U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně O. S., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. R., a 2) D. J., oběma zastoupeným advokátkou, o zaplacení částky 42.740,- Kč, vedené u Okresního soudu v Šumperku, pod sp. zn. 15 C 171/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. června 2007, č.j. 16 Co 85/2007-307, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.480,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky. III. Žalobkyně je povinna zaplatit druhému žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.816,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č.j. 15 C 171/2004-281, zamítl žalobu, aby první žalovaný zaplatil žalobkyni částku 18.038,- Kč a druhá žalovaná částku 24.702,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů řízení placených státem. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. června 2007, č.j. 16 Co 85/2007-307, rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dospěl k závěru, že žalovaní vykonávali funkce místostarostů jako neuvolnění členové zastupitelstva obce Sudkov, a to i v době pracovní neschopnosti starostky obce. Vyšel zejména z usnesení ze dne 19. června 2002 z 22. zasedání zastupitelstva, z jehož obsahu nelze podle soudu ani výkladem dovodit, že by zastupitelstvo obce rozhodlo o tom, že žalovaní budou vykonávat funkce místostarostů jako uvolnění členové zastupitelstva. Určení výše odměny neuvolněnému členu zastupitelstva je pak plně v pravomoci zastupitelstva.
Pokud zastupitelstvo překročilo při stanovení odměny maximální výši, kterou stanoví prováděcí právní předpis (nařízení vlády č. 358/2000 Sb.), odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně k vrácení odměn, které byly žalovaným stanoveny a vyplaceny nad tuto hranici, již oba žalované pravomocně zavázal v předcházejícím rozhodnutí ze dne
7. října 2005, č.j. 15 C 171/2004-240. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, ve kterém výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Nesprávné právní posouzení věci dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud svým rozhodnutím de facto nahradil vůli obce, která byla v daném případě jiná, než se projevilo v jejím skutečném jednání, a byla v nesouladu i s usnesením obce. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně vyjádřili prostřednictvím své zástupkyně žalovaní, přičemž navrhli jeho odmítnutí, resp. zamítnutí. Dovolací soud přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání v této věci není ve vztahu k prvnímu žalovanému přípustné podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. Ve vztahu k druhé žalované není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
(když v předchozím rozhodnutí soudu prvního stupně byla odvolacím soudem zrušena ta jeho část, jímž byla žaloba též zamítnuta), přičemž nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolatelkou je sice v dovolání nominálně uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., avšak důvody dovolání (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst.
3 o.s.ř., k němuž nemohlo být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006); pokud je v dovolání eventuálně uplatněn dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu.
Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení vznikly prvnímu žalovanému náklady spojené s jeho zastoupením advokátkou, spočívající v paušální odměně 2.600,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 3 odst. l bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.
9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátce v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení prvního žalovaného činí 2.900,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce prvního žalovaného, představována částkou 3.480,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Náklady dovolacího řízení druhé žalované spojené s jejím zastoupením advokátkou spočívají v paušální odměně 2.880,- Kč (srov. § 2 odst. 1, § 3 odst. l bod 4, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2, § 17 písm. b) a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1.
9. 2006) a v paušální náhradě hotových výloh advokátce v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení druhé žalované činí 3.180,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty, jejímž plátcem je zástupce druhé žalované, představována částkou 3.816,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.