ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v
právní věci žalobce T. O., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se
sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované CZECH NEWS CENTER,
a.s., se sídlem v Praze 7, Komunardů 1584/42, IČO 02346826, zastoupené JUDr.
Helenou Chaloupkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 1289/7, o
ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 66 C 173/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017,
č.j. 3 Co 186/2015-242 (správně č.j. 3 Co 186/2015-311), takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 31. ledna 2017, č.j. 3 Co 186/2015-311, se zamítá.
II. Dovolání žalobce proti výroku II. rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 31. ledna 2017, č.j. 3 Co 186/2015-311, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4.114,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Heleny Chaloupkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Na Kozačce
1289/7.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. července 2015, č.j. 66 C 173/2013-261, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 3. srpna 2015, č.j. 66 C 173/2013-279, výrokem I. uložil žalované povinnost
uveřejnit na internetových stránkách www.reflex.cz omluvu žalobci tohoto znění:
Omlouváme se panu T. O., že na www.reflex.cz byl označován v článku s názvem
„Pitomio: Všichni se perou, já se směju“ ze dne 28. 8. 2013 a v Online
komentáři redaktorů Reflexu s názvem „Sledujte s námi první povolební debatu“
ze dne 26. 10. 2013 jako „Pitomio“. CZECH NEWS CENTER a. s., a to do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. jí uložil zdržet se ve všech jejích
tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména žalobce označováním
žalobce jako „Pitomio“, ledaže takové označení bude projevem oprávněné kritiky. Výrokem III. žalobu zamítl v rozsahu žalobního návrhu, aby žalované byla
uložena povinnost omluvit se žalobci na stránkách týdeníku Reflex omluvou
tohoto znění: Omlouváme se panu T. O., že na stránkách týdeníku Reflex a na
www.reflex.cz byl označován jako „Pitomio“, dále že opakovaně byla uveřejněna
jeho fotografie upravená tak, že je na ní panu O. přimalováno klaunské líčení,
že z jeho facebookového profilu byla stažena a uveřejněna soukromá fotografie s
přidaným komentářem, který se nezakládá na pravdivých údajích. Dále se panu T. O. omlouváme za to, že v článku s názvem Úsvit aneb pohádka o přímé demokracii
uveřejněném ve vydání časopisu Reflex ze dne 10. 10. 2013 bylo uvedeno, že byl
poradcem pana J. P. a že mu zkrachovala cestovka pro plyšáky – obě tyto
informace nebyly pravdivé. CZECH NEWS CENTER a. s. Výrokem IV. zamítl žalobu v
rozsahu žalobního návrhu, aby žalovaná v omluvě žalobci, kterou je povinna
uveřejnit na www.reflex.cz, byla povinna
a) se omluvit za označování žalobce jako „Pitomio“ na www.reflex.cz nad rámec
takového označování v článku a komentáři specifikovaných v odstavci I. výroku
tohoto rozsudku;
b) uveřejnit v omluvě před slovy „na www.reflex.cz“ text „na stránkách týdeníku
Reflex a“ a za slovy „jako Pitomio“ text „dále že opakovaně byla uveřejněna
jeho fotografie upravená tak, že je na ní panu O. přimalováno klaunské líčení,
že z jeho facebookového profilu byla stažena a uveřejněna soukromá fotografie s
přidaným komentářem, který se nezakládá na pravdivých údajích. Dále se panu T. O. omlouváme za to, že v článku s názvem Úsvit aneb pohádka o přímé demokracii
uveřejněném ve vydání časopisu Reflex ze dne 10. 10. 2013 bylo uvedeno, že byl
poradcem pana J. P. a že mu zkrachovala cestovka pro plyšáky – obě tyto
informace nebyly pravdivé“. Výrokem V. žalobu zamítl v rozsahu žalobního
návrhu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši
300.000,- Kč. Výrokem VI. žalobu zamítl v rozsahu žalobního návrhu, aby
žalované byla uložena povinnost zdržet se ve všech jejích tištěných médiích i
na on-line serverech publikování a uveřejňování fotografie žalobce upravené
tak, že žalobci je přidáno klaunské líčení a klaunský nos. Výrokem VII.
žalobu
zamítl v rozsahu žalobního návrhu, aby žalované byla uložena povinnost zdržet
se ve všech jejích tištěných médiích i na on-line serverech komolení jména
žalobce jeho označováním jako „Pitomio“, pokud takové označení nebude projevem
oprávněné kritiky. Výroky VIII. a IV. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen
„obč. zák.“) a dospěl k závěru, že v článku na www.reflex.cz z 28. srpna 2013 a
online komentáři redaktorů Reflexu ze dne 26. října 2013, je označení žalobce
jako „Pitomio“ projevem samoúčelného zesměšnění, resp. ponížení žalobce
patvarem jména, které představuje zásah do důstojnosti žalobce. Při vážení
přednosti svobody slova a ochrany osobnosti zde podle Městského soudu vítězí
ochrana osobnosti. V ostatních případech jde o hodnotící soud, který žalovaná
používala v článcích u karikatur vyjadřujících se kriticky o žalobci, jenž je
aktivním a všeobecně známým politikem a fakticky lze pro něj nalézt oporu v
obsahu článků, jinak je výraz „Pitomio“ použit rovněž v kontextu informování o
tom, že žalobce se proti užívání tohoto výrazu brání, potažmo ke zrodu
přezdívky. Nešlo tak (v těchto případech) o samoúčelné použití tohoto výrazu. Jde sice o výraz expresivní, jehož užití nepatří mezi běžné výrazové prostředky
oprávněné kritiky, přesto však není jeho použití absolutně vyloučeno, je-li
použito účelně. Jeho expresivnost je umenšena tím, že výraz není použit ve svém
základním tvaru (pitomec, pitomeček), ale složeně s křestním jménem žalobce. Tvrzení, že žalobce byl poradcem J. P. není dehonestující a informace o
zkrachovalé cestovní kanceláři je přípustnou novinářskou zkratkou. Ve vztahu ke
stažení a uveřejnění fotografie z žalobcova facebookového profilu soud prvního
stupně uvedl, že tuto fotografii sám žalobce na svém facebookovém profilu volně
zpřístupnil a navíc na ní není zachycen žalobce, nýbrž jeho přítelkyně. Karikaturu žalobce jako klauna soud shledal jsoucí v mezích oprávněné kritiky. Vzhledem k uvedeným skutečnostem měl soud prvního stupně za to, že omluva
uvedená ve výroku I. je pro žalobce dostatečným zadostiučiněním. Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“)
rozsudkem ze dne 31. ledna 2017, č.j. 3 Co 186/2015-311, rozsudek soudu prvního
stupně v odvoláním žalobce napadených výrocích III. až IX. podle ustanovení §
219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a žalobci uložil
zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 8.228,- Kč. Soud druhého stupně vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se s jeho právním hodnocením. Poukázal na podrobné vysvětlení podané
soudem prvního stupně zaměřené na to, kdy je možno používat předmětnou
přezdívku nebo zkomoleninu jména žalobce, tedy když je uveřejňována spolu s
jeho názory, které se netěší souhlasu uvedeného média ani části veřejnosti. Odvolací soud konstatoval, že proto soud prvního stupně správně odlišil, kdy je
dotčený výraz pouze předmětem výsměchu, resp. ponížení (takže omluvu žalobci
přiznal a uložil žalované zdržet se označování žalobce touto přezdívkou),
zatímco pokud předmětný výraz bude součástí politické kritiky, pak v takovém
případě v této souvislosti je možno politické karikatury a zkomoleniny jména
používat.
Proti rozsudku soudu druhého stupně podal žalobce dne 27. června 2017 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí
podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, resp. na řešení otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyly vyřešeny. V prvé řadě se domnívá, že „soud prvního stupně i soud odvolací se při
posuzování přiměřenosti označení žalobce žalovaným jako ‘Pitomio‘, odklonily od
zásady, že užití natolik expresivního výrazu, je přípustné pouze ve výjimečných
případech jako reakce na extrémní prohlášení adresáta takovéhoto označení.“
Uvádí k tomu, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí měl soud prvního
stupně posoudit každé jednotlivé užití výrazu „Pitomio“ žalovanou a podrobit
jej testu proporcionality s konkrétním žalovaným kritizovaným výrokem žalobce. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené otázky považuje žalobce
jednak otázku zda je přípustným zásahem do práva žalobce na ochranu jména a
důstojnosti podle čl. 10 Listiny základních práv a svobod, zkomolení jeho jména
takovým způsobem, kdy je spojeno s hanlivým a urážlivým výrazem (toto dovolatel
shledává na rozdíl od soudu prvního stupně subjektivně za mnohem více
urážející) a zda se jedná o přípustnou hodnotící kritiku, kdy je namísto
negativního hodnocení názorů či projevů adresáta tohoto hodnocení označován
hanlivě sám adresát, a to za použití hanlivého zkomolení jeho jména a konečně,
zda požívá ochrana jména osoby veřejně činné menší ochrany než ochrana jména
jiných osob. Navrhuje proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která podotýká, že žalobce sice
napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ale ve skutečnosti
argumentuje přípustností dovolání jen ve vztahu k části rozsudku, která souvisí
s užitím výrazu „Pitomio“. Poukazuje dále na podrobné zdůvodnění rozsudků obou
stupňů, s nímž se ztotožňuje. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud dovolání jako
nepřípustné odmítl, případně je zamítl a jí přiznal náhradu nákladů za dovolací
řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Poté se Nejvyšší
soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v
jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle ustanovení § 241b odst. 3 věty první o.s.ř. dovolání, které neobsahuje
údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem
dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a)
nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti
doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolatel sice v prvé řadě ohlašuje rozpor napadeného rozsudku odvolacího soudu
s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu při řešení první otázky, avšak
neoznačuje jakékoliv rozhodnutí dovolacího soudu, od nějž by se napadené
rozhodnutí případně odchylovalo (tím neuvádí ani konkrétní okolnosti, které by
svědčily o rozporu, resp. jej dokumentovaly). V tomto smyslu proto dovolání
žalobce trpí vadou, která brání rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat z
hlediska uvedených dovolatelem vznesených otázek. Naproti tomu dovolací soud dospívá k závěru, že dovolání je v této věci s
přihlédnutím k ustanovení § 237 přípustné vzhledem k otázce, zda je přípustným
zásahem do práva na ochranu jména a důstojnosti podle čl. 10 Listiny základních
práv a svobod, zkomolení jména dotčené osoby takovým způsobem, kdy je jméno
spojeno s hanlivým a urážlivým výrazem. Dovolací soud v tomto případě konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou
k tomu oprávněnou, a splňující předpoklady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení výše zmiňované otázky hmotného práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla výslovně vyřešena. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovéto případné vady se však z
napadeného rozhodnutí nepodávají. Nejvyšší soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska dovolatelem
vymezeného důvodu (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.), avšak dospěl k
závěru, že dovolání není důvodné. Pole čl. 10 odst.
1 Listiny základních práv a svobod každý má právo, aby byla
zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho
jméno. Podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) svoboda
projevu a právo na informace jsou zaručeny (odst. 1). Každý má právo vyjadřovat
své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i
svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na
hranice státu (odst. 2). Podle ustanovení § 11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své
osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i
soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
V čl. 10 Listiny je zakotveno a deklarováno právo každého člověka, aby bylo mj. chráněno jeho jméno. To je dáno tím, že jméno je významnou hodnotou osobnosti
člověka, neboť slouží především k jeho individualizaci a identifikaci. Jméno je
vždy nedílným, nezbytným a předpokládaným příznačným atributem každého člověka. Charakteristické přitom je, že jméno člověka (byť v případných pozdějších
zákonem předpokládaných modifikacích) je s ním spjato po celou dobu jeho
existence, a je významné pro ztotožnění člověka i po jeho smrti. Jménem člověka je jeho osobní jméno a příjmení, popř. jeho další jména a rodné
příjmení, která mu podle zákona náležejí. Vedle jména rodového (tj. příjmení) je chráněno i jméno vlastní (mnohdy
nepřesně nazývané jako křestní), a to zejména tehdy, když se pro konkrétní
osobu stalo jako individualizační znak výrazně osobitým. Je tedy nepochybné, že i vlastní jméno, jako součást osobnostní sféry člověka
zásadně požívá zákonem předpokládané ochrany. Avšak obdobně jako ostatní složky
osobnosti člověka lze předpokládat i případy, kdy dotčení tohoto osobnostního
statku nebude mít charakter zásahu neoprávněného, který by odůvodňoval
oprávněnost příslušné žaloby na ochranu osobnosti. I v těchto případech proto
budou analogicky platit zásady platné při dotčení jiných složek osobnosti
člověka. Přitom významné bude i zjištění, zda se zásah týká osoby veřejně činné. Lze proto poukázat na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 4. dubna
2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, kde se mimo jiné připomíná, že k problematice
svobody projevu existuje bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva
(dále jen "Soud"), v níž je vyzdvižen význam zmíněné svobody, jakož i určeny
její meze, které jsou dány nutností respektovat jednak společností chráněné
zájmy vymezené článkem 10 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod a jednak práva třetích osob. Soud zdůrazňuje roli svobody
projevu jako jednoho ze základních kamenů demokratické společnosti; absence
této svobody ji pojmově vylučuje. Svoboda projevu platí nejen pro "informace"
nebo "myšlenky", přijímané příznivě či považované za neškodné či nedůležité,
ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují či znepokojují: tak tomu chce
pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není demokratické
společnosti. Tyto principy nabývají zvláštní důležitosti, pokud jde o tisk. Tisk sice nesmí překračovat vymezené hranice mj. z důvodu ochrany dobré pověsti
jiných, nicméně na něm spočívá úkol šířit informace a myšlenky týkající se
politických záležitostí, jakož i témat z ostatních oblastí veřejného zájmu. Nejenže úlohou tisku je šíření informací a myšlenek, veřejnost má současně
právo tyto přijímat (srov. rozsudek ve věci L. proti Rakousku ze dne 8. 7. 1986, č. 09815/82, odst. 41). Česká republika se v článku 1 odst. 1 Ústavy
definovala jako demokratický stát založený na úctě k právům a svobodám člověka
a občana, čímž se vzdala hodnotové neutrality Ústavy a zakotvením
nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu se
přihlásila k principu materiálního právního státu.
Pro demokracii, chápanou
jako vládu lidu, lidem a pro lid, je životní nutností šíření informací,
myšlenek a názorů, ať už pochvalných či kritických, proto, aby byla veřejnost
zásobena všemi dostupnými fakty, nezbytnými pro vyvolání kvalitní debaty ve
věcech celospolečenského zájmu a následného utváření názoru jednotlivců či k
dosažení konsenzu o řízení a obstarávání věcí celospolečenského zájmu. Tisk
bývá také titulován hlídacím psem demokracie, neboť tím, že informuje o
záležitostech veřejného zájmu, zároveň upozorňuje na negativní jevy ohrožující
chod demokratické společnosti; informace může být podnětem pro adekvátní
nápravu ze strany příslušných orgánů či vyvolat určité vzepětí veřejnosti
vyjadřující nespokojenost s momentálním stavem, které může vést k rychlejšímu
odstranění negativ. Otevřenost odlišným názorům a kritickým pohledům skýtá
obohacení společnosti, dostatek informací může napomáhat k bourání názorových
stereotypů a podporovat zvýšení tolerance. V neposlední řadě svoboda projevu a
právo na informace výrazně přispívají k osobnímu růstu jedince jak v oblasti
intelektuální, tak osobnostní, což je taktéž v zájmu otevřené demokratické
společnosti. Svoboda projevu však není bezbřehá; je omezena jednak chráněnými
zájmy podle článku 17 odst. 4 Listiny a jednak ostatními ústavně zaručenými
právy a svobodami; v tomto případě vzniká konflikt mezi svobodou projevu ve
smyslu článku 17 a právem na ochranu cti a dobré pověsti podle článku 10
Listiny. Ústavní soud připomněl, že se k této problematice vyjádřil ve svém
nálezu IV. ÚS 154/97 (sv. 10, č. 17) a konstatoval, že při střetu základního
politického práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a
soukromého života, tedy základních práv, která stojí na stejné úrovni, bude
vždy věcí nezávislých soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého
jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána
přednost před právem druhým. Je proto úkolem obecných soudů, aby na základě
konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové
intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci
přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré
pověsti dotčené osoby nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření
informací. Při zkoumání přiměřenosti konkrétního výroku je třeba v prvé řadě
odlišit, zda se jedná o skutkové tvrzení, nebo hodnotící soud, neboť podmínky
kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se
opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí
dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že
uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud
tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že
by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud
naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá
určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to
základě vlastních (subjektivních) kritérií.
Hodnotící soud proto nelze jakkoli
dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda
forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je
nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn., zda primárním cílem kritiky
není hanobení a zneuctění dané osoby. K otázce pravdivosti uveřejněných údajů
se vyslovil Ústavní soud v nálezu I. ÚS 156/99, podle něhož k zásahu do práva
na ochranu osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením
zavinění narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí
automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je
dán pouze tehdy, jestliže (1.) existuje mezi zásahem a porušením osobnostní
sféry příčinná souvislost a jestliže (2.) tento zásah v konkrétním případě
přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické
společnosti tolerovat nelze. Ústavní soud současně zdůraznil, že práva na ochranu osobnosti se mohou
samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka
posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech
mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. Je to dáno
skutečností, že osoba vstoupivší na veřejnou scénu musí počítat s tím, že
jakožto osoba veřejně známá bude pod drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o
její jak profesní tak i soukromý život a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li
se o osobu, která spravuje veřejné záležitosti; zde je soudy volen
benevolentnější přístup k posouzení meze přípustnosti uveřejnění informací
soukromé povahy a hodnocení jejího jednání právě proto, že jsou na ni kladeny
náročnější požadavky a veřejnost je oprávněna vědět, např. jakého vzdělání
předmětná osoba dosáhla, s kým se stýká apod., a to pro posouzení způsobilosti
jak odborné, tak morální tuto funkci zastávat a náležitě obstarávat věci
veřejné. Prezentace těchto údajů a jejich případná kritika však musí souviset s
veřejnou činností, kterou daná osoba vykonává. Tato filosofie Ústavního soudu
se nese v duchu názorové linie Soudu, který uvedl, že hranice přijatelné
kritiky jsou adekvátně širší u politiků než u soukromé osoby. Na rozdíl od
posledně jmenované, politik nevyhnutelně a vědomě předkládá novinářům a široké
veřejnosti ke kontrole každé své slovo a čin, a proto musí projevit vyšší
stupeň tolerance. Ochrana osobnosti se vztahuje i na politiky dokonce i tehdy,
kdy nejednají jako soukromé osoby, avšak v takových případech požadavek zmíněné
ochrany musí být poměřován ve vztahu k zájmu na otevřené diskusi o politických
tématech (srov. rozhodnutí ve věci L., odst. 42). Tyto zásady pak nepochybně mají význam pro posouzení vlastní otázky, zda je
přípustným zásahem do práva na ochranu jména a důstojnosti podle čl. 10 Listiny
základních práv a svobod, zkomolení jména dotčené osoby takovým způsobem, kdy
je jméno spojeno s hanlivým a urážlivým výrazem. Zde je třeba uvážit, že právo
na jméno je jedním z významných osobnostních práv, které však ostatním z nich
není nikterak nadřazeno. Proto i pro toto právo platí to, co bylo vyloženo
výše.
Nadto, pokud např. podoba člověka se může stát předmětem karikatury, pak ani
nelze vyloučit analogickou možnost postižení jména člověka případným
zkarikováním. I v tomto případě se proto obdobně uplatní zásada, že karikatura
náleží do podmnožiny hodnotících soudů, jedná se o jiný způsob kritiky, jež
svým terčem činí určitý charakterový rys, tělesnou vlastnost, čin konkrétní
karikované osoby, na který pomocí ironie a nadsázky upozorňuje a tímto způsobem
kritizuje. Umění karikaturisty není v tom být přiměřený a nestranný, ale právě
v tom, že je ostrý a jednostranný (srov. Herczeg, J.: Meze svobody projevu,
Nakladatelství Orac, Praha 2004, s. 71). Stejně jako kritika, je karikatura
hodnocena jak podle svého obsahu, tak podle formy, jíž je na určitou skutečnost
upozorňováno. Pro karikaturu je typické, že zveličuje, přehání a ironizuje, a
proto nezbytným předpokladem pro bezchybné právní posouzení je odstranění
satirického hávu, do nějž se halí; vlastní informace i karikatura musí spočívat
na reálném základě, byť minimálním. Vzhledem k tomu, že karikatura používá
výrazových prostředků sobě vlastních, je třeba na způsob jimž se vyjadřuje,
nahlížet shovívavěji, nelze však připustit, aby zcela zjevně přesáhla meze
přiměřenosti v poměru ke sledovanému cíli kritiky - tzv. intenzívní exces
(srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2006, č.j. 30 Cdo
1109/2005-149).
Z napadeného rozhodnutí soudu druhého stupně, které v tomto smyslu akceptovalo
rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá, že z vyložených principů fakticky
vychází. Je proto třeba uzavřít, že je lze z hlediska posuzované právní otázky
hodnotit jako správné.
Protože je tedy rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu správný a dovoláním neuplatněné vady řízení, k nimž u přípustného
dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu
druhou o.s.ř.), se ve vztahu k závěrům odvolacího soudu otevřeným dovolacímu
přezkumu ve věci samé ze spisu nepodávají, Nejvyšší soud, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle § 243d odst. 1 písm.
a) o.s.ř. zamítl.
Dovolání do výroků, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, je
vadné, neboť žalobce ve vztahu k těmto výrokům neuplatňuje žádnou dovolací
argumentaci, takže ohledně nich neotevírá žádnou otázku procesního nebo
hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn.
29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
80/2013). V posuzovaném případě navíc dovolání proti těmto výrokům není ani
objektivně přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř.,
protože jimi bylo rozhodnuto o peněžitém plnění v obou případech nepřevyšujícím
50.000,- Kč. Za popsaného stavu Nejvyšší soud dovolání v uvedené části odmítl
(§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, §
224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když dovolání žalobce ve věci samé bylo
zamítnuto, přičemž žalované zastoupené advokátem vzniklo právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4.
června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady
žalované sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho
písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6
odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k)
ve výši 3.100,- Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, to vše ještě s připočtením částky 714,- Kč
představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1
zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů,
tj. celkem 4.114,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu