U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce
Ing. M. H., zastoupeného Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem se sídlem v
Pardubicích, třída Míru 70, proti žalované České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o náhradu škody ve výši
653.480.659,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 25 C 47/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze
dne 28. dubna 2016, č. j. 19 Co 74/2016-154, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. dubna
2016, č. j. 19 Co 74/2016-154, potvrdil ve výroku I. usnesení Obvodního soudu
pro Prahu 1 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 4. února 2016, čj. 25 C
47/2014-88, kterým soud prvního stupně ve výroku I. odmítl žalobu a ve výroku
II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud současně rozhodl ve výroku
II. o náhradě nákladů řízení v odvolacím řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) podal
dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“)
ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání dovolání je
vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z
dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v
rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či
procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně,
případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem
4/2014, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo ze dne 29.
srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 [všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České
republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz], proti němuž podaná ústavní
stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp.
zn. I. ÚS 3524/13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn.
30 Cdo 3381/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla rovněž odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 9. června 2015, IV. ÚS 940/2015).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 3524/13
potvrdil, že „k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě
jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení
§ 241a odst. 2 o. s. ř.).“
Uvedeným požadavkům dovolatel nedostál.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu