinak řečeno, při

provedeném vylíčení rozhodných skutečností, že předmětné nemovitosti původně

tvořily společné jmění žalovaného a jeho manželky, by tedy předjímaný soudní

výrok byl způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu jen

tehdy, pokud by v naznačených souvislostech bylo důsledně reflektováno

subjektové hledisko v rámci shora již vyloženého zkoumání naléhavého právního

zájmu na určení vlastnictví k nemovitostem. Procesní prostor k takovým úvahám v

posuzované věci ovšem dosud vytvořen nebyl, neboť za změnu žaloby spočívající v

rozšíření právně relevantních skutkových tvrzení nelze považovat situaci, kdy

při odvolacím jednání dne

7. dubna 2008 krajský soud vyzval zástupkyni žalobkyně „k doplnění

rozhodujícího tvrzení, že žalovaný je výlučným vlastníkem předmětných

nemovitostí“, a kdy vyzvaná advokátka v procesní reakci uvedla, že „dle kupní

smlouvy by měly nemovitosti spadnout do vlastnictví žalovaného a jeho manželky,

když tito se v průběhu řízení před soudem I. stupně vyjádřili v tomto směru, že

nemovitosti byly zakoupeny ze spol. prostředků, nicméně v kat. nemovitostí je

jako vlastník zapsán toliko žalovaný“, aniž by poté krajský soud o této změně –

měl-li vskutku za to, že jde o změnu žaloby v její narační části – procesně

rozhodl (srov. § 95 odst. 1 za užití § 211 o.s.ř.). Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z

důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Ve věci sp. zn. I.

ÚS 777/07 Ústavní soud judikoval, že novelou č. 59/2005 Sb. byla překonána letitá judikatura Ústavního soudu, podle níž „podle § 221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí,

odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí,

je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových

zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu odvolacího

soudu je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z

hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva

vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu

dosavadního nebyly relevantní“ (např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 765/02). Zmíněná novela omezila v zájmu zajištění rychlejšího

průběhu řízení množství kasačních rozhodnutí odvolacích soudů tak, že odvolací

soud má rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, je-li „ve výroku“ věcně správné. Tato zdánlivě nepatrná změna § 219 o. s. ř. má významné a dalekosáhlé důsledky,

neboť odvolací soud má potvrdit nejen rozhodnutí soudu I. stupně, které je

založeno na správných skutkových zjištěních a správném právním posouzení, ale

kupř. i rozhodnutí, které je postaveno na nesprávném právním názoru, avšak

přesto je co do výroku správné. Nová úprava § 219 o. s. ř. ovšem nijak

nezasáhla do zákazu překvapivých rozhodnutí, resp. do požadavku, aby rozhodnutí

bylo pro účastníky předvídatelné. Předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu

lze docílit nejen zrušením rozhodnutí soudu I. stupně a vrácením věci k dalšímu

řízení, ale také tím, že odvolací soud seznámí účastníky se svým odlišným

právním názorem a dá jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Postup, kdy

odvolací soud potvrdí rozhodnutí soudu I. stupně, přičemž k závěru o věcné

správnosti výroku (§ 219 o. s. ř.) dospěje na základě odlišného právního

posouzení věci, s nímž účastníky neseznámí a nedá jim příležitost se k němu

vyjádřit, je odepřením práva na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 31. července 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07). V dané věci odvolací soud zaujal jiný právní názor než soud prvního stupně, a

proto změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl; přitom

neposkytl žalobkyni možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit a případně

vznést odpovídající tvrzení a navrhnout k nim důkazy. Řízení před odvolacím

soudem je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí

ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dalšího pochybení se odvolací soud dopustil tím, že oproti okresnímu soudu

dospěl ke skutkovému závěru, že předmětné nemovitosti nabyli do společného

jmění manželů žalovaný se svou manželkou, aniž by – odhlédnuvše od již výše

učiněné výtky vztahující se k verifikačnímu rozsahu při posuzování otázky

naléhavého právního zájmu na podání žaloby o určení vlastnictví – za tím účelem

provedl odpovídající, resp. vůbec dokazování (z protokolu o jednání před

odvolacím soudem ze dne 7.

dubna 2008 se nepodává, že by odvolací soud při

jednání prováděl jakékoliv dokazování). Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl tak

uplatněn právem a Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b

odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b

věta před středníkem o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). V

novém rozhodnutí o věci samé rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového

řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d

odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2010

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu